Březen 2008
Jizerské ticho

    Ne, nechci psát o známé knize fotografů Lubomíra Václavka, Wolfganga Ginzela a Siegfrieda Weisse s texty Jana Suchla, kterou vydalo Severočeské nakladatelství v roce 1978, tedy v období počátků ekologické katastrofy jizerských lesů. Chci se čtenáři vyznat z mé časté touhy po tichu opravdovém, o tu chvíli přírodního klidu, v dnešní přetechnizované době tak vzácného. Vždyť v našich horách, kde ještě před třiceti lety byla řada míst a zákoutí, kdes nepotkal živáčka, a když, tak osamělého turistu či malou skupinku „pěšáků“, dnes proudí zástupy cyklistů, lyžařů a dokonce na zbrusu nových hladkých asfaltových cestách i „kolečkových“ bruslařů! Zpevněné cyklotrasy s hladkým povrchem, po kterých se ženou cyklisté v přilbách, brýlích a hladkých kombinézách. V té rychlosti nemohou vnímat okolní přírodu, krajinu, zvuky či vůně. Sledují jen sklon cesty, tachometr na svém kole a registrují zatáčky a překážky v podobě pěších turistů. Lyžařské magistrály vyjeté rolbami ze všech nástupních míst pod horami. U občerstvovacích srubů na křižovatkách tras shluky lidí jak na manifestaci. Na sjezdovkách hlasitá reprodukovaná hudba, noční osvětlení, umělé zasněžování, kilometry trubek, kabelů, hromady obalů od jídel a nápojů. Noční hřebeny ozářené paprsky světel z diskoték na horských chatách. Doba si to žádá, odvětí ti, kteří si pobyt v horách bez těchto vymožeností nedovedou představit. Nalézt v dnešní době kus krajiny neinfikované umělými zvuky může být dosti velký problém. A přece zde takové oblasti ještě jsou. V zimním období téměř nenavštěvované spočívají skály z jizerské žuly na severních svazích hor, přikryté bílou sněhovou peřinou. Mohutné buky, jež shodily svoje listí, se majestátně tyčí k modrající obloze bez mráčku. Mrazivé lednové jitro, kdy slunce pomalu šplhá od východu nad Hejnický hřeben. Ještě je příliš brzy na to, aby bylo slyšet hlasy lyžařů nahoře na magistrále a obce dole v údolí jsou příliš daleko, aby sem dolehl městský hluk. Ani ptáci nezpívají; většina z nich buď odlétla na daleká zimoviště v teplých krajích, nebo se přemístila do teplejších poloh Frýdlantska, kde snadněji nalezne potravu. Přítomnost těch nejotužilejších prozrazují jen stopy v čerstvém prašanu.Namáhavě stoupám ještě neprošlapanou stezkou údolím Velkého Štolpichu k zamrzlému vodopádu. Jedinými zvuky, které vnímám, jsou moje kroky. Ledové proudy se vinou balvanitým řečištěm potoka, skalní stěny v údolí jsou pokryty hladkou vrstvou ledu. Pokračuji po chodníčku od vodopádu ještě výše na vrstevnicovou cestu k Ořešníku. Slunce se již vyhouplo nad obzor a ozářilo svahy štolpišského údolí i vzdálenou nížinu Frýdlantského výběžku. Zastavím se a slyším jen tlukot svého srdce. Nádherné jizerské ticho.

Pavel Vonička

Zpět