BOJ V PRVNÍCH DOBÁCH - VÝZNAM PROSLOVU

První velké shromáždění dne 24. února 1920 ve slavnostním sále Dvorního pivovaru v nás ještě nedoznělo a již jsme začínali s přípravou dalšího. Zatímco dosud platilo, že v takovém městě jako je Mnichov je na pováženou pořádat i jen malá shromáždění každý měsíc nebo i každých čtrnáct dní, mělo se naše masové shromáždění konat jednou za osm dní, tedy prakticky týdně. Nemusím zastírat, že nás tenkrát trápila starost, zda někdo přijde a zda nás budou poslouchat. I když jsem již tenkrát byl neotřesitelně přesvědčen o tom, že pokud už lidé přijdou, tak zůstanou a budou projevu naslouchat.

V této době měl mnichovský sál v "Hofbrauhausu" pro nás národní socialisty téměř posvátný význam. Každý týden jedno shromáždění, téměř vždy ve stejném sále. Sál byl pokaždé více naplněn a lidé nám zbožně naslouchali! Započali jsme s diskusí o "vině na válce", o což se lidé tenkrát zajímali, a pokračovali obsahem mírových smluv. Mluvili jsme o všem, co mělo z agitačního hlediska nebo ideového hlediska smysl. Obzvláště velkou pozornost jsme věnovali mírovým smlouvám. Všechno to, co mladé hnutí tenkrát masám prorokovalo, téměř všechno se dosud splnilo. Dnes je možné o těchto věcech mluvit či psát. Tehdy však znamenalo veřejné masové shromáždění na téma "mírová smlouva z Versailles, na kterém byli nikoliv šosáci, nýbrž popuzený proletariát, útok proti republice a cejch reakcionářského či monarchistického postoje. Již po prvních náznacích kritiky Versailles mohl člověk slyšet stálé stereotypní volání: "a Brestlitevsko?" "Brestlitevsko"! Tak hučela masa neustále, až to bylo nesnesitelné nebo dokud přednášející svůj pokus přesvědčit je nevzdal. Člověk mohl jít hlavou proti masám se zoufalstvím nad takovým lidem! Nikdo nechtěl slyšet ani rozumět tomu, že Versailles je trapnou ostudou a že tento diktát znamená neslýchané vykořisťování našeho lidu. Zničující činnost marxistů a nepřátelská propaganda zbavovaly lidi rozumu. A tenkrát si člověk nemohl ani stěžovat, Neboť vina na naší straně prý byla nezměrná! A co udělali naši měšťáci, aby tento strašný rozkladný proces zastavili, aby na rozdíl od tohoto svým jasným a od základu počínajícím vysvětlováním přivedli masy k pravdě? Nic, vůbec nic! Neviděl jsem je tenkrát nikde, tyto dnešní velké národní apoštoly. Možná mluvili sami mezi sebou, na čajových dýcháncích stejně smýšlejících, ale tam, kde měli být, mezi lidem, tam si netroufli, pokud se nenašla příležitost výt s nimi.

Mně samotnému bylo už tehdy jasné, že tento malý základ, který hnutí vytvořilo, otázka viny na válce, musí být vysvětlena a to ve smyslu historické pravdy. To, že naše hnutí zprostředkovalo širokým masám znalost mírové smlouvy, bylo předpokladem našeho budoucího úspěchu. Tenkrát, když všichni viděli v současném míru úspěch demokracie, bylo třeba zapsat se navždy do mysli lidí jako nepřítel této smlouvy, a to pro budoucnost, kdy se tvrdá realita této nestydatě podvodné dohody odhalí bez příkras v celé své nahé nenávisti, pak nám přinesou vzpomínky na náš tehdejší postoj důvěru.

Již tehdy jsem se zasazoval o to, aby v principiálních otázkách, ve kterých má veškeré veřejné mínění chybný názor, je třeba proti tomu vystoupit bez ohledu na popularitu, nenávist nebo boj. NSDAP není hlásnou troubou veřejného mínění, musí ho ovládnout. Nesmí být služkou mas, ale jejich pánem!

Pro mladé a ještě slabé hnutí existuje přirozeně velké pokušení, zejména v okamžicích, kdy se daleko silnějšímu protivníkovi podařilo nahnat lid svým sváděním k nesmyslnému rozhodnutí nebo k nesprávnému postoji, křičet s nimi, zejména tehdy, kdy existuje několik důvodů - i kdyby to byly důvody zdánlivé - z pohledu mladého hnutí , jež by mohly pro to mluvit. Lidská zbabělost bude přitom cílevědomě tak dlouho hledat takové důvody, až je téměř vždy najde, důvody, které poskytnou zdání oprávněnosti, spolupodílet se "z vlastního pohledu" na takovémto zločinu.

Několikrát jsem takové případy zažil, kdy bylo nutné vynaložit nejvyšší energii k tomu, aby směr pohybu naší lodi nenamířil do uměle rozbouřeného všeobecného proudu, či nechal se jím nést. Naposledy, když se našemu méněcennému tisku, jemuž je existence německého národa Hekubou, podařilo dát význam jihotyrolské otázce, která bude pro německý národ osudová. Bez přemýšlení, komu to slouží, se tzv. "národní" muži, strany a spolky ve své zbabělosti před Židy vyprovokovaným veřejným míněním připojili ke všeobecném povyku a nesmyslně pomohli podpořit boj proti systému, který právě my Němci musíme v této dnešní situaci pociťovat jako jediný záblesk světla na tomto zbídačelém světě. Zatímco nám Světový Žid pomalu, ale jistě svírá hrdlo, naši takzvaní patrioti jen křičí proti lidem a systému, kteří se opovážili, alespoň na jediném místě na zemi vymanit se z židovsko-zednářského obklíčení a proti internacionální otravě postavili nacionalistický odpor. Bylo pro slabé charaktery příliš lákavé nastavit plachtu po větru a kapitulovat před povykem veřejného mínění. Jednalo se o kapitulaci! I když se k tomu lidé ve své prolhanosti a špatnosti nechtějí přiznat, a to snad ani sami sobě, zůstává pravdou, že jen zbabělost a strach před Židy zneklidněným veřejným míněním bylo to, co je přimělo spolupracovat. Všechna ostatní zdůvodnění jsou jen ubohé výmluvy hříšníka, který si je vědom své viny.

Bylo nutné strhnout hnutí železnou pěstí a zachránit je před zkázou v tomto špatnému směru. Pokusit se o takovou změnu v okamžiku, když je veřejné mínění všemi vedoucími silami orientováno jedním směrem a plameny hoří, není v tento moment příliš populární, pro odvážného je to někdy dokonce i smrtelně nebezpečné. V historii se však našlo nemálo mužů, kteří v těchto okamžicích jednali pevně, za což jim svět později děkoval na kolenou.

S Tím ale musí hnutí počítat, a nikoliv jen s okamžitým potleskem současnosti. Může se stát, že se v takovýchto okamžicích dostane člověk strach, nesmí však zapomenout na to, že po každé takové hodině se dostaví vykoupení a že hnutí, které chce obnovit svět, neslouží okamžiku, nýbrž budoucnosti.

Lze přitom konstatovat, že ty největší a trvalé úspěchy v dějinách byly ve své většině takové, které se ve svých počátcích jen málokdy setkaly s porozuměním, protože byly v příkrém rozporu s veřejným míněním.

To jsme poznali již při našem prvním veřejném vystoupení. Po pravdě řečeno, nikdy jsme se "neprosili o přízeň mas", ale vystoupili jsme proti hlouposti lidu. V oněch letech to bylo téměř vždy tak, že jsem vystupoval před shromážděním lidí, kteří věřili opaku toho, co jsem chtěl říci a chtěli opak toho, čemu jsem věřil já. Bylo úkolem dvou hodin změnit dosavadní přesvědčení dvou až tří tisíc lidí. Ránu za ranou rozbít základ jejich dosavadního názoru a následně je vést směrem našeho přesvědčení a našeho světového názoru.

Tehdy jsem se rychle naučil důležitou věc a to, nepřátelům ihned vzít zbraně jejich námitek. Brzy bylo patrné, že naši protivnici, zejména jejich řečníci, vystupují se zcela určitým "repertoárem", v němž byly neustále přednášeny tytéž výhrady proti našim tvrzením, až stejnorodost tohoto postupu vzbuzovala dojem cílevědomého a jednotného školení. A tak to také bylo. Zde jsme mohli poznat neuvěřitelně disciplinovanou propagandu našich nepřátel, a ještě dnes jsem hrdý na to, že jsem nalezl prostředek udělat tuto propagandu nejen neúčinnou, ale porazit ji její vlastní zbraní. Po dvou letech jsem v tom byl mistrem. Bylo důležité si již předem každé řeči uvědomit formu a její obsah. Připravit se na očekávané námitky v diskusi, a ty už ve vlastní řeči beze zbytku vyvrátit. Bylo účelné uvést sám všemožné námitky a dokázat jejich neudržitelnost. Posluchače jsme pak snadno získali, ačkoliv měl již naučené výhrady, ale byl-li čistého srdce, snadno zapomněl naučené myšlenky. Již dříve naučené věci sám odložil a jeho pozornost se zaměřovala stále více na naši přednášku.

To bylo příčinou toho, proč jsem už po své první přednášce o "mírové smlouvě z Versailles", který jsem proslovil jako tzv. "vzdělavatel" před naším oddílem, tuto pozměnil tak, že jsem hovořil o "mírových smlouvách z Brestu Litevského a Versailles". Již po velmi krátké době, ano již v průběhu diskuse o mé první přednášce jsem zjistil, že lidé nevědí ve skutečnosti vůbec nic o mírové smlouvě z Brestu Litevska, ale že se šikovné stranické propagandě podařilo představit právě tuto smlouvu jako akt ostudného znásilnění světa. Vytrvalosti, s jakou byla tato lež stále a stále předkládána masám je možno připsat, že milióny Němců viděli v mírové smlouvě z Versailles spravedlivou odplatu za náš Brestlitevský zločin. Tím byl každý skutečný boj proti Versailles považován za neoprávněný. Bylo to také příčinou toho, proč se v Německu rozšířilo a zevšeobecnělo nestydaté a příšerné slovo "odškodnění". Toto prolhané pokrytectví se jevilo miliónům našich zpracovaných soukmenovců skutečně jako projev vyšší spravedlnosti. Strašné, ale bylo to tak. Nejlepším důkazem tohoto byl úspěch mnou vedené propagandy proti mírové smlouvě z Versailles, Neboť jsem již předem vysvětlil mírovou smlouvu z Brestu Litevska. Porovnal jsem tyto dvě mírové smlouvy bod po bodu a ukázala se skutečná humanita téměř bez hranic jedné smlouvy a nelidská ukrutnost smlouvy druhé. Výsledek byl zcela jasný. Tenkrát jsem na toto téma mluvil před shromážděním dvou tisíc lidí, z nichž se na mě zpočátku dívalo šestnáct set nepřátelských očí. O tři hodiny později jsem měl před sebou nadšenou masu plnou svatého rozhořčení a bezmezného hněvu. Vykořenil jsem opět ze srdcí a mozků tisíců lidí obrovskou lež a nahradil ji pravdou.

Obě přednášky, "Pravé příčiny světové války" a "Mírové smlouvy z Brestu Litevska a Versailles" jsem tenkrát považoval za nejdůležitější, takže jsem je v nových verzích opakoval a to tak dlouho, až jsem alespoň v tomto bodě lidem zprostředkoval jasné a jednotné stanovisko. Z těchto lidí čerpalo hnutí své první členy.

Tato shromáždění přinesla i pro mě něco dobrého: stal jsem se řečníkem masových shromážděni, vzrušený způsob vyjadřování se mi stal běžným stejně jako gesta, nutná do místností s tisíci lidmi.

Nikde jsem do té doby neslyšel, mimo malých skupin, žádné vysvětlování těchto otázek politickými stranami. Dnes mají plnou pusu toho, že to byly právě ony, kdo zapříčinil změnu veřejného mínění. Když některý takzvaný nacionální politik přednášel na toto téma, tak jen mezi již přesvědčenými lidmi, kteří to brali přinejlepším jen jako posílení svého přesvědčení. Ale o to nám tenkrát nešlo. Šlo o to, získat přesvědčováním a propagandou ty lidi, kteří svou výchovou a přesvědčením stáli na opačném břehu.

Abychom podpořili naši osvětu, vydali jsme i leták. Již v armádě jsem sepsal leták, srovnávající mírové smlouvy z Brestu Litevského a z Versailles, který byl rozšířen v poměrně velkém nákladu. Později jsem pro stranu vypracoval jeho novou verzi a také zde bylo jeho působení docela pozitivní. První shromáždění se vyznačovala tím, že stoly byly pokryty nejrůznějšími tiskovinami. Ale hlavní důraz byl kladen na mluvené slovo. Skutečně jen to je s to přivodit skutečně velké změny a to z obecných psychologických důvodů.

Již v prvním svazku jsem uvedl, že všechny velké, násilné a světoborné události nepřivodily písemnosti, nýbrž mluvené slovo. V části tisku se poté na toto téma rozpoutala delší diskuse, ve které zejména naše vychytralé měšťanské hlavy samozřejmě zaujaly přesně opačné stanovisko. Již sám důvod, proč se tak stalo, rozptyluje veškeré pochybnosti. Neboť občanská inteligence protestovala proti tomuto stanovisku jen proto, že jí samotné chybí síla a schopnosti pro ovlivňování mas mluveným slovem. Stále více kladou důraz na psané slovo a nikoliv na přesvědčovací schopnost řeči. Taková praxe vede v průběhu času nutně k tomu, co naši buržoazii dnes charakterizuje, totiž ke ztrátě psychologického instinktu pro působení na masy a jejich ovlivňování.

Řečníkovi mluvícímu před shromážděním se dostává neustále korektur jeho projevu tím, že může vyčíst z tváří svých posluchačů, do jaké míry sledují jeho výklad s porozuměním a jestli dojem a působení jeho slov vedou k žádoucímu cíli. Naproti tomu pisatel nezná vůbec své čtenáře. Proto není již od začátku zaměřen na konkrétní, před nim se nacházející skupinu, ale je ve svém vyjadřování velmi obecný. Tím ztrácí určitý stupeň psychologické jemnosti a přizpůsobivosti. Obecně vzato může vynikající řečník psát mnohem lépe, než vynikající spisovatel mluvit, pakliže se ten druhý v tomto umění necvičil. K tomu je nutno připočítat, že většina lidí je od přírody líná, drží se starých návyků a sama od sebe jen velmi nerada něco čte, když to neodpovídá jejich osobnímu přesvědčení a nenaplňuje to jejich očekávání. Proto je písemnost určitého směru většinou čtena lidmi stejného náhledu. Nanejvýše letáček nebo plakát může svou krátkostí zaujmout i lidi jinak smýšlející a vzbudit nakrátko jejich pozornost. Obraz má větší předpoklady, a to ve všech svých formách včetně filmu. Zde se samozřejmě člověk nemusí tak namáhat, stačí se jen dívat a číst nanejvýše krátká slova. Proto jsou mnozí přístupnější obrazovým sdělením než čtení textu. Obraz přináší lidem obsah v mnohem kratším čase. Z psaného textu je možno pochopit obsah obvykle teprve po delším čtení.

Podstatné však je, že v případě písemnosti se nikdy neví, komu přijde do rukou, a proto musí zachovat určitou rovnováhu. Účinek je všeobecně o to větší, čím více odpovídá styl úrovni cílové skupiny čtenářů. Kniha určená širokým masám se musí od počátku pokusit přiblížit svou úrovní čtenářům a má jinou úroveň než kniha učená vyšším intelektuálním vrstvám.

Jen takto přizpůsobený psaný text se blíží mluvenému slovu. Řečník může hovořit, promlouvá-li na stejné téma, o kterém pojednává kniha, a má-li k tomu nadání, nepojedná na rozdíl od knihy nikdy o stejném obsahu stejnými slovy. Bude udržovat s posluchači neustálý kontakt, tak, že ho plynně napadají taková slova, která potřebuje, aby svým posluchačům mluvil ze srdce. Kdyby se mýlil, má živoucí korekturu před sebou. Jak bylo již výše řečeno, záleží na jeho zkušenostech, zda vyčte na posluchačích, zda rozumějí tomu, co říká, jestli jdou do hloubky a kam až, a jestli je může přesvědčit o správnosti svých tezí. Vidí-li, - za prvé - že mu nerozumí, bude jim to vykládat tak jednoduše a jasně, až i ten poslední porozumí. Cítí-li, - za druhé -, že ho nejsou schopni následovat, bude pozorně a pomalu rozvíjet své myšlenky, až to pochopí i duševně nejslabší z nich. A za třetí - jakmile pozná, že se nezdají být přesvědčeni o správnosti přednášeného, tak musí neustále a často opakovat nové příklady, sám přinášet jejich nevyslovené námitky, a tak dlouho jim oponovat a rozbíjet je, dokud i ta poslední nesouhlasná skupina před jeho přesvědčivostí nekapituluje.

Přitom se nezřídka jedná o překonání předpojatostí, které nejsou rozumově zdůvodněné, ale většinou nevědomé a zakládající se jen na pocitech. Překonat tyto závory instinktivního odmítání, citové nenávisti a předpojatosti je tisíckrát těžší, než korektura chybného nebo popleteného vědeckého názoru. Mylné pojmy a špatné znalosti je možno odstranit poučením, citový odpor nikoliv. Na tyto tajuplné síly působí jen apel, ovlivnit je může jen řečník a nikoli spisovatel.

Přesvědčujícím důkazem je skutečnost, že občas velice dobře udělaný občanský tisk, kterým je zaplavován náš národ v neslýchaných miliónových nákladech, nemohl zabránit širokým masám, aby se nestaly zdatným nepřítelem občanského světa. Tato hora časopisů a knih, které produkují intelektuálové každý rok, pronikají mezi milióny spodních tříd stejně tak málo, jako voda do mastné kůže. To může znamenat pouze dvojí: buďto nesprávný obsah tohoto psaní našeho občanského světa, anebo to, že pouhým psaním není možno se dostat k srdci širokých mas. Obzvláště pak, když celé toto psaní je tak málo psychologicky propracováno, jako v případě občanské sféry.

Není pravdou, (jak se o to velké německé noviny v Berlíně pokoušejí), že marxismus právě svým písemnictvím, obzvláště pak vlivem základního díla Karla Marxe, dokazuje opačný názor. Málokdy byl učiněn pokus povrchněji podpořit nějakou mylnou tezi. Co dalo marxismu tak překvapivou moc nad širokými masami, není v žádném případě formální základní písemné dílo židovského myšlení, ale spíše ohromná řečnická propagandistická vlna, která si v průběhu času podmanila široké masy. Ze mnoha statisíců německých dělníků nezná toto dílo ani stovka. Byl tisíckrát více studován intelektuály a zvláště Židy, než skutečnými přívrženci tohoto hnutí z velkých spodních tříd. Toto dílo také nebylo vůbec psáno pro široké masy, nýbrž výhradně pro intelektuální vedení židovské mašinérie dobývající svět. Prosazeno bylo tiskem. To je právě to, co marxistický tisk od tisku občanského odlišuje. Marxistický tisk je psán agitátory, občanský tisk by psaním rád agitoval. Sociálně-demokratický obskurní redaktor, který téměř stále pendluje mezi schůzovním lokálem a redakcí, zná své Pappenheimské jako nikdo jiný. Oproti tomu občanský pisálek, který předstoupí ze své pracovny před široké masy, je nemocný již z jejich výparů a je vůči nim se svým psaným slovem bezmocný.

Co získalo pro marxismus milióny dělníků, není ani tak způsob psaní marxistických církevních otců, ale neúnavná, skutečně násilná propagandistická práce desetitisíců neúnavných agitátorů, počínaje velkým apoštolem štvaní až dolů k malým odborářským úředníkům, důvěrníkům a diskutérům; jsou to statisíce schůzí, při nichž, v zakouřených hospodách, buší tito lidoví řečníci do mas a získávají tím výborné poznání tohoto lidského materiálu, což jim umožňuje zvolit tu správnou zbraň k útoku na tvrze veřejného mínění. A dále to byly gigantické masové demonstrace, ony statisícové průvody, které malým ubožákům zprostředkovaly hrdé přesvědčeni, že jako malý červ je přece jenom článkem velikého draka, pod jehož žhnoucím dechem shoří nenáviděný měšťácky svět a diktatura proletariátu bude slavit konečné vítězství.

Touto propagandou byli lidé připravováni ke čtení sociálně-demokratického tisku, tj. takového tisku, který není psán, ale přednášen. Zatímco se v měšťanském táboře profesoři, spisovatelé, teoretici a pisálci všech směrů pokoušeli občas mluvit, zkoušeli marxističtí řečníci občas i psát. A právě Žid, který zde zejména připadá v úvahu, je obecně v důsledku své ztracené dialektické zběhlosti a schopnosti i jako spisovatel víc agitujícím řečníkem než píšícím tvůrcem. To je příčinou toho, že občanský tisk (nehledě k tomu, že sám je z větší části zaplaven Židy a nemá tudíž zájem na skutečném poučení širokých mas) nemá sebemenší vliv na tvorbu lidového názoru.

Jak je obtížné odvrátit citové předsudky, nálady, dojmy apod. a nahradit je jinými, na kolika sotva změřitelných vlivech a podmínkách závisí úspěch, to může citlivý řečník zjistit i na tom, že dokonce denní doba, kdy se přednáška koná, může mít rozhodující vliv na její účinek. Stejná přednáška, stejný řečník, stejné téma působí zcela jinak v deset hodin dopoledne, ve tři hodiny odpoledne nebo někdy navečer. Já sám jsem ještě jako začátečník stanovil začátek svých vystoupení na dopoledne a vzpomínám si zejména na jedno shromáždění, jež jsme uspořádali na protest proti "útlaku německých území" v mnichovské restauraci Kindel-Keller. Byl to tehdy největší sál v Mnichově a riziko tohoto počinu bylo velké. Abych příznivcům našeho hnutí a všem ostatním zájemcům návštěvu náležitě ulehčil, stanovil jsem začátek shromáždění na deset hodin v neděli dopoledne. Výsledek byl skličující, avšak současně mimořádně poučný: sál byl plný, dojem velkolepý, ale nálada ledová, nikdo neokřál a já jako řečník jsem cítil hluboké zklamání, žádná jiskra, nebyl jsem schopen navázat sebemenší kontakt se svými posluchači. Nedomnívám se, že jsem mluvil hůř než jindy; ale účinek se zdál být nulový. Velmi nespokojen, avšak o zkušenost bohatší, jsem opouštěl shromáždění. Pokusy, které jsem ještě později v tomto směru učinil, vedly ke stejnému výsledku.

Není se čemu divit. Člověk jde do divadla a shlédne představení ve tři odpoledne a totéž ve stejném obsazení večer v osm hodin a bude žasnout nad růzností působení a dojmu. Člověk s vyvinutým citem a schopností objasnit si sám různost tohoto dojmu, zjistí bez problému, že dojem z odpoledního představení není tak intenzivní jako představení večerního. U divadla snad lze říct, že si herec odpoledne nedává na svém vystoupení tolik záležet jako navečer. Ale například film je naprosto tentýž odpoledne jako v devět hodin večer. Čas sám zde vzbuzuje určité působení, stejně jako na mne působí sál. Jsou prostory, které nechávají člověka chladným, z těžko postihnutelných důvodů není jasné, proč vyvolávají tak intenzivní odpor proti vzniku jakékoliv nálady. Také tradiční vzpomínky a představy, jež existují v lidské mysli, mohou rozhodujícím způsobem podmiňovat dojem. Inscenace Parcifala v Bayreuthu bude působit vždy jinak než na kterémkoliv jiném místě na světě. Tajuplné kouzlo domu na návrši starého markrabského města nelze ničím vnějším nahradit ani se tomu vyrovnat.

Ve všech těchto případech se jedná o omezení svobody lidské vůle. Nejvíce to platí přirozeně pro schůze, kam přijdou lidé opačného smýšlení a nyní mají být získáni pro nové, jiné ideje. Dopoledne a ještě i přes den se zdá byt síla vůle člověka odolná vůči pokusu vnutit mu jinou vůli a jiný názor. Naproti tomu večer podléhají lidé snáze síle silnějšího úsilí. Neboť každé takové shromáždění představuje zápas dvou protikladných sil. Vynikajícímu řečnickému umění silné apoštolské povahy se snáze podaří získat lidi pro nový názor, ty lidi, u nichž došlo přirozeným způsobem k oslabení jejich síly k odporu, spíše než ty, kteří jsou při plné duševní síle.

Stejnému účelu slouží umělé tajuplné přítmí katolických kostelů, hořící svíce, kadidlo apod.

V tomto zápase řečníka s protivníkem, který má být přesvědčen, se řečník poznenáhlu dopracuje k citlivosti pro psychologické předpoklady propagandy, jaká pisatelům téměř zcela chybí. Psané slovo tak slouží spíše k zachování, upevnění a prohloubení již osvojeného názoru či smýšlení. Všechny opravdu veliké historické přeměny nebyly vyvolány psaným slovem, byly jím nanejvýš doprovázeny.

Nevěřme tomu, že by se francouzská revoluce uskutečnila prostřednictvím filozofických traktátů, kdyby nenašla armádu srdcí, vedenou demagogy velkého stylu, kteří vybičovali vášně celkově trpícího lidu, až nakonec došlo k erupci vulkánu, který se stal postrachem celé Evropy. Stejné tak je tomu v případě největšího revolučního převratu nové doby: bolševická revoluce v Rusku nebyla vyvolána Leninovým psaním, nýbrž nenávistnou řečnickou činností nesčetných malých a velkých apoštolů štvaní. Národ analfabetů se nenadchl pro komunistickou revoluci následkem teoretické četby jakéhosi Karla Marxe, nýbrž následkem působení tisíců agitátorů ve službě jedné ideje, jež byla lidu neustále předříkávána. Tak tomu vždy bylo a tak to také navždy zůstane.

Odpovídá to umíněné odtažitosti od světa naší německé inteligence, která věří tomu, že spisovatel stojí vždy duchovně výše než řečník. Tento názor je opravdu skvěle doložen kritikou v již zmíněných nacionálních novinách v konstatování, že lidé jsou často zklamáni, když se projev uznávaného řečníka objeví pojednou v tisku. Mně to připomíná jinou kritiku, která se mi dostala do rukou za války; vzala si pečlivě na mušku projev Lloyda Georgeho, jež byl tenkrát ministrem pro výzbroj, a došla k duchaplnému zjištění, že se v případě tohoto projevu jedná o duchovně a vědecky méněcenný a i jinak banální produkt. Dostaly se mi do rukou v malé brožuře některé z těchto projevů a musel jsem se rozesmát nad tím, jak pro tato psychologicky mistrovská díla duchovního ovlivňování masy nemá normální německý inkoustový rytíř žádné porozumění. Onen člověk posuzoval tyto projevy výhradně podle dojmu, který zanechaly na jeho blazeovanosti, zatímco velký anglický demagog se koncentroval pouze na to, aby co nejúčinněji zapůsobil na masu svých posluchačů a v jistém smyslu na veškeré nižší anglické vrstvy. Z tohoto pohledu byly projevy tohoto Angličana téměř perfektní, jelikož svědčily o úžasné znalosti duše širokých lidových mas. Také jejich účinnost byla vpravdě průrazná.

Srovnejme s tím bezmocně koktání takového Bethmanna-Hollwega. Zdánlivě byly tyto projevy samozřejmé duchaplné, ve skutečnosti však ukazovaly jenom neschopnost tohoto muže promluvit ke svému národu, který neznal. Přesto dokáže průměrný vrabčí mozek německé písařské duše, vědecky samozřejmě vysoce vzdělané, duchovnost anglického ministra hodnotit podle dojmu, jaký na něj udělal projev orientovaný na působení na masy, a tento srovnávat s projevem německého státníka, jehož duchaplné žvanění u něj samozřejmě našlo zalíbení. Že Lloyd George, co se geniality týče, tisíckrát předčil Bethmarma-Hollwega, dokázal tím, že ve svých projevech nacházel takovou formu a výrazy, která mu otvírala srdce jeho národa a tento národ potom beze zbytku sloužil jeho vůli. Právě v primitivnosti jeho projevů, v původnosti výrazových forem a užívání lehce srozumitelných, jednoduchých příkladů spočívá důkaz vynikajících politických schopností tohoto Angličana. Neboť projev státní7ca k národu neměříme podle dojmu, jaký zanechal u univerzitního profesora, nýbrž podle jeho působnosti na národ. To platí také jako měřítko pro genialitu řečníka.

Úžasný vývoj našeho hnutí, které bylo teprve před několika lety založeno z ničeho a dnes je již tak daleko, že je všemi vnitřními i vnějšími nepřáteli našeho národa nejostřeji pronásledováno, by podmíněn neustálým používáním a zohledňováním shora uvedených poznatků.

Ať je literatura tohoto hnutí důležitá jakkoliv, bude mít v naší nynější situaci větší význam pro jednotnou výchovu vyšších a nižších vedoucích kádrů než pro získávání nepřátelsky smýšlejících mas. Jenom velmi zřídka se přesvědčený sociální demokrat nebo fanatický komunista odhodlá k tomu, aby si pořídil národně socialistickou brožuru nebo dokonce knihu, aby si ji přečetl a získal tak přehled o našem světovém názoru nebo aby studoval naši kritiku názoru jeho. Dokonce i noviny jsou čteny jenom zřídka, pokud nemají od počátku punc stranického tisku. Ostatně by to bylo málo platné, neboť celkový obraz jednotlivého vydání novin je natolik pokřivený a ve svém působení roztříštěný, že od jednoho seznámení se s těmito novinami nelze očekávat žádný vliv na čtenáře. Nelze však a nesmíme nikoho, pro koho již několik feniků hraje roli, nutit k tomu, aby si z touhy po objektivním objasnění věcí předplatil nám nepřátelské noviny. Z deseti tisíců to také sotva kdo udělá. Teprve když hnutí zvítězí, bude pravidelně číst stranický orgán jako průběžné zpravodajství svého hnutí.

Jinak je tomu s již zmiňovaným letákem! Ten si vezme leckdo do ruky, zejména dostane-li jej zdarma, a to tím spíše, když již v nadpisu bude obsaženo a plasticky zpracováno téma, o němž se momentálně všude hovoří. Po více méně zevrubném prohlédnutí takového letáku bude člověk upozorněn na nový pohled a názor na věc a dokonce i na nové hnutí. Tím však bude i v optimálním případě dán pouze malý podnět, nikdy ale dokonaná skutečnost. Neboť i leták může pouze něco podnítit nebo na něco poukázat, přičemž účinek se dostaví pouze ve spojení s následným poučením čtenáře. Tímto poučením je a vždycky bude pouze masové shromáždění.

Masové shromážděni je však důležité také proto, že na něm jednotlivec, který se nejprve jako budoucí příznivec mladého hnutí cítí osamocen a lehce propadá obavám, že je sám, dostane poprvé obraz většího společenství, což působí na většinu lidí jako posila a povzbuzení. Takový člověk by v rámci roty nebo praporu, obklopen svými kamarády, nastupoval s lehčím srdcem do útoku, než kdyby byl sám a odkázán jenom na sebe. Ve smečce se cítí vždycky bezpečněji, i kdyby ve skutečnosti bylo proti tomu tisíc důvodů.

Společenství velkého shromáždění neposiluje pouze jednotlivce, ale spojuje a napomáhá k vytváření kolektivního ducha. Člověk, který je coby první nositel nového učení ve svém podniku nebo v dílně vystaven těžkému nátlaku, potřebuje nutně ono posílení, jež spočívá v přesvědčení, že je článkem a bojovníkem velkého a rozsáhlého sdružení. Dojem tohoto sdružení pocítí hned poprvé na masovém shromáždění. Když ze svého malého pracoviště nebo z velkého provozu, kde se cítí být nepatrným, navštíví poprvé masové shromáždění a má kolem sebe tisíce lidí stejného smýšlení, když jako hledající je vtažen do mocného působení sugestivního opojení a nadšení tří až čtyř tisíc jiných lidí, když mu viditelný úspěch a souhlas tisíců potvrzují správnost nového učení a poprvé v něm vzbudí pochybnost o pravdivosti jeho dosavadního přesvědčení - potom podlehne kouzelnému vlivu toho, co označujeme slovem masová sugesce. Chtění, touha, ale i síla tisíců se akumulují v každém jednotlivci. Člověk, který s pochybnostmi a nerozhodný přišel na takové shromáždění, je opouští vnitřně upevněn: stal se článkem společenství. Na toto nesmí národně socialistické hnutí nikdy zapomenout a zejména se nesmí nechat nikdy ovlivnit těmi měšťáckými hlupáky, kteří všechno vědí lépe, přesto však prohráli velký stát, včetně své existence a vlády své třídy. Jsou strašně chytří, všechno umí a všechno ví - jen jedno nepochopili: jak zabránit tomu, aby německý národ padl do náruče marxismu. V tom žalostně a uboze selhali, takže nynější domýšlivost je pouhá ješitnost, jako hrdost vedle hlouposti.

Když tito lidé nepřiznávají mluvenému slovu žádnou hodnotu, činí tak pouze proto, že se díkybohu již sami přesvědčili o neúčinnosti svého vlastního planého povídání.