Jakmile se blíží pěkná zimní sobota, už se bouří nepokojná krev nejen těch mladých, ale i již volněji proudící těch usedlejších, v letech jsoucích lyžařů, nevyjímaje ani vážených lyžařek. Není divu, vždyť kdo vychutnal krásy zimních sportů, ten se nevzdává; nedovolují-li již kostičky snad výstupy na hřebeny, tedy donutíme zlenivělé tělo alespoň na Benecko, Mísečky a jinam, však krev se již sama cestou rozproudí!

     Sobota; nikdo nečte tak dychtivě v tento den ranní noviny jako příslušníci dnes již velikého národa lyžařského. A když zní příznivě sněhové zprávy, že na Martinovce jsou tři metry prachového sněhu a slunce, na Labské boudě tři a půl zrnitého, slunce za mraky, pak z Prahy odjíždějící sportovní rychlík jest naplněn do posledního místečka, vždyť na nástupišti vidíme jediný nepřehledný les lyží; pak že prý se u nás nejezdí.

     Ve vlaku cesta rychle ubíhá, vždyť vidíme jen tváře veselé, vždyť každý se těší na hory a jest jedinou naší starostí, ve které asi boudě složíme po výstupu své znavené tělo. Než se nadějeme, blížíme se k Turnovu, to poznáme již i kdybychom neznali krajinu, podle vzrušení značného počtu lyžařů, vždyť v Turnově první boj o kávu a dobré koblihy a zastávka krátká, takže na mnohé se již nedostane. Pak zase dál, za nějakou tu hodinku unáší nás rychlík ke konečným stanicím, nastávají přípravy k výstupu z vlaku. Sundávání lyží, uložených ve voze tu v menším tu ve větším nepořádku, připínání batohů i něžných batošků, tak řečených ledvinek a u něžného pokolení ještě poslední pohledění do zrcátka, poslední napudření a přibarvení rtíků, spíše ze zvyku než z nutnosti, neb po vystoupení z vlaku záhy vstupují v neproniknutelnou tmu. A pak ještě poslední boj, boj to často urputný, o místo v autobusech. Sta lyžařů ztrácí se ve tmách, říše Krakonošova oživuje. Nelze na tomto místě líčiti výstupy do hor, ať již z Harrachova na Labskou louku, kde tak často číhá Krakonoš na své oběti, či na Výrovku a Mísečky či jinam.

     Mísečky a maturita lyžařská po třech vrších, Mechovinci, Šeřínu a Žalém! Marně se nám v mysl vkrádá, proč neuchopí se některá česká filmová společnost námětu, vytvořiti na "Václavském" jak v lažařské mluvě nazývá se široký, dlouhý průsek z Mechovince, česky mluvící film. Či chopí se toho cizí společnost, která s malou režií jej pošle za drahé peníze do naší vlasti? Vzpomeňme jen těch rozmarných sjezdů po "Václavském" a nahoře stojící, neúprosné kritiky, kteráž ať již patří kterékoli "branži lyžařské" - není skoupá v bodré a samorostlé mluvě a kritisování sjíždějících. Či nebylo by dosti pěkných námětů z T - cesty, kdy u vrátek nad Modrými Kameny v některých chvílích bývá takové shromáždění a veselosti, jako v Praze v neděli na Václavském náměstí, když na večer redakce vyvěsí telegramy, že to naši vyhráli.

     Říše druhdy mocného, dnes však již sesazeného monarchy Krakonoše jest lyžaři úplně dobyta. Však Krakonoš někdy se i strašlivě mstí. Vzpomínám jednoho výstupu večerního ze Svobody k velké pevné boudě Maxovce, stojící na holé pláni na Rýchorech. Při výstupu byla bezmračná hvězdnatá noc. Na Kraví horu i sedlo nad údolím Antonínovým se krásně stoupalo, mráz nám nevadil. Pak cesta lesem, však na úbočí hory Rýchorské les šuměl. Podezřelé to znamení, šumí-li stromy, jejichž koruny jsou zatížené spoustou sněhu, jak bylo té noci. Blížili jsme se okraji lesa k otevřené planině, tam však velká překážka, veliké závěje a strašlivý vichr. Co nyní? Vrátiti se zpět či odvážiti se na otevřenou planinu v boj s nepřátelskými živly, jež rozzuřený Krakonoš té noci rozpoutal? Rozhodli jsme se jíti dál, ne obličejem vpřed, neb proti vichru a zvýřenému umrzlému sněhu nebylo možno učiniti kroku, nýbrž pozpátku. A tak po téměř hodinu trvající cestě od lesa po pláni dorazili jsme prokřehlí k boudě, po cestě, kteráž za klidných jindy poměrů nočních trvá asi pět minut. Ještě dlouho do noci lomcoval Krakonoš pevnou boudou a teprve k ránu se utišil. Ráno klidno, mlhavo. Jdeme se podívati do dílny Krakonošovy, kterou má na Rýchorech, jaké spousty on natropil. Však jaké to přeludy? Mlhy se trhají, v popředí ještě šero, jen zasněžená pláň má nádech narůžovělý a v dáli, tam bílá plocha Sněžky a Černé Sněžky ostře sluncem ozářená, odráží se od sytě zelené oblohy. Mlhy rychle klesají, nastává klidný, jasný den, jakých bývá málo v Krkonoších, před námi nádherné panorama Krkonošských hřebenů. Vstupujeme do dílny Krakonošovy branou, kterouž v noci uzavřel Krakonoš vysokými závějemi. Však mlčky, v úctě pohlížíme na Tvé dílo. Odpusť nám Krakonoši, že jsme Tě podezřívali ze strašlivého hněvu. Nyní teprve chápeme, jaké jsi musil rozpoutatí přírodní živly, abys vytvořil díla jedinečné krásy. Tys od věků do věků, Tys nesmrtelný. Po Tobě nikdy nehodíme kamenem, žes stár, žes přežilý. Tebe nikdy nemůže potkati osud tvůrců pozemských, kteří žel že tak často musí býti odsouzeni, ve své tvůrčí síle ubiti, aby teprve po smrti se stali nesmrtelnými. Opouštíme Tvojí dílnu, sjíždíme dolů ke Svobodě. Tam však rodí se již nový genius, toť mladičké jaro, které svými ještě zkřehlými prstíky tvoří svá první nesmělá díla v pučácích jehnědách a kvetoucích sněženkách v tajícím sněhu.