Mládí a stáří řek
Jednotlivé horské potoky se spojují v říčky,které stále ještě mají velký spád, nevyrovnaný tok s hojnými skalními prahy a vodopády, kde voda přepadá, rychle teče a tvoří víry a peřeje. To je období mladosti řeky, kdy vlastně ještě charakter bystřiny svou cestou protéká rychle, bujně a poskokem. Charakterem tohoto stadia řek jest veliký, nevyrovnaný spád, prudký tok, četné vodopády, stupně a peřeje, obrovské balvany v řečišti, náramná romantika, studená a křišťálová voda se pstruhem skoro v každé tůňce.
Řeka vyběhla z hor, vyrostla z dětských střevíčků a pozvolna se rozrostla do stadia a zralosti. Spád se velice zmenšil, ale vyrovnal až na něco málo nepravidelností, kde voda ještě zašumí a rozvlní se v slapy. Řečiště je širší, vody přibývá, teče pomaleji, ale ještě s elánem a když se na ní díváte s láskou - vidíte, že se zralá řeka hrne vpřed jakoby s vykasanými rukávy. Veliké balvany z řečiště zmizely a dno je pokryto velikými, zaoblenými valouny (oblásky), které vytrvale putují a postupují s pískem dále do proudu. Voda není již tak čistá jako v horách; je sluncem krásně prohřátá a koupání neznamená studenou sprchu, ale osvěžující chladný proud. Takovou zralou řekou je naše Jizera, kde si v Železném Brodě, v Turnově a dále, nebo naše řeka nejdelší - Vltava nad Prahou ve Svatojánských proudech ještě poskočí, jako za dětských let.
A cesta vede dál. Vody přibývá, rychlost proudu ještě klesá a nastává stadium staroby řeky. Spád je dokonale vyrovnaný, ale malý a řeka už má unášecí sílu docela maličkou. Nedovede ani koulet valouny na dně a tak se tam setkáváme jen s pískem, který směrem k ústí stále zjemňuje a někdy i docela zmizí, aby byl nahrazen kalem a bahnem. Stará řeka teče zvolna, vlastně svoje vlny jen valí, ale dovede nosit těžké lodi a stává se dopravní tepnou kraje. Dovede dobře uživiti lidi z celého okolí, působí mohutným dojmem, udivuje svou šířkou, ale ztrácí většinou svůj půvab. Za cenu ztráty romantického mládí - stala se důležitým a význačným činitelem hospodářským. Dosáhla vrcholu uznání, úcty a vážnosti, rozšířila dále své imposantní řečiště, až se rozběhla v deltu tak ohromnou, že na její četná ramena ani nestačila všecka voda a zmizela v moři.
Řeky, tak jako lidé, žijí životy dlouhé i krátké, narodily se v bohaté i chudé, zmizí v jiných ještě v mládí, anebo dlouho putují, až dosáhnou největší vody světa. Proto nás na řekách zajímá hlavně těchto několik dat: veliokost povodí (1), délka toku (2), a průtočné množství vody při ústí (3). Povodí je výměra plochy, ze které je všecka voda sváděna do jediné řeky. Veliké povodí znamená, že je řeka z bohaté rodiny, neboť se do ní sbíhá mnoho pramínků, potůčků, potoků, bystřin, říček a řek, které znamenají nové a nové přítoky vody. Délka toku závisí na vzdálenosti moře od prameniště a na klikatosti průběhu řeky. Dlouhý tok ještě neznamená mohutnou řeku, ano, řeka může dlouhou cestou pustými horskými krajinami ještě vodu ztrácet.
Největší povodí (poříčí) má Amazonka 7,000.000 km čtverečných a u nás Labe 146.000 čtver. km. Nejdelší řeka je Mississippi a Missoury 6.970 km. Nil 6.000 km, Jenisej-Selenga 5.200, Jang-ts-kiang 5.200, Amazonka 5.000, Volha 3.690, Dunaj 2.870, Labe 1160 km. Nejvíce vody protéká Amazonkou 120.000 krychlových metrů za vteřinu, Kongem 80.000, Volhou 10.000, Dunajem 6.240, Labem 712 krychlových metrů za vteřinu.
Každá řeka na své cestě po povrchu zemském pracuje na jeho formách: tam, kde má větší spád - vymílá, eroduje, rozrušuje skalní podklad a zařezává se do něho a tam, kde se její spád zmenšuje - nanáší a usazuje své splaveniny; tvoří tak štěrkoviště, pískové plošiny a nebo kalové povlaky. Tato rušivá a tvořivá činnost není ostře rozdělena jen podle stáří řeky, ale také podle forem jejího toku. Řeka, která tvoří veliké zákruty neboli meandry, pracuje na každém břehu jinak. Vnější břeh zákrutu stále podemílá. Ten je pak příkrý a také hloubku vody má větší - říkáme mu výsep čili nárazový břeh. Naproti tomu je vnitřní břeh vodou jen omílán, hlavní proud běží na druhé straně a zde se voda sotva pohybuje; proto se zde usazuje písek a štěrk, řeka sedimentuje, nanáší se na tomto plochém břehu, kterému říkáme jesep.
Nárazového břehu stále ubývá, je podemílán a pozemky se tu zmenšují. naproti tomu majitelé pozemku jesepového břehu rok od roku bohatnou, neboť písčiny přibývá a řeka zde ustupuje. Říkáme tomuto zjevu boční erose. Boční erose v nárazových březích meandrů dovede vytvořit i jiná díla. Jsou-li meandry velmi hojné, těsně u sebe a silně zklikacené, může nastat případ, že boční erose nárazových břehů pracují proti sobě. Tak se snadno stane, že se úzká šíje meandrového jádra protrhne a řeka se dá kratší cestou a vedle ní zůstane opuštěný meandr s mrtvým ramenem, které se zasype a vytvoří plošinu. Je-li nárazový břeh vysoký, vznikne krásný amfiteater, jako stvořený pro divadlo v přírodě. U Prahy máme takový případ na potoce Kocábě.
Kdyby se svět neměnil, země byla pevná a vody oceánů nehybné, zůstala by široká údolí beze změny, jen by se stále více zanášela. Protože se však kontinentální bloky pohybují, moře kolísá, údolí našich řek se mění a dále vyvíjí, každé klesnutí mořské hladiny má za následek zvšení spádů řek právě tak, jako stoupnutí pevniny. Zvětšením spádů nastane zvýšení unášecí schopnosti vody následkem toho, že teče rychleji a tak se stane, že se řeka začne zařezávat do svých vlastních nánosů a jimi ještě dále do skalního podkladu.
Řeky erodují své břehy při spádu menším a dna při spádech větších a to zejména tam, kde voda teče poskokem. Peřeje a vodopády pracují intensivně na uhlazení říčního koryta a vyrovnání spádu, neboť každý vodopád se časem mění tak, aby jeho práh zmizel. Hrana vodopádu se stále obrušuje a zespodu podemílá tak, že odlamuje kus po kuse. Poněvadž ve středu řečiště je tato činnost největší, ubývá hrany vodopádu nejvíce uprostřed a proto mívají tvar podkovy, vyklenuté proti vodě. Toto obrušování a odlamování vodopádového prahu nazýváme zpětnou erosí, která se jeví prakticky tak, že vodopád postupuje stále proti proudu. Jeho postup je tím rychlejší, čím je zpětná erose větší; tak na příklad obrovské vodopády Niagary se posunou proti proudu asi jeden metr za rok a za staletí budou hřmít o celých sto metrů dále než dnes. Mechanismus zpětné erose vodopádů ukáže nejlépe tento příklad: největší na světě jsou vodopády Viktoriiny v Africe, kde se řeka Zambezi, dva kilometry široká, řítí do hloubky 119 metrů a z vývařiska odtéká prudkým, pouze 40 metrů širokým proudem.