Toto pohoří, podobné ve svém malém celku jakési tabulové hoře, která má na svých třech stranách srázné svahy a toliko na čtvrté straně je srostlá s mocným krkonošským sousedem, toto pohoří náleží, jak bych nejraději hned na začátku řekl, také k těm okrajním končinám naší krásné země, jež zná sice víc lidí než například sousední Lužickou vrchovinu nebo Novohradské hory na jihu Čech, nicméně stačí, abyste v něm pobyli několik týdnů, a poznáte, že se sem z naší strany téměř nechodí. Tuto skutečnost potvrzuje i nahodilý pohled do zápisní knihy v malém hostinci na vrcholu Smrku, kde v několika minutách můete zjistit, že z nepřetržitého proudu návštěvníků připadají asi 3 procenta na turisty české. Rozumí se, že nejde o žádné neštěstí, ale kdo třebas jen jednou vystoupil na dřevěnou rozhlednu na vrcholu Smrku, nebo ještě spíš na vrcholová skaliska Jizery, druhého nejvyššího místa v celých Jizerských horách, pokud jsou na půdě Čech, nemluvě pak ani o výhledech s Holubníku, Ptačích kup nebo docela s divokých rozeklaných balvanů Paličníku, tomu bývá skoro líto, že Jizerské hory tak málo našinců zná. Vyhlídky bývají všude v horách zcela nepochybně místa nejzpůsobivější, a třebaže v horách Jizerských nejde o nějaké nebetyčné výšiny, obraz tohoto maličkého kousíčku české země nelze pro jeho karakteristické půvaby a zvláštnosti srovnávat se žádným jiným naším krajem. Nejde tu ovšem o nějakou prázdnou lyriku, ale tento člen Sudet, jak by řekli zeměpisci, nemá prostě konkurenta, pokud se týče vzhledu jeho temné a lesnaté tváře, z níž jako dvě modré oči vyhlížejí k nebi dvě hladiny rybníků, vzniklých jako nádrže několika říčních toků, jež se ovšem v hustém porostu zcela ztrácejí.

Ves Jizerka. Pohled s Bukové hory.

     A tak se už konečně dostávám k svému vlastnímu úkolu, k Jizerským horám v zimě. Jejich průměrná a ovšem i prostá výška je sice jistě v obdobné nevýhodě vedle Krkonoš, jako top platí o všech téměř našich horstvech ostatních; nejvyšší jejich body, jednak Smrk (1122) nad Bílým Potokem, poslední to stanicí lokálky Raspenava- Bílý Potok, odkudž je značně blíž než ze stanice v Novém Městě pod Smrkem, jednak Jizera (1120) nad Smědovem (Wittighaus) nebo Holubník (1069), jenž je od Jizery nedaleko, ukazující zjevně příbuznost na příklad s jihovýchodním sousedstvím Krkonoš, třebaže sousedstvím nikoli bezprostředním, s Orlickými horami, kde nebývá pravidlem, aby tam bylo rok od roku vždycky dost sněhu a aby náklad spojený s návštěvou jejich v zimě byl zpravidla dobře honorován, jako tomu snad naprosto vždycky bývá při jízdě na Krkonoše. Přes to, nehledě k jiným příkladům a obdobím v naší zemi, Jizerské hory mají na rozdíl ode všech ostatních našich hor- Krkonoše ovšem stále vyjímajíc- podstatnou výhodu: jakožto planina, t.j. náhorní rovina, jíž vskutku Jizerské hory jsou téměř zcela, mají při poměrně značné výši svého celkového povrchu mnohem příznivější podmínky pro trvání sněhu, jsouce mimo to všude porostlé krásnými lesy, jež kryjí i jejich hojné táhlé svahy, které poskytují nejpříjemnější podmínky k lyžaření.

     

Buková hora, pod níž se vine Malá Jizera.

     Jedné věci je si ovšem třeba všimnout, té totiž, že na rozdíl od Krkonoš Jizerské hory nemají zimního značení sect, a to ani tyčkováním, ani značkami němými, jimiž jsou tak dobře opatřeny sousední Krkonoše i tam, kde jsou jejich vrcholy i boky pokryty lesním porostem. Ale zdá se, že lyžařům, kteří do Jizerských hor jezdí, a jsou to zejména obyvatelé průmyslového podhoří ať na západní či na jižní straně, naprosto to nevadí. Nedělají se prostě takové túry, jaké lze s bezpečím podnikati na bezlesých vrcholcích Krkonoš, anebo když se provedou, jsou zde skoro spolehlivou oporou delších túr krásné silnice, ač ovšem cesta do hor, jak napsal dr. Václav Tille ve svém horském desateru, je podnik vždycky vážný, a tím spíš v zimě. Vskutku však i tak, jak Jizerské hory jsou opatřeny dosavad, lákají tisíce lyžařů, neboť poskytují nejen ve svých krásných lesích, nýbrž i svými táhlými svahy, vhodnými pro rozkošné sjezdy, půdu znamenitou.

      

Vrchol Ještědu.

      Z nejkrásnějších zimních túr je na příklad výstup z Libverdy na Smrk a zpět. Tu stačí býti jen poněkud seznámen s krajem a požitek z pravého horského terénu se dostaví snadno. Liberečtí vnikají do Jizerských hor směrem na Rudolfov a Bedřichov, kam mají skok i obyvatelé Jablonce nad Nisou, a z obou těchto míst, malé dvě hodiny vzdálených od dotčených východisk, je právě asi tak daleko na př. do Hejnic (Haindorf), kde je lyžař již jako doma, neboť nejen že toto městečko je z nejnavštěvovanějších míst po celý rok, a to pro svou starou tradici poutní, o níž vypravuje zejména skvělá architektura jeho barokního chrámu, ale jeho vlakové spojení usnadňuje v lhůtě ne mnoho delší než jedné hodiny návrat do Liberce, do Jablonce a po případě i do Frýdlantu při sjezdu se Smrku směrem k Libverdě.

     

Město Liberec s Ještědem v pozadí.

     A neméně krásný je výstup na vrchol planiny Jizerských hor i se strany severní. Z Bílého Potoka vede k smědovské myslivně (Wittighaus) a hospodě krásná serpentina, rozumí se, že s nadbíhačkami, a od smědovské hospody není daleko ani do Polubného, ani do Josefodolu- Maxova, první nebo poslední to stanice jiné lokálky, která vniká rovněž až do srdce hor, ale dá se od smědovské hospody i přes Novou Louku s valdštejnským zámečkem zamířiti krásnými lesy rovnou do Liberce nebo kamkoli jinam na trať a odtud nazpět k severnímu okraji hor. Lze proto očekávat, že jako se dostavuje ponenáhlý odliv turistů z Krkonoš do Orlických hor, aspoň do těch partií, jimž práce královéhradecké župy opatřila vhodné útulky pro léto, že se obdobný zjev dostaví, pokud se týče hor Jizerských, i v zimě, neboť Krkonoše bývají vskutku velmi často přeplněny. Nic nevadí, že jde o hudbu budoucnosti, ale ta je asi nedaleká.