FEDERALISMUS JAKO MASKA

V zimě roku 1919 a ještě více na jaře a v létě 1920, bylo mladé hnutí donuceno zaujmout postoj k jisté otázce, která nabyla na obrovském významu již během války. Již v prvním díle této knihy jsem poukázal na příznaky hrozícího německého rozvratu, kterých jsem si osobně všiml, když se Angličané, ale také Francouzi, pomocí speciálního způsobu propagandy pokoušeli rozjitřit starý rozpor mezi německým severem a jihem. Na jaře roku 1915 se objevily první systematicky štvavé letáky proti Prusku, které bylo označováno za samojediného strůjce této války. Do roku 1916 byla z tohoto systému vybudována velice obratná a stejně podlá zbraň. Popuzování jižního Německa proti severnímu, které bylo založeno na těch nejnižších instinktech, začalo zanedlouho přinášet své plody. Je to výčitka, kterou je nutno vznést proti tehdejším rozhodujícím místům, a to jak vládě, tak i velení vojska, nebo ještě lépe proti bavorským velícím místům, kterou ze sebe tito nemohou setřást, že ve své božské zaslepenosti nedbali svých povinností, a nezakročili proti tomu s potřebnou rozhodností a razancí. Nebylo učiněno naprosto nic! Naopak, zdálo se, že různá místa byla docela potěšena, a ve své zabedněnosti si snad i myslela, že podobná propaganda udělá nejenom přítrž sjednocovacímu procesu německého národa, nýbrž že tím také musí automaticky dojít k posílení federativních snah. Těžko se někdy v historii podobné zanedbání vymstilo více. Oslabení, kterého mělo být docíleno v Prusku, postihlo celé Německo. Následkem pak bylo urychlení rozvratu, který roztříštil ne Německo jako takové, nýbrž v první řadě právě samotné jednotlivé státy.

Ve městě, ve kterém nejvíce zuřila uměle rozdmýchávaná nenávist proti Prusku, propukla jako první revoluce proti dědičnému královskému domu.

Nyní by však bylo chybou domnívat se, že cizí nepřátelská válečná propaganda byla jediným tvůrcem této "antipruské" nálady, a že by to mohlo být omluvou pro národ, který jí byl napaden. Neuvěřitelný způsob organizace našeho válečného hospodářství, která svou naprosto šílenou centralizací vedla k poručnictví a následnému vyplenění celého říšského území, byla skutečným hlavním důvodem vzniku onoho antipruského smýšlení. Neboť pro normálního malého občana byly válečné společnosti, které měly své sídlo v Berlině, identické s Berlínem, a Berlín jako takový byl synonymní s Pruskem. Že organizátoři těchto zlodějských institutů, které se nazývali válečnými společnostmi, nebyli ani z Berlína, ani z Pruska, a že to vůbec nebyli ani Němci, si tito jedinci tehdy mohli těžko uvědomit. Ti spatřovali pouze hrubé chyby a neustálé přehmaty tohoto nenáviděného zařízení v říšském hlavním městě, a přenášeli samozřejmě veškerou svou nenávist automaticky na toto hlavní město a zároveň i na Prusko. Tato nenávist pak stoupala o to více, čím méně proti tomu bylo z určitých míst zasahováno, a kdy byl tento výklad dokonce v tichosti, s úšklebkem sobě vlastním, vítán.

Žid byl příliš chytrý, aby již tehdy neporozuměl tomu, že hanebná kořistná výprava, kterou organizoval proti německému národu pod krycím pláštěm válečných společností, by vyvolala odpor. Dokud mu tento národ nešel po hrdle, nemusel se ho bát. Aby však zabránil explozi, která by vedla masy k zoufalství a revoltě, nemohl se najít lepší recept, než rozdýmat, a tím i spotřebovat jejich zlost jiným směrem.

Jen ať se v klidu hádá Bavorsko s Pruskem, a Prusko s Bavorskem, čím více, tím lépe! Nejžhavější boj obou znamená pro Žida nejjistější mír. Všeobecná pozornost tím byla zcela odvedena od mezinárodních červů národa, zdálo se, že byli docela zapomenuti. A když se zdálo, že nebezpečí pomíjí, že rozvážní členové, kterých bylo i v Bavorsku dost, začínají opět nabádat k rozvážnosti, rozumu a zdrženlivosti, čímž se zdálo, že úporná pranice bude přerušena, stačilo Židovi zinscenovat v Berlině příslušnou provokaci a vyčkat účinku. V ten moment se všichni účastníci sporů mezi severem a jihem vrhli na tuto událost, a foukali tak dlouho, až uhlíky rozhořčení opět vzplály v jasný oheň. Byla to šikovná a rafinovaná hra, kterou Žid tehdy provozoval za účelem neustálého zaměstnávání a odvracení jednotlivých německých kmenů, aby je mohl o to více a důkladněji vydrancovat.

Poté přišla revoluce.

Pokud průměrný člověk, a obzvláště pak méně vzdělaní maloměšťáci a dělníci, do roku 1918, nebo lépe řečeno do listopadu onoho roku, nemohli, nebo nedokázali správně rozeznat skutečný průběh a nevyhnutelné důsledky tohoto sporu mezi německými kmeny, a to především v Bavorsku, pak to musela, alespoň v den propuknutí revoluce, pochopit aspoň ona národně smýšlející část obyvatelstva. Neboť ještě se akce ani nezdařila, a již byl vůdce a organizátor revoluce prohlášen za zástupce " bavorských" zájmů. Mezinárodní Žid Kurt Eisner začal řídit Bavorsko proti Prusku. Bylo zcela jasné, že zrovna tento orientálec, který se jako neprosazený žurnalista poflakoval sem a tam po celém Německu, byl ten poslední, kdo by se mohl vydávat za zástupce bavorských zájmů, a že zrovna jemu mohlo být Bavorsko nejukradenější na celém širém světě.

To, že se Kurt Eisner stavěl revolučním povstáním v Bavorsku na vědomý odpor proti zbylé Říši, nečinil ani v nejmenším z hlediska bavorských zájmů, nýbrž jako zmocněnec světového židovstva. Použil přitom stávajících instinktů a nevole bavorského národa ke snadnějšímu rozdrcení celého Německa. Roztříštěná Říše se mohla stát snadnější kořistí bolševismu.

Jim započatá taktika byla zprvu provozována i po jeho smrti. Marxismus, který v Německu zkropil krvavou potupou právě ony jednotlivé státy a jejich knížata, začal nyní coby "nezávislá strana" apelovat právě na ony instinkty a city, které měly nejsilnější kořeny právě v knížecích rodech a jednotlivých státech.

Zápas Republiky rad proti blížícím se osvobozeneckým kontingentům byl v první řadě propagandisticky označován za "boj bavorských pracujících" proti "pruskému militarismu". Pouze z toho se dá pochopit, proč v Mnichově, oproti celému zbytku německého území, nevedla porážka Republiky rad k rozvaze širokých mas, nýbrž naopak ještě prohloubila roztrpčení a zavilost proti Prusku.

Umění, s jakým bolševičtí agitátoři dokázali představit odstranění Republiky rad jako prusko-militantní vítězství nad antimilitaristicky a antiprusky smýšlejícím bavorským lidem, přinášelo bohatou úrodu. Zatímco Kurt Eisner nedokázal během voleb do zákonodárného bavorského zemského sněmu v Mnichově posbírat ani deset tisíc přívrženců, a komunistická strana dokonce zůstala pod třemi tisíci, shromáždily obě strany po pádu republiky více než sto tisíc voličů.

Již v této době započal můj osobní boj proti šílenému štvaní mezi jednotlivými německými kmeny.

Myslím, že jsem ve svém životě nikdy nezačal s nepopulárnější věcí, než s tehdejším odporem proti štvaní vůči Prusku. V Mnichově byla již během Republiky rad pořádána první masová shromáždění, na kterých byla nenávist proti zbylé části Německa, ale především pak proti Prusku, vybičovávána do té míry, že účast severního Němce na takovém shromáždění byla nejenom spojena s ohrožením života, nýbrž že takové shromáždění často končilo se zcela otevřeným provoláváním šílených hesel jako: "Pryč od Pruska!" - "Pryč s Pruskem!" - "Válka proti Prusku!", apod. Byla to nálada, kterou jeden obzvláště skvělý zástupce bavorských výsostných zájmů v Německém říšském sněmu během slovní bitvy vystihl slovy "Radši bavorsky zemřít, než se nakazit Pruskem".

Člověk se musel tehdejších shromáždění zúčastnit, aby mohl pochopit, co pro mne samého znamenalo, když jsem se poprvé pokusil, obklíčen hrstkou přátel, na shromáždění v mnichovské Lví pivovarské pivnici ohradit proti tomuto šílenství. Byli to staří váleční kamarádi, kteří mi tehdy zajišťovali podporu, a každý si jistě dovede představit jejich pocity, když nám během naší obhajoby vlasti hrozilo, že se na nás vrhne nerozumná, rozeřvaná masa, skládající se především z dezertérů a ulejváků, kteří se potulovali po cestách naší domoviny. Pro mne při těchto projevech bylo štěstím, že se zástup mých nejvěrnějších cítil být se mnou skutečně zavázán, a brzy se mi zapřísáhl na život a na smrt.

Zdálo se, že boje, které se neustále opakovaly a táhly se po celý rok 1919, nabývaly z kraje roku 1920 ještě větší intenzity. Byla shromáždění, - vzpomínám si obzvláště na jedno ve Wagnerově sále na Sluneční ulici v Mnichově -, na kterých má mezitím větší skupina musela přestát ty nejtěžší boje, které často končily tím, že tucty mých věrných byly zle ztýrány, zmláceny, zkopány, a konečně více mrtví než živí vyhození ze sálů na ulici.

Boj, který jsem započal jako jedinec, pouze podporovaný mými válečnými druhy, se nyní stal, chtěl bych skoro říci, svatým posláním našeho mladého hnutí.

Jsem na to dnes hrdý, že mohu říci, že jsme tehdy, - zcela výhradně odkázáni pouze na naše bavorské přívržence -, dokázali pomalu, ale jistě připravit konec této směsi hlouposti a zrady. Hlouposti a zrady proto, neboť jsem při vší přesvědčenosti o dobromyslné hlouposti široké masy přívrženců tuto naivitu nemohl připsat k dobru jejich organizátorům a podněcovatelům. Měl jsem je, a vždy je budu mít za zrádce, kteří jsou placeni a financováni Francií.

V jednom případě, totiž v jejich případě, již historie svůj ortel vyřkla.

Nejnebezpečnější však na celé věci byla obratnost, která se snažila zaretušovat skutečné tendence, tím, že federalistické úmysly byly stavěny do popředí jako jediné podněty pro podobné chování. To, že rozdmýchávání nenávisti proti Prusku nemělo s federalizmem nic společného, je samozřejmě nabíledni. Podivuhodně vypadá "také federativní činnost", která se pokouší zničit nebo rozdělit jiný spolkový stát. Neboť skutečný federalista, pro kterého citace Bismarckových říšských myšlenek nepředstavuje pouhou frázi, by si v tom samém momentě nemohl přát odpojení části pruského státu, který byl založen a dokonán samotným Bismarckem, a už vůbec by nemohl veřejně podporovat podobné separatistické snahy. Jak by se člověk v Mnichově asi tvářil, kdyby nějaká konzervativní pruská strana podporovala odtržení Franků od Bavorska, a kdyby dokonce tuto akci veřejně požadovala a urychlovala. Jednomu mohlo být líto mezi těmi všemi pouze těch několika skutečně federalisticky smýšlejících charakterů, kteří tuto hanebnou hru opravdu neprohlédli, neboť ti byli v první řadě podvedení. A zatímco byla federativní myšlenka takto zadlužena, kopali jí její vlastní přívrženci hrob. Člověk nemůže propagovat federalistické uspořádáni Říše, pakliže odstavuje, pomlouvá a špiní, krátce znemožňuje jeden z nejpodstatnějších článků podobného státního útvaru, totiž jeden ze spolkových států - Prusko. Bylo to ještě o to neuvěřitelnější, že se boj těchto takzvaných federalistů obracel právě na Prusko, které může být nejméně ze všech spojováno s onou listopadovou demokracií. Neboť útoky a nadávky těchto federalistů nebyly namířeny proti otcům Výmarské ústavy, kteří ostatně z valné části byli stejně jižní Němci a Židé, nýbrž právě naopak proti zástupcům starého konzervativního Pruska, tedy protipólu Výmarského uspořádání. Že se přitom všichni vystříhávali toho, dotknout se Židů, to nemůže nikoho udivovat, dává to však možný klíč k řešení celé záhady.

Stejně jako před revolucí Žid dokázal odvrátit pozornost od válečných společností, tedy lépe řečeno od sebe, tím, že musel nasměrovat široké masy, a to především bavorský lid, proti Prusku, tak musel i po revoluci nějak zaretušovat nové, nyní stokrát horší loupežné tažení. A opět se mu to povedlo. V tomto případě proti sobě poštval takzvané "národní prvky" Německa, bavorské konzervativní prvky proti stejně konzervativním prvkům pruským. A opět to provedl tím nejprohnanějším způsobem. Začal si totiž zahrávat s historií Říše, přičemž vyprovokovával tak hrubé a netaktní přehmaty, že krev dotyčných potrefených musela zákonitě přicházet znovu a znovu do varu. Nikdy se však nikdo nerozohnil proti Židovi, nýbrž vždy jen proti svému německému bratrovi. Bavorsko nevidělo Berlín obnášející čtyři miliony pilně pracujících tvůrčích lidi, nýbrž lenivý, roztržený Berlín proradného západu! Avšak tato nenávist se neobracela proti tomuto západu, nýbrž proti pruskému městu.

Bylo to opravdu často k zbláznění.

Tuto zručnost Židů odvrátit od sebe pozornost veřejnosti a zaměstnat ji něčím jiným, můžeme spatřit také dnes.

V roce 1918 nemohla být o plánovitém antisemitismu naprosto žádná řeč. Ještě dobře si vzpomínám na těžkosti, do kterých se člověk dostal pouhým vyřčením slova Žid. Buďto na člověka civěli jako na hlupáka, nebo se setkal s urputným odporem. Naše první pokusy ukázat veřejnosti skutečného nepřítele, se zdály být tehdy zcela beznadějné, a jen velmi pomalu se věci začaly obracet k lepšímu. Čím pochybnější byl "ochranný a odbojový svaz" svým organizačním založením, o to větší byla jeho zásluha o znovuotevření židovské otázky jako takové. V každém případě začal v zimě na přelomu let 1918/19 pomalu zapouštět své kořeny antisemitismus. Později pak ovšem národně socialistické hnutí tuto židovskou otázku popohnalo zcela jiným směrem. Dokázalo především tento problém vyzdvihnout z úzkého kruhu horních a maloměstských vrstev, a přeměnit ho v hybnou sílu obrovského národního hnutí. Avšak sotva se povedlo věnovat německému národu několik velkých, jednotících bojových myšlenek, ohledně této otázky, již tu byl Žid se svým odporem. S neuvěřitelnou rychlostí vhodil sám mezi lidová hnutí hořící pochodeň sváru a zasel rozkol. V nadhozené ultramontanistické otázce a z ní vzešlého vzájemného potírání se mezi katolíky a protestanty, vězela za daných okolností jediná možnost, jak zaměstnat veřejnou pozornost jinými problémy, k odvrácení koncentrovaného útoku proti židovstvu. Tak, jak se tito muži, kteří právě tuto otázku vrhli mezi náš národ, proti němu prohřešili, se už nikdy nebude dát napravit. Žid však v každém případě dosáhl svého cíle. Katolíci a protestanti mezi sebou vedou úsměvný boj, a úhlavní nepřítel árijského lidstva a celého křesťanství se směje do dlaní.

Stejně jako jednou dokázal po celá léta zaměstnávat a vyčerpávat veřejné mínění bojem mezi federalismem a unitarismem, zatímco Žid zašantročoval svobodu národa a zrazoval naši vlast mezinárodnímu vysokého finančnictví, tak se mu i nyní opět daří štvát proti sobě obě německá náboženství, přičemž obě základny budou rozežrány a podhrabány jedem mezinárodního světového židovstva.

Když se člověk dívá na spoušť, kterou židovští bastardi denně páchají na našem národě, a když si pomyslí, že tuto otravu krve nelze z našeho těla již po staletí odstranit, a že to snad nebude možné nikdy, když dále pomyslí na rasový rozklad, který strhává, ba dokonce ničí poslední árijská díla našeho německého národa, takže naše síla coby národa - nositele kulturních tradic - je neustále na ústupu, čímž vyvstává reálná hrozba, že se, alespoň v našich velkoměstech, jednoho dne propadne tam, kde se dnes nachází jižní Itálie. Toto zamořováni naší krve, kolem kterého slepě kráčí statisíce našich občanů, je dnes Židem provozováno zcela plánovitě. Tito černí paraziti našeho národa plánovitě zneuctívají naše nezkušené, mladé blonďaté dívky, a ničí tím něco, co se na tomto světě již nikdy nedá nahradit. Obě, ano, obě naše křesťanské víry přihlížejí naprosto lhostejně tomuto znesvěcování a ničení těchto ušlechtilých a jedinečných lidských bytostí, které byly na této zemi stvořeny díky božímu milosrdenství. Budoucnost této země však nespočívá v tom, jestli katolíci zvítězí nad protestanty, nebo protestanti porazí katolíky, nýbrž v tom, jestli árijsky člověk přežije, nebo vymře. Obě náboženství totiž dnes nebojují proti ničiteli lidstva, nýbrž se snaží zničit se navzájem. Každý kdo je jen trochu národně zaměřený, by měl mít onu povinnost, každý za svou vlastní víru, aby se neustále nehovořilo o milosti Boži pouze z vnějšku, nýbrž aby se vůle Boži opravdu naplňovala a aby nebylo dopouštěno znesvěcování díla Božího. Neboť vůle Boží dala jedenkráte lidem jejich podobu, povahu a jejich schopnosti. Ten, kdo ničí jeho dílo, vypovídá válku božímu stvoření a boží vůli. Proto by měl každý, v rámci své vlastní víry, mít za svatou povinnost zaujmout stanovisko proti těm, kteří svým působením, mluvou nebo jednáním překračují rámec své vlastní náboženské obce a chtěli by strkat nos do jiné. Neboť potírání charakterních osobitostí jednoho náboženství v rámci našeho stávajícího religiózního rozštěpení vede v Německu nutně k vyhlazovacímu boji mezi oběmi koncesemi. Naše poměry se naprosto nedají srovnat s Francií, Španělskem nebo dokonce s Itálií. V těchto zemích se například dá propagovat boj proti klerikalismu nebo ultramontanismu, aniž by se člověk musel obávat, že by se při tomto pokusu rozpadl francouzský, španělský, nebo italský národ jako takový. To však není možné v Německu, neboť zde by se na podobném záměru zcela jistě podílelo i několik protestantů. Tím však získá obrana, která může být jinde proti zásahům politického rázu jejich vlastních vyšších hodnostářů vedena pouze katolíky, okamžitě charakter útoku protestantů proti katolíkům. To, co může byt příslušníky vlastního vyznáni ještě snášeno, ač je to chybné, bude již od počátku prudce odmítnuto, jakmile to pochází z nějaké jiné náboženské obce. To jde tak daleko, že sami lidé, kteří byli bez dalšího připraveni vzdát se, a okamžitě odstoupit od zjevné nesprávnosti uvnitř vlastni religiózní společnosti, namířili okamžitě svůj odboj směrem ven, přičemž je ona korektura doporučována, nebo dokonce požadována po nějaké jiném místě, nespadajícím pod vlastní náboženskou obec. Ti to samozřejmě vnímají jako neoprávněné, nepřípustné a nepřístojné vměšování se do vnitřních záležitostí, do kterých oněm příslušným nic není. Podobné pokusy pak také nebudou omluvitelné, pakliže budou zdůvodněny vyšším právem zájmů národní pospolitosti, neboť náboženské cítění je do dneška v lidech zakořeněno hlouběji, než veškeré cítění vlastenecké a politicky účelné. A to se nikdy nezlepší tím, že se obě koncese budou podporovat ve svém vzájemném, úporném souboji, nýbrž změní se to, když se oboustrannou snášenlivostí národu věnuje jeho budoucnost, která svou velkolepostí bude smířlivě působit i v této oblasti.

Nemusím zde ani vysvětlovat, že jsem vždy považoval ty osoby, které zatáhly národní hnutí do krize religiózních sporů, za horší nepřátele svého národa, než ty nejvýznamnější mezinárodně orientované komunisty. Neboť tyto obrátit je úkolem národně socialistického hnutí. Ten, který se je však ve svých vlastních řadách snaží odvrátit od jejich skutečné mise, jedná zcela bezcharakterně. Je jedno, jestli jedná úmyslně, či neúmyslně, je to bojovník za židovské zájmy. Neboť židovským zájmem je dnes nechat vykrvácet národní

hnutí v religiózním boji, a to v tom okamžiku, kdy se toto pro Žida stává nebezpečným. A zdůrazňuji výslovně slovo vykrvácet, Neboť pouze historicky zcela nevzdělaný člověk by si mohl představit, že by se dnes s tímto hnutím dala vyřešit otázka, o kterou se roztříštila celá století a ti největší státníci.

Ve zbytku hovoří skutečnost sama za sebe. Pánové, kteří náhle v roce 1924 zjistili, že nejvyšší misí národního hnutí je boj proti ultramontanismu, nezlomili ultramontanismus, nýbrž rozervali národní hnutí. Musím se také ohradit proti tomu, že by se v řadách národního hnutí našla osobnost, která by snad byla schopna dokázat to, co nedokázal ani Bismarck. Bude vždy nejvyšší povinností národně socialistického hnutí vést nejtěžší boj proti všem, kteří by chtěli národně socialistické hnutí postavit do služeb podobných bojů a svárů, a propagandisty podobných úmyslů okamžitě z řad našeho hnutí vyloučit. A to se také do podzimu 1923 skutečně dařilo. Tak mohli v řadách našeho hnutí sedět věřící protestant vedle věřícího katolíka, aniž by se museli oddávat jakémukoliv konfliktu mezi svým religiózním přesvědčením. Společný mocný boj, který spolu vedli proti společnému ničiteli árijského lidství, je naopak naučil vzájemně se respektovat a vážit se. A přitom právě v oněch letech hnutí rozpoutalo nejostřejší boj proti Centru, ovšem nikdy ne z religiózních důvodů, nýbrž výhradně z důvodů národnostních, rasových a politickohospodářských. Úspěch hovořil za nás tehdy stejnou mírou, jakou dnes svědčí proti všem rozumbradům.

V posledních letech to došlo dokonce tak daleko, že národní kruhy ve své bohem opuštěné zaslepenosti náboženských rozporů a svého šíleného jednání nerozeznaly, že se ateističtí marxisté náhle dle potřeby stávali advokáty jejich religiózních rozepří, a že neustálým sem a tam vláčením někdy skutečně naprosto stupidních výroků přitěžují jedné či druhé straně, čímž zase jenom rozdmýchávají oheň sváru.

A zrovna u národa, jako je německý, kde historie již mnohokrát dokázala, že je schopen vést kvůli přízrakům války až do úplného vykrvácení, je takové rozněcování boje smrtelně nebezpečné. Náš národ je tím neustále odváděn od skutečných otázek jeho další existence. Zatímco se sžíráme religiózními rozepřemi, je zbytek světa rozkládán. A zatímco národní kruhy přemýšlí, zda je větší ultramontánní, nebo židovské nebezpečí, ničí Žid rasové základy naší existence a tím i navždy celý náš národ. Mohu jen, co se těchto "národních" bojovníků týče, celému národně socialistickému hnutí a tím i celému německému národu z nejupřímnějšího srdce přát: Pane, ochraňuj naše hnutí před podobnými přáteli, a ono se již se svými nepřáteli vyrovná.

V letech 1918/20/21 dále Židy mazaným způsobem propagovaný boj mezi federalismem a unitarismem nutil také národně socialistické hnutí, ačkoliv ho naprosto odmítalo, zaujmout k tomuto problému jasné stanovisko. Má být Německo spolkovým nebo jednotným státem, a co si má člověk vůbec pod oběma pojmy představovat? Mě se zdála být důležitější ona druhá otázka, neboť byla nejenom stěžejní k pochopení celého problému, nýbrž měla i vyjasňující a smířlivý charakter.

Co je to spolkový stát? Pod pojmem spolkový stát chápeme svaz suverénních států, které se spojily svobodnou vůlí své suverenity, přičemž postoupily onu část svých výsostných práv celku, který umožňuje a zaručuje existenci společného svazu. Tato teoretická formulace se nevztahuje beze zbytku na žádný, na této zemi dnes existující spolkový stát. Nejméně ze všeho to platí o Americké unii, kde se u naprosté většiny jednotlivých států nedá hovořit o jakékoliv suverenitě, neboť mnohé z nich byly do celkové plochy svazu zakresleny jaksi teprve v průběhu doby. Proto se u těchto jednotlivých států jedná spíše o menší, či větší, ze správně technických důvodů vytvořená, často lineálně hraničící teritoria, která kdysi nevlastnila, ani nemohla vlastnit vlastní státní suverenitu. Neboť unii nevytvořily tyto státy, nýbrž unie vytvořila nejprve větší část těchto takzvaných států. Jejich velmi rozsáhlá vlastní práva, která byla těmto jednotlivým teritoriím přenechána, nebo spíše přiřčena, odpovídají svou celkovou podstatou nejenom tomuto svazu států, nýbrž, a to především, velikosti jejich rozlohy, jejich prostorovým dimenzím, které jsou v podstatě srovnatelné s velikostí kontinentu. Proto se u států Americké unie nedá hovořit o žádné státní suverenitě, nýbrž pouze o jejich ústavou stanovených a zaručených právech nebo spíše pravomocích.

Také pro Německo tato formulace není zcela a úplně trefná. Ačkoliv v Německu bezesporu existovaly nejdříve jednotlivé státy, ze kterých byla posléze vytvořena říše. Avšak vytvoření Říše neproběhlo na základě svobodné vůle, nebo za stejného přičinění jednotlivých států, nýbrž pouze účinkem nadvlády jednoho z nich, totiž Pruska. Již sama teritoriální rozdílnost velikosti jednotlivých německých států nedovoluje žádné srovnání s uspořádáním např. Americké unie. Rozdíl ve velikosti tehdejších nejmenších německých spolkových států a těch největších ukazuje nestejnoměrnost výkonů, ale také nerovnoměrnost podílu na založení Říše a na formování spolkového státu. Ve skutečnosti se však u většiny těchto států o skutečné suverenitě také nedalo jednoznačně hovořit, leda že by výraz státní suverenita byl vnímán pouze jako úřední fráze. Ve skutečnosti s těmito takzvanými suverénními státy zametla nejenom minulost, nýbrž i naše současnost, čímž byla nejlépe dokázána slabost těchto "suverénních" útvarů.

Avšak nemělo by zde být konstatováno, jak historicky vznikaly jednotlivé státy, jako spíš že se v žádném případě nekryly s hranicemi jednotlivých kmenů. Jsou to čistě politické útvary a svými kořeny sahají většinou do smutné doby bezmocnosti Německé Říše, a jí podmíněného roztříštění naší německé vlasti.

Neboť ne všem vyhovovalo uspořádání staré Říše, když jim ve spolkové radě jednotlivých států nebylo přiznáno stejné zastoupení, nýbrž bylo odstupňováno pouze dle velikosti a skutečného významu, stejně jako i výkonu jednotlivých států při utváření Říše.

Odstoupení výsostných práv, které bylo podmínkou pro vytvoření říše, bylo také provedeno vlastní vůlí pouze z malé části, neboť z větší části buďto vůbec neexistovaly, nebo byly jednoduše odejmuty tlakem pruské převahy. Bismarck přitom nevycházel ze zásady dát Říši to, co se dá uzmout jednotlivým státům, nýbrž od států bylo vyžadováno pouze to, co Říše skutečně potřebovala. Byla to jak mírná, tak i moudrá zásada, která na jedné straně brala nejvyšší ohled na zvyklosti a tradici, a na straně druhé zajišťovala hned od začátku nové Říši obrovskou míru lásky a radostné spolupráce. Bylo by však ze zásady chybou toto Bismarckovo rozhodnutí připisovat jeho přesvědčení, že by tím Říše vlastnila navěky dostatek výsostných práv. Tohoto přesvědčení Bismarck nikdy nenabyl. Ba naopak, chtěl pouze přenechat budoucnosti to, co nebylo možno a nešlo provést momentálně. Věřil v pomalu působící účinek času a na tlak vývoje, kterému dlouhodobě připisoval větší vliv, než momentálnímu pokusu, okamžitě zlomit odpor jednotlivých států. Tím také nejlépe prokázal a dokázal velikost svého státnického umění. Neboť ve skutečnosti dosáhla Říše své suverenity pouze na účet suverenity jednotlivých států. Čas naplnil to, v co Bismarck doufal a věřil.

Německým rozvratem a zničením monarchistické státní podoby byl tento vývoj násilně urychlen. Jelikož jednotlivé německé státy vděčily za svou existenci více čistě politickým příčinám, než kmenovému původu, musel v této chvíli význam těchto jednotlivých států klesnout na nulu, pakliže bylo eliminováno vlastní ztělesnění politického vývoje těchto států, totiž monarchistická státní podoba a její dynastie. Celá řada těchto státních útvarů tím ztratila celou vnitřní stabilitu, takže naprosto rezignovala na svou další existenci, a z čistě účelových důvodů se spojila s jinými, nebo se z vlastní vůle připojila k nějakým větším. Nejpřesvědčivější důkaz pro naprostou slabinu skutečné suverenity těchto malých útvarů a špatného odhadu, který se nacházel i u valné části jeho vlastního obyvatelstva.

Pokud tedy odstranění monarchistické státní formy a jejich nositelů zasadilo silnou ránu spolkově státnímu charakteru Říše, bylo ještě větším otřesem převzetí povinností vycházejících z mírové smlouvy.

To, že finanční svrchovanost jednotlivých zemí přešla pod kompetenci Říše, bylo přirozené a samozřejmé v tom okamžiku, kdy byla říše po prohrané válce podrobena finančním závazkům a povinnostem, které nebylo možno krýt pomoci stávajících smluv s jednotlivými zeměmi. Také další kroky, které vedly k převzetí pošty a železnic Říší, byli nuceným důsledkem mírových smluv, které postupně vedly k zotročení našeho národa. Říše byla nucena převádět pod svou kompetenci stále více nových hodnot, aby mohla vyhovět všem závazkům, které vznikaly dalším ždímáním.

Čím logičtější a samozřejmější byl tento proces jako takový, tím šíleněji častější byli formy, pomocí kterých bylo toto obohacování se prováděno. Vinu na tom nesly ty strany a ti pánové, kteří kdysi neudělali vše pro to, aby válka mohla být dotažena do vítězného konce. Vinu na tom, především v Bavorsku, měly ty strany, které se během války, sledováním vlastních egoistických cílů, vyvlékly z říšských idejí, což musely po jejich prohře desetkrát vynahradit. Mstivá historie! Málokdy přišla pomsta nebes po prohřešku tak náhle jako v tomto případě. Ty samé strany, které ještě před pár lety stavěly zájmy svých vlastní států, - a to platí především pro Bavorsko -, nad zájmy Říše, musely nyní zažít, kterak byla pod tlakem dějin potřebami Říše zardoušena existence jednotlivých států. A to vše jejich vlastním přičiněním.

Je to neobyčejné pokrytectví vůči masovým voličům (neboť pouze na ně se dnes obrací agitace současných stran) stěžovat si nad ztrátou výsostných práv jednotlivých zemí, zatímco se všechny tyto strany bez výjimky překonávaly v naplňování politiky, jejíž konečné důsledky přirozeně musely vést k pronikavým změnám v nitru Německa. Bismarckova říše byla navenek svobodná a nezavázaná. Finanční závazky, tak těžkého a přitom tak neproduktivního rázu, jaké musí dnes nést Dawesovo Německo, tato Říše neměla. Také uvnitř byla ve své kompetenci omezena na co nejmenší, nevyhnutelně nutné zájmy. Proto se také mohla obejít bez vlastní finanční svrchovanosti a žít pouze z přínosů jednotlivých států. A je samozřejmé, že jednotlivým zemím, a především pak jejich říšské přízni, bylo ku prospěchu jak zachování vlastních výsostných práv, tak i poměrně malé odvody do říšské kasy. Bylo by však nesprávné, ba dokonce falešné, pokoušet se dnes pomocí propagandy tvrdit, že nynější nepřízeň Říši by se dala svést pouze na finanční podřízenost jednotlivých států. Ne, tak se věci skutečně nemají. Nedostatečnou přízeň říšským idejím nelze připisovat ztrátě výsostných práv jednotlivých zemí, nýbrž spíše žalostné reprezentaci, kterou dnes německý národ zakouši ze strany vlastního státu. Přes všechny říšské zástavy a oslavy založení zůstala dnešní Říše srdcím všech vrstev národa cizí. A všechny zákony na ochranu republiky mohou zastrašovat před poškozováním republikových institucí, nikdy však nemohou získat lásku byť jen jediného Němce. V přehnané starosti ochránit republiku pomoci paragrafů a vězni, před jejími vlastními obyvateli, spočívá zhoubná kritika a degradace celé instituce jako takové.

Také ze zcela jiného důvodu je nepravdivý názor, který je dnes propagován určitými stranami, totiž že pokles přízně vůči říši je nutno připsat zasahování Říše do určitých výsostných práv jednotlivých zemí. Vezměme, že by Říše neprovedla rozšíření svých kompetencí. Přece by si nikdo nechtěl myslet, že by láska jednotlivých států vůči Říši byla větší, kdyby tak nebo tak musely být celkové odvody stejně velké, jako jsou dnes. Naopak, kdyby dnes jednotlivé státy odváděly poplatky ve výši, v jaké je v současnosti Říše potřebuje, aby mohla splnit podmínky zotročujícího diktátu, byla by náklonnost Říši mnohonásobně vyšší, než je tomu dnes. Příspěvky zemí Říši by byly nejenom těžko uhraditelné, nýbrž musely by být vymáhány pomocí nucené exekuce. Jelikož se však republika již nachází ve spárech mírových smluv, a nemá ani odvahu, ani žádný smysl se z nich vymanit, musí hold se svými závazky počítat. Vinny jsou však zase jenom ty strany, které nepřetržitě snášenlivým voličům řeční o výhodách a nezbytnosti samostatnosti jednotlivých států, přičemž však požadují a podporují říšskou politiku, což zákonitě musí vést k nucenému odstraněni i jejich posledních takzvaných výsostných práv.

"Nuceně" říkám proto, neboť dnešní Říši nezbude žádná jiná možnost, jak se vypořádat se zátěží, uvalenou na ní hanebnou vnitřní a zahraniční politikou. Také zde je klín vytloukán klínem, a každé nové zadlužení, které na sebe Říše ukládá díky zločineckému zastupování německých zahraničních zájmů, musí být vnitřně vyváženo pouze jenom dalším tlakem směrem dolů, který svým způsobem opět vyžaduje další postupné eliminování veškerých výsostných práv jednotlivých států, aby u nich zamezili vytváření zárodků jakéhokoliv odporu.

A vůbec, měl by být popsán charakteristický rozdíl současné říšské politiky oproti tehdejší: Stará říše zaručovala vnitřně svobodu a navenek vykazovala sílu, zatímco republika vykazuje navenek slabost, a uvnitř utlačuje své obyvatelstvo. V obou případech podmiňuje jedno druhé: Národní stát plný síly potřebuje směrem dovnitř, z důvodu větší lásky a oddanosti svých občanů, méně zákonů, zatímco mezinárodní otrocký stát může své poddané udržet v porobě pouze pomoci násilí. Neboť je největší drzostí dnešního režimu hovořit o svobodných občanech. Ty vlastnilo pouze staré Německo. Republika, coby zahraniční otrocká kolonie, nevlastní žádné občany, nýbrž nanejvýše pouze poddané. Nevlastní proto ani žádnou národní vlajku, nýbrž pouze úředním nařízením a zákonnými předpisy zavedené a střežené vzorkové ochranné označeni. Tento symbol německé demokracie, který je vnímán jako Gesslerův dozor, také zůstane našemu národu vnitřně navždy cizí. Republika, která svého času naprosto bez jakéhokoliv citu pro tradici a jakékoliv úcty k velikosti naší minulosti, jejíž symboly zašlapala do bláta, se jednou bude divit, jak povrchně lpí její poddaní na jejích vlastních symbolech. Sama si určila charakter svého mezidobí německé historie.

A tak je tento stát dnes z důvodů vlastní existence nucen stále více a více oklešťovat výsostná práva jednotlivých států, a to nejenom ze všeobecně materiálních důvodů, nýbrž také z ideových. Neboť zatímco svým občanům, pomocí své finančně vyděračské politiky, vysává poslední zbytky krve, musí jim nutně odejmout i jejich poslední práva, pakliže nechce, aby všeobecná nespokojenost jednoho dne propukla v nespoutanou vzpouru.

Z obrácení výše řečené věty pro nás, národní socialisty, vyplývá následující základní pravidlo: Mocná národní říše, která navenek v nejvyšším rozsahu zastupuje a zastřešuje zájmy svých občanů, je schopna jim nabídnout vnitřní svobodu, aniž by se jakkoliv musela obávat o stabilitu státu. Na druhé straně může silná národní vláda provádět a zodpovědět i ty největší zásahy do svobody jak jedinců, tak i států, aniž by tak jakkoliv poškodila říšskou myšlenku, pokud v takových opatřeních jednotlivý občan rozezná prostředek k vzrůstu jeho národní pospolitosti.

Samozřejmě, že všechny státy světa jdou svou organizací určitým způsobem vstříc jistému druhu sjednocení. Také Německo nebude výjimkou. Dnes už je nesmysl hovořit o státní suverenitě jednotlivých zemí, která není zajištěna již díky jejich směšné velikosti. Také na provozní a správně technické úrovni bude význam jednotlivých států stále potlačován. Moderní doprava a moderní technika také neustále scvrkává vzdálenosti a prostor. Dřívější stát dnes představuje pouhou provincii, a současné státy byly kdysi rovny kontinentům. Problém spravování státu, jako je dnešní Německo, je roven, z čistě provozně technického hlediska, problému spravováni provincie, jako je Brandenburg, před sto lety. Překonání vzdálenosti Mnichov - Berlín je dnes jednodušší, než překonání vzdálenosti Mnichov - Starnberg před sto lety. A celé říšské území je dnes ohledně současných dopravních možností menší, než jakýkoliv střední spolkový stát v době napoleonských válek. Kdo se uzavře před důsledky vycházejícími z daných skutečností, zůstane v minulosti. Lidé, kteří to činili, existovali v každé době, a budou existovat také v budoucnosti. Ovšem pouze těžko mohou zbrzdit kolo dějin, a už vůbec ho nemohou zastavit.

My, národní socialisté, nemůžeme kolem těchto konsekvencí kráčet bez povšimnuti. Také zde se nemůžeme nechat nachytat frázemi našich takzvaných národních občanských stran. Používám označení fráze proto, neboť tyto strany očividně nevěří v možnost provedení svých záměrů, a jelikož za druhé jsou spolu zodpovědné, a hlavními viníky dnešního stavu. Především v Bavorsku je křik po odstranění centralizace pouze stranickým podvodem bez jakékoliv skutečné postranní myšlenky. Ve všech momentech, kdy tyto strany ze svých frází měly provést něco skutečného, bez výjimky žalostně selhaly. Každé takzvané okradeni výsostného práva bavorského státu Říší, bylo, nehledě na odporný štěkot, přijato prakticky bez jakéhokoliv odporu. A když se někdo skutečně pokusil postavit se proti tomuto nesmyslnému systému, pak byl těmi samými stranami, jako nepříslušející tomuto novému státu, zatracován a odcizován, a tak dlouho pronásledován, dokud neskončil ve vězeni, nebo nebyl umlčen úředním zákazem veřejných projevů. Právě v tom museli naši přívrženci nejlépe rozpoznat vnitřní prohnanost těchto takzvaných federalistických kruhů. Stejně jako náboženství, tak i státně federativní myšlenka je pro ně pouze prostředek jejich často tak špinavých stranických zájmů.

Tak, jak se zdá být přirozené určité sjednocení zvláště v oblasti dopravy, musí být i pro nás, národní socialisty, přirozenou povinností zaujmout k danému vývoji současného státu naprosto kritické stanovisko. Obzvláště pak tehdy, pokud veškerá opatření budou sloužit pouze k tomu, krýt a umožňovat osudovou zahraniční politiku. Především proto, že dnešní říše neprovádí takzvané "poříštění" železnice, pošty, financí, atd. z vyšších národně politických důvodů, nýbrž pouze proto, aby tak do rukou získala prostředky a záruky pro bezmeznou plnící politiku, musí národní socialisté udělat vše pro to, aby ztížili, a pokud možno zabránili provádění podobné politiky. K tomu však patří boj proti dnešní centralizaci životně důležitých institucí našeho národa, která je nyní prováděna naší povalečnou politickou garniturou, za účelem uvolněni miliardových obnosů a zástavních objektů do zahraničí.

Z tohoto důvodu se k těmto pokusům vyjádřilo i národně socialistické hnutí .

Druhým důvodem, který nás přiměl k odporu vůči takovéto centralizaci, je to, že tím může být upevněna moc uvnitř vládnoucího systému, která by svým celkovým působením mohla německému národu přinést největší neštěstí. dnešní židovsko-demokratická říše, která se stala skutečným prokletím německého národa, se pokouší zneškodnit kritiku jednotlivých států, které ještě nejsou zcela naplněny tímto duchem doby, jejich utlačováním až do úplné bezvýznamnosti. Zde máme my, národní socialisté, obrovskou příležitost pokusit se nejenom dát opozici jednotlivých států základ pro jejich státní moc, nýbrž dát jejímu boji proti centralizaci vůbec výraz vyšších národních, všeobecně německých zájmů. Zatímco tedy bavorské lidové strany usilují o zachováni zvláštních práv pro Bavorský stát pouze z malomyslně prospěchářských pohnutek, chceme my toto zvláštní postavení vložit do služeb vyšších národních zájmů, v boji proti dnešní listopadové demokracii.

Třetím důvodem, který nás mohl přimět k boji proti tehdejší centralizaci, bylo přesvědčení, že podstatná část takzvaného "poříštění" nebylo žádným sjednocováním, a už v žádném případě zjednodušením, nýbrž v mnohých případech se jednalo pouze o to, odebrat institucím výsostná práva jednotlivých zemí, a otevřít tak brány členům revolučních stran. V celé německé historii nebyla ještě nikdy provozována nestydatější zvýhodňující ekonomika, jako v dobách demokratické republiky. Podstatná část centralizační zběsilosti spadá na konto oněch stran, které kdysi slíbily uvolnit cestu schopným, přitom však při obsazování úřadů a pozic přihlížely pouze na stranickou příslušnost. Především Židé se po dobu trvání republiky v neuvěřitelném množství rozlili do všech Říši sebraných hospodářských provozů a úředních aparátů, takže oboje jsou dnes doménou židovské činnosti.

Především tato třetí úvaha nás musí z taktických důvodů zavazovat, zhodnotit a pokud to bude nutné, i zaujmout stanovisko proti každému dalšímu opatření na cestě k centralizaci. Naše stanoviska však musí mít neustále vyšší národně-politický, a nikdy ne malicherný sobecký charakter.

Tato poslední připomínka je nutná, aby u našich přívrženců nevznikl dojem, že bychom my, národní socialisté, snad Říši upírali právo na ztělesnění vyšší suverenity, než je ona suverenita jednotlivých států. O tomto právu u nás nemůže být žádných pochybnosti. Neboť pro nás je stát jako takový pouze formou, a je jasné, že vše podstatné, tedy jeho obsah, národ, lid, a vše ostatní se musí podřídit jeho suverénním zájmům. Nemůžeme však v žádném případě přiznat jakémukoliv státu v rámci národa a říše, která ho zastupuje, žádnou mocensko-politickou suverenitu a státní svrchovanost. Neřád jednotlivých států, jako například zastupování v zahraničí a vyjednávání mezi sebou musí přestat, a také jednou přestane. Dokud toto bude možné, nemůžeme se divit, že zahraničí stále ještě pochybuje o pevnosti našeho říšského složení a podle toho se také chová. Darebáctví těchto zastupitelství je ještě o to větší, když se jim kromě jimi napáchaných škod nedá přičíst jakýkoliv užitek. Zájmy Německa v zahraničí, které nemohou být zajištěny říšským vyslancem, nemohou být už vůbec zajištěny nějakým vyslancem, z hlediska dnešního světového uspořádání bezvýznamně směšného malého státu. V těchto malých státech můžeme skutečně spatřovat pouze snahy o vnitřní a vnější odpoutání se od Říše. Také proto však nemáme my, národní socialisté, naprosto žádné porozumění, když nějaký stářím ochablý šlechtický odebírá již tak vychrtlé Říši živnou půdu zřizováním nových zastupitelských úřadů. Naše diplomatické zastoupení v zahraničí bylo již v dobách staré Říše tak směšné, že jakékoliv doplňování tehdy nabytých zkušeností je naprosto zbytečné.

Význam jednotlivých států bude nutno v budoucnosti přenést více na kulturně-politické pole. Monarcha, který učinil pro význam Bavorska nejvíce, nebyl v žádném případě nějaký vzpurný, protiněmecký sobec, nýbrž spíše velkoněmecky smýšlející a kulturně založený Ludwig 1. Tím, že sílu státu namířil v první řadě na vybudování kulturní pozice Bavorska, a ne k posílení svých mocenskopolitických zájmů, učinil více prospěšnějšího a trvanlivějšího, než by jinak vůbec bylo možné. Tím, že tehdy povznesl Mnichov z rámce bezvýznamné provinciální rezidence do formátu obrovské německé kulturní metropole, vytvořil duchovní středisko, které na sebe ještě dnes dokáže poutat povahově odlišné Prusko. Předpokládejme, že by Mnichov zůstal tím, čím kdy si byl, pak by se v Bavorsku opakoval stejný postup jako v Sasku, pouze s tím rozdílem, že by bavorské Lipsko, Norimberg, nebylo bavorské město, nýbrž franské. Mnichov velkým neudělaly výkřiky "Pryč s Pruskem", nýbrž význam tomuto městu dal král, který chtěl německému národu věnovat umělecký klenot, který musí všichni spatřit a respektovat ho. A v tom také spočívá ponaučení pro budoucnost. Význam jednotlivých států v budoucnu nebude v žádném případě spočívat ve státnické a mocensko-politické oblasti. Spatřuji ho spíše buďto na kmenové nebo na kulturně-politické úrovni. Zde však musí zapůsobit čas. Snadnost moderní dopravy promíchává obyvatelstvo do té míry, že se kmenové hranice pomalu, ale jistě začínají smazávat a že kulturní obraz se pozvolna začíná vyvažovat. Především armádu je nutno zbavit jakéhokoliv vlivu jednotlivých států. Budoucí národně socialistický stát by neměl opakovat chyby minulosti, a podstrkovat armádě takové úkoly, které ji nepatří a ani patřit nesmí. Německá armáda tu není proto, aby představovala školu pro udrženi kmenových zvláštností, nýbrž spíše proto, aby představovala školu vzájemné komunikace a přizpůsobení se všech Němců. To, co je jinak v běžném životě národa rozdělujícím, by mělo být armádou přetvořeno ve sjednocující prvek. Armáda by měla jednotlivé mladé muže pozdvihnout nad horizont vlastní země, a přidělit je německému národu. Musí se naučit vidět hranice Německa, a ne jen hranice svého domova, neboť ty budou muset jednoho dne ochraňovat. Je tudíž nesmyslné nechávat mladého Němce ve svém domově. Mnohem účelnější je ukázat mu během vojenské služby celé Německo. To má v současnosti ještě daleko větší význam, neboť dnes již mladí Němci nechodí jako kdysi na vandr, aby si rozšířili své horizonty. Není pak v tomto směru nesmyslem nechávat mladého Bavoráka zase jenom v Mnichově, Franka v Norimberku, Bádeňáka v Karlsruhe, Wiirttemberáka ve Stuttgartu, atd., místo aby mladý Bavorák viděl jednou Rýn a podruhé Severní moře, Němec z Hamburku aby spatřil Alpy, východní Prus Německé středohoří a podobně? Krajanský charakter by měl být u armády zachován, avšak ne v kasárnách. Jakýkoliv pokus o centralizaci se musí setkat s naší rozhodnou nelibostí, nikoliv však u armády! Právě naopak, v tomto případě bychom centralizaci jen a jen přivítali. Zcela nezávisle na tom, že při dnešní velikosti současné říšské armády by zachování částí vojska jednotlivých států bylo absurdní, spatřujeme v úspěšném sjednoceni říšské armády krok, kterého se nesmíme vzdát ani v budoucnu, při opětovném zavedení lidové armády.

Ve zbytku se bude muset mladá myšlenka zbavit veškerých pout, která by mohla ochromovat její aktivity v pohybu směrem kupředu. Národní socialismus musí ze zásady využít práva, vnutit celému německému národu své principy, a sice bez ohledu na dosavadní spolkově státní hranice a tento vychovávat pomocí svých idejí a myšlenek. Stejně jako se církev necítí svázána jakýmikoliv politickými hranicemi, tak se i naše národně socialistické myšlenky necítí být svázány jednotlivými státními útvary naší vlasti.

Národně socialistické učení není službou politických zájmů jednotlivých států, nýbrž mělo by se stát jednou vládkyní celého německého národa a proto by si mělo činit právo na to, odstranit hranice, které vytyčil námi odmítnutý vývoj.

Čím úplnější bude vítězství jeho myšlenek, tím větší může být svoboda, kterou tyto myšlenky vnitřně nabízejí.