Ještě koncem listopadu roku 1918 jsem se vrátil zpět do Mnichova. Jel jsem opět k záložnímu bataliónu mého regimentu, který se nacházel v rukou "vojenské rady". Celý jeho režim byl tak otravný, že jsem se okamžitě rozhodl, pokud možno co nejdříve opět odejit. S jedním věrným kamarádem z pole, Schmiedtem Ernstem jsem dorazil do Traunsteinu a zůstal jsem tam až do zrušeni tábora.
V březnu 1919 jsme se opět vrátili do Mnichova. Situace byla k neudržení a nutila nutně k dalšímu pokračování revoluce. Smrt Eisnera jenom urychlila její průběh a vedla konečně k diktatuře rad, lépe řečeno k dočasné nadvládě Židů, tak jak byl původní záměr původců celé revoluce.
V té době se mi hlavou honily nekonečné plány. Dlouhé dny jsem přemýšlel, co by se nyní konečně dalo udělat, avšak koncem každé úvahy bylo střízlivé zjištění, že sám jako bezejmenný nemám nejmenší předpoklady k jakémukoliv účelnému jednání. O důvodech, proč jsem se i tehdy nerozhodl vstoupit do žádné ze stávajících stran, se zmíním ještě později.
V průběhu nové revoluce jsem poprvé vystoupil tak, že se to setkalo s nelibostí centrální rady. Dne 27. dubna 1919 jsem měl být v ranních hodinách zatčen. Tři chlápci však vzhledem k namířeným karabinám neměli dost odvahy, a tak odtáhli tam, odkud přišli. Několik dnů po osvobození Mnichova jsem byl předvolán před vyšetřující komisi ohledně revolučních události u 2. Pěšího regimentu. To byla více méně má první čistě politická aktivní činnost. Již několik týdnů nato jsem obdržel rozkaz zúčastnit se jednoho kurzu, který byl pořádán pro příslušníky branné moci. Během něho měli vojáci obdržet určité základy občansko-právního myšlení. Pro mne ležela hodnota celého kurzu v tom, že jsem zde dostal možnost poznat několik stejně smýšlejících kamarádů, se kterými jsem mohl důkladně prodiskutovat současnou stávající situaci. Byli jsme všichni více či méně přesvědčeni, že Německo nemůže z nastávající krize zachránit žádná ze stávajících stran, ať již to jsou listopadoví vzbouřenci, Centrum, nebo Sociální demokracie. A že ani takzvané občansko-národní sdruženi při sebevětší vůli nikdy nemůže pochopit, to, co se skutečně odehrává. Zde chyběla celá řada předpokladů, bez kterých se podobná práce nemůže nikdy podařit. Následná doba také naše tehdejší názory potvrdila.
Tak se v tomto malém kruhu navrhlo založení zcela nové strany. Základní myšlenky, které nám tehdy vytanuly na mysli byly stejné‚ jako ty, které byly později zrealizovány v "německé straně pracujících". Název nově zakládaného hnutí musel od počátku vycházet z předpokladu přístupu k širokým pracujícím vrstvám, neboť bez této vlastnosti nám připadala práce bezúčelná a zbytečná. Tak jsme přišli na název "Sociálně-revoluční strana" , to proto, jelikož sociální názory nového sdružení bylo vskutku revoluční. Hlubší smysl však ležel v následujícím: Ať již jsem se dříve zabýval hospodářskými problémy v jakékoliv míře, zůstalo to vždy v mezích, které vycházely z pojetí sociálních otázek. Teprve později se rozšířily tyto rámce na podkladě revize německé svazové politiky. Byla velkým dílem výsledkem špatného ekonomického odhadu a nejasností o možnostech obživy německého národa v nadcházejících časech. Všechny tyto myšlenky však doposud spočívaly v mínění, že kapitál je v každém případě výsledný produkt práce a s tím je sám sobě podkladem korektury všech těch faktorů, které lidskou činnost buďto podporuji, nebo ji naopak pozastavují. V tom potom také spočívá národní význam kapitálu, že sám zcela závisí na velikosti, svobodě a síle státu, a tedy národa, že tato provázanost již sama o sobě musí vést k podpoře tohoto kapitálu ze strany státu a národa, z jednoduchého důvodu sebezáchovy resp. dalšího rozmnožování. Toto odkázání kapitálu na nezávislý svobodný stát podporuje jednoznačně tuto svobodu, moc, sílu atd. národa. Tím byla také poměrně jasnější a srozumitelnější úloha státu vůči kapitálu: má se starat pouze o to, aby zůstal sluhou státu, a neměl by si namlouvat, že je pánem národa. Toto stanovisko se pak dá ohraničit dvěmi mezními liniemi: udržováni životaschopné národní a nezávislé ekonomiky na straně jedné, a zajišťování sociálních práv pracujících na straně druhé. Rozdíl tohoto čistého kapitálu, coby konečného produktu tvůrčí práce, oproti kapitálu, jehož existence a bytí je založeno výhradně na spekulacích, jsem dříve nebyl s to zcela rozeznat, tak, jak bych si to býval přál. Chyběl mi zde prvotní impuls, který se ke mně tehdy nedostal. Tomu se dostalo patřičného zadostiučinění právě na již zmíněném kurzu během přednášky pana Gottfrieda Federse.
Poprvé v mém životě jsem byl konfrontován s mezinárodním burzovním a půjčkovým kapitálem. Poté, co jsem vyslechl první Federsovu přednášku, mě okamžitě probleskla hlavou myšlenka že jsem nalezl životní předpoklad k založení nové strany.
Federsova zásluha v mých očích spočívala v tom, že s diskrétní brutalitou definoval jak spekulativní, tak i národně hospodářský charakter burzovního a půjčkového kapitálu, a odkryl jeho prastarý předpoklad úroků. Jeho výklady byly ve všech základních otázkách do té míry správné, že se jeho kritikové hned od začátku zmohli na kritiku teoretické správnosti myšlenek, než že by mohli pochybovat o praktických možnostech jejich realizace. Avšak to, co bylo v očích ostatních slabinou Federsových výkladů, tvořilo v mých jejich sílu.
Úkolem programátora není stanovovat rozdílné stupně pracnosti určité věci, nýbrž objasnit tuto věc jako takovou, to znamená: má se starat spíše o cestu, než o samotný cíl. Zde však rozhoduje principiální správnost dané myšlenky a ne obtížnost jejího provedení. Jakmile se však programátor pokusí v místě absolutní pravdy mít na zřeteli takzvanou účelnost a skutečnost, přestává být polárkou hledajícího lidstva, aby se stal receptem všedního dne. Programátor určitého hnutí vytyčil jeho cíl, a politik musí usilovat o jeho naplnění. Jeden je podle toho ve svém myšlení určen věčnou pravdou, druhý ve svém jednání více nynější praktickou skutečnosti. Velikost jednoho leží v absolutně abstraktní správnosti jeho myšlenek, druhého pak ve správném přístupu k daným skutečnostem a jejich užitečným využitím, přičemž jako vodící hvězda by mu měl sloužit programátorův cíl. zatímco se za prubířský kámen významnosti daného politika dá brát úspěšnost jeho plánů a činů, to znamená stávání se skutečností, uskutečnění posledního záměru programátora je nerealizovatelné, neboť uchopit pravdivost lidských myšlenek, vytyčit jasné cíle, a samotné vyplnění tohoto musí ztroskotat na všeobecné lidské neúplnosti a nedostatečnosti. Čím abstraktněji správnější a tím i mohutnější bude myšlenka, o to nemožnější zůstane její úplné uskutečnění, pokud bude odvislá od lidí. Proto také nemůže být význam programátora měřen skrze naplnění jeho cílů, nýbrž právě jeho správností a vlivem, kterými zapůsobil na vývoj lidstva. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé různých náboženství počítat k největším lidem na této zemi, přestože uskutečnění jejich etických záměrů se nikdy ani zdaleka nepřiblíží svému naplněni. Samotná víra v lásku je ve svých účincích pouze slabým odleskem záměru jejich vznešených zakladatelů, vždyť její význam leží ve směru, který se snaží udávat vývoj všeobecné lidské kultury, morálky a mravnosti.
Nesmírně velké rozdíly úkolů programátora a politika je také příčinnou, proč se také tito dva nedají sjednotit do jedné osoby. Platí to především u takzvaných "úspěšných" politiků malého formátu, jejichž činnost je skutečně pouze "uměním možností", jak Bismarck alespoň jednou trochu povolaně označil politiku. Čím více se takový "politik" straní velkých myšlenek, tím snadnějších, častějších a viditelně rychlejších úspěchů dosáhne. Dílo takových politiků je více či méně pro potomstvo bezvýznamné, neboť jejich úspěchy v přítomnosti spočívají na vyhýbání se všem skutečným velkým a rozhodujícím problémům a myšlenkám, které by jako takové mohly být důležité pro pozdější generace.
Uskutečnění podobných cílů, které by mohly mít hodnotu a význam i v té nejvzdálenější budoucnosti, se zastánci těchto myšlenek většinou nevyplácí a nalézá pouze zřídka porozuměni u nejširších mas, které spíš ocení slevy mléka a piva, než dlouhodobé plány pro budoucnost, jejichž uskutečnění se může dostavit teprve později, a jejichž využiti se dočká teprve jejich potomstvo. A tak se z určité dávky ješitnosti, která je vždy blízká příbuzná hlouposti, bude velká část politiků stranit všech opravdu významných, těžkých konceptů budoucnosti, jen aby ani na okamžik neztratili momentální sympatie širokých vrstev obyvatelstva. Úspěch a význam takového politika pak spočívá výhradně v přítomnosti a není existenční pro jeho potomstvo. Tyto malé mozky to také moc neruší, stačí jim to.
Jiné poměry vládnou u programátorů. Jejich význam spočívá skoro výhradně v budoucnosti, neboť je poměrně často tím, co se označuje slovem "nepraktický". Neboť jestliže za umění politika platí skutečně umění možností, pak patří programátor k těm, o kterých platí, že je bohové mají rádi pouze v případě, když požadují a chtějí nemožné. Většinou se vzdávají uznání přítomnosti, avšak jsou-li jeho myšlenky nesmrtelné, sklízí za to slávu od svého potomstva.
Během dlouhých časových úseků se může stát, že se politik snoubí s programátorem. Čím vnitřní toto snoubení je, tím větší jsou pak překážky, které se pak staví proti působení politika. Nepracuje již pro požadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jeho život rozerván láskou a nenávisti. Protest přítomnosti, kterou člověk nechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece pracuje.
Neboť čím větší je práce jedince pro budoucnost, o to méně vnímá přítomnost, a o to těžší je jeho boj, a o to řidší je jeho úspěch. Vzkvétá-li však přesto někomu po staletí, naskýtá se možnost, že bude na sklonku svého života ozářen tichým z bleskem přicházející slávy. Samozřejmě že tito velikáni jsou maratónskými běžci dějin, vavřínový věnec současnosti spíš spočívá na spáncích smrtelných hrdinů.
K nim se však musí řadit všichni velcí bojovníci tohoto světa, ti, kteří nerozuměli přítomnosti, přesto však byli připraveni bojovat za své myšlenky a ideály. Jsou to ti, kteří nejvíce přirůstají k srdci národa, skoro to vypadá , jako by každý cítil povinnost napravit na minulosti, čím se současnost prohřešila proti velikánům. Jejich život a činy jsou hodnoceny oslavným a vděčným uznáním a povznáší především během pochmurných dnů zlomená srdce a zoufal‚ duše. K tomu ovšem nepatří pouze skutečně velcí státníci, nýbrž také všichni ostatní velcí reformátoři. Vedle Fridricha Velikého zde stojí Martin Luther, stejně jako Richard Wagner.
Když jsem poprvé slyšel Federsovu přednášku o "rozdrcení úrokového otroctví", okamžitě jsem věděl, že se jedná o teoretickou pravdu, která se musí stát nejstálejším smyslem budoucnosti německého národa. Břitké odděleni burzovního kapitálu od národního hospodářství nabízelo možnost postavit se zmezinárodňováni německého hospodářství, bez toho, že by se zároveň bojem proti kapitálu ohrožoval samotný základ nezávislého lidového sebezachováni. Měl jsem již rozvoj Německa naprosto jasně před očima, než abych nevěděl, že nejtěžší boj bude potřeba svést ne s nepřátelskými národy, nýbrž s mezinárodním kapitálem. Ve Federsově přednášce jsem cítil ohromné heslo pro tyto nadcházející boje.
A také zde pozdější události ukázaly, jak správné bylo naše tehdejší vnímání. Dnes již nejsme vysmíváni chytráky naši městské politiky, dnes vidí i tito, pokud nejsou vědomými lháři, že mezinárodní kapitál byl nejenom největším válečným štváčem, nýbrž že ani nyní, po skončení bojů, neopomíná dělat z míru peklo.
Boj proti mezinárodnímu bankovnímu a půjčovnímu kapitálu se stal nejdůležitějším programovým bojem bodem boje německého národa za nezávislost a svobodu.
Co se však námitek takzvaných praktiků týče, lze jim odpovědět následovně: všechny obavy o hrůzných hospodářských důsledcích odtržení z úrokového otroctví jsou zbytečné, neboť za prvé šly dosavadní hospodářské poučky německému národu jen stěží k duhu, vyjádření k otázce národního sebeurčeni nás velmi upomínají na odborné posudky podobných znalců z dřívějších dob, např. bavorské zdravotní kolegium při příležitosti otázky zavedení železnice. Všechny dřívější obavy těchto urozených sborů se nikdy nenaplnily: cestujícím ve vlacích nových "parních ořů" se nedělalo zle, diváci také neonemocněli, a od dřevěných ohrad, které měly nové zařízení skrýt, se také upustilo, - pouze dřevěné ohrady v hlavách všech takzvaných "expertů" zůstaly zachovány i pro další generace. Za druhé by si však člověk měl dát pozor na následující: Každá, i ta nejlepší myšlenka se může stát nebezpečnou, když si domýšlí, že je samoúčelná, i když ve skutečnosti představuje pouze prostředek, - pro mne však a pro všechny opravdové nacionální socialisty platí pouze jediná doktrína: národ a vlast.
To, za co musíme bojovat, je zajištěni existence a rozmnoženi naši rasy a našeho národa, za výživu jeho děti a udrženi čistoty krve, svobodu a nezávislost naši vlasti, ke kterému náš národ dozrál, k naplněni posláni, které mu bylo přiděleno od stvořitele univerza.
Každý nápad a každá myšlenka, každé učení a všechno vědění musí sloužit tomuto účelu. Z tohoto výchozího bodu je také nutno vše prověřit a dle jeho účelnosti pak také přijmout, nebo odmítnout. Tak nemůže žádná teorie ustrnout ve smrtelnou doktrínu, neboť vše musí sloužit pouze životu.
A tak se poznatky Gottfrieda Federse staly podnětem, zabývat se dopodrobna oborem, který mi do té doby byl zcela cizí. Začal jsem se znovu učit, a nyní jsem teprve zcela pochopil obsah úmyslů životního díla Žida Karla Marxe. Teprve nyní jsem zcela porozuměl jeho "Kapitálu", stejně jako boji sociální demokracie proti národnímu hospodářství, který měl pouze připravit půdu pro nadvládu skutečného mezinárodního finančního a půjčkového kapitálu. Ovšem ještě z jedné jiné stránky pro mne tyto kurzy byly obrovským přínosem.
Jednoho dne jsem se přihlásil k diskusi. Jeden účastník věřil tomu, že by se mohl stát mluvčím Židů, a v dlouhých výkladech je začal obhajovat. To mne vyprovokovalo k odpovědi. Převážná většina přítomných účastníků kurzu se postavila na mou stranu. Výsledkem toho však bylo, že jsem o několik dní později byl vybrán k tomu, abych nastoupil ke svému někdejšímu regimentu, jako takzvaný "vzdělávací důstojník".
Disciplína vojska byla v té době ještě poměrně slabá . Mužstvo stále ještě trpělo následky údobí vojenských rad. Jenom pomalu a opatrně se dalo přejít k tomu, zavést opět namísto "dobrovolné" poslušnosti, jak se označoval chlév pod vedením Kurta Eisnera, vojenskou disciplínu a subordinaci. Stejně tak se mužstvo muselo naučit samostatně přemýšlet a myslet skrze národní a vlastenecké cítění. V těchto dvou směrech nyní leželo pole působnosti mé nové funkce. Začal jsem s obrovskou chutí a láskou. Vždyť se mi nyní naráz nabízela možnost hovořit před větším počtem posluchačů, a to, co jsem dříve pouhým smyslem tušil, aniž bych to byl věděl, nyní náhle vytanulo na povrch: dovedl jsem "hovořit". Také hlas se mi do té míry zlepšil, že mi bylo zcela rozumět alespoň v malých místnostech mužstva. Ze žádného jiného úkolu jsem nemohl být šťastnější, než z tohoto, neboť nyní jsem mohl ještě před propuštěním vykonat užitečnou službu v instituci, která mi nesmírně ležela na srdci: ve vojsku. Mohl jsem hovořit dokonce o úspěchu: několik stovek, ba několik tisíc kamarádů jsem v průběhu mých přednášek vrátil zpět národu a vlasti. "Nacionalizoval" jsem vojsko, a mohl jsem i touto cestou přispět k posílení všeobecné disciplíny. A opět jsem přitom poznal spoustu stejně smýšlejících kamarádů, kteří se později stali základním kmenem nového hnutí.
Knihy
