Kolo - vynález pro všední den a neděli (1941)

     Nejrozšířenější lidový dopravní prostředek - jízdní kolo - se ujal po celém světě v krátké době s tak úžasnou rychlostí, že v tomto ohledu nemůže se mu rovnat žádný jiný prostředek. Dnes jízda na kole není jen zábavou nebo sportem, ale v prvé řadě nejlevnějším, nejjednodušším a nejoblíbenějším vozidlem všech vrstev. Viděli jsme již na kole kněze i kominíka, důstojníka i pekařského učně, hokyni i dámu s moderním kloboukem na hlavě, jakož starého výměnkáře i malého hocha nedorostlého ještě škole... O jeho popularitě svědčí závratný počet 8O milionů kol, jež jsou používány po celém světě i v jeho nejodlehlejších koutech.

     Již v 15. a 16. století byly činěny pokusy sestrojiti nějaké vozidlo, které by člověku krátilo cesty a šetřilo jeho síly. Tyto stroje byly pouhou hříčkou jednotlivců bez jakéhokoliv praktického významu a proto zůstávalo jen při pokusu. V sedmnáctém století sestrojil francouzský lékař z La Rochelle Richard vozidlo na pohánění ruční klikou a bylo způsobilé konat i dost vzdálené cesty. Angličan Vevers v r. 1769 zbudoval stroj lepší, rovněž čtyřkolový, avšak již na šlapání. Jeden jezdec řídil povoz pomocí otěží připojených k oji, druhý, vzadu, obstarával šlapání. Všechny tyto stroje byly však velmi nepohodlné a málo hospodárné - neujaly se.

     Roku 1816 vynalezl Němec Karl Friedrich Christian Ludwig, svobodný pán Draise ze Sauerbronnu vehikl, pojmenovaný "rychloběžným strojem" a pak dle vynálezce "draisinou". Vehikl sestával ze dvou dřevěných kol, umístěných za sebou a spojených trámci, na kterých seděl jezdec a odrážel se špičkami bot od země nebo s kolem běžel. Byl to jakýsi druh chůze nebo běhu v sedě. Vynález byl patentován a pak předváděn i v jiných státech. Dne 5. dubna 1818 uspořádal vynálezce první závody draisin (první závody na kole vůbec), kde bylo dosaženo rekordu: trať 580 m dlouhá byla projeta za necelé tři minuty. Podobné závody konaly se asi za tři roky i v Praze při zahradní slavnosti v Kanálce. Návštěvníci těchto závodů se při tom velmi pobavili, neboť jízda nepostrádala komiky. Někteří zájemci si "rychloběžný stroj" koupili a začali jej využívat i prakticky - konali na něm i kratší vyjížďky.

     I náš básník Ján Kollár, jenž toho času studoval v Jeně (Jena), ve své "Slávy dcera" velebí tento stroj, který mu usnadňoval cesty do Lobdy ku své milé Míně.

     Přes počáteční úspěch stihl draisinu stejný osud jako i všechna dosavadní podobná vozidla - byl zapomenut.

     Zájem o přizpůsobení tohoto komunikačního prostředku k využití v praktickém životě po prvých nezdarech pominul a trvalo to skoro 40 let než zase roku 1862 objevuje se nový stroj, opravdový "velociped", jak jej pojmenovali vynálezci francoužští mechanikové Michaux a Lallement. Byl to vlastně prototyp dnešních kol - byl sice též jen ze dřeva, jako všachna dosavadní vozidla, ale přední kolo neslo řídítko a bylo opatřeno šlapátky. Velociped došel uznání, byl zdokonalován a šířil se do jiných států. V Čechách ho zavedl Josef Pechánek z Hořic, který si jej zhotovil sám po návratu z Francie, kde viděl velociped na pařížské výstavě. Na tomto velocipedu konal prý za pěkného počasí až půldruhé míle za hodinu.

     Aby se dosáhlo větších rychlostí a byla usnadněna jízda těchto vozidel, velociped byl opatřen později větším předním kolem a obvod kol dostal gumovou obruč místo dřívější železné. Též k samotné konstrukci velocipedů začalo se používat místo dřeva železných trubek a ocele. Změny v zdokonalování rychle následovaly a po šesti letech od předložení vynálezu veřejnosti měly velocipedy již i kuličková ložiska. Tento druh kola byl tehdy již považován za ideální cestovní vozidlo, jež budilo velký zájem veřejnosti a bylo zavděno i v armádách. Na tomto bicyklu vykonal T. Stevens dokonce cestu kolem světa.

     Zmínky zasluhuje i to, že snaha po zdokonalování kol vedla i k vynálezu t. zv. monocyklu, vozidla o jednom kolem se šlapátky. Vynálezcem tohoto vozidla byl Boulanger z Bostonu, jenž hned při své prvé veřejné jízdě sjel s kolem do řeky a utonul. Dnes tento kuriosní vehikl spatříme pouze v podnicích provozujících atrakce různého druhu.

     V Čechách se začaly stavět prvé bicykly roku 1879 v továrně J. Kohouta na Smíchově. Měly s počátku dřevěná kola, později však železná. Bratři Kohoutové podnikli pak na cestu z Prahy do Vídně. O tomto dopravním prostředku se vědělo jen velmi málo i v samotné Vídni. Dostalo se tedy bratřím Kohoutovým vřelého uvítání po celé cestě, zvláště pak ve Vídni a při návratu do Prahy.

     Tato vysoká kola byla však do značné míry nebezpečná a chtělo-li se dosáhnouti ještě větších rychlostí, bylo nutno je ještě více, - začalo se proto přemýšleti o kolech nižších, bezpečnějších. Byl to Angličan Lawson, který sestrojil v osmdesátých letech devatenáctého století "rover", jenž měl obě kola o stejného průměru a byl poháněn šlapátky umístěnými na dolní části rámu. Byl to vlastně základní typ dnešních jízdních kol, který se během času zdokonaloval ještě v detailech. Vynálezem gumových pneumatik r.1885 se mohla kola rozšířiti i na horších komunikacích, kam dosud nepronikla, a krok za krokem se z nich stával velmi užitečný dopravní prostředek.

     Od té doby jízdní kolo již nedoznalo značnějších změn a bylo zachováno ve své tehdejší podobě do našich dnů. Tato myšlenka byla tedy dobrá a osvědčila se, o čemž je možno se přesvědčiti každé neděle na kterékoliv silnici, vedoucí z Prahy či jiného města ven.