PROPAGANDA A ORGANIZACE

Rok 1921 byl pro mne a hnutí ve více směrech obzvláště významný. Po mém vstupu do Německé dělnické strany jsem okamžitě převzal odděleni propagandy. Měl jsem tento obor v onom momentě za naprosto nejdůležitější. Zprvu totiž platilo nelámat si ani tak hlavu s organizačními záležitostmi, jako spíš samotným zprostředkováním idejí většímu počtu lidí. Propaganda musela běžet daleko vpředu před organizací, a sehnat jí nejprve ke zpracování lidský materiál. Jsem také nepřítelem příliš uspěchaného a pedantského organizování. Většinou z toho vzniká pouze mrtvý mechanismus, ale jen velmi zřídka živá organizace. Neboť organizace je něco, co za svou existenci vděčí organickému životu organického vývoje. Myšlenky, které uchvátily určitý počet lidí, tíhnou samy po určitém pořádku, a tomuto vnitřnímu uspořádání náleží velmi velký význam. Avšak i zde se musí počítat se slabostí lidí, která jedince svádí k tomu se alespoň zprvu stavět na odpor převyšující osobnosti. Tak, jak je určitá organizace mechanicky organizována odshora dolů, hrozí zde obrovské nebezpečí, že se jednou dosazený člověk, který sám ještě nebyl správně rozpoznán a nevlastní možná ani takové schopnosti, bude snažit zabránit ze žárlivosti v rámci hnutí v postupu zdatnějšímu jedinci. Škoda, kterou by v tomto případě způsobil, by mohla mít, obzvláště pro takové mladé hnutí, osudové následky.

Z tohoto důvodu je účelnější nejprve po nějakou dobu z jedné centrály propagandisticky rozšiřovat příslušnou myšlenku, a posléze pečlivě prozkoumat a zkontrolovat postupně shromážděný lidský materiál za účelem nalezení vedoucích osobností. Často se přitom ukáže, že zcela nenápadní lidé jsou rozenými vůdci.

Bylo by však naprosto chybné pokoušet se rozpoznat charakteristické vůdcovské vlastnosti a schopnosti na základě teoretických poznatků.

Opak je správný.

Velcí teoretikové jsou také jen ve velmi řídkých případech i velcí organizátoři, neboť velikost teoretiků a programátorů spočívá v první řadě v poznatcích a zjištěních abstraktně správných zákonů, zatímco organizátor musí být především dobrým psychologem. Musí brát člověka takového, jaký je, a proto ho musí dobře znát. Stejnou měrou ho nesmí ani přeceňovat, ani ve svém davu podceňovat. Musí se naopak pokoušet stejnou měrou hodnotit jak jeho slabosti, tak i bestialitu, aby si s přihlédnutím na všechny faktory mohl vytvořit správný obrázek, který je coby živý organismus naplněný neochvějnou silou a tím i vhodný nést danou myšlenku a razit jí cestu k nejvyššímu úspěchu.

A ještě řidčeji může být velký teoretik velikým vůdcem. Tím spíše jím bude nějaký agitátor, což mnozí, kteří se danou otázkou zabývají ryze vědecky, neradi slyší, a přesto je to pochopitelné. Agitátor, který vykazuje schopnosti zprostředkovávat danou myšlenku širokým masám, musí být vždy dobrým psychologem, i kdyby byl jen pouhým demagogem. Přesto se však bude k vedení hodit víc, než lidem odcizený, světa vzdálený teoretik. Neboť vést znamená umět pohybovat masou. Nadání uspořádat myšlenky nemá s vůdčími schopnostmi nic společného. Přitom je zcela zbytečné dohadovat se o tom, zda je důležitější umět uspořádat lidské ideály a cíle, nebo je uskutečňovat. Jde tu o to, jako je tomu často v praktickém životě, že jedno by bez druhého nemělo naprosto žádný smysl. Nejhezčí teoretický názor zůstává bez účelu a hodnoty, pakliže se nějaký vůdce nezasadí o to, aby k němu pohnul široké vrstvy obyvatelstva. A naopak, co by byla platná vůdcovská genialita a vůdcovský elán, kdyby oduševnělý teoretik lidskému usilování nevypracoval žádné cíle? Avšak personifikace teoretika, organizátora a vůdce do jedné osoby, je to nejvzácnější, co se na této zemi dá nalézt. Toto sjednocení vytváří velikána.

Od prvního momentu mého působení v hnutí jsem se, jak jsem již poznamenal, věnoval propagandě. Muselo se jí povést postupně naplnit malé jádro lidí novou vírou, aby mohl být získán lidský materiál, ze kterého by později vzešli první členové nové organizace. Cíl propagandy přitom často přestupoval rámec organizace.

Pokud hnutí hájí úmysl zbořit dosavadní svět, a na jeho místě vybudovat nový, musí v řadách vlastního vedení panovat naprostá jasnost ohledně následujících základních principů: Každé hnutí musí nejprve získaný lidský materiál rozdělit do dvou velkých skupin, totiž na přívržence a na členy.

Úkolem propagandy je získávat přívržence, úkolem organizace je získávat členy. Přívrženec hnutí je ten, který souhlasí s jeho cíli, člen hnutí za tyto cíle bojuje. Přívrženec je nakloněn hnutí díky její propagandě. Organizace pak musí zařídit, aby její člen aktivně působil při získávání nových přívrženců, ze kterých se pak vytváří noví členové.

Jelikož přívrženství je podmíněno pouze pasivním uznáním příslušné myšlenky, zatímco členství vyžaduje aktivní zastupování a obhajobu, bude deset přívrženců rovno vždy nanejvýše jednomu až dvěma členům.

Přívrženectví tkví pouze v poznatku, členství pak v odvaze rozpoznané zastupovat a rozšiřovat dále.

Poznání svou pasivní formou odpovídá majoritě lidstva, které je líné a bojácné. Členství oproti tomu podmiňuje aktivní smýšlení a odpovídá tak pouze lidské minoritě.

Propaganda se proto musí neúnavně snažit o to, aby daná myšlenka získávala co nejvíce přívrženců, zatímco organizace musí co nejpečlivěji dávat pozor na to, aby z příznivců vybrala pouze to nejcennější, a učinila z nich své členy. Proto si propaganda nemusí lámat hlavu nad významem každého jí poučeného jedince, o jeho schopnostech, znalostech, jeho pochopení, nebo jeho charakteru, zatímco organice musí z této masy pečlivě vybrat takové jedince, kteří skutečně umožní zvítězit onomu hnutí.

Propaganda se pokouší vnutit víru celému národu, organizace podchycuje pouze ty, u kterých z psychologických důvodů nehrozí zpomalení dalšího šíření příslušné myšlenky.

Propaganda zpracovává celek ve smyslu dané myšlenky a dělá ji zralou pro dobu vítězství této myšlenky, zatímco organizace musí vítězství seznávat v trvalém, organizačním a boje schopném sjednocení oněch přívrženců, kteří se zdají být schopni a ochotni vést boj za její vítězství.

Vítězství dané myšlenky bude o to snazší, čím obsáhleji propaganda zpracovala lidi v jejich celku a čím výhradnější, neochvějnější a pevnější je organizace, která tento boj prakticky provádí.

Z toho vyplývá, že počet přívrženců nemůže být nikdy dost velký, avšak počet členů bude snadněji spíš vyšší, než menší.

Pokud propaganda naplnila svou myšlenkou celý národ, může organizace s hrstkou lidí vyvádět důsledky. Propaganda a organizace, tedy příslušníci a členové tím stojí proti sobě v jakémsi poměru. Čím lépe propaganda pracovala, tím menši může být organizace, a tím větší může být počet jejich přívrženců, o to skrovnější může být počet jejich členů, a naopak. Čím horší je propaganda, tím větší musí být organizace, a čím méně příznivců hnutí zbude, tím rozsáhlejší musí být počet jejich členů, pokud chce vůbec ještě počítat s nějakým úspěchem.

Prvním úkolem propagandy je získání lidí pro pozdější organizaci. Prvním úkolem organizace je získání lidí k provádění propagandy. Druhým úkolem propagandy je rozložení stávajícího stavu a prosazeni nového stavu s novou vírou. Druhým úkolem organizace musí pak být boj za získání moci, aby tak mohlo být dosaženo konečného vítězství dané vírou.

Nejpronikavější úspěch příslušné světonázorové revoluce může být vybojován pouze tehdy, pokud jsou o novém světonázoru poučeni pokud možno všichni lidé - pokud to bude nutné, musí být později vnucen i zbytku, zatímco organizace myšlenky, tedy hnutí, musí podchytit pouze to, co je nezbytně nutné k obsazení nervového centra do úvahy přicházejícího nového státu.

To znamená jinými slovy následující:

V každém skutečně velikém hnutí, které chce převálcovat svět, musí nejprve propaganda rozšířit myšlenku tohoto hnutí. Musí se neúnavně snažit objasnit ostatním tyto nové myšlenkové pochody a přetáhnout je na svou půdu, anebo je alespoň zviklat v jejich dosavadním přesvědčení. A jelikož rozšiřování nové myšlenky, čili propaganda, musí mít nějakou páteř, musí tato myšlenka vytvořit nějakou pevnou organizaci. Organizace získává své členy z všeobecných přívrženců získaných propagandou. Tato organizace bude vzrůstat tím rychleji, čím intenzivnější bude práce propagandy, a ta bude opět pracovat tím lépe, čím pevnější a silnější bude organizace, která za ní stojí.

Nejvyšším posláním organizace je proto starat se o to, aby v rámci členství v hnutí nevznikala jakákoliv vnitřní nespokojenost, která by mohla vést k rozdělení hnutí, a tím také k oslabeni jeho práce. Dále by se měla starat o to, aby nevymřel duch rozhodných zásahů, nýbrž naopak, aby byl neustále obnovován a posilován. Počet členů nemusí růst do nekonečna, ba naopak. Jelikož pouze zlomková část lidstva je energicky a odvážně nadaná, muselo by hnutí , které by svou organizaci do nekonečna zvětšovalo, být tímto důsledkem jednoho dne nutně oslabeno. Organizace, tedy množství členů, které přerostou určitou hranici, ztrácí postupně svou bojovou sílu a nejsou nadále schopny rozhodně a úderně podporovat, respektive vyhodnocovat propagandu svých myšlenek.

Čím větší a vnitřně revoluční je myšlenka, tím aktivističtější bude její členská základna. Neboť s rozvratnou silou této víry je, pro její nositele, spojeno riziko, které se zdá být dobré pro to, udržet si od těla všechny malé, zbabělé maloměšťáky. Budou se v tichosti považovat za přívržence, avšak odmítnou to na veřejnosti potvrdit svým členstvím. Tím tedy získává organizace, zastupující skutečně převratné myšlenky, pouze ty nejaktivnější členy z propagandou získaných přívrženců. A právě v této, přirozeným výběrem získané aktivitě členů daného hnutí, spočívá předpoklad pro další stejně aktivní propagandu hnutí a pro úspěšný boj za uskutečnění těchto myšlenek.

Největším nebezpečím, které muže hnutí hrozit, je přílišné narůstání členské základny díky příliš rychlým úspěchům. Neboť dokud musí hnutí krutě bojovat, vyhýbají se mu všichni zbaběle a egoisticky založení lidé. O to víc se pak snaží vstoupit do jeho řad, čím větší a viditelnější je úspěch této strany.

Právě v tom spočívá to, proč mnoho vítězných hnutí před konečným výsledkem, nebo lépe řečeno před posledním dokončením jejich vůle, náhle z nevysvětlitelného vnitřního oslabení zůstali pozadu, rezignovali na boj a konečně postupně vymřeli. Z důvodů jejich prvních vítězství se totiž do jejich organizace dostala celá spousta špatných, nedůstojných, a především zbabělých členů, takže k boji rozhodná menšina byla náhle převálcována touto většinou, takže hnutí bylo donuceno oddat se zcela do služeb jejich vlastních zájmů, strženo na úroveň jejich vlastního zbabělého hrdinství a nicnedělání, čímž bylo znemožněno dokončení vítězství původní myšlenky. Fanatický cíl byl tímto setřen, bojová síla ochromena a nebo, jak správně říká lidové rčení: "Do vína se nyní dostala voda". A potom, ani stromy nemohou růst až do nebe.

Proto je velmi nutné, aby hnutí čistě z pudu sebezáchovy, jakmile se mu nakloní štěstí a úspěch, okamžitě zastavilo nábor nových členů, a další zvětšování organizace provádělo pouze s největší opatrnosti a po důkladné kontrole. Pouze tak bude moci jádro hnutí udržet upřímně čerstvé a zdravé. Dále se musí postarat o to, aby hnutí vedlo výhradně jen toto zdravé jádro, to znamená, aby určovalo propagandu, která má vést ke všeobecnému uznání, a jako vlastník moci provádět úkony, které jsou nutné k praktickému uskutečnění jejich myšlenek.

Ze základu původního hnutí musí nejenom obsadit všechny důležité pozice dobytých útvarů, nýbrž musí vytvořit i kompletní vedení. A to do té doby, dokud se dosavadní základní principy a učení strany nestanou základem a obsahem nového státu. Teprve potom můžou byt zvláštní ústavě tohoto státu, zrozené z jejího ducha, dány do rukou jeho opratě. To však většinou opět probíhá pouze za vzájemného zápolení, jelikož je to spíše otázka vůle a působení sil, než lidského názoru, která jsou sice rozpoznány již od počátku, avšak které se nedají řídit donekonečna.

Všechna obrovská hnutí, ať již náboženského nebo politického rázu, vděčí svým největším úspěchům pouze rozpoznání a aplikaci těchto základních principů, a především bez přihlédnutí na tyto zákony jsou jakékoliv trvalejší úspěchy zcela nemyslitelné. Jako vedoucí propagandy našeho hnutí jsem se vší silou snažil nejenom připravit půdu pro pozdější velikost tohoto hnutí, nýbrž jsem se i velmi radikálním pojetím této práce snažil o to, aby organizace získala ten nejlepší materiál. Neboť čím radikálnější a vybičovanější moje propaganda byla, o to víc odrazovala všechny ty slabochy a plaché povahy a zabraňovala tak jejich infiltraci do původního jádra naší organizace. Zůstali snad našimi přívrženci, ale určitě ne s hlasitým zdůrazňováním, nýbrž v bojácném zamlčování této skutečnosti. Kolik tisíc jich mne tehdy ujišťovalo, že se vším naprosto souhlasí, avšak za žádných okolností se nechtěli stát našimi členy. Hnutí bylo tak radikální, že členství v něm vystavilo jedince mohutným vytkám, ba dokonce nebezpečí, takže se člověk ani nemůže divit, že počestní, mírumilovní občané zůstali stát, alespoň tehdy stranou, i když svým srdcem již tehdy patřili naprosto k věci.

A tak to také bylo správné.

Kdyby tito lidé, kteří s revolucí vnitřně nesouhlasili, tehdy vstoupili do naší strany, a sice coby členové, mohli bychom se dnes označovat nanejvýš jako dobročinné bratrstvo, v žádném případě však ne jako mladé, bojechtivé hnutí.

Živoucí a úderná forma, kterou jsem tehdy propagandě vtiskl, posílila a garantovala radikální tendence našeho hnutí, takže nyní byli ke členství připraveni - nehledě na výjimky, pouze skutečně radikální lidé.

Přitom tato propaganda působila tak, že nás zakrátko statisíce našich přívrženců nejenom že měli vnitřně rádi, nýbrž si přáli i naše vítězství, i když byli osobně příliš zbabělí, než aby pro to přinesli nějakou svou osobni oběť. Do poloviny roku 1921 tato čistě náborová činnost dostačovala a byla hnutí k užitku. Avšak především události v letě tohoto roku začali naznačovat, že po postupném viditelném úspěchu propagandy je na řadě organizace, která se tomu musí přizpůsobit a vyrovnat se s tím.

Pokus skupiny několika lidových snílků za podpory tehdejších představitelů strany, zmocnit se jejího vedení, vedl ke zhroucení této malé intriky a na valné členské schůzi mi pak jednohlasně bylo předáno kompletní vedení tohoto hnutí. Zároveň proběhlo přijetí nové stanovy, která převádí veškerou zodpovědnost na prvního předsedu strany, ruší veškerá chybná rozhodnutí výboru a na místo nich zavádí systém rozdělení práce, který se do té doby požehnaným způsobem osvědčil.

1. Srpna 1921 jsem za hnutí převzal tuto malou vnitřní reorganizaci, a přitom jsem se setkal s podporou celé řady vynikajících sil, které musím z povinnosti jmenovat v krátké příloze.

Při pokusu nyní organizačně zhodnotit, a tím i zakotvit výsledky propagandy, jsem musel odstranit celou řadu dosavadních zvyklostí a zavést nové zásady, které žádná jiná strana ani nevlastnila, ani je nechtěla uznávat.

V letech 1919 až 1920 vládl hnutí výbor, který byl volen členskou valnou hromadou, která opět byla předepsána příslušným zákonem. Výbor se sestával z prvního a druhého pokladníka, prvního a druhého zapisovatele a jako hlavou byl první a druhý předsedající. K tomu náleželi ještě jeden členský dozorce, šéf propagandy a různí přísedící.

Tento výbor ztělesňoval - tak komický byl - vlastně to, co chtělo samo hnutí co nejpříkřeji zlikvidovat, totiž parlamentarismus. Neboť bylo zcela jasné, že se jedná o stejný princip, který od nejmenších místních skupin, přes pozdější obvody, župy, země, až po říšské vedení ztělesňuje stejný systém, pod kterým jsme tolik trpěli a bohužel doposud i trpíme.

Bylo neprodleně nutné jednoho dne v tomto učinit obrat, pokud se z hnutí, z důvodu špatných základních principů jeho vnitřní organizace nemělo zkazit, a stát se neschopným dostát svému vyššímu poslání.

Zasedání výboru, o kterém byl veden zápis, a ve kterém se rozhodovalo většinou, představoval ve skutečnosti parlament v malém. Také zde chyběla jakákoliv osobní zodpovědnost a odpovědnost. Také zde vládl stejný nesmysl a ten samý nerozum jako ve velkých státních institucích. Pro tyto výbory byli jmenováni zapisovatelé, pokladníci, zástupci pro členství ve straně, zástupci propagandy a zástupci bůhví pro co ještě. Potom se však všichni společně měli vyjádřit k jednotlivým otázkám a hlasováním o nich pak rozhodnout. A tak musel zmocněnec pro propagandu hlasovat o záležitosti, která se týkala finančních záležitostí, pokladník pak zase hlasoval o věcech organizace, a ten se zase měl starat o věci týkající se zapisovatelů atd.

Proč byl však nejprve jmenován zvláštní zmocněnec pro propagandu, když pak o těchto věcech rozhodovali pokladníci, zapisovatelé, přísedící, atd., je pro zdravý mozek stejně nepochopitelné, jako by bylo nepochopitelné, kdyby v nějaké velké továrně měli rozhodovat o záležitostech představenstva konstruktéři jiných oddělení, nebo jiných odvětví, kteří s daným problémem nemají naprosto nic společného.

Nikdy jsem se tomuto šílenství nepodrobil, a po krátkém čase jsem se těchto schůzí přestal účastnit. Dělal jsem si svou propagandu, a basta, přičemž jsem si zakázal, aby mi do toho mého oboru mluvil nějaký zvaný budižkničemu. Stejně jako jsem se obráceně necpal ostatním do jejich krámu.

Jakmile byly přijaty nové stanovy a já byl povolán na místo prvního předsedy, čímž jsem získal potřebnou autoritu a odpovídající pravomoci, okamžitě jsem tomuto nesmyslu učinil příkrý konec. Namísto rozhodnuti výboru byl zaveden princip absolutní zodpovědnosti.

První předsedající je zodpovědný za celkové vedení hnuti. Rozděluje práci pod ním stojícím silám výboru, stejně jako ostatním nutným spolupracovníkům. Každý z těchto mužů je za své přidělené úkoly plně zodpovědný. Každá z těchto osob je podřízena pouze prvnímu předsedajícímu, který se musí starat o jejich kooperaci, respektive se musí starat o jejich spolupráci, a to pomocí výběru osob a vydáváním všeobecných směrnic.

Tento princip principiální zodpovědnosti se postupně stal samozřejmostí v rámci hnutí, nebo alespoň v rámci jejího stranického vedení. V malých místních skupinách a možná i v župách a okresech to bude trvat ještě dlouhá léta, než budou prosazeny tyto základní principy, neboť všichni bojácní a neschopní se tomu budou zarputile bránit. Pro ně bude jakákoliv zodpovědnost za nějaký podnik vždy nepříjemnou záležitostí, neboť vždy se budou cítit svobodnější a volnější, když u každého těžšího rozhodnutí budou v zádech cítit podporu majority takzvaného výboru. Připadá mi však nutné zaujmout proti takovému smýšlení tím nejostřejším způsobem co nejkritičtější stanovisko. Zbabělosti před zodpovědností se nesmí dělat žádné ústupky, čímž se, ač po dlouhé době, docílí správného vnímání vůdcovských povinností a schopností, které do vedení dostane pouze ty jedince, kteří jsou pro to skutečně určeni a povoláni.

V každém případě se musí hnutí, které chce potřít parlamentní šílenství, tohoto nejprve samo zbavit. A také pouze na tomto principu k tomu může nasbírat potřebné síly.

Hnutí, které v době vlády majority přejde ve všem a se všemi na princip vůdcovských idejí a z toho podmíněné zodpovědnosti, jednoho dne s matematickou jistotou překoná tento dosavadní stav a vyjde ze všeho jako vítěz.

Tato myšlenka vedla v rámci hnutí k jeho naprosté reorganizaci. Ve svém logickém důsledku pak došlo i k velmi ostrému oddělení obchodních provozů hnutí od všeobecně politického vedení. Zásadně byla myšlenka zodpovědnosti rozšířena na veškeré stranické součásti, a tím, že tyto složky byly zbaveny veškerých politických vlivů a byly zaměřeny na čistě hospodářské úkoly, došlo nutně k jejich obrovskému ozdravení.

Když jsem na podzim roku 1919 vstoupil do tehdy šestičlenné strany, neměla tato ani žádnou pobočku, ani žádné zaměstnance, neměla dokonce ani žádné formuláře nebo razítko, k dispozici nebylo nic předtištěného. Výbor se scházel nejprve v jednom hostinci v Panské ulici a později v jedné kavárně u Gasteigu. To byl nemožný a neúnosný stav. Za krátkou dobu jsem se připojil k hnutí a prolezl jsem celou řadu mnichovských kaváren a hostinců s úmyslem nalézt oddělenou místnost, nebo podobný prostor, který, by si nové hnutí mohlo pronajmout. V bývalém Hvězdicovém pivovaru v Tálu se nacházela malá klenutá místnost, která kdysi sloužila bavorským říšským radům jako určitý druh hostinské místnůstky. Byla temná a šerá a hodila se jak pro dřívější využití, tak i pro nové, ne zcela obvyklé využití. Ulička, do které ústilo jediné okno místnosti, byla tak úzká, že i za nejjasnějšího letního dne bylo v místnosti přítmí. To byla naše první pobočka. Jelikož nájem obnášel pouhých padesát marek měsíčně (pro nás tehdy nepředstavitelná suma!), nemohli jsme klást nějaké velké nároky a nemohli jsme si ani stěžovat, když ještě těsně před nastěhováním bylo odstraněno obložení stěn, určené kdysi pro říšského radu, takže místnost nyní skutečně vypadala spíše jako krypta než jako kancelář.

Přesto to byl již obrovský pokrok. Pomalu jsme obdrželi elektrické světlo, ještě pomaleji pak i telefon. Dovnitř přišel stůl s několika vypůjčenými židlemi, konečně i otevřený regál, o něco později i skříň. Dva kredence, které patřily hospodskému, sloužily k uskladňováni letáků, plakátů, atd.

Dosavadní provoz, to znamená vedení hnutí pomocí jednou týdně konaných schůzí výboru, byl z dlouhodobého hlediska neúnosný. Dobře běžící provoz pobočky mohl zajistit pouze hnutím placený

úředník.

To bylo tehdy velmi těžké. Hnutí mělo tehdy tak málo členů, že bylo obrovským uměním vybrat z jeho řad nějakého schopnějšího jedince, který by s minimálními nároky za svou osobu mohl uspokojit rozmanité nároky hnutí .

První jednatel strany byl po dlouhém hledání nalezen v jednom vojákovi, mém někdejším kamarádovi, který se jmenoval Schüssler. Nejprve úřadoval v naší kanceláři denně ráno mezi šestou až osmou hodinou, později mezi pátou až osmou hodinou, až konečně každé odpoledne, a krátce na to se pak rozhodl vykonávat svou službu od božího rána až do pozdní noci. Byl jak pracovitý, tak i výmluvný, ze základu čestný, člověk, který se snažil ze všech svých sil, a sám velice věrně lpěl na našem hnutí. Schüssler sebou přinesl malý psací stroj značky Adler, který vlastnil. Byl to první přístroj tohoto druhu ve službách našeho hnutí. Později byl stranou vykoupen pomocí splátek. Bylo nutno opatřit malý trezor, aby mohla být zajištěna kartotéka a členské knížky před případnými zloději. Jeho pořízení se tedy neuskutečnilo z důvodu zajištění nějakých větších finančních obnosů, které bychom snad tehdy vlastnili. Naopak, vše bylo nesmírně nuzné, a já sám jsem musel často přidávat ze svých malých úspor.

O jeden a půl roku později se nám naše pobočka stala malou, a tak proběhlo stěhováni do nového lokálu v Corneliusově ulici. Opět to byl hostinec, kam jsme se přestěhovali, avšak nyní jsme nevlastnili pouze jednu místnost, nýbrž hned tři, a k tomu ještě velkou přepážkovou místnost. Tehdy nám to připadalo jako až přehnané. Zde jsme zůstali do listopadu 1923.

V prosinci roku 1920 jsme získali noviny "Völkischer Beobachter". Tyto, jak už bylo patrné z jejich názvu, zastupovaly lidové zájmy, a nyní se měly stát orgánem NSDAP. Vycházely dvakrát týdně, a od roku 1923 se staly deníkem, a koncem srpna 1923 pak obdržely později proslavený velký formát.

Já jsem tehdy musel, coby naprostý nováček v novinářském oboru, zaplatit často těžké školné.

Každému by měla být jasná ta skutečnost, že proti příšernému židovskému tisku nestály ani jedny jediné skutečně významnější noviny. Spočívalo to, jak jsem se pak osobně mohl v praxi nesčíselněkrát přesvědčit, v naprosto valné většině v malé obchodní zdatnosti takzvaných lidových podniků. Byly až moc vedeny v tom směru, že smyšlení by mělo být nadřazeno výkonu. To je naprosto chybné stanovisko, tím že smýšlení nesmí nikdy být něčím vnějším, nýbrž své nejlepší vyjádření nalezne právě ve výkonu. Ten, kdo pro svůj národ vytváří skutečně něco hodnotného, dává tím najevo hodnotné smýšlení, zatímco jiný, který o smýšlení pouze žvaní, aniž by pro národ činil jakoukoliv užitečnou službu, je pouze škůdcem onoho skutečného smýšlení. Svým smýšlením také zatěžuje i společnost.

Také "Völkischer Beobachter" byly, jak již říká samo jméno, takzvané "lidové" noviny se všemi přednostmi a ještě více chybami a slabostmi, které lpěly na lidových institucích. Jeho obsah byl tak ctihodný, jak nemožná byla obchodní správa tohoto podniku. Také u nich byli toho názoru, že lidové noviny je nutno udržovat pomocí lidových darů, místo toho, aby se prosadili v konkurenčním boji s ostatními, a že je neslušné nedbalost a chyby obchodního vedení podniku krýt pomocí darů poctivě smýšlejících patriotů.

V každém případě jsem se všemi sílami snažil odstranit tento stav, který jsem v jeho povážlivosti brzy rozeznal. Přitom mi pomohlo štěstí, a to tím, že jsem se seznámil s mužem, který od té doby působil nejenom jako obchodní vedoucí novin, nýbrž i jako obchodní vedoucí celé strany, které prokázal neocenitelné služby. V roce 1914, tedy v poli, jsem se seznámil s (tehdy ještě mým nadřízeným) dnešním generálním obchodním vedoucím celé strany Maxem Amannem. Během čtyřech válečných let jsem měl možnost skoro trvale pozorovat mimořádné schopnosti, píli a úzkostlivou svědomitost mého pozdějšího spolupracovníka.

Uprostřed léta roku 1921, když se hnutí nacházelo v těžké krizi, a já jsem byl nespokojený s určitým počtem zaměstnanců, přičemž jsem s některými zažil trpkou zkušenost, obrátil jsem se na mého někdejšího plukovního kamaráda, kterého mi jednoho dne přivedl do cesty osud, s prosbou, aby se nyní stal obchodním vedoucím našeho hnutí. Po dlouhém váhání - Amann se nacházel v nadějné pozici - konečně souhlasil, ovšem pod výslovnou podmínkou, že nebude slouhou žádného neschopného výboru, nýbrž že bude výhradně uznávat pouze jednoho jediného vládce.

Je nesmazatelnou zásluhou tohoto obchodně skutečně obsažně vzdělaného prvního obchodního vedoucího hnutí, že přinesl do stranických provozů pořádek a čestnost. Od té doby jsou příkladné a nemohou být dosažený žádným podřízeným článkem, o překonání ani nemluvě. A jako je tomu vždycky v životě, je často převyšující schopnost provázena závistí a zlobou. To se muselo očekávat i v tomto případě a trpělivě se s tím smířit.

Již v roce 1922 byly všeobecně vytyčeny pevné směrnice jak pro obchodní, tak i pro čistě organizační výstavbu hnutí. Existovala již úplná centrální kartotéka, která obsahovala všechny členy našeho hnutí. Také finanční stránka hnutí byla navedena do správných kolejí. Průběžné vylepšování muselo být také kryto průběžnými příjmy, mimořádné příjmy byly používány pouze na mimořádné akce. I přes těžkost doby tím hnutí zůstalo, nehledě na trvalé drobné účty, skoro bez dluhů, ba dokonce se podařilo dosáhnout trvalého nárůstu jeho hodnot. Pracovalo se jako v malém soukromém podniku. Zaměstnaný personál musel vynikat svými schopnostmi, a v žádném případě se nemohl odvolávat na slavné "smýšlení". Smýšlení každého národního socialisty se prokazuje v první řadě jeho připraveností, vytvářet svou pílí a schopnostmi hodnoty ku prospěchu celé národní pospolitosti. Kdo na tomto poli nesplní svou povinnost, není hoden ohánět se pojmem smýšlení, proti kterému se ve skutečnosti prohřešuje. Novým obchodním vedoucím hnutí bylo hned od počátku se vší rozhodností zastáváno stanovisko, oproti všem možným vlivům, že stranické provozy nesmí být žádné výhodně vydělávající podniky pro několik dělných přívrženců nebo členů hnutí. Hnutí, které tak ostrou formou bojuje proti stranické zkorumpovanosti našeho dnešního správního aparátu, musí za každou cenu svůj vlastni aparát udržet naprosto čistý od podobných nešvarů. Stal se případ, že do administrace novin byli přijati zaměstnanci, kteří svým dřívějším smýšlením patřili k Bavorské lidové straně, avšak, měřeno jejich výkonem, se osvědčili jako vysoce kvalifikovaní. Výsledek tohoto pokusu byl všeobecně vynikající. Právě tímto čestným a otevřeným uznáním jejich skutečného výkonu si hnutí posléze získalo srdce těchto zaměstnanců rychleji a důsledněji, než by tomu mohlo být v jakémkoliv jiném případě. Později se z nich stali výborní národní socialisté, a těmi i zůstali, a to ne jenom řečmi, nýbrž to dokázali především svou svědomitou, poctivou a řádnou prací, kterou vykonávali ve službách nového hnutí. Je samozřejmé, že dobře kvalifikovaný stranický soudruh bude mít vždy přednost před stejně dobře zapsaným nestraníkem. Avšak nikdo nemůže být zaměstnáván pouze na základě svých stranických předpokladů. Rozhodnost, se kterou nový obchodní vedoucí zastával tyto základní principy, a postupně je, i přes veškerý odpor, také prosadil, se v budoucnosti hnutí velmi vyplatilo. Pouze tak bylo možné, že v době nejtěžší inflace, kdy zkrachovalo deseti tisíce podniků a tisíce novin muselo ukončit svou činnost, obchodní vedení hnutí nejenom že nezkrachovalo, a bylo schopno také krýt své pohledávky, nýbrž že "Völkischer Beobachter" zažil čím dál tím větší rozkvět. Tehdy totiž vstoupil do řad velkých novin.

Rok 1921 byl významný také v tom, že se mi, díky mé pozici prvního předsedy strany, podařilo, vymanit spoustu stranických provozů z vlivu kritiky a vměšování se členů výboru. To bylo velice důležité, neboť jsme nemohli sehnat skutečně schopnou osobu, jelikož do toho neustále hovořili budižkničemové, kteří všemu rozuměli lépe, avšak ve skutečnosti za sebou nechávali pouze žalostný zmatek. Na čem pak tito všeznalci lpěli nejvíce, byli špionážní kontroly a inspirační činnost. Existovali lidé, kteří byli přímo posedlí nemocí, za každým a za vším něco vidět, a kteří se nacházeli v jakémsi trvalém stavu gravidity vynikajících plánů, myšlenek, projektů a metod. Jejich nejvyšším a nejideálnějším cílem však většinou bylo vytvoření nějakého výboru, který by coby kontrolní orgán odborně zhodnocoval skutečnou práci ostatní. Mnohým z těchto výborářů přitom vůbec nedošlo, jak ponižující a antisocialistické to je, když člověk, který o věci nemá ani potuchy neustále hovoří do práce skutečným odborníkům. V těchto letech jsem v každém případě spatřoval jako svou povinnost, ochraňovat před těmito elementy všechny skutečně pracující a zodpovědností zatížené síly hnutí, a zajistit jim potřebné zázemí a volné pole své pracovní působnosti.

Nejlepším prostředkem, jak tyto výbory, které nic nedělaly, nebo vytvářely prakticky neproveditelná usnesení, zneškodnit, bylo přidělit jim skutečnou práci. Bylo k smíchu, jak se tento spolek potichoučku vypařil a stal se náhle neviditelným. Přitom jsem si vzpomněl na naši tehdy největší instituci, Říšský sněm. Jak by se odtamtud všichni náhle vypařili, kdyby jim člověk místo toho věčného tlachání přidělil skutečnou práci. A sice práci, za kterou by každý jeden z těchto žvanilů byl osobně zodpovědný.

Již tehdy jsem stále kladl požadavek na to, aby, stejně jako je tomu v osobním životě, se v hnutí pro jednotlivé provozy hledalo tak dlouho, dokud nebyl nalezen ten skutečně správný úředník, správce nebo vedoucí. Tomu pak byla neprodleně dána veškerá autorita a volnost v jednání směrem dolů, při uvalení naprosté zodpovědnosti směrem nahoru, přičemž nikdo neobdržel autoritu nad podřízeným, pokud nebyl větším odborníkem přes příslušnou práci. V průběhu dalších dvou let jsem svoje názory prosazoval čím dál více, a dnes jsou, alespoň co se vrchního vedení týče, naprostou samozřejmostí.

Nejzřetelnější úspěch tohoto přístupu se ukázal 9. Listopadu 1923.

Když jsem před čtyřmi lety vstoupil do hnutí, nebylo k dispozici ani razítko. 9.listopadu 1923 bylo hnutí zrušeno a jeho majetek zkonfiskován. Ten byl posléze vyčíslen se všemi cennými věcmi a novinami na celých sto sedmdesát tisíc zlatých marek.