Krkonoše - Pavel Vrba
Dívám se otevřeným malostranským oknem na jasně zelený Petřín a myslím při tom na Krkonoše.
Není na tom nic divného. Každý člověk nosí na své levé dlani dvě výrazné čáry. Čáru životní a čáru srdeční. Mou životní rýhou je Praha, a tou srdeční jsou pro mě Krkonoše. Nejsou tak gigantické jako Himálaj, ani tak chrámovité jako třeba Andy, ale mají v sobě něco, co je od všech ostatních výrazně odlišuje. O co mají méně na výšce, o to mají více na duši.
Ani hory stokrát prochozené v létech, podzimech i jarech a prolyžované v zimách nelze zachytit v úplnosti žádným vědeckým ani poetickým jazykem. Vždycky jsou to jen barevné střípky, i když sebekrásnější. Teprve fotografii se občas podaří ukázat hory, jaké jsou.
Tak sedím za svým pražským psacím stolem a prohlížím si fotografie Krkonoš, které mě přenášejí do míst, kde jsem mnohokrát stál a objevují mi i pohledy, ze kterých jsem svoje hory ještě neviděl a které asi fotografové nacházeli před svými objektivy buď náhodně, jako zázrak, nebo obtížně, po mnohaletých, opakujících se toulkách. Z fotografií nevyčtete nadmořskou výšku, terénní reliéf a přístupnost, protože vznikaly hlavně z ohromení krásou a z věčné touhy se rozdělit o to objevené. Přesto jejich seřazení má jakýsi řád. Spisovatel sci-fi Ray Bradbury si vymyslel svůj stroj času, který umožňoval časový pohyb do dob minulých i budoucích. Zahrajeme si pomocí fotografií na této stránce na jakýsi "stroj směru". Slunce vychází ráno na východě, aby zapadlo večer na západě. My projedeme našimi Krkonošemi směrem opačným, proti slunci, od západu k východu. Než se vydáme na cestu, měli bychom vědět, co budeme mít pod botami.
Spolu s Jizerskými horami je krkonošský masiv vlastně zbytkem velehor, které vznikly kdysi v prvohorách. Toto horské pásmo se rodilo obrovským tlakem od severozápadu. Příští vrásnění v této oblasti už jenom rozdělilo celistvé pásmo na jednotlivé horské skupiny. V době čtvrtohor dorazil polární ledovec až k severnímu úpatí dnešních Krkonoš. V Krkonoších se vytvořilo 14 menších ledovců, a ty tvořily tzv. jámy. Po ústupu ledovců byl dokončen tvar Krkonoš s hlavními hřbety, hřebeny i Sněžkou, a takový zůstal vlastně dodnes.
Jdeme-li po Pohraničním hřebenu, máme pod nohama většinou žulu, na Českém hřebenu je to svorová rula s jinými krystalickými břidlicemi. Tyto horniny vytvářejí ostrý, úzký hřbet, pod který padají příkré svahy. Kdo není přímo geolog nebo prehistorik, musí na něj tyto údaje působit přímo hrůzostrašně. Ve mně vzbuzují spíš pocit vyschlé, mrtvé měsíční krajiny na svěžích, živých hor. Ale naštěstí Krkonoše takové nejsou. Naopak. Jsou to hory plné vody. Ze západní části Labské louky utíká Mumlava, aby se zleva spojila s řekou Jizerou. V severovýchodní části Labské louky je kolébka Labe, které společně s Bílým Labem, vznikajícím v mokřinách Bílé louky, vytváří u Dívčí Lávky už to opravdové Labe, o kterém se zpívá. Na Bílé louce vzniká také řeka Úpa, která se spojuje na Křižovatce s Malou Úpou pramenící pod Pomezními Boudami. Ve východních Krkonoších, na úpatí Černé hory, se řinou z nitra země léčivé prameny, kvůli kterým tu stojí dnes světoznámé Janské Lázně. A kde je voda, tam je i život. Spousta lesů, horských luk a údolí s rostlinami, keři a květy pohádkových jmen... Jestřábník, hořec, jeřáb, lomikámen, zvonek, oměj...
Medvědů, vlků, rysů a divokých koček se už tuláci Krkonošemi nemusí bát. Jejich éra skončila před 200 lety i déle. Sem tam se objeví vzácná vydra říční, husté lesy skrývají spoustu jelenů a z ptáků můžeme při trošce pozornosti vidět kroužící poštolku, řidčeji orla křiklavého, tetřeva hlušce i tetřívka. Jsou zde i jiné vzácnosti... Strakapúd bělohřbetý, linduška horská, čáp černý, pěvuška horská.... Když se v noci z údolí vracíte na horskou chatu, hedvábný šustot křídel, který slyšíte, patří netopýrovi.
Ta, a teď už je na čase vydat se na naši pouť proti směru slunce. Ale i ten nejmenší romantik se před takovou velkou túrou podívá na mapu, co ho čeká. Půjdeme tedy zatím prstem po mapě od západu k východu, po obou hlavních hřebenech, Pohraničním a Českém.
Pohraniční je vyšší a po většinu jeho délky ho sleduje Cesta čs.- polského přátelství. Hřeben začíná mrtvým vrchem, nad Novosvětským sedlem přes Luboch sestupuje na Hraniční louku. Z Jínonoše se zdvihá přes Violík k Vysokému Kolu. Sedlem nad Martinovkou přichází k Mužským a Dívčím kamenům. Potom klesá podle Petrovy boudy do Špindlerova sedla. Malý Šišák jej vynáší na Stříbrný hřbet, který se proměňuje na rozsáhlou vrcholovou Bílou louku. Od Obří boudy se tyčí nejvyšší hora Krkonoš, Sněžka. Toto pohraniční pásmo s Polskem pokračuje Obřím hřebenem přes Svorovou horu do Sovího sedla a Střechou se svažuje do sedla u Pomezních Bud. Potom se křiví k jihu jako Pomezní a Dlouhý hřeben, kde sestupuje do údolí Úpy u Horního Maršova. Hranice se tiskne od Horních Lysečin k začínajícímu hřebenu Rýchor, které svými východními svahy spadají do Libavského sedla, a to je odděluje od Javořích a Vraních hor.
Český hřeben je pestřejší a členitější. Vypouští nejprve výraznou rozsochu na západ k Harrachovu, které se říká Kotel. Východním směrem jde pak rozsocha přes Harrachovy kameny ke Krkonoši a Medvědínu. Z něho pokračuje jedna z nejdelších rozsoch přes Mechovinec a Šeřín na Přední Žalý. Střední část Českého hřebenu, mezi Labem a Úpou, je tvárněna údolími potoků. Vynikají z ní Kozí hřbety, Pláně a Luční se Studniční horou. K jihovýchodu pokračuje nejživější krkonošskou rozsochou přes Výrovku, Liščí horu, Lučiny až na Černou horu. Ze Sněžky vyrůstá rozsocha Růžové hory, Pěnkavčího a Červeného vrchu.
Kde jsou ty časy, kdy do Harrachova dojel první autobus s drátěnými koly, který řídil odvážný šofér se závodnickou kuklou na hlavě a s velikými brýlemi. Výletníci byli secesně elegantní, měli dlouhé prouhaté šály, golfky, pevné boty s kováním a jasanové lyže s mohutnými špičkami. Děti, domorodci a brusiči ze skláren se jim smáli, protože ti už byli na lyžích dávno jako doma, i když lyže někdy nahrazovala prkýnka od sudu. Kde jsou ty časy rajských začátků lyžování, kdy pan učitel Buchar ze Štěpanic jezdil po Čechách, přednášel o Krkonoších, sbíral vzácné kytky a kameny a byl zároveň učitelem lyžování každého, kdo o to stál.
Dnes je Harrachov jedním z předních krkonošských středisek. Samotné místo je ve světě skoro tak proslulé, jako to leptané, broušené, malované a hutnické sklo. Slávu Harrachova roznáší i mladičký Kanaďan Collins, který létal bez zábran svým "delta" stylem z nového harrachovského mamutího můstku. A ti, co nefandí lyžování, mohou i v zimě jít Mumlavským dolem a čistit pohledem na zmrzlé nebo tekoucí vodopády své městem unavené oči. Harrachov je nekorunovaným korunním místem západních Krkonoš, východištěm výletů na Voseckou, Dvoračky, Pančavskou louku, Janovu skálu s Čertovou horou (Čerťákem). Harrachov je zkrátka "něco".
Jihovýchodně od Harrachova je další středisko - Rokytnice nad Jizerou. Je miováno až na "popraviště" ctiteli kästlí, fischerek, atomiků, elanek i artisek pro své prvotřídní, dobře udržované lyžařské tratě, zejména Studenov. Ale Rokytnice má i jinou poetiku, než odletování prašanu od patek lyží. Komu učarovaly roubené krkonošské chalupy, je tady na správném místě. A nakonec kouzelnický pohled od Pasek nebo Sklenařic na chalupy, hřbety a údolí, kterým vládne vrchol Kotle, není ani v malovaných Krkonoších tak častý.
Ve Špindlerově Mlýně se už dávno nedoluje zlato ani jiné vzácné rudy, a přesto zůstal "zlatým srdcem" Krkonoš. Má báječnou polohu, která naneštěstí působí, že se mění po většinu roku na jedno lidské mraveniště. Totéž se dá říci o Sv. Petru, kde je hlavní těžiště zimních sportů. Kdo zkusil sjet černou, červenou nebo alespoň turistickou sjezdovku, pokud je pan Balcar stačil zrolbovat, musí se vrátit. Těmto tratím v poslední době konkuruje Medvědín. Ve "Špindlu" se odehrává všechno. Lyžařské i vodácké závody, filmové festivaly, lidé se zde seznamují i rozcházejí. Ani večer tohle krásné místo neutichá. Rozsvěcují se barevné neóny podniků, hotelů a bister a "Špindl" žije. Někdy by neškodilo, kdyby tu bylo klidněji, ale co se dá dělat. Špindlerův Mlýn je prostě mezinárodní.
Směrem na jih pod "Špindlem" je přehrada a potom, co by kamenem dohodil (asi 14 km), je porta Krkonoš, Vrchlabí. Verchláb, jak říkají nářečně starousedlíci. Když kutací odborník Gendorf z Gendorfu vymohl r. 1533 pro Vrchlabí kutací právo a erb, jistě ho ani nenapadlo, jaké průmyslové město z něj bude. Z minulosti tu zůstal okouzlující renesanční zámek, kde je dnes správa Krkonošského národního parku (KRNAP) a pár unikátních roubených městských domů. Žili a žijí tu zvláštní i slavní lidé. Josef Čapek tu studoval na tkalcovské škole, primáře Hrušku znal mnohý polámaný lyžař a magistra a spisovatelka paní Kubátová proslavila a proslavuje svými příběhy krkonošských lidiček, kraje i samotného Vrchlabí svoje město víc než dávný, máem zapomenutý šlechtic - kovkop, který mu kdysi vymohl erb.
Pec pod Sněžkou bývala kdysi chudou příbuznou "Špindlu", ale o co byla méně okázalá a marnivá, o to byla milejší a sportovnější. Pec mám z celých Krkonoš nejraději. Když přijdu s lyžemi pod Labuť anebo na lyžařské náměstíčko u vleků na Zahrádky, Bramberk a Smrk, cítím se doma a nezdá se mi, že od té doby uplynul celý rok. Toužím po výletu na Sněžku již několik let, ale příliv cizinců mi rok od roku bere naději. Tak zajdu do hospody "Na Peci", abych zjistil, že nestárnu, protože servírky jsou stejné, mladé a krásné. Jenom ta výšková budova nového hotelu ukazuje, že čas nestál. Z Pece je tedy nejen středisko lyžařů a křižovatka významných turistických cest, ale mondéna, která dotahuje "Špindl". Nevadí, mám ji rád i tak a nejsem sám.
Slunce zapadlo, pouť proti němu končí a už ani ten jarní Petřín není vidět. Výhodou je, že cesta za Krkonošemi je něco jako cesta za štěstím. Nespočívá v naplnění, ale v neustálém naplňování.