Březen 2008
Mrtvým na památku, živým pro výstrahu!

Každý, kdo jen trochu zná Krkonoše a pohled na jejich hřebeny od Karpacze, si nemůže nevšimnout dlouhé sněhové převěje, visící až do pozdního jara nad hlubokým kotlem. To je Biały Jar. Turisté, traverzující jeho strmé svahy na cestě od horní stanice lanovky Karpacz–Kopa na boudu Strzecha Akademicka, v tom obvykle nespatřují žádnou záludnost. Dobře upravená, černě a posléze žlutě značená cesta dovede každého pohodlně do cíle. Nikoho ani nenapadne si připustit, že tu může jít i o život.

„W samo poludnie“

Dvacátého března letošního roku ve dvanáct hodin uplyne čtyřicet let od nejtragičtější události, která se kdy v polských horách odehrála. Za krásného slunečného dne se ze strmého úbočí lavinového kotle Białego Jaru (Bílé rokle) v polských Krkonoších utrhla ve zlomku vteřiny lavina. Obrovské masy sněhu se s velkým hlukem sesouvaly do strmého koryta Zlatého potoka.
     Byla to lavina, jaká do té doby neměla v polských horách obdoby, a na své cestě do údolí přinášela zmar a smrt. Vše se odehrálo „w samo poludnie“ (bylo totiž 11.50 hodin), v okamžiku, kdy se v údolí nacházela početná skupina mladých lidí z několika evropských zemí.
     Záchranná akce začala za několik minut po sesuvu. Poplach vyhlásil Ryszard Jaśko, člen GOPR (Górskie Ochotnicze Pogotowie Ratunkowe – polská horská služba; pozn. red.). Okolo 14. hodiny na lavině pracovalo již osmdesát polských záchranářů a v 17 hodin dorazila na místo neštěstí čtyřicetičlenná skupina členů české Horské služby, mezi nimiž byl i psovod Wolfgang Berger s lavinovým psem Hermou. Češi s sebou přivezli i velký počet lavinových sond, které tehdy neměli Poláci k dispozici, a další záchranářské vybavení. O necelou hodinu později došly první skupiny polské armády, hasičů z Karpacze a také velké množství místních dobrovolníků, obyvatel Karpacze. Dostavili se i představitelé z Vratislavi a z Jelení Hory. Štáb vedení záchranné akce pracoval na dolní stanici lanovky na Kopu. Přímo na laviništi řídili akci náčelník Grupy Sudeckiej GOPR Stanislav Kieżuń a jeho zástupce Wieslaw Marcinkowski, bez přestávky také pracovala a pomáhala lékařka GOPR Jadwiga Klamut.

Blesk z čistého nebe

     V době sesuvu laviny se na cestě v dolu Zlatého potoka pohybovaly desítky lidí a někteří se tak stali svědky lavinové tragédie. Mnozí dokonce tvrdili, že těsně před sesuvem laviny kohosi viděli v místě odtrhu. Pěšího turistu či lyžaře? Ale při posuzování povětrnostních podmínek se většina zainteresovaných přikláněla k názoru, že se jednalo o samovolné uvolnění sněhu. Také jeden ze členů polské horské služby, Jerzy Janiszewski, již několik dní před nehodou varoval před možností sesuvu lavin.
   Je dobré vědět, že 17. března vyjela v části svahu lavina menších rozměrů, která strhla několik turistů jdoucích traverzem na Strzechu Akademickou. Sníh jim ujel pod nohama, ale naštěstí se pod nimi nikdo další nepohyboval. Tato lavina mohla však porušit stabilitu sněhových mas, které se pak v osudný den daly do pohybu. I 17. března se v lavině hledalo, ale pouze do chvíle, kdy se zjistilo, že nebyl nikdo zasypán.
     Paradoxní na celé tragédii bylo, že se odehrála za nádherného slunečného počasí, které trvalo od 16. března až do kritického 20. března. Svítilo slunce, všude se opalovali návštěvníci, v údolích to bylo dokonce na plavky. Na hřebenech vál ale silný vítr, který zametal a transportoval sníh do závětrných, především polských svahů Krkonoš. Tento velmi silný jižní vítr vytvářel v terénu Białego Jaru masivní nánosy a sněhové převisy. Tyto nové sněhové akumulace nebyly spojeny se starší podkladovou, většinou firnovou sněhovou pokrývkou.
     Vše viselo doslova na vlásku. Počasí, které panovalo v době tragické nehody, působí na nezkušené návštěvníky hor, lyžaře i turisty jako opiát. Vše se zdá nádherné, fotogenické a tedy i bezpečné. A tak si nikdo nepřipustí možnost naprosto objektivního nebezpečí.
     Jak vypadala vlastní lavina? Lavinový nános byl dlouhý více než jeden kilometr, šíře lavinové haldy 40 až 60 metrů, hloubka závalu místy až do 20 metrů. Lavina přímo vytěžila několik hektarů vzrostlého smíšeného lesa, který byl neuvěřitelně rozlámán a rozštípán. Na náběhových stranách zatáček koryta lavinového proudu byly vybroušeny několikametrové mantinely ze sklovitého, jako beton tvrdého sněhu. Lavinová halda byla z větší části tvořena do sebe namačkanými bloky a hroudami firnu, stlačeného do podoby ledu. Do této směsice přírodního materiálu a sněhu byly doslova zalisovány oběti neštěstí.

Záchranné práce

  Ze skupiny turistů několika národností jich přežilo pouze pět, jeden Rus, dva turisté z Německa a dva Poláci. Byli buď na povrchu laviny, nebo odhozeni stranou, a po příchodu záchranářů bezodkladně odtransportováni k lékařskému vyšetření a ošetření.
     Ostatní nebožáci byli zavaleni. Nikdo nevěděl, kde, jak hluboko a zda žijí, což bylo málo pravděpodobné. Ale hlavně nikdo ani nevěděl, kolik jich lavina pohltila.
    Necelé čtyři hodiny po neštěstí, 20. března v 15 hodin, nacházejí záchranáři polského turistu, občana z Varšavy, a ruskou dívku, oba bez známek života. Během záchranných prací přichází informace, že uvnitř laviny je skupina čtrnácti hostů z hotelu Juventur v Karpaczi. Ti nakonec tvořili naprostou většinu obětí. Přichází večer, práce pokračují za svitu pochodní, ale aby akce mohla pokračovat, je třeba zajistit kvalitní osvětlení. Nad záchranáři visí velká hrozba v podobě dalších mas sněhu. Z lavinového kotle Białego Jaru se totiž nesesul všechen sníh a stabilita toho, který tam zbyl, je nulová. Armáda zařizuje osvětlení. Na lavinu je natažen kabel dlouhý skoro tři kilometry, zároveň jsou na místo dopraveny elektroagregáty. Je zřízena radiostanice, akce běží dál.
    Fenka německého ovčáka Herma, nasazená na laviništi okamžitě po příjezdu české horské služby v pět hodin odpoledne, je úspěšná, svým jemným čichem indikuje místa zavalení asi šesti obětí. Jedním z nejaktivnějších českých záchranářů je Bohumil Hofman, kterého v roce 1966 vyprostili polští záchranáři, když byl zasypán lavinou v údolí Łomniczki. „Mám tu nesplacený dluh,“ říká. Pátrání pokračuje. Zával se doslova překopává, což je patrno i z fotografií. Na laviništi pracuje již několik stovek lidí. Obyvatelé Karpacze sem vozí na saních tažených koňmi potraviny a nápoje. Je zde zřízena polní kuchyně, aby zachránci měli k dispozici neustále teplé jídlo a horký čaj.
     První den hledání ve 20.30 je nalezeno a vykopáno osm dalších obětí. Lanovkou na Kopu vyjíždějí po celou noc nové a nové oddíly vojska, aby vystřídaly vyčerpané záchranáře. Technické zajištění má na starosti Ryszard Jaśko.
    Nastal 21. březen, první jarní den. V tento den byla nalezena v 10.30 jedna jediná oběť. Ze střípků informací se podařilo zjistit přesný počet pohřešovaných. Bylo jich devatenáct! Záchranáři se střídají a pátrání pokračuje.
     22. března se v 11.43 podařilo ze sněhových spoust vyprostit tři oběti a ten samý den navečer další dvě. Bylo to v 17.28. Do této chvíle bylo nalezeno a vyproštěno šestnáct mrtvých. Vojáci dál kopou a razí tunely do tvrdého sněhu lavinového nánosu. Na lavině se debatuje o tom, proč k neštěstí vlastně došlo. Proč nikoho nenapadlo uzavřít nebo označit terén varovnými tabulemi, když před třemi dny ve stejném terénu ohrozila lavina turisty a způsobila jim naštěstí jen lehká poranění.
     Hledá se již čtvrtý den, je 23. března. Sedmnáctá oběť je nalezena v 10.05. Už je naprosto nemožné, aby dva poslední zavalení byli mezi živými. Je rozhodnuto, že čtyři dny nepřetržitě trvající záchranná akce bude ukončena. Ve studeném sněhovém hrobě zůstávají dvě lidská těla. Osmnáctou a devatenáctou oběť vydala lavina až prvního a pátého května a tím byla tato smutná událost uzavřena. Třináct Rusů, čtyři Němci a dva Poláci. Devatenáct zmařených lidských životů, takový vystavila lavina účet. Jejich šance na přežití byly mizivé. Katastrofa trvala pouhých 48 sekund, smrt se řítila rychlostí více než 100 kilometrů za hodinu a masa sněhu a ledu, která oběti přikryla, vážila odhadem 50 tisíc tun.

Memento

Po čtyřiceti letech, které od tragické události uplynuly, by bylo neobjektivní a nesmyslné diskutovat o příčinách lavinové nehody.

V údolí, kde se zával odehrál, již ani nestojí mohyla postavená z velkých kamenů. Rozmetaly ji laviny následujících zim.
     Laviny v krkonošských svazích na obou stranách hor budou padat dál. V polských Krkonoších je 51 lavinových svahů, na naší straně hor 54. Nemám rád předjímání, co všechno se může stát. Je ale zřejmé, že celá řada mladých lidí, lyžařů a snowboarďáků, se v těchto někdy velmi nebezpečných terénech pohybuje a riskuje. Riziko přitahuje. Ale nikdo jim jejich odhodlání a touhu podepsat se vlastní stopou do hlubokého sněhu nezakáže.
    Zvon na symbolickém cintorínu pod Ostrvou ve Vysokých Tatrách nese motto „Mŕtvym na pamiatku, živým pre výstrahu!“ Ať je krkonošský dvacátý březen roku 1968 varováním pro všechny návštěvníky hor!

Přemysl Kovářík

Zpět