SILNÝ JE NEJMOCNĚJŠÍ SÁM

V předchozím textu jsem se zmínil o existenci Pracovního společenství německonárodních svazů a chtěl bych na tomto místě krátce vysvětlit problematiku těchto pracovních společenství.

Pod pojmem pracovní společenství se obecně rozumí skupina svazů, jež za účelem usnadnění své práce vstoupí do určitého vzájemného vztahu, zvolí si společné vedení s více či méně rozsáhlými kompetencemi a společně realizují společné akce. Již z toho vyplývá, že se přitom musí jednat o spolky, svazy či strany, jejichž programové cíle a postupy si nejsou příliš vzdálené. Vždycky se tvrdí, že je tomu tak. Na normálního průměrného občana působí uklidňujícím dojmem, slyší-li, že tyto svazy konečné tím, že jsou ve společném "pracovním společenství" našly to, co je "vzájemně spojuje" a překonaly to, co je "rozděluje". Přitom panuje všeobecné přesvědčení, že takové spojení přinese enormní nárůst síly, čímž dosavadní jinak slabé skupinky získaly náhle moc. Toto je však většinou špatná představa!

Je zajímavé a podle mne k lepšímu pochopení této otázky nutné ujasnit si, proč vlastně může docházet k vytváření svazů, spolků a podobně, které všechny tvrdí, že sledují stejný cíl. Samo o sobě by bylo přece logické, že tento cíl vybojuje pouze jeden svaz a že nemusí za stejný cíl bojovat více svazů. Bezpochyby byl tento cíl na počátku stanoven pouze jedním svazem. Jeden muž zvěstuje někde určitou pravdu, vyzve k řešení určité otázky, stanoví cíl a vytvoří hnutí, které má sloužit uskutečnění jeho záměru.

Tím je založen spolek nebo strana, jež - podle svého programu - usiluje buďto o odstranění existujících nešvarů nebo o dosažení zvláštního stavu v budoucnosti. Jakmile začne takové hnutí existovat, má tím prakticky určité prioritní právo. Bylo by vlastně samozřejmé, že by se všichni lidé, kteří hodlají bojovat za stejný cíl, shromáždili v tomto hnutí a umocnili by tím jeho sílu, aby tak lépe posloužili společnému záměru. Zejména každý schopnější mozek by musel v takovém začlenění spatřovat předpoklad ke skutečnému úspěchu společného zápasu. Neboť za předpokladu poctivosti (a o tu jde především, jako chci dále ukázat) je rozumné, aby pro dosažení určitého cíle existovalo pouze jedno hnutí.

Že tomu tak není, lze připsat na vrub dvěma příčinám. Jednu z nich bych označil za téměř tragickou, zatímco ta druhá je ubohá a je důsledkem lidské slabosti. V nejhlubší podstatě však vidím v obou těchto příčinách skutečnosti vhodné ke stupňováni vůle, její energie a intenzity, a prostřednictvím takového vypěstění lidské činorodosti umožnění vyřešení daného problému.

Tragická příčina toho, proč při řešení určitého úkolu obvykle nezůstane u jediného svazu či hnutí, je následující: Každý čin velkého stylu na tomto světě obecně znamená splnění dlouhodobého přání milionů lidí a jejich v tichosti chované touhy. Může se stát, že staletí si toužebně přeji vyřešení nějaké otázky, neboť trpí pod nesnesitelností existujícího stavu, aniž by ke splnění této touhy došlo. Národy, které v této nouzi nenacházejí žádné heroické řešení, lze označit za impotentní. Zatímco my spatřujeme životní sílu národa a touto

silou zaručené předurčení k životu nejjasněji v tom, že tomuto národu je za účelem osvobození z velkého útlaku nebo odstranění kruté nouze či uklidnění jeho neklidné, protože znejistěné duše, jednoho dne osudem poslán vyvolený muž, který přinese naplněni toužebného očekáváni.

Podstatou takzvaných velkých otázek doby je, že se na jejich řešení podílejí tisíce lidí, že se mnozí cítí povolaní a že osud sám různé lidi navrhuje, aby potom ve volné hře sil dal definitivně přednost tomu nejsilnějšímu a nejschopnějšímu z nich a svěřil mu řešení daného problému. Tak se mohlo stát, že století, nespokojená s uspořádáním náboženského života, toužila po jeho obnově a že z tohoto duchovního tlaku povstaly desítky mužů, kteří se na základě svého náhledu a vůle cítili být povoláni k řešení této situace a projevili se jako proroci nového učení, nebo alespoň jako bojovníci proti existujícímu stavu.

Jistě bude i zde, silou přírodního řádu, ten nejsilnější určen ke splnění tohoto velkého misijního poslání, avšak k poznání, že právě ten je výhradně povolán, docházejí ti ostatní většinou velmi pozdě. Naopak, všichni se cítí stejně oprávněni a povoláni k řešení úkolu a okolní svět obvykle nerozeznává, který z nich zasluhuje jako nejschopnější podporu.

V průběhu staletí a často i v rámci stejného časového úseku se objevují různí mužové a zakládají hnutí, aby bojovali za cíle, které jsou, alespoň deklarativně, stejné, anebo je široké masy za stejné považují. Národ chová neurčitá přání a všeobecná přesvědčení, aniž by si byl jasně vědom vlastní podstaty daného cíle či vlastního přání nebo i možnosti jejich splnění. Tragika spočívá v tom, že oni muži, kteří různými cestami směřují ke stejnému cíli, aniž by se znali a tím pádem v čisté víře ve své poslání se cítí být povinování jít svou cestou bez ohledu na všechny ostatní.

Že taková hnutí, strany či náboženská seskupení vznikají naprosto nezávisle na sobě pouze ze všeobecné potřeby doby a vyvíjejí aktivity ve stejném směru, je skutečnost, jež se alespoň na první pohled jeví jako tragická, Neboť obecně se kloníme k názoru, že tato roztříštěná síla, kdyby byla spojená, by vedla rychleji a jistěji k úspěchu. Avšak není tomu tak. Příroda sama přináší ve své neúprosné logice rozhodnutí tím, že nechá tato různá seskupení navzájem si konkurovat a soutěžit o palmu vítězství, aby přivedla k cíli to hnutí, které zvolilo nejjasnější, nejlepší a nejjistější cestu.

Jak jinak však může být zvenčí určena správnost nebo nesprávnost cesty, nežli tak, že se nechá volný průběh hře sil a rozhodování se odejme doktrinárnímu určení lidských rozumbradů a přenechá se neklamnému důkazu viditelného úspěchu, který v posledku vždy potvrzuje správnost nějakého konání!

Pochodují tedy různá seskupení různými cestami ke stejnému cíli, jakmile se dozví o existenci podobného úsilí, začnou pečlivě zkoumat způsob své cesty, budou ji chtít pokud možno zkrátit a koncentrací veškeré své energie se pokusí dosáhnout cíle rychleji než ostatní. Výsledkem tohoto soutěžení je vypěstění jednotlivých bojovníků, přičemž lidstvo vděčí nezřídka za své úspěchy poučení z nějakého neúspěšného úsilí. Tak poznáváme ve skutečnosti prvotního, nikým nezaviněného tříštění sil, které se na první pohled jevila jako tragická, prostředek, kterým bylo nakonec dosaženo nejlepšího postupu.

V dějinách vidíme, že podle názoru většiny oba postupy, které by byly mohly vést k vyřešení německé otázky a jejichž hlavními reprezentanty byly Rakousko a Prusko, tj. Habsburkové a Hohenzollernové, by musely být od počátku sloučeny, podle tohoto názoru se měla sjednocená síla od počátku svěřit jednomu nebo druhému řešení. Tenkrát ale padla volba na významnějšího reprezentanta, neboť rakouský záměr by nikdy nevedl k Německé Říši.

Říše nejpevnější německé jednoty vznikla právě z toho, co miliony Němců s krvácejícím srdcem pociťovaly za poslední a strašlivé znamení našeho bratrského sváru: německá císařská koruna byla ve skutečnosti získaná na bojišti u Hradce Králové a nikoliv v bojích před Paříži, jak se posléze říkalo.

Založení Německé Říše nebylo výsledkem nějaké společné vůle na společné cestě, nýbrž výsledkem vědomého, někdy i nevědomého zápasu o hegemonů, z němž zvítězilo Prusko. Kdo se ve svém stranickém zaslepení nezříká pravdy, musí potvrdit, že takzvaná lidská moudrost by nikdy nezvolila ono správné rozhodnutí, které nakonec uskutečnila moudrost života, tj. volnou hru sil. Neboť kdo by v německých zemích před dvěma sty lety vážně věřil tomu, že nikoliv Habsburk, ale hohenzollernovské Prusko bude jednou východiskem, zakladatelem a učitelem nové Říše?! A kdo by naproti tomu chtěl dnes popírat, že osud tak neučinil správně? Kdo by si dnes vůbec dovedl představit Německou Říši na pilířích prohnilé a zchátralé dynastie? Přirozený vývoj, i když po stoletém boji, přivedl nakonec toho lepšího na místo, na které patřil. Tak tomu vždy bylo a tak tomu také vždy bude.

Proto není důvod ke stížnostem, jestliže se různí lidé vydají na cestu, aby dosáhli stejného cíle: tímto způsobem bude rozpoznán ten nejsilnější a nejrychlejší a stane se vítězem.

Existuje ještě jedna příčina, proč v životě národů často zdánlivě stejná hnutí usilují o dosažení zdánlivě stejného cíle a to různými cestami. Tato příčina není tragická, nýbrž velmi ubohá. Spočívá ve smutné směsici závisti, žárlivosti, ctižádosti a zlodějského založení, se kterou lze bohužel setkat u mnoha lidských subjektů.

Jakmile vystoupí nějaký muž, který hluboce rozpoznal bídu svého národa a poté, co se detailně seznámil s podstatou této nemoci, se vážně pokouší tuto vyléčit, stanovil cíl a zvolil cestu, která k tomuto cíli může vést - malí a nejmenší duchové zpozorní a pilně sledují konání tohoto muže, který na sebe upoutává zraky veřejnosti. Stejně jako vrabci, kteří zdánlivě zcela bez zájmu, ve skutečnosti však s největším napětím nepřetržitě sledují svého šťastnějšího soudruha, který našel kousek chleba, aby mu ho v nestřeženém okamžiku ukradli, stejně tak se chovají tito lidé. Sotva se tento shora zmíněný vydá na novou cestu, mnozí neužiteční povaleči zpozorní a začnou větřit žvanec, který by snad mohl ležet na konci této cesty. Jakmile se dozvědí, kde asi onen muž je, začnou horlivě pospíchat, aby dosáhli cíle jiným, pokud možno rychlejším způsobem.

Jakmile je nové hnutí založeno a přijalo určitý program, začnou se hlásit o slovo a tvrdí, že bojují za stejný cíl, avšak nikoliv tak, že by se čestně postavili do řad tohoto hnutí a uznali tím jeho prioritu, nýbrž vykradou jeho program a založí na tom svou vlastní novou stranu. Přitom jsou natolik nestydatí, že bezmyšlenkovitý okolní svět ujišťují o tom, že již dávno před tím druhým usilovali o totéž a nezřídka se jim podaří dostat se tím do příznivého světla, namísto toho, aby se jim dostalo zaslouženého opovržení. Neboť není to snad nestoudná drzost, předstírat, že úkol, který někdo jiný vepsal na svou korouhev, vepsat na svou vlastní, vypůjčit si jeho programové směrnice a potom, jako kdyby si to všechno sám vymyslel, vydat se vlastni cestou? Nestoudnost se však projevuje zejména také v tom, že tytéž subjekty, které svým zakládáním nových seskupení zapříčinili roztříštěnost, nejčastěji hovoří o nutnosti jednoty a jednotnosti, jakmile se domnívají, že již nedoženou náskok protivníka. Takovým postojům vděčí "roztříštění národních sil" za svou existenci.

Avšak na vytváření celé řady seskupení, stran atd., které se označují jako národní, nenesli v letech 1918/19 vinu jejich zakladatelé, nýbrž bylo podmíněno přirozeným vývojem. Ze všech již v roce 1920 pozvolna vykrystalizovala jako vítěz NSDAP. Zásadní čestnost jednotlivých zakladatelů shora uvedených seskupení nemohla být skvěleji prokázána než obdivuhodným rozhodnutím obětovat silnějšímu hnutí své viditelně méně úspěšné vlastní hnutí, tzn. toto rozpustit nebo bezpodmínečně začlenit do NSDAP.

Platí to zejména o hlavním bojovníkovi někdejší Německo-socialistické strany v Norimberku, jímž byl Julius Streicher. NSDAP a DSP vznikly se stejným konečným cílem, avšak naprosto nezávisle na sobě. Hlavním průkopníkem DSP byl, jak řečeno, norimberský učitel Julius Streicher. Zpočátku byl i on svatosvatě přesvědčen o poslání a budoucnosti svého hnutí. Jakmile však jasně a nepochybně rozpoznal silnější růst NSDAP, skončil svou činnost pro DSP a vyzval své stoupence, zařadit se do NSDAP, která vyšla vítězně ze vzájemného zápasu, a nadále bojovat v jejích řadách za společný cíl. Bylo to osobně těžké, avšak zásadní rozhodnutí.

Z doby počátku hnutí nezůstalo žádné roztříštění, nýbrž téměř beze zbytku vedla čestná vůle tehdejších mužů k čestnému a správnému konci. To, co dnes označujeme jako "roztříštěnost národních sil", vděčí za svou existenci bez výjimky druhé, mnou shora popsané příčině: ctižádostiví muži, jež předtím neměli žádné vlastní myšlenky a tím méně vlastní cíle, začali se cítit "povolaní" v tom okamžiku, kdy viděli zrát nesporný úspěch NSDAP.

Náhle vznikaly programy, které byly beze zbytku opsány podle našeho programu, byly prosazovány ideje, jež si od nás vypůjčili, stanoveny cíle, za které jsme my již po léta bojovali, voleny cesty, po nichž se NSDAP již dávno vydala. Se všech sil se snažili zdůvodňovat, proč byli nuceni zakládat tyto strany, přestože NSDAP již dávno existovala. Avšak čím vznešenější motivy byly předkládány, tím méně pravdivější byly tyto fráze.

Ve skutečnosti byl rozhodující pouze jediný důvod: osobni ctižádost zakladatelů, kteří chtěli hrát nějakou roli, k niž jim jejich vlastní trpasličí předpoklady nedovolily nic jiného, než velikou opovážlivost přebírat cizí myšlenky, opovážlivost, která se jinak v občanském světě nazývá zlodějstvím.

Neexistovaly tenkrát žádné představy a ideje jiných, které by takový politický kleptoman neshromáždil v krátké době pro svůj nový obchod. Ti, kteří tak činili, později se slzami v očích naříkali nad "roztříštěním národních sil", hovořili o "nutnosti sjednocení" a tiše doufali, že budou moci napálit ty jiné a to v tom smyslu, že k ukradeným idejím získají zloději i hnutí, založené k jejich uskutečnění. Když se jim to nepodařilo a rentabilita těchto nových podniků nesplňovala v důsledku duchovních rozměrů svých majitelů to, co si od ní slibovali, byli nakonec šťastní, že mohli přistát v "pracovním společenství".

Všechno, co tenkrát nemohlo stát na vlastních nohou, sloučilo se do tohoto pracovního společenství, vycházelo se přitom z názoru, že osm chromých, spojených dohromady, vydá jistě za jednoho gladiátora. Jestliže se však mezi těmito chromými snad našel jeden zdravý, potřeboval vyvinout veškerou svoji sílu k tomu, aby ty ostatní udržel na nohou, přičemž se nakonec stal chromým sám. Sdružování se do těchto pracovních společenství je třeba vždy považovat za otázku taktiky, přičemž nesmíme nikdy přestat brát na zřetel následující zásadní poznatek:

Založením pracovního společenství se slabé svazy nikdy nezmění v silné, avšak silný svaz může být a nezřídka bude tímto společenstvím oslaben. Názor, že sloučením slabých seskupeni musí vzniknout seskupeni silné je nesprávný, neboť zkušenost učí, že majorita v jakékoliv formě a za všech okolností je reprezentantkou hlouposti a zbabělosti, čímž jakákoliv množina svazů, jež bude dirigována zvoleným vícečlenným vedením, bude vystavena zbabělosti a slabosti. Tímto sloučením je také omezena volná hra sil, odstraněn boj o určení toho nejlepšího a tím s konečnou platnosti zabráněno vítězství zdravějších a silnějších. Taková sloučení jsou tedy nepřáteli přirozeného vývoje, neboť obvykle mnohem více zabraňují onomu řešení problému, za nějž se bojuje, mnohem více, než aby je podporovala.

Může se stát, že z čistě taktických pohnutek přesto uzavře nejvyšší vedení hnutí, jež má budoucnost, s podobnými svazy na velmi krátkou dobu spojenectví a podnikne společné kroky v nějaké konkrétní otázce. To však nesmí nikdy vést k zvěčnění tohoto stavu, pokud se nechce hnutí zříci svého poslání. Neboť pokud se definitivně zapletlo do takového spojení, ztratí tím možnost a také právo, ve smyslu přirozeného vývoje nechat plně působit své vlastní síly, tím překonat své rivaly a jako vítěz dosáhnout vytčeného cíle.

Nikdy nezapomínejme, že všechno skutečně velké na tomto světě nebylo vybojováno koalicemi, nýbrž že to bylo vždy úspěchem jednotlivého vítěze. Koaliční úspěchy nesou v sobě již svým původem zárodek budoucího drolení a možné ztráty toho, čeho bylo dosaženo. Velké, vpravdě světově převratné revoluce duchovního typu jsou vůbec možné a uskutečnitelné jako titánské zápasy jednotných formací, nikoliv však jako koaliční akce.

Také národní stát nebude nikdy vytvořen prostřednictvím kompromisního chtění nějakého národního pracovního společenství, nýbrž pouze ocelovou vůlí jednotného hnutí, jež se prosadilo proti všem.