Jizersko- soutez

Když matka zemřela, učinil už osud v jednom ohledu své rozhodnutí. V posledních měsících matčiny nemoci jsem jel do Vídně složit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s přesvědčením, že zkoušku složím hravě. Na reálce jsem byl daleko nejlepší kreslíř ve třídě; od té doby se mé schopnosti ještě zcela mimořádně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost mě činila hrdým a šťastným a dávala mi naději na to nejlepší. Jediný mráček se někdy objevil: můj kreslířský talent předčil talent malířský, zvláště ve všech oblastech architektury. Stejnou měrou vzrůstal můj zájem o stavební umění. To ještě urychlila moje první dvoutýdenní návštěva Vídně v necelých šestnácti letech. Odjel jsem tam, abych studoval obrazárnu Dvorního muzea, ale měl jsem oči téměř jen pro muzeum samotné. Běhal jsem celé dny až do pozdní noci od jedné‚ pamětihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutaly v první řadě. Celé hodiny jsem tak mohl stát před operou, hodiny jsem obdivoval Parlament; celá Ringstrasse na mne působila jako kouzlo z Tisíce a jedné noci. Nyní jsem tedy byl v tomto krásném městě podruhé a čekal jsem, hoříc netrpělivostí, ale i hrdou nadějí na výsledek přijímací zkoušky. Byl jsem tak přesvědčen o úspěchu, že mě odmítnutí zasáhlo jako náhlý blesk z čistého nebe. A přece tomu tak bylo. Když jsem byl představen rektorovi a přednesl mu prosbu o vysvětlení důvodu, které vedly k nepřijetí na Všeobecnou malířskou školu na Akademii, ujistil mě ten pán, že z mých přinesených kreseb jednoznačně vyplývá, že se nehodím na malířství, nýbrž zřejmě na architekturu, jak ukazují moje schopnosti; malířská škola pro mne připadá v úvahu, nýbrž škola architektury na Akademii. To, že jsem dosud nenavštěvoval ani stavitelskou školu, ani jiné vyučování architektury nelze vůbec pochopit. Zdrcen jsem opustil nádhernou Hansenovu stavbu na Schillerově náměstí a poprvé jsem ve svém mladém životě byl znepřátelen se sebou samým. To, co jsem uslyšel o svých schopnostech, bylo jako oslnivý blesk. Najednou, jako by to odhalilo rozpor, kterým jsem už dávno trpěl, aniž bych mohl říci proč a nač.

Za několik dnů jsem věděl už i sám, že budu stavitelem. Cesta byla ovšem neslýchaně těžká, protože to, co jsem na reálce ze vzdoru zameškal, se mi trpce vymstilo. Návštěva školy architektury na Akademii byla závislá na návštěvě stavební školy na technice a vstup do této byl podmíněn složenou maturitou na střední škole. To vše mi úplně chybělo. Podle lidské úvahy nebylo už splnění mého uměleckého snu možné. Když jsem jel po smrti matky do Vídně‚ potřetí a tentokrát na mnoho let - vrátil se mi mezitím klid a rozhodnost. Dřívější vzdor se zase vrátil a zaměřil se s konečnou platností na můj cíl. Chtěl jsem být stavitelem a překážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby se překonávaly. A překonávat tyto překážky jsem chtěl s obrazem otce před očima. Toho otce, který se kdysi vypracoval z chudého vesnického chlapce a ševcovského učedníka na státního úředníka. Tak byla půda pod mýma nohama přece jen už lepší, možnost boje o tolik lehčí, a co se mi tehdy jevilo jako tvrdý osud, chválím dnes coby moudrost Prozřetelnosti. Tím, že mě vzala do náručí bohyně nouze a často mi hrozila rozmačkáním, rostla vůle k odporu a nakonec zvítězila vůle.

Tehdejší době děkuji za to, že jsem se stal tvrdým a mohu být tvrdým. A ještě více ji chválím za to, že mne vytrhla z jalovosti pohodlí mého života, že vytáhla matčina mazlíčka z měkkých peřin a za matičku mi určila paní Starost, že jej vzpouzejícího se hodila do světa bídy a chudoby a dala mu tak poznat ty, za které bude později bojovat.

V této době se mi otevřely oči na dvě nebezpečí, která jsem předtím podle jména sotva znal, v žádném případě ne v jejich nejstrašnějším významu pro existenci německého lidu: marxismus a židovství.

Vídeň - město, které je pro mnoho lidi pojmem pro veselost, slavnostní prostor spokojeních lidi - je pro mne bohužel jen živou vzpomínkou na nejsmutnější dobu mého života. Ještě i dnes může toto město ve mně vzbudit jen smutné vzpomínky. Pět let bídy a strasti je pro mne skryto ve jméně tohoto města. Pět let, kdy jsem si nejprve vydělával na chléb jako pomocný dělník, pak jako drobný malíř; na svůj opravdu skromný chléb, kterého nikdy nebylo dost k utišení obvyklého hladu. Byl tehdy mým věrným strážcem, který mě jako jediný téměř nikdy neopouštěl, který se mnou poctivě o všechno dělil. Každá kniha, kterou jsem získal, podněcovala jeho účast. Při návštěvě Opery mi dělal společnost celé dny, byl to neustály boj s mým nemilosrdným přítelem.

A přece jsem se v té době naučil tolik jako nikdy předtím. Mimo mého stavitelského uměni a občasnou návštěvu Opery odtrženou od úst, měl jsem pouze jediné přátele - knihy. Četl jsem tehdy nekonečně mnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil základy vědění, ze kterých čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného. V této době se utvářel můj obraz světa a světový názor, který se stal žulovým fundamentem mého dnešního jednání. Jen málo jsem se potřeboval doučit k tomu, co jsem si kdysi vytvořil, měnit jsem nemusel nic. Naopak. Dnes pevně věřím tomu, že se obecně veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadně už v mládí. Pokud takové člověk má. Rozlišuji mezi moudrostí stáří, která spočívá jen ve větší důkladnosti a opatrnosti, což je výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevyčerpatelné plodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani zpracovat, protože jich je takové množství. Dodává stavební materiál a plány do budoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádí stavbu, pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.

Život, který jsem vedl až dosud v otcovském domě, se jen málo lišil, nebo vůbec nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostně očekávat nový den a žádný sociální problém pro mne neexistoval. Prostředí mého mládí se skládalo z maloměstských kruhů, tedy ze světa, který má jen málo styků se skutečným dělníkem rukou. Neboť - ať se to zdá na první pohled sebepodivnější - propast mezi těmito hospodářsky nijak skvěle postavenými vrstvami a dělníkem pěsti je často hlubší, než se zdá. Důvod tohoto, řekněme téměř nepřátelství, vězí v obavách jedné společenské skupiny, která se teprve nedávno povznesla nad úroveň dělníků rukou, že klesne opět do starého, málo váženého stavu, nebo alespoň že k němu bude ještě počítána. K tomu přistupuje ještě odporná vzpomínka na kulturní bídu této nižší třídy, častá vzájemná hrubost, přičemž vlastni i sebenižší postavení ve společenském životě by jakýkoliv styk s touto překonanou kulturní a životni úrovní nesnesitelně zatížil.

Tak se stává, že člověk často výše postavený přistupuje ke svému bližnímu neméně zaujatě než by tak učinil povýšenec. Neboť povýšencem je zkrátka každý, kdo se vlastní činorodostí probojuje ze svého dosavadního životního postavení do postavení vyššího. Nakonec ale často v tomto velmi tvrdém boji odumře soucit. Bolestný zápas o vlastní existenci zabíjí cit pro bídu těch, kteří zůstávají pozadu. V tomto ohledu měl se mnou osud soucit. Tím, že mne přinutil vrátit se do tohoto světa chudoby a nejistoty, který mě během svého života opustil, sňal mi s očí klapky omezené maloměstské výchovy. Teprve nyní jsem poznal lidi, naučil jsem se rozlišovat pouhé zdáni nebo brutální zevnějšek od vnitřního jádra.

Vídeň patřila už na přelomu století k sociálně nevýhodným městům. Skvělé bohatství a odpudivá bída se střídaly v drsných proměnách. V centru a ve vnitřních okresech pulzoval život dvaapadesátimilionové říše se vším povážlivým kouzlem mnohonárodního státu. Oslňující nádhera dvora působila jako magnet na bohatství celého státu. K tomu ještě přistupovala silná centralizace habsburské monarchie jako takové. Ta skýtala jedinou možnost jak udržet tuto národnostní kaši v pevné formě. Důsledkem toho byla mimořádná koncentrace vysokých a nejvyšších úřadů v hlavním a rezidenčním městě.

Ale Vídeň byla nejen politickou a duchovni centrálou staré podunajské monarchie, nýbrž i centrálou hospodářskou. Proti armádě vysokých důstojníků, státních úředníků, umělců a učenců stálo ještě větší armáda dělníků, proti bohatství aristokracie krvavá chudoba. Před paláci na Ringstrasse se potulovaly tisíce nezaměstnaných a pod touto VIA TRIUMPHALIS starého Rakouska bydleli v přítmí a v bahně kanálů bezdomovci.

V málokterém německém městě se dala lépe studovat sociální otázka než ve Vídni. Ale nesmíme se klamat. Toto "studováni" nesmí probíhat shora dolů. Kdo se sám nenalézá v kleštích této škrtící zmije, nikdy nepozná její jedovaté zuby. V opačném případě se z toho vyvine jen jalový žvást nebo prolhaná sentimentalita. Obojí škodí. Jedno proto, že nikdy nedokáže proniknout k jádru problému, druhé si problému nepovšimne. Nevím co je zhoubnější. Nevšímat si sociální bídy, jak to činí většina lidi obdařených štěstím a také ti, kteří se pozvedli vlastní zásluhou, anebo nafoukaná a někdy zase dotěrná netaktnost, ale vždy milostivá blahosklonnost jistých lidí v nažehlených sukních a kalhotách. Tito lidé hřeší každopádně více, než jsou ve svém rozumu bez instinktů schopni pochopit. Výsledek jejich "sociálního smýšleni" je pak k jejich údivu nulový. Častěji ale je výsledkem dokonce rozhořčené odmítání, což je pociťováno jako důkaz nevděčnosti lidu. Že s tím ale nemá sociální činnost vůbec co dělat, především že nemá nárok na díky, protože neuděluje přece žádné milosti, nýbrž má zjednávat práva - to v těchto hlavách svitne jen s nelibostí. Byl jsem ušetřen takového poznání sociální pomoci. To, že mne bída vrhla do začarovaného kruhu svého utrpení, neznamenalo, jak se zdá, pozvánku k "učení", ale spíše znamení toho, že jsem měl být zkoušen. Nebyla to její zásluha, že pokusný králík přece jen přestál operaci ve zdraví.

Pokouším - li se nyní popsat řadu svých tehdejších pocitů, nemůže tento popis být ani jen přibližně úplný. Chci vylíčit jen ty nejpodstatnější a pro mne nejotřesnější dojmy s těmi několika ponaučeními, která jsem z nich už v té době vyvodil. Nebylo pro mne tehdy většinou příliš těžké sehnat práci jako takovou, ale protože jsem nebyl vyučen řemeslu, musel jsem se pokusit vydělat si na živobytí jako takzvaný pomocný dělník či příležitostný dělník. Postavil jsem se přitom na stranu všech těch, kteří stírají prach Evropy ze svých nohou s neúprosným předsevzetím, že si v Novém světě založí novou existenci a vydobudou si novou vlast. Odpoutáni od všech dosavadních ochromujících představ o povolání a stavu, od okolí a tradice, sahají teď po jakémkoli výdělku, který se jim naskytne, pustí se do jakékoliv práce a tím se stále více probojovávají k pojetí, že poctivá práce šlechtí člověka, ať je jakákoliv. Tak jsem byl také já rozhodnut skočit rovnýma nohama do tohoto pro mne nového světa a probíjet se. Brzy jsem poznal, že nějaká práce vždycky je, ale že je možné ji stejně rychle ztratit. Nejistota nádeníka se mi zakrátko jevila jako jedna z nejhorších stinných stránek nového života. Vyučený dělník sice neskončí tak často na dlažbě jako nevyučený, avšak není také zcela uchráněn od tohoto osudu. Namísto ztráty výdělku z nedostatku práce u něho nastupuje výluka nebo jeho vlastní stávka. Zde se vymstí nejistota výdělku nejhorším způsobem na celém hospodářství.

Selský hoch, který putuje do velkoměsta přitahován zdánlivě nebo skutečně lehčí prací, kratší pracovní dobou, nejvíce ale oslňujícím světlem, které velkoměsto bude vyzařovat, je ještě zvyklý na určitou jistotu výdělku. Staré místo většinou opouští jen tehdy, má-li alespoň vyhlídku na nějaké nové. Nedostatek zemědělských dělníků je velký a pravděpodobnost delšího nedostatku práce je sama o sobě nepatrná. Je chybou myslet si, že mladý hoch, který se odebírá do velkoměsta, je už předem horšího ražení než ten, který se živi na rodné hroudě. Ne, naopak. K těmto vystěhovalcům patří ale nejen vystěhovalci do Ameriky, ale i mladý čeledín, který se rozhodne opustit rodnou ves a vystěhovat se do cizího velkoměsta. Také on je připraven vzít na sebe nejistý osud. Většinou přichází do města s trochou peněz, takže nemusí hned první dny klesat na mysli, nenajde-li ihned zaměstnání. Horší je ovšem, ztratí-li zaměstnání v krátké době. Nalezeni nového zaměstnání je obzvláště v zimě často těžké, ne-li nemožné. První týdny to ještě jde. Dostává z pokladny svých odborů podporu v nezaměstnanosti a protlouká se jak to jen jde. Avšak když je spotřebován poslední haléř a odborářská pokladna zastaví výplatu podpory, protože nezaměstnanost trvá příliš dlouho, přichází velká nouze. Potlouká se teď hladový, zastaví a prodá často svůj poslední majetek, jeho oblečení je čím dál horší a svým zevnějškem klesá do prostředí, které ho kromě tělesného neštěstí ještě navíc duševně otráví. Ztratí-li k tomu ještě střechu nad hlavou a je-li to v zimě - jak tomu často bývá - je bída už příliš velká. Konečně najde zase nějakou práci. Ale hra se opakuje. Podruhé ho to zas hne podobně, potřetí snad ještě hůře a tak se postupně naučí snášet nejistotu stále lhostejněji. Nakonec se opakování stane zvykem. A tak se názor na život jinak silného člověka uvolňuje a on se stává nástrojem těch, kteří ho využívají ke svému nekalému prospěchu. Byl tak často nezaměstnaný bez vlastní viny, už nejedná o vybojování hospodářských práv, nýbrž o zničení státních, společenských nebo všeobecných lidských hodnot. Nebude se mu chtít už ani stávkovat a stávky mu budou lhostejné.

Tento proces jsem viděl vlastníma očima v tisíci případech. Čím déle jsem tu hru pozoroval, tím více rostl můj odpor k milionovému městu, které nejprve žádostivé lidi zlákalo, aby je pak zničilo. Když přišli, patřili ještě ke svému národu, když zůstali, byli pro národ ztraceni.

Také mne pohazoval život ve světovém městě sem a tam a já jsem mohl vyzkoušet na vlastní kůži účinky tohoto osudu a duševně je zpracovat. A viděl jsem ještě jedno: rychlé střídání práce a nezaměstnanosti a naopak a tím podmíněné věčné kolísání mezi příjmem a výdaji na živobytí. Toto trvale ničí u mnoha lidi cit pro spořivost a rovněž pochopení pro rozumné rozvržení života. Tak si zdánlivě pomalu zvyká žít blahobytně v dobrých časech a ve zlých časech hladovět. Ano, hlad ničí každý úmysl rozvrhnout si rozumně lepší výdělek na pozdější dobu. Staví totiž před ztrápeného člověka neustálou fatu morganu s obrázky sytého a blahobytného života a umí vystupňovat tento sen až k takové touze, že chorobná žádostivost ukončí jakékoli sebeovládání, jakmile to výdělek a mzda dovolí. Z toho vyplývá, že ten, kdo sotva získal práci, okamžitě bez rozumu zapomene na jakékoli rozdělováni a místo toho plnými doušky užívá života. To samo o sobě vede ke zrušení týdenního rozpočtu, poněvadž zde chybí rozumné rozdělení; stačí to na začátku ještě na pět dní místo na sedm, později už jenom na tři a nakonec sotva na jeden den a na konci je vše prohýřeno v první noci.

Doma je často žena s dětmi. Někdy se i ony nakazí tímto životem, zejména když muž je k nim hodný a svým způsobem je miluje. Pak se týdenní mzda promrhá společně za dva tři dny; jí se a pije dokud peníze stačí a poslední dny se rovněž společně hladoví. Pak se žena plíží k sousedům a do okolí, něco si vypůjčí, nadělá malé dluhy u hokynáře a pokouší se vydržet poslední špatné dny v týdnu. V poledne sedí všichni společně u hubených misek, někdy také u misek prázdných a čekají na příští výplatu, mluví o ní a dělají si plány a zatímco hladovějí, sní o příštím štěstí.

Tak se seznamují už i ty nejmenší děti s těmito strastmi. Špatně to končí tehdy, jde-li muž od počátku svou vlastní cestou a žena proti tomu vystoupí právě kvůli dětem. Pak jsou hádky tím větší, čím více se muž ženě odcizuje a čím více sahá po alkoholu. Ted' je každou sobotu opilý a žena se z pudu sebezáchovy a v zájmu svých dětí pere s mužem o těch pár grošů, kvůli kterým ho navíc musí uhánět většinou na cestě mezí továrnou a krčmou. Vrátí-li se muž sám v neděli nebo v pondělí v noci domů opilý a brutální, v kapse ani haléř, pak se často odehrávají scény, že Bůh chraň. Zažil jsem to ve stovkách případů a z počátku jsem byl zhnusen a rozhořčen, ale později jsem pochopil tragiku tohoto utrpení a naučil jsem se rozumět hlubším příčinám. Nešťastné oběti špatných poměrů.

Skoro ještě smutnější byly tehdy bytové poměry. Bídné byty vídeňských pomocných dělníků byly otřesné. Děsím se ještě dnes, když si vzpomenu na ubohé obytné sluje, na noclehárny a společné byty, na tyto temné obrazy neřádu, odporné špíny a ještě horších věci.

Co se muselo a musí jednou stát, až se z těchto bídných slují vyhrne proud osvobozených otroků a přežene se přes tento nesmyslný svět a přes lidstvo samo! Neboť tento jiný svět je nesmyslný. Bezmyšlenkovitě pohání věci, aniž by ve svém nedostatku instinktu i jen tušil, že dříve či později musí osud přistoupit k odplatě, jestliže si lidé osud včas neusmíří.

Jak jsem dnes vděčen prozřetelnosti, že mě přivedla do této školy. V ní jsem už nemohl sabotovat to, co se mi nelíbilo. Vychovala mne rychle a důkladně. Jestliže jsem si nechtěl zoufat z lidí z mého tehdejšího okolí, musel jsem se naučit rozlišovat mezi jejich vnější podstatou a životem a důvody jejich vývoje. Jen tak to bylo snesitelné a člověk nemusel klesat na mysli. Pak už nevyrůstali ze všeho toho neštěstí a bídy, z neřádu a vnější zpustlosti lidé, nýbrž smutné výsledky smutných z konců; tíha vlastního nelehkého životního boje mne přitom chránila, abych v žalostné sentimentalitě nekapituloval před zchátralými konečnými produkty tohoto vývojového procesu. Ne, tak to chápáno být nemá. Už tehdy jsem viděl, že zde může vést jen dvojí cesta ke zlepšení těchto poměrů:

Nejhlubší pocit sociální odpovědnosti pro vybudováni lepších základů našeho budoucího vývoje a současně brutální rozhodnost k vymýceni nepolepšitelných plodů tohoto zlořádu.

Tak jako příroda soustřeďuje svoji největší pozornost nikoliv na udržováni stávajícího, nýbrž na pěstování nového potomstva jako nositele druhu, tak i v lidském životě může se jednat méně o umělé zušlechťování toho, co je špatné - což je při založení lidí z devadesáti devíti procent nemožné - nýbrž o zajištění zdravějších cest budoucího vývoje od prvopočátku.

Už během mého existenčního boje ve Vídni mi bylo zřejmé, že sociální činnost nikdy nemá spatřovat svou úlohu ve směšném a bezúčelném sněni o blahobytu, nýbrž v odstraněni těch zásadních nedostatků v organizaci našeho hospodářského a kulturního života, které nutně vedou ke zpustlosti jednotlivců nebo je alespoň mohou svádět na scestí.

Obtížnost postupu proti státu nepřátelskému zločinectví pomocí krajních a nejbrutálnějších prostředků spočívá v nemalé míře právě v nejistotě posouzení motivů nebo příčin těchto současných jevů.

Tato nejistota pramení z pocitu vlastní viny státu na takových tragédiích zpustlosti a ochromuje každé vážné a pevné odhodláni a protože kolísá, ochromuje uskutečňování i těch nejnutnějších opatření sebezáchovy, která jsou pak slabá nebo polovičatá. Teprve až přijde jednou doba nezatížená stínem pocitu vlastní viny, dostane se jí klidu a zároveň vnitřní síly k brutálnímu a bezohlednému vyřezáni divokých výhonků a k odstranění plevele. Poněvadž rakouský stát téměř neznal sociální soudnictví a zákonodárství, bila do očí jeho slabost také při potírání dokonce i těch velmi špatných nešvarů. Nevím, co mě v té době nejvíce děsilo: hospodářská bída mých tehdejších druhů, mravní a morální otrlost nebo nízká úroveň jejich duševní kultury.

Jak často neupadá náš střední stav do morálního rozhořčení, slyší-li z úst nějakého bědného tuláka výrok, že je mu jedno, zda je Němec či ne, že se cítí všude stejně, jen když má potřebné živobytí. Jinak si ale na tento nedostatek národní hrdosti velmi stěžují a vyjadřují silnou nechuť k podobnému smýšlení. Kolik lidí si však kdy položilo otázku, co je vlastně příčinou jejich lepšího smyšlení? Kolikpak lidí chápe obrovský počet jednotlivých vzpomínek na velikost vlasti a národa ve všech oblastech kulturního a uměleckého života, které jim zprostředkují jako hromadný prožitek pojem oprávněnou hrdost nad tím, že smějí být příslušníky tak Bohem nadaného národa? Kolik jich chápe jak moc je tato vlastenecká hrdost závislá právě na znalostech o velikosti národa ve všech těchto oblastech. Přemýšlejí vůbec naše měšťanské kruhy o tom, v jak směšně malém rozsahu je tento předpoklad k vlastenecké hrdosti zprostředkováván lidu?

Nevymlouvejme se na to, že "v jiných zemích to také není jiné", a dělník se tam "přece" hlásí ke svému národu. I kdyby tomu tak bylo, nemohlo by to posloužit jako omluva vlastního opomenuti. Ale není tomu tak. Neboť to, co označujeme jako "šovinistickou" výchovu např. francouzského národa, není přece nic jiného než přílišné vyzdvihování velikosti Francie ve všech oblastech kultury nebo civilizace, jak praví Francouz. Mladý Francouz není totiž vychováván k objektivitě, nýbrž k nejsubjektivnějšímu názoru, který si lze představit, co do politické nebo kulturní velikosti jeho vlasti.

Tato výchova se bude muset přitom vždy omezovat na všeobecná, velká témata, která - bude-li to nutné - se budou muset neustále opakovat a vštěpovat do paměti a smýšlení národa.

Ted' ale se u nás dopouštíme hříchu negativního opomíjeni, navíc skutečného ničení i toho mála, co jedinec naštěstí má, tj. navštěvovat školu. Krysy politické otravy našeho národa vyžírají ještě i to málo ze srdcí a vzpomínek širokých mas, pokud už bída a neštěstí nevykonaly své.

Ve sklepním bytě, sestávajícím ze dvou místností, bydlí sedmičlenná dělnická rodina. Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je to věk, ve kterém si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidí nalézáme stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém věku. Už jen těsný a přeplněný prostor nevede k příznivým vztahům. Hádky vznikají často už jen z tohoto důvodu. Neboť lid‚ tu nežiji spolu, nýbrž namačkáni na sobě. Každý i ten nejmenší konflikt, který se v prostorném bytě srovná sám o sobě možnosti vzájemného odstupu, vede zde k neustálým odporným hádkám. U dětí je to ještě snesitelné, hádají se přece v takových situacích neustále a rychle a důkladně to zase mezi sebou zapomenou. Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodiči a to téměř každý den a nevybíravou formou, pak se musí, i když pomalu, dostavit posléze výsledky takové názorné výuky děti. Jaké ty výsledky jsou, si dokáže představit jen ten, kdo toto prostředí zná. Vzájemné spory jsou doprovázeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týrání matky. v šesti letech tuší malý politováníhodný hoch věci, ze kterých má dospělý hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen, ubohou hlavičku zavšivenou - tak chodí malý státní občan do národní školy. To, že se s bídou dostane ke čtení a psaní, je také poměrně všechno. O tom, že by se učil doma, nemůže byt řeči. Naopak. Matka a otec mluví - a to před dětmi - o učiteli a škole způsobem, který nelze reprodukovat. Zato jsou spíše ochotni přehnout svého potomka přes koleno a přivést ho k rozumu. Co všechno malý chlapec jinak ještě doma slyší, nevede k posílení úcty k lidem. Na lidstvu nezůstane nic dobrého, všechny instituce jsou napadány, počínaje učitelem a konče hlavou státu. Lhostejno, zda jde o náboženství či konfesi (vyznání), o morálku, o stát nebo o společnost, všem se sprostě nadává a na vše se hází bláto nejoplzlejším způsobem. Když teď mladý hoch ve čtrnácti opouští školu, je těžké rozhodnout, co je na něm horší: neuvěřitelná hloupost, nedostatek skutečných znalostí a dovedností, nebo sžíravá drzost jeho vystupováni spojená s nemorálností už v tomto věku, až člověku vstávají vlasy hrůzou.

Jaké postavení ale může tento člověk zaujmout v životě, do kterého se chystá vstoupit? Nic mu už není svaté, nic velkého nepoznal a naopak tuší a zná nížiny života. Z tříletého dítěte se stal patnáctiletý opovrhovač jakoukoli autoritou. Nic kromě špíny a neřádu mladý člověk ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dát podnět k vyššímu nadšení.

Ale teď teprve vstupuje do vysoké školy tohoto bytí. Teď začíná žit stejný život, který přijímal od otce ve svém dětství Lajdá se, chodí domů bůhví kdy, dokonce tluče tu zhroucenou bytost, která byla kdysi jeho matkou, rouhá se proti Bohu a světu, až je konečně z jakéhokoli důvodu odsouzen a umístěn do vězeni pro mladistvé. Tam dostane konečnou vybroušenost.

Náš milý měšťanský svět je ale zcela udiven nedostatečností "národního nadšení" tohoto mladého "státního občana". Tento svět vidí, jak se do lidu denně lijí vědra jedu v divadle, v kině, v brakové literatuře a v bulvárním tisku a diví se pak malému "mravnímu obsahu", "národní lhostejnosti" lidových mas. Jako by filmový kýč, bulvární tisk a podobné mohly dát základy poznání velikosti vlasti. Nehledě už vůbec na předchozí výchovu. Co jsem dříve nikdy netušil, naučil jsem se tehdy rychle a důkladně chápat:

Otázka "nacionalizace" národa je v prvé řadě otázkou vytvořeni zdravých sociálních poměrů jako zakladu nových výchovných možnosti jedince. Neboť jen ten, kdo pozná výchovou a ve škole kulturní, hospodářskou, ale především politickou velikost své vlasti, je schopen získat a také získá onu vnitřní hrdost, že smi být příslušníkem takového národa. A bojovat mohu jen za to, co ctím, a ctít mohu jen to, co alespoň znám. Jakmile se ve mně probudil zájem o sociální otázku, začal jsem ji velmi důkladně studovat. Byl to nový, dosud nepoznaný svět, který se mi tak otevíral.

V letech 1909 a 1910 se změnila také moje vlastní situace natolik, ze jsem už nemusel vydělávat na chléb jako pomocný dělník. Pracoval jsem už tehdy samostatně jako drobný kreslíř a akvarelista. Bylo to velmi hořké co se týče výdělku - sotva to stačilo k životu, zato to bylo dobré pro moje zvolené povolání. Také už jsem nebyl večer po příchodu z práce k smrti unaven, neschopný podívat se do knihy a neusnout. Moje nynější práce probíhala paralelně s mým budoucím povoláním. Byl jsem svým pánem, mohl si svůj čas podstatně lépe rozdělit, než to bylo možné v minulosti. Maloval jsem, abych si vydělal na živobytí a učil jsem se pro radost.

Tak mi bylo také umožněno, abych získal ke svému názornému vyučování nutné teoretické doplnění. Studoval jsem poměrně všechno, co jsem mohl nalézt v knihách k celé této tématice a zahloubal jsem se také do vlastních myšlenek.

Myslím, že mne mé okolí považovalo tehdy za podivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylo přirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou uměni, zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne "prací", ale největším štěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci, unaven jsem nebyl nikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi můj krásný sen někdy stane skutečností, i když po mnoha letech. Byl jsem pevně přesvědčen, že se stanu jednou renomovaným stavitelem.

Že jsem měl mimochodem maximální zájem o vše, co souviselo s politikou, se mi nezdálo příliš významné. Naopak! V mých očích to byla nejsamozřejmější povinnost každého myslícího člověka vůbec. Kdo pro to neměl pochopení, ztratil právo cokoli kritizovat a na cokoli si stěžovat.

Také o politice jsem hodně četl a učil se. Samozřejmě že "čtením" myslím něco jiného než velký průměr naší tzv. "inteligence". Znám lidi, kteří nekonečně mnoho "čtou, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a přesto je nemohu nazvat "sečtělými". Mají ovšem velké množství "vědění', ale jejich mozek není sto provádět třídění a registraturu tohoto vstřebaného materiálu. Chybí jim umění oddělit v knize cenné od bezcenného. To prvé si pak uložit v hlavě navždy, to druhé pokud možno vůbec nevidět, ale každopádně to nevláčet s sebou. Čtení není přece samoúčelné, nýbrž je to prostředek právě k tomuto. Má v prvé řadě pomáhat naplnit rámec, který je dán každému jeho nadáním a schopnostmi, má tedy dodat nástroje a materiály, které člověk potřebuje ke svému životnímu povolání, a je zcela lhostejno, zda toto slouží jen primitivnímu výdělku, nebo představuje uspokojení vyššího určení, v druhé řadě ale má zprostředkovat všeobecný obraz světa. V obou případech je však nutné, aby bylo pořadí knih předáváno paměti k uchování. Kniha dostává ve všeobecném obrazu světa své místo jako kamínek mozaiky a tím pomáhá utvářet tento obraz v čtenářově hlavě. Jinak vzniká divoký zmatek naučených věcí, které jsou bezcenné a které na druhé straně posilují ješitnost jejich nešťastného majitele. Neboť ten se skutečně vážně domnívá, že vzdělaný rozumí životu a má znalosti, zatím se ale s každým novým přírůstkem "vzdělání" tohoto druhu vpravdě světu stále více odcizuje, až skončí buď v sanatoriu, nebo jako "politik" v parlamentu.

Nikdy se takové hlavě nepodaří vybrat ze změti svých "vědomostí" to, co je právě v dané chvíli potřeba, protože jeho duševní balast není uspořádán do linií života, ale do pořadí knih, jak je četl a jak má jejich obsah v hlavě. Kdyby ho osud ve svých požadavcích v každodenním životě upamatovával vždy na správné použití kdysi přečteného, musel by také uvést název knihy a číslo stránky, protože by chudák ani za celou věčnost nenašel to správné. Protože to ale osud nedělá, dostávají se tito vševědi v každé kritické hodině do nejhroznějších rozpaků, hledají křečovitě analogické případy a seženou přirozeně s naprostou jistotou špatné recepty.

Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich učených vládních herojů na nejvyšších místech jinak, než že bychom u nich předpokládali místo patologického založení darebáckou podlost.

Ale kdo ovládá umění správného čtení, toho cit při studiu každé knihy, každého časopisu nebo brožury okamžitě upozorní na to, co by si podle svého mínění měl trvale zapamatovat, protože je to buď účelné anebo to stoji za zapamatování. A také to, co tímto způsobem získáme, tj. smysluplné zařazeni do stávajícího obrazu, aby bylo možné mít představu o té či oné věci, obraz buď opraví nebo doplní, tedy zvýší správnost nebo zřetelnost téhož. Jestliže život položí najednou nějakou otázku k přezkoušení či zodpovězení, tak u tohoto druhu čtenářů paměť okamžitě s hne po měřítku už existujícího názorného obrazu a vybere z něj jednotlivé příspěvky týkající se této otázky, nashromážděné za desetiletí, předloží ji rozumu k přezkoušení a k novému zaujetí stanoviska, dokud otázka není vysvětlena a zodpovězena. Jen tak má četba smysl a účel.

Například řečník, který nepředkládá svému rozumu nutné podklady tímto způsobem, nebude nikdy sto zastávat řádně svůj názor proti odporu, i kdyby tisíckrát hlásal pravdu nebo skutečnosti. V každé diskusi ho paměť nechá bezohledně na holičkách. Nenajde ani zdůvodnění pro posílení svých názorů ani důvody k vyvrácení názorů protivníka. Pokud se přitom jedná v první řadě pouze o osobní blamáž řečníka, ještě to jde, špatné je to ale, když osud povolá takové vševědy a nic neumějící lidi k řízení státu.

Snažil jsem se od raného mládí správně číst. V tom mě šťastným způsobem podporovaly paměť a rozum. Z toho hlediska byla pro mne plodná a cenná zvláště vídeňská doba. Zkušenosti z denního života byly podnětem k stále novému studiu nejrůznějších problémů. To, že jsem byl nakonec schopen zdůvodňovat skutečnost teoreticky a konfrontovat teorii se skutečností, mě uchránilo od toho, že jsem se neudusil teorii ani nesklouznul do plytkosti při zkoumání skutečnosti.

Určujícími a podnětnými pro důkladné teoretické studium byly v této době nejdůležitější dvě otázky. Kromě otázky sociální tu byla otázka zkušeností z každodenního života.

O sociální demokracii jsem věděl ve svém mládí pramálo a hodně nesprávného. Vnitřně mě těšilo, že bojovala za všeobecné a tajné volební právo. Můj rozum mi přece říkal už tehdy, že to povede nutně k oslabení mnou tolik nenáviděné habsburské vlády. Byl jsem přesvědčen, že dunajský stát je neudržitelný, ledaže by se obětovalo němectví. Ale i sama cena pomalé slavizace německého živlu by ještě negarantovala skutečně životaschopnou říši, poněvadž státotvorná síla Slovanstva byla hodnocena jako velmi pochybná. Vítal jsem každý vývoj, který by vedl ke zhroucení tohoto nemožného státu, který odsuzoval k smrti němectví v podobě 10 milionů Němců. Čím více zmatení jazyků rozežíralo a trhalo na kusy i parlament, tím více se blížila hodina osvobození milého německo-rakouského národa. Jen tak mohlo nastat opět připojení ke staré mateřské zemi. Tato činnost sociální demokracie mi nebyla nesympatická. To, že usilovala - stejně jako moje tehdejší nevinná a ještě dost hloupá mysl - o zlepšen životních podmínek dělníků, mluvilo spíše pro ni než proti ni. Co mne nejvíce odrazovalo, byl její nepřátelský postoj k boji o zachování němectví, to ubohé ucházení se o přízeň slovanských "soudruhů", kteří tyto námluvy přijímali, pokud byly spojeny s praktickými ústupky. Jinak se drželi nafoukaně zpátky, dávajíce takto dotěrným žebrákům zaslouženou odměnu.

A tak mi bylo v sedmnácti letech slovo "marxismus" ještě málo známé, zatímco pojmy "sociální demokracie" a "socialismus" se mi jevily jako identické. Bylo potřeba také zde nejdříve rány osudu aby se mi otevřely oči vzhledem k tomuto nehoráznému podvodu národů.

Seznámil-li jsem se až dosud se sociálnědemokratickou stranou jako divák při některých masových demonstracích - aniž bych byl i jen málo zasvěcen do mentality jejich přívrženců či dokonce do podstaty jejich učení - současně jsem byl v kontaktu s produkty jejich výchovy a "světového názoru". A to, co by se událo snad až po desetiletích, jsem pochopil během několika měsíců: smysl morové nákazy kráčející pod maskou sociální počestnosti a lásky k bližnímu, od které je třeba rychle svět osvobodit, protože jinak by snadno mohl být zbaven lidstva.

Moje první setkání se sociální demokracií se uskutečnilo na stavbě. Už na začátku to nebylo moc potěšující. Moje oblečení bylo ještě jakžtakž v pořádku, moje řeč vybraná a mé chování zdrženlivé. Měl jsem se svým údělem ještě tolik práce, že jsem se o své okolí mohl starat jen málo. Hledal jsem jen práci, abych neumřel hlady a mohl se alespoň pomalu vzdělávat. Snad bych se o své okolí nestaral vůbec, kdyby se nepřihodila už třetího nebo čtvrtého dne událost, která mne okamžitě přinutila zaujmout stanovisko. Byl jsem vyzván, abych vstoupil do odborové organizace.

Moje znalosti odborů se tehdy ještě rovnaly nule. Ani účelnost, ani bezúčelnost jejich existence bych nemohl tehdy dokázat. Poněvadž mi vysvětlovali že vstoupit musím, odmítl jsem. Zdůvodnil jsem to tím, že věci nerozumím a že se nedám vůbec k ničemu nutit. Snad to první bylo příčinou, že mě hned nepropustili. Snad doufali, že mne za pár dní obrátí a zkrotí. Každopádně se pořádně mýlili. Za čtrnáct dnů už jsem se stát členem nemohl, i kdybych byl chtěl. v těchto čtrnácti dnech jsem poznal své okolí blíže, takže mě žádná moc světa nemohla přimět ke vstupu do organizace, jejíž nositelé se mi mezitím objevili v nepříznivém světle.

První dny jsem se zlobil. V poledne šla jedna část do nejbližší restaurace, zatímco druhá zůstala na staveništi a pojídala svůj většinou velmi chudý oběd. Většinou to byli ženatí muži, jimž ženy přinesly v ubohém nádobí polední polévku. Koncem týdne jich bylo stále víc. Proč, to jsem pochopil později. Tak se politizovalo.

Někde stranou jsem vypil svou láhev mléka a snědl kousek chleba, studoval jsem opatrně své nové okolí, nebo jsem přemýšlel o svém bědném osudu. Přesto jsem slyšel víc než dost, také se mi zdálo, že se ke mně úmyslně přiblížili, aby mě podnítili k vyjádření stanoviska. To, co jsem uslyšel, bylo každopádně toho druhu, že jsem se krajně rozčílil. Všechno se tu odmítalo: národ, jako vynález "kapitalistických" tříd - jak často jsem tam musel vyslechnout to slovo "vlast jako nástroj buržoazie k vykořisťování dělnictva", autorita zákona jako prostředek k utlačování proletariátu, škola jako instituce k výchově otrockého materiálu, ale také otrokářů, či konfese jako prostředek k ohlupování lidu určeného k vykořisťování, morálka jako znamení hloupé beránčí trpělivosti atd. Nebylo tu ale vůbec nic, co by nezatáhli do příšerně hlubokého bláta.

Nejprve jsem zkoušel mlčet. Pak už to nešlo. Zaujal jsem stanovisko a začal jsem odporovat. Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadějné, pokud nemám alespoň určité znalosti bodů, o které jsme se přeli. Tak jsem začal pátrat v pramenech, ze kterých oni čerpali svou domnělou moudrost: Na řadě byly kniha za knihou, brožura za brožurou.

Na stavbě teď bylo často živo. Přel jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe informován o jejich vědomostech než mojí protivníci sami. Až jednoho dne byl použít prostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí. Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodí z lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsem přednost první radě.

Šel jsem naplněn odporem a zároveň tak uchvácen, že jsem nemohl nechat věc jen tak. Ne, po vzedmutí prvního rozhořčeni zvítězila opět tvrdohlavost. Byl jsem pevně rozhodnut jit přece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutí mě posilovala nouze, která mne po několika týdnech, když jsem utratil svoji ušetřenou nepatrnou mzdu, pojala opět do své nemilosrdné náruče. Musel jsem chtě nechtě. A hra začala zase od začátku, aby skončila podobně jako předtím. Tehdy jsem zápasil ve svém nitru: Jsou ti lidé ještě hodni být příslušníky velkého národa?

Palčivá otázka: Bude-li zodpovězena kladně, nestojí boj o národ za námahu a oběti, které mají přinést ti nejlepší pro takové vyvrhely. Jestliže odpověď' zní "ne", pak už je v našem národě lidí.

S neklidnou sklíčenosti jsem viděl ve dnech hloubání a přemyšlení jak narůstá masa těch, kteří už nepatří ke svému národu, až se z nich stává hrozivá armáda.

Se zvláštními pocity jsem jednoho dne zíral na nekonečné zástupy vídeňských dělníků na masové demonstraci. Stál jsem tam skoro dvě hodiny a se zadrženým dechem jsem pozoroval obrovského lidského draka, který se pomalu valil kolem. S úzkostlivou stísněností jsem konečně opustil náměstí a šel domů. Cestou jsem spatřil v trafice "Dělnické noviny", ústřední orgán staré rakouské sociální demokracie. V jedné laciné lidové kavárně, kam jsem často chodil číst noviny, ležely také, já jsem se dosud nemohl přimět dívat se do těch ubohých novin déle než dvě minuty. Jejich tón na mne působil jako duševní jed. Pod deprimujícím dojmem demonstrace mne vnitřní hlas poháněl, abych si tyto noviny jednou koupil a důkladně je pročetl. Večer jsem si je obstaral, přičemž jsem přemáhal prudký vnitřní hněv nad tím koncentrovaným roztokem lži. Nyní jsem každodenní četbou tohoto sociálně demokratického tisku studoval vnitřní podstatu těchto myšlenkových pochodů lépe než z celé teoretické literatury. Jaký to rozdíl mezi teoretickou literaturou s jejími typickými frázemi o svobodě, kráse a důstojnosti, mezi zavádějícími, zdánlivě nejhlubšími pravdami vyjadřujícími se hrou slov a odpornou humánní morálkou - to vše napsáno s železným čelem prorocké jistoty - a mezi brutálním, žádné podlosti se neštítícím denním tiskem, pracujícím s pomluvami a dosahujícím opravdu nebezpečné prolhanosti, tiskem, který hlásá spásu‚ učeni nového lidství! Jedno je určeno hloupým hejlům ze středních a přirozeně také z vyšších vrstev inteligence, to druhé je určeno masám.

Pro mne znamenalo zahloubání se do literatury a tisku tohoto učeni znovunalezení mého národa. Co pro mne bylo nejprve nepřekonatelnou propastí, nyní mělo být podnětem vřelé lásky jako nikdy dříve.

Jen blázen dokáže zatracovat oběť, zná-li obrovskou práci, jež byla vynaložena na otrávení této oběti. Čím více jsem se v dalších letech osamostatňoval, tím více se mi s rostoucí vzdáleností dařilo nacházet vnitřní příčiny sociálnědemokratických úspěchů. Též jsem chápal význam brutálního požadavku: jen rudé noviny, navštěvovat jen rudá shromáždění, číst rudé knížky atd. S plastickou jasností jsem měl před očima vynucený výsledek tohoto nesnášenlivého učení.

Podobně jako žena, jejíž duševní pocity jsou méně určovány důvody abstraktního rozumu než nedefinovatelnou cituplnou touhu po další síle a která se proto raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha. Davy milují také více vládce než prosebníka a vnitřně je uspokojuje učení, které vedle sebe netrpí žádné jiné než to, které schválí liberální svoboda, neví většinou, co si s ní má počít a cítí se dokonce trochu opuštěny‚. Nestydatost duševního terorismu si uvědomuje jen málo, podobně jako pobuřující zneužívání lidské svobody a vůbec netuší vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidi jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.

Bude-li sociální demokracie konfrontována s učením pravdivějším, ale stejně brutálně realizovaným, toto učeni, i když po těžkém boji, zvítězí.

Pochopil jsem hanebný duševní teror, kterým působí toto hnutí zejména na měšťanstvo, které morálně ani fyzicky nezvládá takové útoky. Působí tak, že na znamení spustí bubnovou palbu Iží a pomluv proti nepříteli, který se jeví nejnebezpečnější, a to tak dlouho, dokud napadeny neztratí nervy. A jen aby už zase byl klid, je než viděný obětován. Avšak klid ti bláhovci stejně mít nebudou. Hra začíná znovu a opakuje se tak často, dokud se strach z divokého psa nezmění v sugestivní ochromeni. Poněvadž sociální demokracie zná z vlastní zkušenosti cenu víry, útočí proti těm, v jejichž bytosti větří něco z této zvláštní látky. A naopak chválí každého slabocha z druhé strany, tu opatrně, tu hlasitěji podle poznaných nebo domnělých duševních kvalit.

Méně se bojí bezmocného, slabého génia, než silné povahy, byť skromného ducha.

Nejnaléhavěji doporučují slabochy na duchu zároveň se slabochy fyzickými.

Umí vzbudit zdání, jako by se jen tímto způsobem udržel klid a zatím chytře a opatrně, ale přesto pevně získává jednu pozici za druhou, tu tichým vydíráním, tu skutečnou krádeží v okamžicích, kdy je obecná pozornost upoutána jinde a veřejnost buď nechce být rušena, anebo považuje záležitost za tak nepatrnou, že kvůli ní nechce vzbudit pozornost a podráždit zlého protivníka.

Je to taktika, které kalkuluje se všemi lidskými slabostmi, která musí skoro matematicky vést k úspěchu, pokud se ale i protivník nenaučí bojovat proti jedu zase jedem. Slabším povahám je třeba říci, že se tu jedná o bytí a nebytí. Neméně pochopitelný byl pro mne význam fyzického teroru proti jednotlivci, proti mase. I zde je přesná kalkulace psychologického účinku. Teror na pracovišti, v továrně, ve schůzovním lokále a při masové demonstraci je provázen úspěchem stále častěji, pokud proti němu nevystoupí stejně velký teror.

Pak ovšem strana začne naříkat, strašně křičet a volá o pomoc přesto, že odjakživa pohrdá státní autoritou, bude se ji s křikem dovolávat, aby většinou dosáhla za všeobecného zmatku skutečného cíle - totiž najít vyššího úředníka - troubu, který v hloupé naději, že si nakloní pro pozdější dobu obávaného protivníka, jí pomůže zdolat odpůrce tohoto světového moru.

Jaký dojem zanechá takový úspěch v myšlení širokých mas, přívrženců i protivníků, posoudí jen ten, kdo zná duši lidu ne z knih, nýbrž ze života. Neboť zatímco dosažené vítězství bude v řadách stoupenců chápáno jako triumf práva ve vlastní věci, poražený protivník si většinou zoufá i nad zdarem dalšího odporu vůbec. Čím více jsem poznával metody fyzického teroru, tím více jsem odprošoval ty statisíce, které mu podlehly.

Děkuji co nejvroucněji svému tehdy strastiplnému období, že mi vrátilo můj národ, že jsem se naučil rozlišovat oběti od svůdců. Neboť jinak než oběťmi výsledky tohoto svádění lidí nazvat nelze. Když jsem se snažil vykreslit v několika obrazech ze života "nejnižší" vrstvy, nebylo by to úplné bez zjištění, že i v těchto hloubkách jsem našel také světla: mimořádnou obětavost, nejvěrnější kamarádství, obzvláštní nenáročnost a zdrženlivou skromnost, zvláště pokud šlo o tehdy starší dělnictvo. Přestože se tyto ctnosti ztrácely u mladé generace stále víc a zejména vlivem velkoměsta, byli i zde mnozí, kteří měli naprosto zdravou krev a zvítězili nad sprostými ničemnostmi života. Když pak tito lidé, často dobrosrdeční a spořádaní, vstoupili ve své politické činnosti do řad smrtelných nepřátel našeho národa a pomohli jim sevřít řady, bylo to jen proto, že nepochopili a ani nemohli pochopit podlost nového učeni, že se nikdo nesnažil postarat se o ně a že sociální poměry byly v posledku silnější než všechna vůle, která snad i směřovala k opaku. Nouze, které jednoho dne tak či onak propadli, je zahnala nakonec do tábora sociální demokracie.

Poněvadž se měšťanstvo nesčetněkrát nejnešikovněji a nejnemorálnějším způsobem postavilo dokonce i proti všeobecně lidským a oprávněným požadavkům, aniž dosáhlo z tohoto postoje jakéhokoliv užitku, ba aniž užitku vůbec očekávat mohlo, byl i ten nejslušnější dělník z odborové organizace vehnán do politické činnosti.

Odpor dělníků, kteří jistě byli zpočátku nepřáteli sociálně demokratické strany, byl zlomen často nejnesmyslnějším způsobem, když měšťanské strany nepřistoupily na žádný jejich sociální požadavek. Prostě tupé odmítání všech pokusů o zlepšení pracovních poměrů, ochranných zařízení u strojů, zákaz dětské práce a ochrana žen alespoň v těch měsících, kdy nosily pod srdcem příštího soukmenovce - to vše dopomohlo sociální demokracii, která se s povděkem chytá každého žalostného případu, jak vehnat masy do svých sítí. Nikdy nemůže naše politické měšťanstvo své hříchy odčinit. Svým odporem proti každému pokusu o odstranění sociálních nešvarů rozsévalo nenávist a zdánlivě ospravedlňovalo tvrzeni úhlavního nepřítele národa, že jenom sociálnědemokratická strana zastupuje zájmy lidu. Měšťanstvo tak vytvořilo v první řadě morální zdůvodnění faktické existence odborů, tedy organizace, která odjakživa byla největším náhončím politické strany.

V mých vídeňských učňovských letech jsem byl nucen zaujmout chtě nechtě stanovisko k otázce odborů. Poněvadž jsem odbory považoval za neoddělitelnou součást sociálnědemokratické strany, bylo moje rozhodnutí rychlé - a nesprávné. Samozřejmě jsem je docela zamítl. Také v této tak nesmírně důležité otázce mne naučil sám osud. Výsledkem byla zásadní revize mého prvního úsudku. Ve dvaceti jsem se naučil rozlišovat mezi odbory jako prostředkem k obraně všeobecných sociálních práv pracujících k vybojování lepších životních podmínek a mezi odbory jako nástroje strany v politickém třídním boji.

To, že sociální demokracie chápala enormní význam odborů, ji zajistilo nástroj a úspěch. Měšťanstvo to nechápalo a to ho stálo politické postavení. Domnívalo se, že svým "odmítáním" udělá konec logickému vývoji. Aby tento vývoj nakonec ve skutečnosti vehnalo na nelogické cesty. Neboť to, že odborové hnutí je vlastně nepřátelské vlasti, je nesmysl a navíc nepravda. Správný je spíše opak. Je-li odborářská činnost zaměřena na zlepšení postavení toho stavu, který patři k základním pilířům národa, nepůsobí nepřátelsky vůči vlasti a státu, nýbrž působí "národně" v nejlepším smyslu tohoto slova. Pomáhá vytvářet sociální předpoklady, bez nichž není myslitelná všeobecná národní výchova. Získává tak největší zásluhu, neboť odstraňuje sociální nádory a tím se dostává na kobylku i duševním a tělesným původcům nemoci a přispívá tak ke všeobecnému zdraví národa. Otázka jejich nutnosti je tedy vskutku zbytečná.

Pokud jsou mezi zaměstnavateli lidé s nízkým sociálním cítěním nebo dokonce lidé bez citu pro právo a spravedlnost, je nejen právem, ale i povinností jejich zaměstnanců, kteří jsou přece součástí našeho národa, chránit obecné zájmy proti hrabivosti nebo nerozumu jednotlivce, neboť národním zájmem je zachováni věrnosti a víry v jeden národní organismus stejně jako zachováni zdraví lidu. Oboji je těžce ohroženo nezodpovědnými podnikateli, kteří se necítí být členy národního společenství. Z jejich špatné činnosti a hrabivosti vyrůstají velké škody do budoucna. Odstranit příčiny takového vývoje znamená získat si zásluhu o národ a nikoliv naopak. Neříkejme přitom, že je na každém jednotlivci, aby vyvodil důsledky z faktického či domnělého bezpráví, jemu učiněného. Nikoliv! To je klam a je třeba v tom vidět pokus o odvedení pozornosti. Bud'to je odstranění špatných asociálních postupů v národním zájmu, nebo nikoliv. Jestliže ano, musíme s nimi bojovat takovými zbraněmi, které mají naději na úspěch. Jednotlivý dělník není ale nikdy schopen prosadit se proti moci velkého podnikatele, neboť se tu nemůže jednat o otázku vítězství vyššího práva - jelikož uznáním tohoto práva by se spor pro nedostatek jakékoli příčiny nekonal -jedná se o otázku vítězství větší moci. v jiném případě by právní cítěni samo ukončilo čestným způsobem spor, nebo lépe řečeno, nikdy by nemohlo ke sporu dojít. Ne, jestliže asociální nebo nedůstojné jednání s lidmi vyzývá k odporu, potom může být tento boj, pokud nejsou za účelem odstraněni těchto sporů vytvořeny zákonné soudní instituce, rozhodnut pouze větší mocí. Potom je ale samozřejmé, že proti jednotlivému subjektu, jímž je koncentrovaná síla podniku, musí vystoupit jako jednotlivý subjekt souhrnný počet zaměstnanců, jinak by již od počátku neměli žádnou šanci. Tak může odborová organizace přispět k posílení sociální myšlenky v každodenní praxi a tím i k odstraněni příčin, které stále dávají podnět k nespokojenosti a stížnostem. Že tomu tak není, je připisováno z velké části na účet těch, kteří kladli překážky každé zákonné regulaci sociálních nedostatků nebo ji svým politickým vlivem zamezili. Tou měrou, jak politické měšťanstvo nechápalo, nebo spíš nechtělo chápat význam odborové organizace a stavělo se na odpor proti ní, ujala se jí sociální demokracie. Vytvořila tím předvídavě pevný, podklad, který se osvědčil už několikrát v kritických hodinách jako její poslední opora. Sociální demokracie nikdy nepomýšlela na zachováni původní úlohy profesního hnutí. Ne, na to ovšem nikdy nemyslela.

Za několik desítek let se pod zkušenou rukou stal z pomocného prostředku obrany sociálních lidských práv nástroj k rozbiti národního hospodářství. Zájmy dělníků jim v tom ani v nejmenším nebránily. Neboť i politicky poskytuje použití hospodářských nátlakových prostředků možnost kdykoli vydírat, pokud existuje nesvědomitost na straně jedné a hloupá beránčí trpělivost na straně druhé. To je něco, co v tomto případě platí na obou stranách.

Už na přelomu století přestalo odborové hnutí dávno sloužit svému původnímu úkolu. Rok od roku se tato organizace dostávala stale více do začarovaného kruhu politiky sociální demokracie, aby nakonec byla použita jako beranidlo třídního boje. Celému s námahou vybudovanému hospodářskému tělesu měla přivodit pád tím, že mu podkope základové zdi a poté by stejný osud očekával i stát. Zastupování všech důležitých potřeb dělnictva postupně přestávalo hrát roli, až nakonec politický důvtip usoudil, že je nežádoucí odstraňovat sociální a kulturní bídu širokých mas, protože pak vznik nebezpečí, že po uspokojení svých přání už nebudou moci být používány jakožto bojové oddíly, které bez odporu plní cizí vůli.

Vůdci třídního boje nakonec prostě jakékoliv blahodárné sociální zlepšení co nejrozhodněji odmítali a nejen to: postavili se rozhodně proti němu. O zdůvodnění tohoto zdánlivě nepochopitelného chování se nemuseli nikdy obávat. Tím, že se požadavky neustále stupňovaly, byla možnost jejich splnění mizivá a masám se mohlo vždy namluvit, že se jedná o ďábelský pokus oslabit údernou sílu dělnictva, či ochromit ji jakýmsi směšným plněním jeho nejsvětějších práv. Nedivme se úspěchu, vždyť masa měla jen nepatrnou schopnost myslet.

V měšťanském táboře panovalo rozhořčení nad tak zřejmou prolhaností sociálnědemokratické‚ taktiky, ale nevyvodily se z toho ani nejmenší závěry pro nějakou směrnici postupu vlastního jednání. Právě obava sociální demokracie z jakéhokoliv skutečného pozvednutí dělnictva z hloubi jeho dosavadní kulturní a sociální bídy by musela vést k co největšímu úsilí v tomto směru, aby se postupně vyrazil nástroj z rukou vůdců třídního boje. To se však nestalo. Místo toho, aby sami zaútočili na protivníkovo postaveni, nechali se tlačit a strkat sem a tam až nakonec sáhli ke zcela nedostatečné výpomoci, která zůstala neúčinná, protože přišla pozdě, a jelikož byla bezvýznamná, dala se i lehko odmítnout. Tak zůstalo vpravdě vše při starém, jen nespokojenost byla větší než předtím. Jako hrozivý mrak visely už tehdy "svobodné odbory" nad politickým horizontem a nad životem jednotlivců. Byly jedním z nejstrašnějších nástrojů teroru proti bezpečnosti a nezávislosti národního hospodářství, proti stabilitě státu a osobní svobodě.

Byly to odbory, které udělaly z pojmu demokracie odpornou a směšnou frázi, nesmrtelně zhanobily svobodu a bratrství větou "nechceš-li být soudruhem, tak ti lebku rozbijem". Tak jsem tehdy poznal tyto "přátele" lidstva. Během let se můj názor na ně rozšířil a prohloubil, měnit jsem ho nemusel. Čím více jsem nahlížel do vnější podoby sociální demokracie, tím větší byla má touha postihnout vnitřní jádro tohoto učení.

Oficiální stranická literatura mi v tom mohla jen málo pomoci. Co se tyk hospodářských otázek, je nesprávná ve svých tvrzeních a důkazech, pokud pojednává o politických cílech, je prolhaná. K tomu všemu jsem se cítil vnitřně zhnusen, zvláště novějším rabulistickým způsobem vyjadřování a způsobem výkladu. S obrovským množstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsou sestavovány věty rádoby duchaplné leč nesmyslné. Jen dekadence naši velkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z hnoje tohoto literárního dadaismu "vnitřní prožitek", podporována přitom příslovečnou skromností části našeho lidu, který v tom, co je mu nejméně srozumitelné, větří o to hlubší moudrost.

Avšak když jsem zvažoval teoretické nepravdy a nesmysly tohoto učeni se skutečnosti tohoto jevu, dostával jsem postupně jasný obraz jeho vnitřních záměrů. V takových hodinách se mne zmocňovaly smutné předtuchy a zlý strach. viděl jsem před sebou učení sestávající z egoismu a nenávisti, která může podle matematických zákonů vést k vítězství, avšak zároveň s tím musí nutně přivodit konec lidstva.

Mezitím jsem se naučil chápat souvislost mezi tímto učením zkázy a podstatou národa, která mě byla do té doby taktéž neznámá . Pouze znalost židovstva samého poskytuje klíč k pochopení vnitřních a tím skutečných záměrů sociální demokracie. Kdo zná tento národ, tomu spadne z oči závoj mylných představ o cíli a smyslu této strany a z oparu a hry sociálních lží se mu zvedá rozšklebená tvář marxismu.

Je pro mne dnes těžké, ne-li nemožné říci, kdy mi slovo "Žid" dalo popud ke zvláštnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vůbec nepamatuji, že bych kdy za otcova života toto slovo slyšel. Domnívám se, že by starý pan spatřoval už ve zvláštním zdůrazňováni tohoto označení nějakou kulturní zaostalost. Dospěl za svého života k více méně k světoobčanským názorům, které se i při nejpřísnějším národním smýšlení nejen udržely, ale ovlivnily i mě. Také ve škole jsem nenalezl žádný podnět ke změně převzatého obrazu. Na reálce jsem poznal jednoho židovského chlapce, se kterým jsme jednali opatrně, ale jen proto, že jsme mu - poučeni různými zkušenostmi - nijak zvlášť nedůvěřovali, nic mne však přitom nenapadlo a stejně tak i ostatní.

Teprve ve čtrnácti či v patnácti letech jsem častěji narazil na slovo Žid, částečně v souvislosti s politickými rozhovory. Pociťoval jsem vůči tomuto slovu lehkou nechuť a nemohl jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, který se mne zmocňoval, když šlo o náboženské hašteření. Tu otázku jsem tenkrát nijak jinak nevnímal. V Linci bylo jen velmi málo Židů. Během staletí se jejich zevnějšek poevropštil a zlidštil, ano dokonce jsem je považoval za Němce. Nesmyslnost této domněnky mi nebyla jasná, protože jediný rozlišovací znak jsem spatřoval v cizím náboženství. Jak jsem se domníval, byli právě za to pronásledováni a proto můj nesouhlas s negativními výroky o nich přerostl téměř v odpor. O tom, že existují programoví protivníci Židů, jsem neměl vůbec potuchy. Pak jsem přišel do Vídně.

Zaujatý množstvím dojmů z architektury, deptán tíhou svého osudu, neměl jsem zpočátku oči pro vnitřní rozvrstveni lidu v obrovském městě. Přestože měla Vídeň v těchto letech dva miliony obyvatel, z toho téměř dvě stě tisíc Židů, neviděl jsem je. Moje oči a mé smysly byly v prvních týdnech příliš zaměstnány vnímáním hodnot a myšlenek. Teprve až se pozvolna vracel klid a vzrušený obraz se začal jasnit, rozhlížel jsem se ve svém novém světě důkladněji a narazil jsem i na židovskou otázku.

Nechci tvrdit, že způsob, jakým jsem se s nimi seznámil, byl obzvláště příjemný. Ještě jsem viděl v Židech jen vyznání a odmítal jsem z důvodu lidské tolerance náboženské třenice i v tomto případě. Tón, který přinášel antisemitský list "Wiener Presse", jsem považoval za nedůstojný kulturní tradice velkého národa. Tísnila mne vzpomínka na jisté události ve středověku a byl bych nerad, aby se opakovaly. Poněvadž zmíněné noviny nebyly nijak vynikající - odkud to přišlo, sám jsem tehdy nevěděl - ale viděl jsem v nich spíše produkty zlé závisti než výsledky nějakého záhadného, i když nesprávného názoru.

Toto mé míněni potvrdila neskonale důstojnější forma, jakou na tyto útoky odpovídal opravdu velký tisk, nebo se o nich vůbec nezmiňoval a dělal, jako by vůbec nebyly - což se mi jevilo obzvlášť záslužným. Četl jsem horlivě takzvaný světový tisk ("Neue Freie Presse", "Wiener Tagblatt" atd.) a byl jsem udiven rozsahem toho, co nabízel čtenáři i objektivností jednotlivých článků. Oceňoval jsem vybraný tón, jen někdy jsem byl vnitřně nespokojen nebo nepříjemně dotčen přepjatým stylem. Ale to vše možná spočívalo ve vzletnosti celého světového města. Poněvadž jsem tehdy Vídeň za takové město považoval, dovolil jsem si dané vysvětleni považovat za omluvu.

Co mne ale opakovaně odrazovalo, byla nedůstojná forma, kterou tento tisk pochleboval dvoru. Nebylo snad události v Hofburgu, která by nebyla čtenáři sdělována v tónech uneseného nadšení, zvláště jednalo-li se o "nejmoudřejšího monarchu" všech dob, která byla jako tokání tetřeva. Pro mne to bylo jasné. Liberální demokracie se tím v mých očích pošpinila. Ucházet se o přízeň tohoto dvora a ještě v tak nevhodných formách znamenalo vydávat všanc důstojnost národa.

To byl první stín, který zkalil můj duševní vztah k "velkému'" vídeňskému tisku. Jako vždy sledoval jsem také ve Vídni všechny velké události v Německu s velkým zápalem, lhostejno, zda šlo o politické nebo kulturní otázky. V hrdém obdivu jsem porovnával vzestup říše s chřadnoucím rakouským státem. Jestliže však zahraničněpolitické dění vzbuzovalo obecnou hrdost, tak vnitropolitický život nebyl až tak potěšující a přinášel často chmurné obavy. Neschvaloval jsem boj, který se tehdy vedl proti Vilémovi II. Viděl jsem v něm nejen německého císaře, nýbž v prvé řadě tvůrce německého loďstva. Zákaz projevu, který uložil císařovi říšský sněm mne mimořádně rozčílil, protože podle mne pocházel z míst, která k tomu v mých očích skutečně neměla žádnou příčinu. Tito houseři toho nakejhali přece za jediné zasedací období tolik, že se to nepodařilo ani za staletí celé dynastii císařů, počítaje v to i nejslabší období.

Byl jsem rozhořčen, že ve státě, kde si nárokoval slovo a kritizoval každý poloblázen, ano a byli tací dokonce i v říšském sněmu jako zákonodárci, mohl nositel císařské koruny dostávat "nařízeni" od nejslabší instituce a žvanírny všech dob. Byl jsem ale ještě více pobouřen, že noviny "Wiener Presse", které se co nejponíženěji klaněly i poslední dvorní kobyle a náhodné její zavrtění ocasem je vyvádělo z míry, nyní se starostlivou tváří, ale jak se mi zdálo, se špatně skrývanou zlomyslností, vyjadřovaly pochybnosti vůči německému císaři. Nešlo o vměšování se do poměrů Německé říše, Bůh chraň, ale tím, že se tak "přátelským" způsobem vkládal prst do těchto ran, plnily přece povinnost, kterou ukládá duch vzájemného svazku - jak se dá opačně také vyhovět novinářské pravdě, atd. A tento prst vrtal v ráně po libosti. V takových případech mi stoupala krev do hlavy. To bylo podnětem k tomu, abych se pozvolna začal dívat na velký tisk pozorněji. Musel jsem uznat, že jediný z antisemitských novin "Deutsches volksblatt" se v podobných záležitostech choval rozumněji.

Co mi ještě šlo na nervy, byl odporný kult Francie, který už tehdy tento velký tisk pěstoval. Člověk se musel přímo stydět, že je Němec, když četl tyto odporně sladké chvalozpěvy na "velký kulturní národ". Toto ubohé pochlebování Francouzům mne často přinutilo odložit tyto "světové noviny'. Vůbec jsem často sahal po listu "Volksblatt", který byl ovšem mnohem menší, nicméně mi připadal v těchto věcech trochu čistší. S ostrým antisemitským tónem jsem souhlasil, avšak četl jsem také tu a tam zdůvodnění, které mne přinutilo přemýšlet.

Na každý pád jsem poznával při takových příležitostech pomalu muže a hnutí, které tehdy určovalo osud Vídně: Dr. Karl Lueger a křesťanskosociální strana.

Když jsem přišel do Vídně, byl jsem jejich nepřítelem. Ten muž a to hnutí byli v mých očích "reakční". Obvyklý cit pro spravedlnost musel ale tento úsudek změnit tou měrou, jak jsem dostával příležitost poznat muže a dílo, a pomalu přerůstalo spravedlivé ocenění v obrovský obdiv. Dnes vidím v tomto muži ještě více než dříve v největším německém starostovi Vídně všech dob.

Kolik mých původních názorů se změnilo? Antisemitismus, to byla to asi moje nejtěžší proměna vůbec. Představovala většinu vnitřních duševních bojů a teprve po několikaměsíčním zápase mezi rozumem a citem, začalo převažovat vítězství rozumu. O dva roky později rozum následoval cit a stal se od té‚ doby jeho nejvěrnějším strážcem a varovatelem.

V době tohoto trpkého z pasu mezi duševní výchovou a chladným rozumem mi poskytoval neocenitelné služby v názorném‚ vyučování vídeňské ulice. Přišla doba, kdy jsem už nebloudil slepě po obrovském městě jako v prvních dnech, nýbrž prohlížel jsem si otevřenýma očima všechno - kromě staveb i lidi. Když jsem se jednou tak potoulal po vnitřním městě, narazil jsem náhle na zjev v dlouhém kaftanu s černými loknami. Moje první myšlenka byla: Je to také Žid? Tak ovšem v Linci Židé nevypadali. Pokradmu a opatrně jsem muže pozoroval, ale čím déle jsem zíral do toho cizího obličeje a zkoumal pátravě jeho tahy, změnila se v mém mozku první otázka v jinou: Je to také Němec?

Jako vždy v takových případech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih. Koupil jsem si tehdy za pár haléřů první brožury ve svém životě. Bohužel vycházely všechny ze stanoviska, že čtenář do jisté míry židovskou otázku zná a dokonce ji chápe, avšak jejich tón byl většinou takový, že pochybnosti přicházely částečně ze zploštělých a krajně nevědeckých tvrzení tam uváděných.

Vrátil jsem se zase o týdny, ba dokonce měsíce zpět. Věc se mi zdála tak nehorázné obvinění, tak nesmírně, že mě trápila obava, abych se nedopustil bezpráví a zase jsem byl sklíčený a nejistý.

Přirozeně jsem už nemohl dost dobře pochybovat o tom, že se zde nejedná o Němce zvláštního vyznání, nýbrž o národ jako takový, od té‚ doby, co sem se začal zabývat touto otázkou a zaměřil svoji pozornost na Židy, jevila se mi Vídeň v jiném světle než dříve. Ať jsem šel kamkoli, viděl jsem jen Židy a čím více jsem jich viděl, tím více se v mých očích odlišovali od jiných lidí. Zvláště vnitřní město a okresy na severu od Dunajského kanálu se hemžily lidem, který se lišil už zevnějškem.

Ale i kdybych ještě pochyboval, pochyby zmizely s konečnou platnosti, a to v důsledku postoje části Židů samých. Jejich velké hnutí, které ve Vídni nemělo málo stoupenců, vystupovalo co nejostřeji za stvrzení národního charakteru Židů: za sionismus. Zdálo se sice, jakoby jen část Židů schvalovala toto stanovisko a velká většina takové stanovisko odsuzovala a dokonce vnitřně odmítala, ale při bližším pohledu se toto zdání rozletělo jako nepříjemné výpary na čistě účelové výmluvy, neřkuli lhaní. Vždyť takzvané židovské liberální smyšlení neodmítalo přece sionisty jako Židy, ale asi jako Židy s nepraktickým, dokonce snad nebezpečným veřejným vyznáváním svého židovství. Na jejich vnitřní soudružnosti se tím ale nic neměnilo. Tento zdánlivý boj mezi sionisty a liberálními Židy mi byl vbrzku protivný, byl přece veskrze nepravdivý, tedy prolhaný a tudíž se málo hodil k hlásané mravní výši a čistotě tohoto národa. Vůbec ona morální a čistota tohoto národa byla věda sama pro sebe. Že se nejednalo o žádné milovníky vody, to bylo vidět už na jejich zevnějšku, i když člověk přimhouřil obě oči. Později mi bylo někdy zle ze z pachu těchto kaftanů. K tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo rekovný zjev.

To vše nemohlo působit přitažlivě, člověk musel být zhnusen, když kromě tělesné nečistoty objevil najednou morální špínu tohoto vyvoleného národa.

Pomalu jsem zakrátko o ničem jiném tolik nepřemyslel, jako o druhu činnosti Židů v určitých oblastech. Nebylo neřádstva v jakékoliv formě, žádná nestydatost, především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid. I když se řízlo do takového nádoru opatrně, našel se Židáček jako červ v hnijícím těle, často zcela oslněn náhlým světlem.

Bylo to těžké obviněni, kterého se dostalo v mých očích Židům, když jsem poznal jejich činnost v tisku, umění, literatuře a divadle. Tomu už nemohlo pomoci žádné jímavé ujišťování. Stačilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních tvůrců těchto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly vychvalovány, aby se člověk se na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní mor, horší než kdysi černá smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství tohoto jedu se vyrábělo a šířilo! Přirozeně, čím je duševní a kulturní úroveň takového výrobce umění nižší, tím neomezenější je jeho plodnost, až takový chlapík začne vrhat svoje neřádstvo jako katapult ostatním lidem do obličeje. Přitom ještě v neomezeném počtu, pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo. Bylo to hrozné, ale nedalo se přehlédnout, že právě Žid byl vybrán přírodou na tuto úlohu v přehojném množství. Musí se hledat jeho vyvolenost právě v tom? Začal jsem tehdy zkoumat pečlivě jména všech výrobců těchto nečistých produktů ve veřejném kulturním životě. Výsledkem byl můj stále horší postoj k Židům. Mohl jsem se tomuto pocitu tisíckrát vzpírat, závěry musel udělat rozum. Nelze popřít fakt, že devět desetin veškeré literární špíny, uměleckého kýče a divadelních hloupostí šlo na vrub národa, který čítá sotva setinu všech obyvatel v zemi, bylo to prostě tak.

Také sem začal zkoumat svůj milý "světový tisk" z tohoto hlediska. Čím hlubší byla sonda, tím víc se zmenšoval můj někdejší obdiv. Styl byl stále nesnesitelnější, musel jsem odmítnout plytký a mělký obsah, objektivita výkladu se mi zdála víc lživá než poctivá a pravdivá - ale autoři byli Židé. Tisíce věcí, které jsem dříve sotva viděl, se mi nyní zdály pozoruhodné, jiné zase, které mi kdysi daly podnět k přemýšlení, jsem se naučil chápat a porozumět jim.

Liberální smýšlení tohoto tisku jsem též viděl v jiném světle, vybraný tón odpovědí na útoky a jejich umlčováni se mi teď jevily jako chytrý a zároveň podlý trik, zaníceně psané kritiky byly určeny vždy židovskému autorovi a odmítnutí bylo určeno vždy jen Němci. Tichá popichováni proti Vilému II. se vyznačovala metodickou vytrvalostí, stejně jako doporučováni francouzské kultury a civilizace. Kýčovitý obsah novely se stal v mých očích neslušnosti a z řeči jsem slyšel tóny cizího národa, smyslem toho všeho ale bylo Němectvu škodit, a to tak jasně, že to mohlo byt pouze záměrné.

Kdo ale měl na tom zájem? Byla to náhoda? Pomalu jsem pozbýval jistoty. Vývoj byl urychlen náhledem do řady jiných věcí. Bylo to obecné pojetí mravů a morálky velké části židovstva, veřejně projevované a okázalé. Tady opět poskytla ulice názorné vyučování, někdy velmi zlé. Poměr Židů k prostituci a k obchodu s děvčaty se dal studovat ve Vídni tak, jako snad v žádném západoevropském městě, snad s výjimkou francouzských přístavních měst. Když tak člověk chodil večer třídami a ulicemi v Leopoldstadtu, byl nechtíc svědkem výjevů, které zůstávaly z velké části německému lidu skryty. Až válka poskytla příležitost bojovníkům na východní frontě vidět něco podobného, lépe řečeno přinutila je dívat se.

Když jsem poprvé poznal Žida, chladného a nestydatého, jako dirigenta tohoto hříšného podnikání vyvrhelů velkoměsta, přeběhl mi mráz po zádech. Ale pak jsem vzplanul. Ted' už jsem se nevyhýbal probírání židovské otázky, ne, teď už jsem si to přál. Jak jsem se ale naučil hledat ve všech oborech kulturního a uměleckého života Žida, narazil jsem náhle na jedno místo, kde bych ho nikdy nečekal. Tím, že jsem poznal Žida jako vůdce sociální demokracie, začaly mi padat klapky z očí. Skončil tím můj dlouhý vnitřní boj.

Už v každodenním styku s mými druhy v práci mi byla nápadná podivuhodná schopnost měnit se, se kterou zaujímali v časovém rozpětí několika dnů různá stanoviska, ba někdy dokonce v průběhu pouhých několika hodin. Nemohl jsem pochopit, jak lidé, kteří měli stále ještě rozumné názory, když byli mezi sebou, a okamžitě je ztratili pod vlivem masy. Bylo to často k zoufání. Když jsem po několikahodinových rozmluvách byl přesvědčen, že jsem už tentokrát konečně prolomil ledy, vysvětlil jim nějaký ten jejich nesmysl a těšil se ze srdce z úspěchu, musel jsem druhý den začít od začátku: všechno bylo marné. Jako věčné kyvadlo se vracely jejich nesmyslné názory zpět.

Přitom jsem všechno ještě nepochopil: nebyli spokojeni s osudem, který je tak často tvrdě tloukl, proklínali ho, nenáviděli podnikatele, ti se jim zdáli být nelítostnými strůjci jejich osudu, nadávali úřadům, které se v jejich očích nedovedly vcítit do jejich situace, demonstrovali proti cenám potravin a pro své požadavky šli do ulic, to vše se dalo ještě rozumem pochopit. Co ale zůstávalo nepochopitelné, byla bezmezná nenávist k vlastnímu národu, ostouzení jeho velikosti, špinění jeho dějin a házení bahna na jeho velké muže.

Tento boj proti vlastnímu druhu, vlastnímu hnízdu a domovu byl nesmyslný i nepochopitelný. Bylo to nepřirozené. Člověk se z toho mohl přechodně uzdravit, avšak jen na dny, nanejvýš na týdny. Potkal-li člověk později někoho, kdo se domněle obrátil, byl zase stejný jako předtím. Nepřirozenost ho měla opět ve své moci.

Postupně sem poznával, že sociálnědemokratický tisk byl převážně řízen Židy, nepřipisoval jsem tomu však žádný zvláštní význam, bylo tomu tak i v jiných novinách. Nápadné bylo jen to, že ani jediný list, ve kterém byli Židé, nebyl skutečně list národní, a to národní ve smyslu mé výchovy a mého názoru. Přemohl jsem se a pokusil se číst tento druh marxistických tiskovin a můj odpor trvale vzrůstal. Pokusil jsem se poznat blíže výrobce těchto darebáckých slátanin. Byli to, počínaje vydavatelem, sami Židé. Vzal jsem si dosažitelné sociálnědemokratické brožury a vyhledal jména jejich autorů: Židé. Poznamenal jsem si jména téměř všech vůdců, daleko největší podíl měli opět příslušníci "vyvoleného národa", ať už se přitom jednalo o zástupce říšské‚ rady, nebo o tajemníky odborů, předsedy organizací nebo pouliční agitátory. Vyplýval z toho vždy stejný obraz. Jména jako Austerlitz, David, Adler, Ellenbogen atd. mi zůstanou v paměti navždy. Jedno mi bylo nyní jasné: strana, s jejíž drobnými představiteli jsem už měsíce tvrdě bojoval, byla, co se vedení týká, téměř výlučně v rukou cizího národa, to, že Žid není Němec, jsem už teď věděl s konečnou platnosti, šťasten a spokojen. Teprve teď jsem zcela poznal svůdce našeho národa. Už rok mého vídeňského pobytu stačil k tomu, abych nabyl přesvědčeni, že žádný dělník není tak umíněný, aby nepodlehl hlubším znalostem a vysvětlení. Stával jsem se pomalu znalcem jejich vlastního učeni a používal jsem ho jako zbraň v boji za mé vnitřní přesvědčeni. Úspěch byl teď skoro vždy na mé straně. Velké masy bylo možné zachránit, i když za cenu největších oběti co do času a trpělivosti.

Nikdy se ale nedal žádny Žid zbavit svého názoru. Byl jsem tehdy ještě dost dětinský a vysvětloval jsem jim šílenost jejich učení, mohl jsem se v jejich kroužku umluvit, domníval jsem se, že se mi musí podařit přesvědčit je o zhoubnosti jejich marxistického šílenství, ale dosáhl jsem jen opaku. Zdálo se, že rostoucí pochopení ničivého vlivu sociálnědemokratických teorií a jejich realizace slouží jenom k posíleni jejich odhodlání. Čím více jsem se s nimi přel, tím více jsem poznával jejich dialektiku. Nejprve počítali s hloupostí svého protivníka a pak - když nebylo východiska - prostě dělali hloupé ze sebe. Když jim to nepomohlo, tak správně neporozuměli nebo přeskočili ihned na jinou oblast, říkali pouhé samozřejmosti nebo je přijali a zase ihned převedli na podstatně odlišnou látku, při přistižení se odpovědi vyhnuli a nic přesného nevěděli. Ať člověk zaútočil na takového apoštola kdekoli, v ruce zůstal medúzovitý sliz. Ten tekl mezi prsty, aby se v příštím okamžiku zase spojil dohromady. Jestliže ho člověk porazil zničujícím způsobem a on pozorován okolím nemohl jinak než souhlasit a zdálo se, že se člověk dostal alespoň o krok dál, byl nazítří údiv veliký. Žid ze včerejška nevěděl už ani to nejmenší, vypravoval svůj starý zlořád, dělal jako by se nic nestalo, nemohl si vzpomenout vůbec na nic kromě toho, že správnost svého tvrzení včera dokázal.

Někdy jsem trnul. Co víc obdivovat - jejich hbitý jazyk nebo umění lhát. Začínal jsem je pomalu nenávidět. Dobré na tom bylo, že stejnou měrou jak mi padli do oka nositelé nebo alespoň šiřitelé sociální demokracie, rostla moje láska k mému národu. Kdo by také mohl při ďábelské obratnosti těchto svůdců proklínat ubohou oběť. Jak těžké bylo pro mne zvládnout dialektickou obratnost této rasy! Jak marný byl úspěch u lidí, kteří obrátí pravdu v ústech, popřou hladce právě vyslovené slovo, aby se ho už v příštím okamžiku zmocnili sami.

Ne. Čím více jsem poznával Židy, tím více jsem musel odpouštět dělníkovi. Největší vinu v mých očích neměl dělník, nýbrž všichni ti, kteří se nesnažili ustrnout se nad ním, s železnou spravedlností dát synovi národa co mu náleží a svůdce a kazatele zhouby přitlačit ke zdi.

Zkušenosti všedního života mně daly podnět k pátrání po pramenech marxistického učení. Jeho působení mi bylo dopodrobna jasné,ě pohledu se denně jevil jeho úspěch, následky jsem si při troše fantazie uměl představit. Zbývala ještě otázka zda zakladatelé předpokládali výsledek svého výtvoru v jeho závěrečné podobě, nebo zda se stali sami obětí omylu. Podle mého soudu bylo možné obojí. V prvním případě bylo povinností každého myslícího člověka pronikat do fronty neblahého hnutí a tak snad přece zabránit nejhoršímu. Jinak ale museli být někdejší původci této nemoci národů skuteční ďáblové, neboť jen v hlavě obludy, ne člověka, mohl vzniknout plán této organizace, jejíž činnost musela vést ve svém závěru ke zhroucení lidské kultury a ke zpustošení světa. Poslední záchranou v tomto případě zůstával boj, boj všemi prostředky, které si lidský duch, rozum a vůle mohou představit, bez ohledu na to, komu pak osud přihodí na misku vah své požehnání.

Začal jsem se důvěrněji seznamovat se zakladateli tohoto učení a studovat základy hnutí. Že jsem se dostal k cíli dříve, než jsem doufal, za to vděčím své znalosti židovské otázky, i když tehdy ještě nepříliš důkladné. To mi umožnilo praktické porovnání skutečnosti s teoretickými žvásty apoštolů, tj. zakladatelů sociální demokracie, naučil jsem se rozumět řeči židovského národa: ten mluví, aby skryl nebo alespoň zastřel myšlenky, jeho cíle nenajdeme v řádcích knih, ty dřímají pěkně ukryty mezi nimi. Byla to doba největší přeměny, kterou jsem musel ve svém nitru prodělat. Ze slabého světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou.

Ještě jednou, a to naposledy, mne přepadly pochybovačné a skličující myšlenky. Když jsem zkoumal dlouhá období dějin lidstva a působení židovského národa v nich, vyvstala najednou úzkostná otázka, zda si snad nevyzpytatelný osud z důvodu nám neznámým přece jen nepřeje konečné vítězství tohoto malého národa? Měl snad být tomuto národu přiřknut svět jako odměna? Máme objektivní právo pro boj za naši sebezáchovu, anebo je i toto v nás pouze subjektivně zdůvodněno?

Zatímco jsem se zahloubal do marxistického učení a působeni židovského národa podrobil klidnému a jasnému zkoumání, osud sám mi dal odpověď. Židovské marxistické učení odmítá aristokratický princip přírody a klade namísto věčného privilegia síly a moci masu a její mrtvou váhu. Popírá tedy v člověku význam národa i rasy a tím odebírá lidstvu předpoklad existence a kultury. Toto by jako základ univerza vedlo myšlenkově k zániku každého pro lidi pochopitelného řádu. A tak jako v tomto největším poznatelném organizmu mohl být výsledkem realizace takového zákona pouze chaos, tak pro Zemi a obyvatele této hvězdy by to znamenalo jejich zánik.

Zvítězí-li Žid se svým marxistickým vyznáním víry nad národy světa, jeho korunou bude pohřební věnec lidstva a tato planeta poputuje vesmírem zase bez lidí, jako kdysi před miliony let.

Věčná příroda msti neúprosně překročení svých přikázání. Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: Tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.