Březen 2008
Zmizelá hranice

Byl letní den před pětadvaceti lety. Vrchol Sněžky byl plný lidí. Na severní polovině kopce mluvili turisté jen polsky, na jižní pouze česky. Nikdo nevychutnával široširý rozhled do sousední země, přestože viditelnost byla báječná. Turisté se totiž nemohli volně procházet – prostranství bylo rozděleno provazem, původním určením nejspíš prádelní šňůrou. Táhl se od staré meteorologické stanice, okolo kaple a ještě fungující České boudy kamsi k Obřímu hřebenu. Mezi davy zela nápadná mezera. Malí kluci z obou stran se občas pošťuchovali až u šňůry a nechápali, proč se polští vojáci, kteří ji hlídali, tak mračí. Mimo jiné proto, že je pod bradou škrtily řemínky od brigadýrek, které by jim v čerstvém větru jinak uletěly. Zakabonění pohraničníci byli rozestaveni v pravidelných rozestupech. Každý z nich zíral na svěřený úsek šňůry a každý držel samopal se zahnutým zásobníkem. Hranice s Polskem byly neprodyšně uzavřeny.

Na státních hranicích mezi Českem a Polskem nebyla, na rozdíl od hranic se Západem, nikdy spuštěna pověstná železná opona. Po pětadvaceti letech postupného uvolňování pohraničního režimu si už málokdy vzpomeneme, jak intenzivní byla ostraha hranic mezi dvěma zeměmi téhož politického tábora za výjimečného stavu v Polsku v letech 1981–83. Místo toho jsme loni stále častěji skloňovali slovo Schengen. Zaklínadlo, kterým byly úplně zrušeny systematické policejní kontroly na státních hranicích. Od 21. prosince 2007 můžeme kdykoli přecházet státní hranice téměř všude, kde se nám zachce. Do praxe se tak u nás dostala jedna ze základních svobod, kterou svým občanům poskytuje Evropská unie, volný pohyb osob. Je to revoluce, přestože na dlouho otevřených hranicích pro nás platila relativně benevolentní pravidla. V úvodu popsaný dojem z první návštěvy Sněžky s rodiči však nikdy nezapomenu.
Hranice nyní ztrácí svou magii, má především administrativní povahu. Co ji vlastně činívalo zajímavou? Pokračuje za ní přece stejná země, jako je ta, po níž šlapeme doma. Asi ta v terénu neviditelná vůle, zakazující její překročení; snad to dobrodružství, byla-li přesto pokradmu překročena.

Čára na zemi
    Povaha hranice se v minulosti měnila. Jen stručně připomeňme, že neobydlený pohraniční hvozd, sestupující z hor do širokého podhůří, začal brát za své během středověku. V 16. století už byly v proudu sousedské spory mezi majiteli hospodářsky využívaných příhraničních panství, zakončené až roku 1710 dohodou mezi Harrachy, Morziny a Schaffgotschi (ucelené podání těchto událostí a vůbec místních poměrů v historických dobách uvádí Theodor Lokvenc v knize Toulky krkonošskou minulostí). Přesně stanovené a vyznačené meze panství byly zároveň i zemskou hranicí, která po odtržení Slezska od zemí Koruny české byla pojednou i hranicí státní. To jí vydrželo, vyjma šestileté přestávky po mnichovské zradě, dodnes. Protože oddělovala dvě různé ekonomiky, bylo na ní vybíráno clo a z obou stran ji začaly hlídat sbory finanční, resp. celní stráže. Celní bariéra padla přistoupením k Evropské unii v květnu 2004.
    Pro lidi byla hranice vždy alespoň částečně prostupná, byť třeba na propustku, vydanou místními četníky. Teprve totalitní režimy, s mánií kontrolovat všechno a všechny, přeshraniční ruch výrazně omezily či zastavily. Z československo-polské tzv. turistické konvence z 60. let zůstala jen Cesta čs.-polského přátelství, na Slezském hřbetu několikrát překračující hranici, a během výjimečného stavu v Polsku byla uzavřena i ona. Byla opět přístupná od 1. srpna 1984, ale stále jen pro občany ČSSR a PLR. Pro turisty ze třetích zemí, tehdy především z NDR, zůstala zapovězena.
    Uvolňování hraničního režimu po roce 1989 trvalo (kupodivu) mnohem déle, než revoluční demontáž socialistického zřízení. Ještě několik let bylo možné přejít hranici jen na mezinárodních silnicích, tj. v Harrachově nebo v Královci. Silniční přechod na Pomezních Boudách byl otevřen koncem roku 1990 pro malý pohraniční styk, tedy pouze pro místní obyvatelstvo bydlící do 15 km od hranic, a 1. srpna 1991 pro pěší turisty. Otevření pro automobily, sledované s obavami ochránci přírody, následovalo až 1. dubna 1994.
    Turisté čekali na volnější podmínky přímo v horách osm let! Až 23. prosince 1997 byly otevřeny přechody pro pěší Soví sedlo – Sowia Przelęcz, Luční bouda – Śląski Dom, Luční bouda – Równia pod Śnieżką a Vosecká bouda – Szrenica, v roce 1999 byl znovuzřízen přechod Žacléř-Bobr – Niedamirów. Teprve v roce 2002 přibyly citelně chybějící přechody Špindlerova bouda – Przesieka a Harrachov-Mýtiny – Polana Jakuszycka. Poslední přechod, Albeřice – Niedamirów, jehož zřízení požadovala Česko-polská solidarita již v roce 1990, byl zřízen v roce 2003! Konečně bylo možné uskutečnit výlety v trasách publikovaných běžně v průvodcích z 19. století… ovšem přejít hranici bylo možné víceméně jen za bílého dne. A s cestovním pasem v kapse, od roku 2004 s občanským průkazem. Povinnosti nošení osobních dokladů nás, bohužel, nezbaví ani Schengen.

Kam se stále nesmí
    Nyní můžeme po horách chodit kdykoli, třeba při měsíčku. Ale ne kudykoli! V platnosti zůstávají všechny zákonné předpisy o ochraně přírody u nás i v Polsku. Miloš Růžička ze Správy Krkonošského národního parku (KRNAP), jenž se zabývá mj. problémy turistiky, upozorňuje na odlišnosti v podmínkách pro návštěvu KRNAP a Karkonoskiego parku narodowego (KPN). Do polského parku se například nesmí se psem a vstup je zpoplatněn. Pokladny ovšem zůstanou jen při vstupu do KPN směrem z Polska. Řízení o případných přestupcích je v Polsku striktnější.
    Co je však nejdůležitější: v I. a II. zóně KRNAP není dovolen pohyb mimo značené turistické cesty. Stejné omezení platí v celém KPN. Prakticky to znamená, že od Mrtvého vrchu, kde na státní hranici začíná II. zóna KRNAP, až po Pomezní Boudy, kde končí KPN, lze v okolí hranice legálně chodit pouze po turistických cestách. Ovšem výhradně z důvodů ochrany přírody v národních parcích, dohromady tvořících od r. 1995 přeshraniční biosférickou rezervaci UNESCO. V nejvýchodnějším cípu KRNAP pak omezení na několikasetmetrovém úseku hranice zůstává u Boberské stráně, chráněné jako I. zóna. Za hraničním průsekem v Polsku zde paradoxně krajina nijak chráněná není.
    Od Szrenice k Pomezním Boudám vede k hranici jinak nepřístupnými zónami z každé strany více než patnáct turistických cest. To je už solidní nabídka! A ostrovy spíše nedotčené přírody si zaslouží klid. V lesích na Harrachovsku a mezi Malou Úpou a Žacléřem pak už můžete houbařit či bloumat libovolně, jen musíte dodržovat např. lesní zákon. Průsek státní hranice pak může být dobrým orientačním prvkem.

Kameny sousedství
    Státní hranici definuje jednak národní zákon, jednak mezinárodní smlouva, která je mu nadřazena. Podle smlouvy s Polskem je česko-polská hranice vyznačena zásadně bílými hraničními znaky s červeně natřenou vrchní částí. Není to ovšem prostý sled obílených kamenů, alespoň částečně tvarem a velikostí odpovídajících nějaké normě. Vyznačení státních hranic v terénu je provedeno s typickou středoevropskou důkladností. Hlavní hraniční znaky jsou očíslovány zlomky, v nichž v čitateli se nalézá římská číslice úseku (v Krkonoších IV) a ve jmenovateli pořadové číslo znaku. Mezi nimi je detailní vedení hranice vyznačeno tzv. pomocnými hraničními znaky, jejichž označení v čitateli nese pořadové číslo hlavního znaku, u něhož řada pomocných začíná, a ve jmenovateli vlastní pořadové číslo. Čísla všech tří úrovní stoupají od východu k západu. Logicky jsou proto namalována na východní straně patníků. Můžete se podle nich dobře zorientovat. Čísla hraničníků jsou zanesena v topografické mapě. Nenechte se pouze zmýlit nesouladem turistických map nakladatelství ROSY, resp. KČT: místo římské čtyřky je všude šestka; arabská číslování souhlasí.
    Na horách se nalézá spousta raritních umístění hraničních kamenů. Je-li například k vyznačení hranice jen přizpůsoben kus skály nebo balvanu, jsou kolem červené hlavy namalovány čtyři obdélníky, naznačující rozvinutý povrch obvyklého kvádru. Z fotografií toru Tvarožníku je zase známý vzorný patník, umístěný však nahoře na skalisku.
    Hraniční kameny jsou různého stáří a přes důkladný nátěr syntetickou barvou zejména z těch předválečných zavane běh dějin. Na straně obrácené k severu je napsáno velké P jako Polsko. Dříve černá barva vyplňovala do materiálu vysekané ještě větší P. To vzniklo přiděláním nožičky k dřívějšímu D jako Německo. Na české straně stojí, jak je na předchozí straně patrné, písmeno C. Obvykle přes kamenicky pojednané, leč zabílené CS nebo ČS jako Československo.
    Protože ani těžký kamenný kvádr, polovinou výšky vězící v kamenité zemi – není-li zasazen do skály – občas neodolá vyvrácení nebo dokonce přesazení, nalézá se pod ním tzv. podzemní stabilizace. (O fyzické revizi hranic, kterou uskutečnili zeměměřiči v minulém desetiletí, viz více v článku Prověřená hranice v Krkonoších č. 9/1999.)

Hranice a příroda na hřebenech
      Podstatně citelněji než řada stále funkčních hraničních kamenů ovlivnily horskou přírodu jiné hmotné památky na rozdělení Evropy, které v terénu můžeme pozorovat.
     S obranou státní hranice plánovanou ve 30. letech 20. století bezprostředně souvisí proslulý pás betonových pevností a bunkrů, sledující hranici v odstupu několika set metrů až několika kilometrů. Vybetonované objekty nebo dosud patrné výkopy jsou nejlépe vidět na Bílé louce a na Krkonoši.
      Na polské straně, mimo vysloveně skalnatá místa, doprovází patníky asi patnáct metrů široký pruh, nápadný chudou vegetací. Dobře je vidět na Bílé louce, vedle něj se jde od Mužských kamenů k Vysokému Kolu. Je to bývalý signální pás, v 50. letech po stržení rostlinstva pravidelně rozorávaný, aby bylo možné lépe stopovat „narušitele“.
     Hranici zatím doprovází i řada pozůstatků polního telefonu, před zavedením vysílaček používaného polskými pohraničníky. Zmizely alespoň jejich roztodivné přístřešky, ukryté v kleči.
    Odrbaná kasárna ve Slezském sedle se nedávno stala dependencí hotelu Špindlerova bouda. V jejich stínu směrem k Čihadlu už nestojí plechové siluety postav pro trénink střelby na pohyblivý cíl, zařízení u turistické cesty přinejmenším nevkusné. Zato načerno vybagrovaný přeshraniční výkop pro uložení kabelu je ukázkovým porušením zákona o ochraně přírody v zájmu bezohledného podnikání.
     Na některých přístupových cestách přetínajících hranici dosud reziví železné závory. Možná je to dobře: pěší je obejde, automobil nemá šanci. Doufejme tedy, že nespadají pod schengenské nařízení o odstranění všech překážek, bránících provozum ale ředitelství KPN jedná o jejich zachování nebo náhradě, aby cesty zůstaly neprůjezdné. Ovšem jedině kvůli ochraně přírody.

      Můžeme se naopak těšit, že na jaře, až sejde sníh, budou demontovány sady různých cedulí, instalovaných na turistických přechodech. Například pláň pod Sněžkou okamžitě získá na kráse!
    Lidem ani zboží se již meze nekladou. Kulturní předěl mezi důkladně etnicky vyčištěnými oblastmi je však zřetelný a ekonomicky a organizačně vše tíhne k centrům do vnitrozemí. Hranice v lidech přetrvá ještě dlouho.

Jiří Bašta

Zpět