NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO
Se složením zbraní v listopadu 1918 byla zavedena politika, která z lidského hlediska musela postupně vést k naprostému podmanění. Historické příklady podobného druhu nám ukazují, že národy, které bez naléhavých důvodů složily zbraně, radši v pozdější době přijaly jakékoliv ponížení a útisk, než aby se pomocí násilí pokusily o změnu jejich tristního osudu.
To je lidsky vysvětlitelné. Chytrý vítěz své požadavky rozdělí, pokud je to možné, poraženému vždy na části. Může pak u národa, který ztratil svůj charakter, a to je každý který se dobrovolně vzdá, počítat s tím, že ho v tomto jednotlivém útlaku nenapadne chopit se opět zbraní a bránit se. Čím více útlaků z tohoto hlediska bude přijato, tím neopodstatněnější se pak lidem jeví, bránit se vůči každému novému, zdánlivě jednotlivému útlaku, když už tak ve vší tichosti snáší tolik jha a utrpení.
Zánik Kartága je nejstrašnějším příkladem takovéhoto pomalého samozaviněného zničení vlastního národa.
Ve svém "Trojím vyznání" vyzdvihuje Clausewitz nedostižným způsobem tuto myšlenku a zvěčňuje jí když praví:
"Že poskvrnění hříchem zbabělého podrobení se nedá nikdy smazat, že tyto kapky jedu v krvi národa přecházejí na potomstvo a ochromují a podrývají tak sílu svého potomstva", a že oproti tomu "sám zánik této svobody po krvavém a hrdinském boji zajišťuje znovuzrození národa a je semínkem života, ze kterého jednoho dne vyrazí kořeny nového mohutného stromu."
Samozřejmě, že národ, který ztratil svůj charakter a svoji čest, toto ponaučení vůbec nezajímá. Neboť kdo si to bere k srdci, nemůže nikdy klesnout tak hluboko, nýbrž zhroutí se pouze ten, kdo na to zapomíná a nebo o tom nechce nic slyšet. Přičemž u nositelů bezcharakterního podmanění se, se nedá očekávat, že by náhle šli do sebe, a že by z důvodu svého rozumu a lidských zkušeností náhle jednali jinak než doposud. Právě naopak, ti budou toto ponaučení odmítat tak dlouho, dokud si celý národ definitivně nezvykne na svůj otrocký úděl, nebo dokud se lepší síly neprotlačí na povrch, aby zlořečenému utlačovateli samy vyrvaly moc z ruky. V první řadě se těmto lidem nedaří tak špatně, neboť často obdrží od chytrých utlačitelů úřad dozoru nad otroky, přičemž se pak tyto bezcharakterní povahy chovají ke svému vlastnímu lidu daleko krutěji, než nějaká cizí bestie, dosazená samotnými pokořiteli.
Vývoj od roku 1918 nám nyní ukazuje, že naděje na získání přízně vítěze dobrovolným podmaněním se v Německu osudovým způsobem určuje politické názory a jednání širokých mas. Obzvláště bych chtěl zdůraznit výraz širokých mas, neboť se v žádném případě nechci ztotožnit s přesvědčením, že by se jednání a odevzdanost vůdců našeho národa dala připsat stejnému zhoubnému šílenství. Jelikož řízení naší historie je od konce války zcela nezakrytě v rukou Židů, nemůžeme si vskutku připustit, že by příčinou našeho neštěstí byli pouze chybné poznatky, nýbrž člověk by měl být naopak toho přesvědčení, že náš národ ničí vědomé úmysly. A pakliže člověk zhodnotí právě z tohoto hlediska zdánlivé šílenství zahraničněpolitického vedení našeho národa, odhalí vysoce rafinovanou, ocelově chladnou logiku ve službách židovské myšlenky a boje za opanování světa.
Tak je také pochopitelné, že stejný časový úsek, od roku 1806 do 1813 stačil k tomu, aby tehdy zcela rozvrácené Prusko nabralo novou životni energii a rozhodnost k boji, dnes nejenom že nebyl využit, nýbrž naopak vedl k ještě většímu vnitřnímu oslabení našeho státu.
Sedm let po listopadu 1918 byla podepsána smlouva v Locarnu! Průběh byl stejný jako je popsáno výše: jakmile bylo jednou toto hanebné přiměří podepsáno, nesebralo se již nikdy tolik síly a odhodlání, aby se někdo později postavil neustále se opakujícím nátlakovým opatřením protivníka. Ten však byl příliš chytrý na to, aby najednou požadoval příliš mnoho. Omezil svůj nátlak vždy pouze na takový rozsah, který je dle jeho vlastního mínění a mínění našeho německého vedení stále ještě natolik únosný, aby se nemusel strachovat o to, že by mohlo dojít k explozi rozvášněného lidu. Čím více pak bylo těchto jednotlivých diktátů podepsáno, tím méně se zdálo být oprávněné učinit proti tomuto jedinému vydírání, nebo vyžadovanému ponížení to, co se neučinilo již doposud, totiž: postavit se na odpor. To je totiž ona kapka jedu, o které hovoří Clausewitz: započatá bezcharakternost, která se sama o sobě neustále zvětšuje, až postupně, jako nejhorší dědictví, zatíží každé budoucí rozhodnutí. Může se stát tou největší zátěží, které se pak národ jen těžko zbavuje, a které ho čím dál více vtahuje do pozice otrocké rasy.
A tak se také v Německu mezi sebou mísili odzbrojovací a zotročovací výnosy, politická bezbrannost a hospodářské plenění, aby konečně morálně dali vzniknout onomu duchu, který v Dawesském posudku spatřoval štěstí a ve smlouvě z Locarna úspěch. Z vyššího hlediska se pak dá hovořit jen o jednom štěstí v této mizérii, totiž že lidé se dají ošálit, avšak nebe podplatit nelze. Neboť jeho požehnání nepřicházelo: bída a starosti jsou od té doby trvalým průvodcem našeho národa, a náš jediný věrný spojenec je nouze. Osud neudělal ani v tomto případě žádnou výjimku, nadělil nám to, co jsme si zasloužili. A jelikož už neumíme ctít čest, učí nás alespoň cenit si svobody pomocí chleba. Lidé se dnes naučili volat po chlebu, avšak za svobodu budou ještě jednou muset prosit.
Čím krutější a čím patrnější byl rozvrat našeho národa v následných letech po roce 1918, tím rozhodněji byl v této době pronásledován právě ten, kdo se opovážil předvídat to, co posléze skutečně nastalo. Vedení našeho národa bylo jak žalostné, tak i namyšlené, a to především tehdy, jednalo-li se o vyřizování nepříjemných záležitostí. Tak se dalo zažít (a dá se zažít i dnes!), že největší parlamentární hlupáci, skuteční kmotři sedlářů a ševců a to nejenom podle povolání, které by nikomu nic neřeklo, se náhle vyhoupli na podstavec státníků, aby odtamtud mohli poučovat maličké smrtelníky. A nebylo vůbec divu, že takovýto státník, byl již po šesti měsících svého umění, obestřen posměchem a potupou celého zbytku světa, odhalen jako nespolehlivý packal, který nedokázal nic jiného, než svojí naprostou neschopnost! Ne, to nemá s věcí nic společného, právě naopak: čím méně se dařilo takovýmto parlamentním státníkům této republiky, tím zlostněji pronásledovali všechny, kteří od nich očekávali nějaké výsledky, kteří si dovolili konstatovat selhání jejich dosavadní činnosti a prorokovat také jejich neúspěch do budoucna. A když se člověk soustředil na jednoho z těchto parlamentních čestných mužů, a pakliže se takový státnický umělec již nemohl vylhat z rozkladu veškeré své činnosti a jejích výsledků, pak si vždy nalezl tisíce a tisíce výmluv a ospravedlnění pro své neúspěchy, přičemž nechce přiznat pouze jedno jediné, že totiž on a jemu podobní jsou jediným hlavním důvodem veškerého zla.
Nejpozději v zimě 1922/23 muselo být všeobecně každému jasné, že se Francie i po uzavření míru s železnou odhodlaností snaží dosáhnout toho, co bylo jejím původně zamýšleným válečným cílem. Neboť nikdo by snad nechtěl věřit tomu, že Francie nasazovala v nejrozhodnějším zápasu ve své historii po čtyři a půl roku svou nejdražší krev svého národa jenom proto, aby posléze dostala pomocí reparací pouze náhradu za dříve napáchané škody. Samotné Alsasko-Lotrinsko by nevysvětlovalo energii francouzského válečného vedení, kdyby se přitom nejednalo pouze o součást dalekosáhlejšího zahraničněpolitického plánu. Tento plán však znamená: rozložení Německa do smíšeniny drobných státečků. Za to bojovala šovinistická Francie, přičemž ovšem ve skutečnosti svůj národ prodala coby žoldnéře mezinárodnímu světovému židovstvu.
Tohoto francouzského válečného cíle by bylo dosaženo již v průběhu války, kdyby se boje odehrávaly, jak zprvu francouzské velení doufalo, na německé půdě. Zprvu se očekávalo, že krvavé boje této světové války se nebudou odehrávat na Sommě, ve Flandrech, v Altois, před Varšavou, Nižným Novgorodem, Kownem, Rigou, a bůhví kde ještě, nýbrž v Německu v Porúří, na Mainu, na Labi, před Hanoverem, Lipskem, Norimberkem, atd., a to musí každý uznat, že zde byla reálná možnost roztříštění Německa. Je velmi sporné, zda by mladý federativní stát vydržel po čtyři a půl roku stejnou zkoušku zatížení, jako po staletí zpříma centralizovaná a kolem nesporného střediska Paříže se rozléhající Francie. To že se nejúpornější boje odehrávaly mimo hranice naší vlasti, byla nejenom nesmrtelná zásluha naší jedinečné staré armády, nýbrž bylo to i obrovské štěstí pro naši německou budoucnost. Je to mé skálopevné, vnitřně mne občas skličující přesvědčení, že v opačném případě by dnes již nebylo Německé Říše, nýbrž existovalo by jen několik německých států. To je také jediný důvod, proč krev našich padlých kamarádů a přátel nebyla obětována úplně zbytečně.
A tak bylo vše jinak! Německo se snad bleskurychle zhroutilo v listopadu 1918. Avšak, když nastala tato katastrofa ve vlasti, stály naše armády ještě hluboko na nepřátelské půdě. První starostí Francie tehdy nebylo jak rozdrolit Německo, nýbrž jak dostat co nejrychleji německé armády z území Francie a Belgie. A tak prvním úkolem pařížského státního velení po skončení války bylo odzbrojení německých armád, a jejich urychlené odsunutí zpět do Německa. A teprve v druhé linii se mohli věnovat naplnění původního a vlastního válečného cíle. Avšak Francie mezitím byla ochrnuta. V Anglii byla válka, zničením Německa coby koloniální a obchodní velmoci a jeho zatlačení do rámce druhořadých států, ukončena skutečně vítězně. Zájem o úplném odstranění německého státu v Anglii neexistoval, ba naopak, měli všechny důvody k tomu, aby si v Evropě přáli do budoucna nějakého rivala proti Francií. A tak musela francouzská politika pokračovat v rozhodných mírových jednáních o tom, kdo válku skutečně začal, a Elemenceausův výrok, že mír je pouze pokračováním války, nabyl nejvyššího významu.
Neustále, při každé možné příležitosti, bylo otřásáno říšskou strukturou. Pomocí vydávání dalších stále nových odzbrojovacích dekretů na straně jedné a tím umožněnému hospodářskému vydírání na straně druhé, si pánové v Paříži slibovali postupný naprostý rozvrat celé struktury Říše. Čím rychleji vymírala národní hrdost v Německu, tím rychleji mohl hospodářský tlak a věčná bída vésti k politicky destruktivním důsledkům. Takováto politika politického útlaku a hospodářského drancováni, prováděna deset, dvacet let, by musela postupně zruinovat a za určitých okolností i zlikvidovat i ten nejsilnější stát na světě. Tím by však bylo definitivně dosaženo francouzského válečného cíle.
Francouzské úmysly musel v zimě 1922/23 již dávno rozpoznat naprosto každý. Tím však zbyly pouze dvě možnosti: Dalo se doufat v to, že se francouzská vůle postupné otupí na houževnatosti německého národa, a nebo jednou konečně učinit to, co se přeci nikdy nemůže stát, totiž konečně v nějakém příhodném okamžiku vyrvat řízení říšského křižníku do svých rukou, a beranidlo otočit proti našemu nejúhlavnějšímu nepříteli. To by však znamenalo boj na život a na smrt, a vyhlídky na život by byly k dispozici pouze tehdy, kdyby se předtím podařilo Francii izolovat do té míry, aby tento druhý zápas nemusel být zápolením Německa proti zbytku celého světa, nýbrž aby představoval obranu Německa proti Francii, která neustále ruší trvalý mír na celém světě.
Zdůrazňuji to a jsem o tom pevně přesvědčen, že toto podruhé musí jednou přijít, a také přijde. Nikdy neuvěřím tomu, že by se úmysly Francie vůči nám mohly kdy změnit. Neboť spočívají nejhlubšími kořeny ve smyslu zachování francouzského národa. Kdybych sám byl Francouzem a miloval bych francouzskou mohutnost stejným způsobem jako je mi svaté Německo, nechtěl bych a nemohl bych také jednat jinak, než nakonec jedná Elemenceau. Nejenom svým počtem obyvatel, nýbrž především ubýváním svých rasově nejlepších elementů pomalu vymírající francouzský národ si svůj dlouhodobý význam ve světě může udržet pouze rozdrcením Německa. Francouzská politika může dělat tisíce oklik, avšak na konci bude vždy spočívat tento cíl jako naplnění posledního přání a nejhlubší touhy. Bylo by však nesprávné domnívat se, že čistě pasivní vůle, která chce zachovat pouze sama sebe, by byla dlouhodobě schopna odolávat stejně silné, zato však aktivní vůli. Pokud bude věčný konflikt mezi Německem a Francii urovnáván pouze formou německé obrany proti francouzského útoku, nebude nikdy rozhodnut. Avšak Německo bude od jednoho století k druhému ztrácet jednu pozici za druhou. Když budeme sledovat pohyb německé jazykové hranice od dvanáctého století až do dneška, budeme jen těžko moci svůj úspěch postavit na stanovisku a vývoji, který nám přinesl již tolik škod.
Teprve když se v Německu zcela pochopí, že vůli k životu německého národa již nemůžeme nechat více chřadnout v pasivní obraně, nýbrž že je nutno, aby došlo ke konečnému aktivnímu střetu s Francií, teprve pak budeme schopni dovést věčný a neplodný zápas mezi námi a Francii ke zdárnému konci. Ovšem pouze za předpokladu, že Německo bude ve zničení Francie spatřovat pouze prostředek, který by pak našemu národu na opačné straně mohl konečně umožnit potřebnou expanzi. Dnes můžeme v Evropě napočítat osmdesát milionů Němců! Zahraniční politika bude moci být prohlášena za správnou teprve tehdy, když za necelých sto let bude na tomto kontinentě žít dvě stě padesát milionů Němců, a sice nestěsnáni coby tovární kulisa ostatního světa, nýbrž jako sedláci a dělníci, kteří si vzájemnou prací zaručují svou existenci.
V prosinci 1922 se zdála být situace mezi Francií a Německem opět vyhrocena do nebezpečného stavu. Francie měla v úmyslu nové nehorázné vydíráni a potřebovala pro to záruky. Hospodářskému drancováni musel předcházet politický nátlak, a pouze obrovský zásah do mozkového centra našeho celého německého bytí se Francouzům zdál jako vhodný prostředek k ještě ostřejšímu útisku našeho vzpurného německého národa. Ve Francii věřili, že obsazením Porýní nejenom zlomí definitivně morální páteř Německa, ale že se i hospodářsky ocitneme v takové situaci, že budeme tak nebo tak muset přijmout a převzít i ty nejhorší závazky.
A tak šlo do tuhého. A Německo se ohnulo hned ze začátku, aby se později zcela zlomilo.
Obsazením Porúří dal osud německému národu do rukou ještě jednou příležitost k povstání. Neboť to, co v prvním okamžiku muselo vypadat jako nejtěžší neštěstí, obsahovalo při bližší úvaze nekonečně slibnou možnost k ukončení německého utrpení, a to jednou pro vždy.
Obsazení Porúří poprvé odcizilo Francii ze zahraničně politického hlediska Anglie, a to nejenom v britských diplomatických kruzích, které francouzské spojenectví uzavřely, považovaly a udržovaly pouze se střízlivým okem chladného počtáře, nýbrž i mezi širokými vrstvami anglického národa. Především britské hospodářství vnímalo toto další neuvěřitelné posílení kontinentální francouzské moci se špatně skrývanou nevolí. Neboť nejenom že Francie nyní z čistě vojenskopolitického hlediska zaujala v Evropě pozici, kterou předtím nemělo ani samotné Německo, a tím také získala hospodářské předpoklady, které se blížily monopolnímu postavení. Největší železnorudné doly a uhelné pánve v Evropě se nyní dostaly do rukou národa, který své existenční zájmy, na rozdíl od Německa, dosud vnímal jak rozhodným, tak i aktivním způsobem, a který měl svou vojenskou spolehlivost během velké celosvětové války ještě ve velmi čerstvé paměti. Obsazením porúrských uhelných pánví Francií byl Anglii z ruky vyražen celkový válečný úspěch, a vítězem nyní již nebyla snaživá a hbitá britská diplomacie, nýbrž maršál Foch a jeho jím zastupovaná Francie.
Také v Itálii se nálada vůči Francii, která tak nebo tak nebyla od konce války právě růžová, obrátila v přímou nenávist. Byl to veliký dějinný okamžik, ve kterém se z dřívějších spojenců mohli do rána stát úhlavní nepřátelé. To, že to u těchto spojenců nedopadlo tak, jako za druhé balkánské války, kdy se tito dostali náhle mezi sebou do sporu, musíme připsat té okolnosti, že Německo právě nevlastnilo žádného pašu Envera, nýbrž pouze říšského kancléře Cuna.
Nejenom zahraničněpoliticky, nýbrž také vnitropoliticky skýtalo obsazení Porúří Francouzy pro Německo obrovskou možnost budoucnosti. Značná část našeho národa, která díky nepřetržitému vlivu svého lživého tisku považovala Francii stále ještě za bojovníka za pokrok a liberálnost, byla z tohoto šílenství jedním rázem vyléčena. Stejně jako v roce 1914 zmizely z hlav našich německých dělníků sny o mezinárodní lidové solidaritě a krutá realita je opět zavedla do světa věčného zápasu, kde se jedna bytost živí druhou, a smrt slabšího znamená život silnějšího, tak tomu bylo i v roce 1923.
A když Francouz dostál svým hrozbám, a konečně začal zprvu velice opatrně a bázlivě obsazovat německé uhelné pánve, tu začala Německu odbíjet obrovská, rozhodující osudová hodina. Kdyby náš národ v tomto okamžiku provedl obrat ve svém smyšlení spojený se změnou dosavadních postojů, pak by se mohlo německé Porúří stát Francii napoleonskou Moskvou. Existovaly pouze dvě možnosti: buďto si to člověk mohl nechat líbit, a neučinit naprosto nic, a nebo vyburcovat německý národ, a s pohledem na území žnoucího Essenu a kouřících pecí, a zároveň se žnoucí vůli jednou pro vždy ukončit tuto věčnou pohanu, a radši na sebe vzít hrůzu okamžiku, než nadále snášet nekonečné příkří.
Nalézti třetí cestu bylo nesmrtelnou zásluhou říšského kancléře Cuna, a obdivovat ji a jít po ni byla opět zásluha našeho slavného měšťanského německého stranictva.
Chtěl bych zde ještě věnovat kratičkou úvahu o možnosti druhé cesty:
Obsazením Porúří Francie zcela porušila Versaillskou smlouvu. Postavila se tím také proti celé řadě garančních mocnosti, především pak proti Anglii a Itálií. Jakoukoliv podporu tohoto svého loupežného činu nemohla Francie od těchto státu očekávat. Toto dobrodružství, a tím tento počin zprvu také byl, muselo tedy samo od sebe dojít k nějakému zdárnému konci. Pro národní německou vládu existovala pouze jediná možnost, totiž ta, kterou nám přikazovala čest. Bylo jasné, že v první chvíli se Francii nedalo oponovat pomocí zbraní. Bylo však nutné ujasnit si, že jakékoliv jednání bez podpory moci je směšné a neplodné. Bylo nesmyslné bez jakékoliv možnosti aktivního odporu zastávat stanovisko: "nezúčastníme se žádného jednání". Avšak ještě nesmyslnější bylo nakonec k tomuto jednání zasednout, aniž by předtím byla zajištěna patřičná moc.
Ne že by se obsazení Porúří dalo zabránit vojenskými opatřeními. Pouze pár naprostých šílenců by se mohlo dobrat tohoto závěru. Již během účinku této francouzské akce a během jejího provádění se mohlo a muselo myslet na to, bez ohledu na beztak Francií roztrhanou smlouvu z Versailles, zajistit si takové vojenské prostředky, které by později mohli být poskytnuty coby doprovod na cestu zprostředkovatelům. Neboť od začátku bylo naprosto jasné, že o tomto území obsazeném Francií bude muset být tak nebo tak jednou rozhodnuto u nějakého kulatého konferenčního stolu. Avšak člověk musí mít naprosto jasno také v tom, že i ti nejlepší vyjednavači mohou dosáhnout pouze malého úspěchu, dokud půda, na které stojí, a židle, na které sedí, není ochranným krunýřem jejich národa.
Slabý střízlík se také nemůže přít s atletem, a bezbranný vyjednávač musí také strpět dozorcův meč na nepřátelské misce vah, pokud nepřihodil k vyvážení svůj vlastní. Nebo to snad nebylo skutečné hoře, přihlížet těmto jednacím komediím, které od roku 1918 byly ukončeny vždy příslušným diktátem? Tato ponižující komedie, která byla předváděna celému světu, tím že nás nejprve pozvali k jednacímu stolu, a tam nám předložili dávno hotové a připravené rozhodnutí a programy, o kterých by se snad mělo hovořit, které však hned od začátku musely být brány jako nepozměnitelné.
Samozřejmě, naši vyjednavači nepřekračovali ani v jednom jediném případě uspokojivý průměr, a většinou bohužel ospravedlňovali drzý výrok Loyda Georgese, který jednou posměšně poznamenal směrem k říšskému ministrovi Simonovi "že Němci si ani nejsou schopni zvolit za vůdce a zástupce nějakého muže okázalého ducha". Avšak ani génius by, vzhledem k rozhodné mocenské vůli nepřátelského, a žalostné bezbrannosti vlastního národa, nedokázal dosáhnou výraznějších výsledků.
Avšak ten, kdo z jara roku 1923 spatřoval v obsazení Porúří Francií podnět opětovné produkci vojenských mocenských prostředků, ten musel dát nejprve národu duchovní zbraně, které by posílily jeho vůli a zničily by destruktora naší nejcennější národní síly.
Stejně jako se v roce 1918 krvavě vymstilo, že se v letech 1914 a 1915 nepřešlo k tomu, jednou provždy skoncovat z marxistickou zmijí, tak se muselo neblaze vymstít to, že se z jara roku 1923 nikdo nechopil možnosti jednou provždy skoncovat s marxistickými vlastizrádci a vrahy národa.
Každá myšlenka na skutečný odpor proti Francii byla naprostým nesmyslem, pakliže se nevyhlásila válka všem těm silám, které před pěti lety zlomily z vnitřku německý odpor na bojových polích.
Pouze lidovecké elementy by se snad mohly probít k neuvěřitelnému názoru, že dnešní marxismus by snad mohl být jiný, než když odporné vůdčí kreatury roku 1918, které tehdy chladnokrevně ukopaly k smrti dva miliony lidí, aby se snadněji dostaly do ministerských křesel, že by snad dnes v roce 1923 byly připraveny splatit daň národnímu svědomí? Neuvěřitelná a stejně tak nesmyslná myšlenka, naděje, že by se z někdejších vlastizrádců náhle stali bojovníci za německou svobodu. Ani na to nepomysleli! To, co zbude po hyeně z mršiny, to zbude z marxisty po vlastizradě. Člověk by si měl odpustit hloupé námitky, že za Německo vykrvácelo také spousta dělníků. Němečtí dělníci, ano, pak to však nebyli žádní mezinárodní marxisté. Pokud by v roce 1914 německé dělnictvo bylo ještě vnitřně naladěno na marxismus, bylo by po třech týdnech po válce. Německo by bylo rozdrceno dříve, než by jakýkoliv voják překročil hranici. Ne, to že německý národ ještě tehdy bojoval dokazuje, že se marxistické šílenství u nás ještě nedokázalo zcela zakořenit. Avšak právě v té míře, jakou německý voják a německý dělník opět upadli do spárů marxistických vůdců, právě tou měrou začala vlast prohrávat. Pokud by na začátku války a v jejím průběhu bylo jednou dvanáct nebo patnáct tisíc těchto hebrejských národních ničitelů vystaveno smrtelným plynům, stejně jako je v poli museli nadarmo snášet statisíce našich nejlepších německých dělníků ze všech vrstev a profesí, bylo by naopak pro budoucnost zachráněno snad i milion nejcennějších Němců. Avšak to také patří k lidoveckému státnickému umění bez jediného mrknutí vydat na pospas na bojovém poli miliony životů, přičemž deset nebo dvanáct tisíc zrádců, šmelinářů, lichvářů a podvodníků bylo bráno jako nejcennější národní svátost, čímž se i veřejně proklamovala jejich nedotknutelnost. Člověk už ani neví,co je v tomto občanském světě větší, jestli blbost, slabost a zbabělost, nebo čím dál tím více prohospodařené smýšlení. Je to skutečně osudem k zániku určená třída, která však sebou do propasti strhává celý národ.
Ve stejné situaci jako v roce 1918 jsme se nacházeli také v roce 1923. Je naprosto jedno ke kterému způsobu odporu by jsme byli rozhodnuti, vždy bylo prvním předpokladem odstranění marxistického jedu z našeho národního tělesa. A to mělo být, dle mého přesvědčení, prvním úkolem skutečně národní vlády, hledat a nalézt takové prostředky a síly, které byly rozhodnuty vypovědět marxismu vyhlazující válku, a těmto silám pak dát volnou ruku. Bylo jejich povinností nevzývat hlouposti jako "klid a pořádek" v situaci, kdy vnější nepřítel zasazoval vlasti zničující úder a z vnitřku číhala na každém rohu zrada. Ne, každá správná národní vláda by si tehdy musela přát neklid a nepořádek, i kdyby jejich výsledkem mělo být pouze konečné zúčtování s marxistickým úhlavním nepřítelem našeho národa. Pokud se toto zanedbalo, pak byla každá myšlenka na odpor jakéhokoliv druhu naprostým nesmyslem.
Takovéto zúčtování skutečného, historického významu však nemůže proběhnout dle schémat nějakých tajných radů, nebo nějakých starších suchopárných ministerských duší, nýbrž pouze podle věčného zákona existence na této zemi, který je a zůstane bojem za existenci. Člověk si musí uvědomit, že pouze z krvavých občanských válek vzešel vždy zocelenější, zdravý národní duch, zatímco z uměle slátaných mírových smluv vzešlo vždy pouze do nebe volající práchnivění. Osudy národů nejsou tvořeny v bílých rukavičkách. A tak bylo nutno v roce 1923 udeřit mocným úderem, aby zmije, která se zakusovala do našeho národního tělesa, povolila. Pakliže by se to podařilo, mělo by teprve tehdy smysl připravovat se na aktivní odpor.
Mohl jsem si tehdy častokrát vyřvat hlasivky, když jsem se pokoušel alespoň takzvaným národním kruhům vyjasnit, že za stejných chyb z roku 1914 a následujících let se zákonitě a nutně musíme dostat k závěru jako v roce 1918. Neustále jsem je žádal, aby uvolnili cestu osudu a poskytli našemu hnutí možnost střetu s marxismem, avšak hlásal jsem hluchým. Oni rozuměli všemu lépe, včetně šéfa branné moci, až se nakonec ocitli před nejžalostnější kapitulací všech dob.
Tehdy jsem si ve svém nejhlubším nitru uvědomil, že německé měšťanstvo došlo na konec své cesty, a že již není povoláno k naprosto žádnému úkolu. Tehdy jsem zřetelně viděl, jak se všechny tyto strany spíše z konkurenčních pohnutek snaží o jakési hašteření s marxismem, aniž by ho skutečně chtěli zničit. Vnitřně se již všichni dávno vyrovnali se zničením vlasti, a jediné, co je ještě podněcovalo, byla snaha o podílení se na hostině mrtvol. Pouze za to ještě "bojovali".
V této době, přiznávám to, otevřeně jsem vyjadřoval nejhlubší obdiv velikému muži na jihu od Alp, který se svou vroucí láskou ke svému národu nikdy nebavil s vnitřními nepřáteli Itálie, nýbrž se postaral všemi možnostmi a všemi prostředky o jejich naprosté zničení. To co Mussoliniho přiřazuje k největším velikánům tohoto světa, je rozhodnost nesdílet Itálii s marxismem, a tím že vydal na pospas zničení internacionalismus, zachránil před ním svou vlast.
Jak směšně proti tomu vypadají naši také státníci, a jak je jednomu na blití, když se tyto nuly ve své namyšlenosti ještě opovažují kritizovat tohoto tisíckrát většího ducha. A jak bolestné je pomyšlení, že se toto odehrává právě v zemi, která ještě před necelým půl stoletím směla jmenovat za svého vůdce velikého Bismarcka.
Tímto přístupem měšťanstva a šetrností marxismu bylo v roce 1923 o osudu jakéhokoliv aktivního odporu již předem rozhodnuto. Bojovat proti Francii s úhlavním nepřítelem ve vlastních řadách by bylo holé šílenství. To co by se tehdy ještě dalo udělat, by bylo maximálně šermování před zrcadlem, aby se alespoň trochu uspokojil národní element v Německu, uklidnil "vroucí duch národa", nebo ve skutečnosti podvádělo. Kdyby skutečně věřili tomu co dělají, museli by přece rozpoznat, že Síla národa nespočívá v první řadě v jeho zbraních, nýbrž v jeho vůli, a že dříve, než lze zlikvidovat vnějšího nepřítele, musí být poražen nepřítel vnitřní. Jinak běda, nepodaří-li se vítězství vybojovat již prvního dne. Stejně jako stín porážky spočívá pouze v nitru od nepřítele neosvobozeného národa, bude zničen i jeho odpor a protivník se stane definitivním vítězem.
To se dalo předvídat již z jara roku 1923. Nikdo zde také nehovoří o spornosti vojenského úspěchu proti Francii! Neboť kdyby výsledkem německého jednání ohledně vpádu Francouzů do Porúří mělo znamenat pouze zničení vnitřních marxistických nepřátelských sil, již to by byl nesporný úspěch na naší straně. Německo, zbaveno tohoto úhlavního nepřítele naší existence a naší budoucnosti, by vlastnilo síly, které by nedokázala zaškrtit žádná mocnost tohoto světa. Onoho dne, kdy v Německu bude definitivně zničen marxismus, se ve skutečnosti i jednou provždy rozlomí jeho okovy. Neboť nikdy během celé naši historie jsme nebyli poraženi silou nepřítele zvenčí, nýbrž vždy pouze vlastními neřestmi, a pomocí nepřátel v našich vlastních řadách.
A jelikož se německé státní vedení tehdy k takovému to činu nemohlo vzchopit, mělo se logicky vydat první cestou, a nebo neudělat naprosto vůbec nic, a nechat věci plynout, tak jak měly.
A nebesa seslala v hodině nejtěžší německému národu skutečně velikého muže, pana Cuna. Tento pán nebyl státníkem ani politikem z povolání, a už vůbec k tomu neměl přirozené nadání, nýbrž představoval ten druh politických příslušníků, které člověk potřebuje pouze k vyřízení určitého úkolu. Jinak byl vlastně zběhlý pouze v obchodování. Byl prokletím pro Německo, a to proto, že tento politický obchodník spatřoval i v politice hospodářský podnik a podle toho také vypadalo jeho jednání.
Francie obsadila Porúří! Co je v Porúří? Uhlí! Tedy Francie obsadila Porúří kvůli uhlí? A pro pana Cuna nyní nebyla přirozenější jiná myšlenka, než že když nyní bude stávkovat, aby Francouzi nedostali žádné uhlí, což způsobí to, dle mínění pana Cuna, že Francie toto území z důvodu nerentability podniku opět opustí. Tak nějak probíhaly myšlenkové pochody tohoto významného národního státníka, který ve Stuttgartu a na jiných místech svými projevy šťastně ohromoval svůj národ.
Ke stávce člověk samozřejmě potřeboval marxisty, neboť v první řadě museli stávkovat dělníci. Bylo tedy nutné sjednotit německého dělníka (a ten je v hlavách takovýchto lidoveckých státníku vždy roven marxismu) do jednotné fronty se všemi ostatními Němci. Člověk by skutečně tehdy musel vidět vyzařování těchto lidoveckých stranickopolitických plísňových kultur vzhledem k jejich geniálním heslům! Národní a geniální zároveň! Konečně tedy měli to, co po celou dobu vnitřně hledali! Most k marxismu byl nalezen, a národním podvodníkům nyní bylo umožněno s vážným výrazem a národními frázemi podat poctivou ruku mezinárodním vlastizrádcům. A tito hbitě udeřili. Neboť tak jak Cuno potřeboval pro svou jednotou frontu marxistické vůdce, tak tito marxističtí vůdci potřebovali nutně Cunovy peníze. Tím bylo pomoženo oběma stranám. Cuno obdržel svou jednotnou frontu, vytvořenou z národních žvanilů a antinárodních zločinců, a mezinárodní podvodníci mohli za státní žold sloužit vznešenému bojovému poslání, to znamená ničit národní hospodářství, a sice v tomto případě dokonce na státní náklady. Byla to nesmrtelná myšlenka, zachránit národ podplacenou generální stávkou, v každém případě to byl výmysl, se kterým musel s nadšením souhlasit i ten nejlhostejnější budižkničemu.
Že národ nemůže být osvobozen modlením, je všeobecně známo. Zda to skutečně není možné pomoci volného průběhu času, musí být z historického hlediska ještě zhodnoceno. Pokud by pan Cuno tehdy nevyhlásil placenou generální stávku, a tuto nepostavil jako základ jednotné fronty, a naopak by po každém Němci požadoval pouze dvě hodiny práce navíc, pak by se podvod této jednotné fronty ukázal již třetího dne jako zcela vyřízený. Národy se neosvobozují nicneděláním, nýbrž pomocí obětí.
Nehledě na to, že tento pasivní odpor se také nedá vydržet příliš dlouho. Neboť pouze naprosto války neznalý člověk by si mohl namlouvat, že by se okupační armáda dala zahnat pouze takovými směšnými prostředky. To všechno by však ještě mohlo mít smysl v případě akce, jejíž náklady by šly do miliard, a tím by pomohly srazit mezinárodní měnu do té nejhlubší propasti.
Francouzi se samozřejmě mohli s určitým vnitřním klidem v Porúří podomácku usadit v onom momentě, kdy viděli jakými prostředky je veden odpor. Měli díky nám samotným v ruce nejlepší recepty, kterak přimět vzbouřené obyvatelstvo opět k rozumu, pakliže z jejich chováním vyvstává nebezpečí pro okupační úřady. Jen si vzpomeňme, s jakou bleskovou rychlostí jsme před devíti lety vypořádali s Franktireurovými tlupami a jak si civilní obyvatelstvo rázem uvědomilo vážnost situace, když jeho činností byla ohrožena německá armáda. Jakmile by se pasivní odpor stal pro Francii skutečným nebezpečím, připravila by okupační armáda tomuto směšnému dětskému počínání, během necelých osmi dnů rychlou a krvavou přítrž. Neboť poslední otázkou je vždy: co je nutno udělat, když protivníkovi jde nakonec pasivní odpor již skutečně na nervy, a ten skutečně sáhne po krvavém, brachiálním násilí? Je pak člověk stále ještě rozhodnut klást další odpor? Pokud ano, musí na sebe vzít to nejtěžší krvavé pronásledování. Pak ovšem stojí přesně tam, kde by stál při aktivním odporu, totiž před otázkou boje. A proto má každý takovýto pasivní odpor smysl pouze tehdy, když za ním vyčkává rozhodnost, která v případě nutnosti přejde buďto k otevřené aktivní formě odporu, nebo bude v boji pokračovat formou malé partizánské války. V každém případě by takovýto zápas musel být svázán s přesvědčením možného úspěchu. Jakmile nějaká obsazená pevnost, která je tvrdě bráněna nepřítelem, zbavena naděje na vysvobození, je tím prakticky již dobyta. A to platí především tehdy skýtá-li se obráncům namísto pravděpodobné smrti naděje na jistou záchranu života. Sebere-li člověk osádce obklíčeného hradu naději na možné osvobozeni, zlomí tím lehce jeho veškeré síly k vlastní obraně.
Proto by pasivní odpor v Porúří měl smysl, s ohledem na okolnosti, které jsem naznačil výše, pouze tehdy, kdyby za ním byla vybudována nějaká aktivní fronta. Pak by ovšem muselo být z našeho národa vytaženo i nemožné. Kdyby si každý z těchto Westfálců byl vědom toho, že za ním stojí armáda o osmdesáti až sto divizích, narazili by Francouzi na obrovský odpor. Stále více mužů je však připraveno obětovat se pro tento úspěch, než pro nějakou zřetelnou bezúčelnost.
Byl to klasický příklad, který nás, národní socialisty nutil zaujmout co nejkritičtější postoj vůči tomuto takzvanému národnímu provolání. A také jsme to učinili. Během těchto měsíců jsem byl neustále napadán lidmi, jejichž národní smýšlení bylo pouze směsí hlouposti a vnějšího zdání, kteří pouze cosi vyřvávali, neboť podlehli všeobecnému vzrušení, že je nyní bez nebezpečí možno být a konat národně. Spatřoval jsem v této směšné jednotné frontě pouze ubohé zjevení, a historie mi také dala za pravdu.
A jakmile si odbory naplnili kasy Cunovými penězi, a jakmile byl pasivní odpor postaven před rozhodnutí přejit z lenivé obrany do aktivního útoku, vystoupily rudé hyeny střelhbitě z onoho národního stáda ovcí a stali se opět tím, čím byli vždy. Pan Cuno se pak v tichosti stáhnul opět ke svým lodím, a Německo bylo opět bohatší o jednu zkušenost a chudší o jednu obrovskou naději.
Do pozdního léta mnozí důstojníci, a nebyli to právě ti nejhorší, vnitřně v takovýto potupný vývoj nevěřili. Tito všichni doufali v to, že když už ne oficiálně, tak se alespoň ve vší tichosti přistoupí k opatřením a přípravám, které z tohoto francouzského vpádu učiní bod zvratu německé historie. Také v našich řadách byla spousta těch, kteří doufali v říšskou armádu. A toto přesvědčení bylo tak živé, že rozhodujícím způsobem určilo jednání a především výchovu nespočtu mladých lidí.
Když však došlo k potupnému zhroucení a bylo obětováno několik miliard v majetku a v několika tisících mladých Němců, kteří byli tak hloupí, a uvěřili slibům vůdců Říše, a kapitulovalo se tak hanebným způsobem, vzplálo rozhořčení proti takovému způsobu zrady našeho nešťastného národa. U milionů se tehdy objevilo jasné přesvědčení, že Německo může zachránit pouze radikální odstranění celého tohoto vládnoucího systému.
Nikdy nebyla doba zralejší, aby přímo velitelsky volala po takovém řešení, jako v tomto okamžiku, kdy se na jedné straně veřejně odhalovala holá vlastizrada, zatímco na druhé straně byl národ hospodářsky vydáván na pospas postupné smrti hladem. Jelikož stát sám pošlapal veškeré zákony věrnosti a víry, vysmíval se všem občanským právům, podvedl miliony svých věrných synů přes jejich obětavost, a miliony okradl o jejich poslední groše, neměl již naprosto žádné právo, očekávat od svých příslušníků něco jiného, než holou nenávist. A tato nenávist se jednoho dne musela vylít na všechny ty ničitele našeho národa a vlasti. Mohu na tomto místě pouze poukázat na mou závěrečnou řeč ve velkém procesu na jaře roku 1924:
"Soudcové tohoto státu nás v klidu mohou odsoudit za naše někdejší jednání, avšak historie, coby bohyně vyšší pravdy a lepšího práva, jednou s úsměvem tento směšný rozsudek roztrhá, a zbaví nás veškeré viny a omylů."
Ovšem požene k zodpovědnosti i ty, kteří dnes z mocenské pozice pošlapávají právo a zákony, kteří náš národ vhánějí do bídy a záhuby, a kteří z neštěstí naší vlastí těží pro své vlastní Já, a své zájmy staví nad zájmy veřejného blaha.
Nechtěl bych na tomto místě popisovat okolnosti, které vedly k 8.listopadu 1923 a které ho uzavřely. Nechci to proto, že si od toho neslibuji nic užitečného do budoucnosti, a především jelikož je naprosto zbytečné otvírat staré jizvy, které se dnes zdají být akorát tak zahojené. Neboť je zde zbytečné hovořit o vině lidí, kteří jsou v nejhlubším koutě svého srdce naplněni stejnou láskou ke svému národu, a kteří momentálně pouze zbloudili od správné společné cesty.
Vzhledem k obrovskému společnému neštěstí naší vlasti bych dnes nechtěl urážet, a tím možná i odhánět ani ty, kteří se jednoho dne v budoucnosti přeci jenom přidají ke skutečné a pravé jednotné frontě, kterou je nutno vytvořit v srdcích všech skutečně věrných Němců, proti společné frontě všech nepřátel německého národa. Neboť vím, že jednou přijde doba, kdy sami ti, kteří jednou byli našimi oponenty, si v úctě vzpomenou na ty, kteří šli za svůj národ krutou cestou smrti.
Osmnáct hrdinů, kterým jsem věnoval první díl mé knihy, bych chtěl na konci tohoto druhého dílu našim přívržencům a zastáncům našeho učení představit jako ony hrdiny, kteří se za nás obětovali s jasným vědomím. Musí spočívat v mysli všech těch, kteří by se svou nerozhodností jednání a svou slabostí chtěli vyhnout svým povinnostem. Povinnostem, které by oni plnili v nejlepší víře a do posledních důsledků. A mezi nimi bych chtěl zmínit také onoho muže, který jako jeden z nejlepších celý svůj život zasvětil probuzení svého a našeho národa, svou neústupností a myšlením, a konečně také svými činy: Dietricha Eckarta.