Březen 2008
Za vyhlídkami a pomníčky kolem Tanvaldu

   Vyhlídkový okruh se dá projít v každém ročním období. Putování začneme u tanvaldského infocentra, odkud nad kruhovou křižovatkou uvidíme vilu vídeňského továrníka Mayera, který zde s rodinou často přebýval. Kolem ní a zpustlé zahrady půjdeme vzhůru až na silnici k části obce Velké Hamry – Hamrska. Asi 100 m vpravo je pomník obětem květnových událostí roku 1945. Jednotlivé pomníčky jsou však pod touto silnicí a hledají se čím dál obtížněji. Pomníček třiadvacetileté Věry Kozákové je nad domem pečovatelské služby, památka na sedmatřicetiletého Josefa Kouřila stojí 7 m před pravotočivou zatáčkou a stejný kámen jednatřicetiletého Josefa Zemánka najdete o kilometr dál za křižovatkou na Velké Hamry.
    Značení modrobílých trojúhelníků nás dovede k pomníku známé svárovské stávky v roce 1870. Současná generace již o důvodech, které dělníky přimělo k protestu, mnoho neví a těch sedm obětí se jí zdá zbytečných. Snížení již nízké mzdy o 10 %, tělesné tresty za nepovedenou práci a pokuty, které některým pohltily i přes polovinu platu, vyprovokovalo revoltu a majitel firmy baron Liebieg nechal bránit svůj majetek povolanými vojáky. Pomník, postavený architektem Bedřichem Hanákem a akademickými sochaři manžely Kýnovými v roce 1963, chátrá a jen o výročích koncem března je vyzdoben.
    Starý most byl přestavěn a zúžen, v řečišti Kamenice zůstaly zbytky pilířů a část starého říčního dláždění v trámových rámech. Z Liebiegovy vily je dnes hotel Britz. Po překonání stoupání se dostaneme na rozcestí ke Sloupku, kde stával v minulém století dřevěný sloup s mariánským obrázkem. Značenou odbočkou se dostaneme na vyhlídku Šulíkovy skály, pojmenované podle obyvatel nedalekých domků, jež byli vyhlášení falešní hráči karet, „šulili“. Naproti Černostudniční hřeben nabízí teorii o dávném propojení tohoto terénu, který říčky Desná a Kamenice prorazily v místě styku hornin – tanvaldské dvojslídné žuly na hřebeni s fylity s křemennými vložkami na straně naší. Kousek od převislé skály je viklan, pod nímž se dají při trošce opatrnosti louskat ořechy, jestliže se někdo bude nahoře houpat.
    Značení nás dovede na nejvyšší bod naší cesty. Pod námi je nenápadná skalnatá vyvýšenina v lesíku, na jehož okraji vysázel majitel pozemku pan Fokt živý plot z jeřábů splétaných do mřížoví. Nad prvními domky Světlé, části Tanvaldu, je v lese stavení Brazilie, zvané podle majitele, jenž se koncem 19. století po vystěhování vrátil. U cesty, po níž budete klesat, zaujme starý dub. Nedaleko něho je podstavec s reliéfem a letopočtem 1777. Skoro čtvrt tisíciletí tu stávala památka lidového kamenictví. Jedné noci však pískovcovou sochu sv. Josefa kdosi odvezl.
    Na návrší před námi je skryté hřiště „cvičenka“ a mezi žulovými balvany býval úkryt loupežníka, přepadávajícího pocestné na cestě do Příchovic. Nad vklíněnými balvany bývalo nezřetelné znamení zkřížených nožů. Pokud přehlédneme odbočku vpravo a půjdeme přímo, jen si cestu zkrátíme a můžeme na šumburském hřbitově navštívit hrob již zmíněné Věry Kozákové. Abychom se dostali zpět na trasu, pokračujme za hřbitov mezi domky, případně se ptejme na „Brumberk“. Ve zdejší hospodě U Šírů byla založena KSČ na Tanvaldsku, jak se dozvíme z desky na domku, za nímž sejdeme k silnici.
    Po průchodu Desnou dojdeme na železniční přejezd trati do Kořenova. V této části Tanvaldu zvané Ždár je vlevo nad námi, na konci hřebínku klesajícího od penzionu Panorama, kámen se stopami zapuštěného břevna kříže. Jeho název je Butterweckel čili Hrouda másla. Vypráví se tu o loupežnické tlupě, která uložila dalšímu zájemci o toto „řemeslo“ zkoušku, aby něco ukradl. Podařilo se mu přepadnout jen babku, která šla z trhu s hroudou másla. Když se vrátil s lupem, aby se pochlubil náčelníkovi, nepochodil. Ten vzal hroudu a opovržlivě, že tohle není žádné umění, ji hodil na skalní stěnu. Jak se rozplácla, skála se otevřela a rouhačného loupežníka, který si nevážil božího daru, čert odnesl do pekla.
    Obejdeme zpola zarostlé hřiště Slávie Tanvald a po silnici se dostaneme na křižovatku Na cikánce. Zde mohli tábořit kočující cikáni, aby byli stranou města. Příjemná cesta nás dovede k roubenému domku s dřevěnými plastikami, nad nímž, pohlcený lesem, je základ jakési stavby a opodál studánka, do níž vedou schody. Zde musela být poustevna Josefa Marouska narozeného v roce 1758 ve Zlaté Olešnici. Byl již v letech, když zanechal řeznické živnosti, chalupu dal jednomu ze čtyř synů a zde si postavil kamenný útulek podobný kapli. Žil zbožným životem a navštěvoval vzdálená poutní místa. Když v sedmdesáti letech ve své poustevně zemřel, pochovali jej na albrechtický hřbitůvek a sem přemístili i zvon, kterým Marousek vyzváněl místním horalům. U rozcestí si málokdo povšimne niky v balvanu, kde bývala za prosklenými dvířky svatá soška. Předposlední domek u cesty pod lesem (čp. 120) patřil Němci Josefu Hartigovi, který byl pro své antifašistické smýšlení roku 1944 v Drážďanech popraven.
    V sedle mezi Malým Špičákem a Špičákem se ještě dá podívat na skály jižního svahu Malého Špičáku. Ta východním směrem a v úrovni sedla se jmenuje díky skalní míse na vrcholu Čertova vana. Jinak jde o cvičný lezecký terén známý jako Letadlo, vytesán je tu však nápis Marouskův kámen. O necelých 100 m výš k severu je další oblý kámen, na jehož vrcholu je vytesáno Butterweckel. Oba nápisy jsou dobře míněným podvrhem místního skauta a trampa z padesátých let.
    Cestou ze sedla uvidíme vlevo kříž z roku 1868, který tam nechal postavit Ignaz Förster z Tanvaldu čp. 53. Před ním zde hospodařil Tobias Förster přezdívaný Dobsch. Byl truhlářem a proto se kříž, postavený jako díkuvzdání za uzdravení manželky po těžké nemoci, jmenuje Dobschtischlerkreuz. Při modré značce vedoucí k zastávce Dolní Smržovka, je opravovaný pomníček Th. Körnera a ještě níž symbolický hřbitůvek z válek prusko-rakouské a první světové. Trasu ukončíme na sídlišti, kde stojí secesní radnice z roku 1905, dosud sloužící svému účelu. Pokud vás některá zajímavost upoutala, vydejte se na okruh krásných vyhlídek kolem Tanvaldu, měří 15,5 km.

Josef Kuna

Zpět