Zelený svět rašelin

    Mohu tam hodiny bloudit, celé dny trávit – zelená říše vod a mechů, ticha a ostřic se neomrzí. Sám v sebe se uzavírá svět jizerskohorských rašelin: málokdo z lidí, kteří žijí pod horami, tuší, jaká krása a samota se skrývá za hradbami klečových polí, na rašelinných loukách obklopených lesy. Horské rašeliny jsou vždycky nádherné, na Šumavě i v Krušných horách, krkonošské i slovenské, ale jizerskohorské mám nejraději. V této době se budou rašeliniště mnohokrát vzpomínat, a proto jednu kapitolu si zaslouží i věcný výklad o nich, vždyť jsou jednou z posledních částí středoevropské přírody, které si podržely svůj původní a lidmi relativně málo dotčený charakter. Jsou také nejcennější složkou jizerskohorské přírody a chrání je deset „rašelinných“ přírodních rezervací.
    Jejich stáří se počítá na desetitisíce roků: rašeliniště vznikla po ústupu poslední doby ledové. Severský ledovec tehdy zvolna tál a metr po metru se vzdaloval od severního úpatí Jizerských hr. Sněhová pole na horách se rozpustila a na prameništích se usadil mechorost rašeliník, skromná rostlina, náročná pouze na vodu, a té měla v Jizerských horách dostatek. Vhodné bylo i nepropustné žulové podloží i oblé horské hřbety na rozvodí, povlovná úbočí a mělká sedla hor centrální jizerskohorské planiny, kde rašeliník rychle přirůstal – v příznivých podmínkách až o deset centimetrů ročně. Na prameništích zadržoval vodu, pomalu ohrazoval svými lodyhami hladiny volné vody, až vznikly velké a hluboké rašelinné tůně, jezírka čili blänky. V nejvlhčím středu rašeliniště přirůstal skromný mechorost nejrychleji, a proto se také střed  zvedal do výšky rychleji než okraje a rašeliniště zvolna dostávalo bochníkovitý tvar, který také propůjčil tomuto typu horských rašelinišť jméno vrchoviště.
    Rašelinný bochník nepřirůstal ovšem o oněch deset centimetrů ročně – mechorost sice nahoře rostl, ale spodní část jeho lodyhy odumírala a rostliny se vlastní vahou sesedaly, takže skutečný roční přírůstek byl mnohem menší: největší mocnost jizerskohorských rašelin je asi šest metrů a trvalo déle než deset tisíc let, než ji dosáhly. Při sesedání se vrchoviště zvolna roztékalo do stran a v rašelinném bochníku přitom vznikaly podélné praskliny, které vzápětí vyplnila voda. Počet rašelinných jezírek se tak rychle zvětšoval. Mrtvé lodyhy rašeliníku ale netlely, o to se postaral nedostatek kyslíku v kompaktní hmotě i zvláštní chemické kyselé látky, které rašeliník obsahuje, ale sesedaly se v jednolitou tmavou hmotu – rašelinu. Netlely v ní ani jiné organické zbytky, a tak se v rašelině uchovala i zrnka pylu bylin a stromů, které v okolí rašeliniště rostly během posledního desetitisíceletí. Protože se během této doby v Evropě několikrát změnilo podnebí – od suchého k vlhkému a chladnějšího k teplejšímu – měnilo se zároveň i složení rostlinného krytu v okolí rašeliniště. Na vývrtu z rašeliny tak odborník – palynolog – pozná podle početního i druhového zastoupení různých pylů, jaké v určité časové periodě vládlo počasí a jaké rostliny – z nichž po mnohých už tam dnes není ani památky – rostly tehdy na březích jizerskohorských vrchovišť.
    Je to zvláštní představa, že před několika tisíciletími byla vůdčí dřevinou jizerskohorských rašelinišť a prakticky jediným druhem stromu, který tam v onom období rostl, líska, po které tam dnes nezůstal ani jediný keř. Dnes na okrajích jizerských vrchovišť kraluje smrk, a kde jsou již i pro něj příliš tvrdé podmínky, tam nastupuje kleč čili kosodřevina, otužilá bažinná borovice, která – díky drsnému podnebí – roste v Jizerských horách v mnohem nižší nadmořské výšce než v sousedních Krkonoších. Pokud se vůbec smrkům podaří uchytit se uprostřed rašeliniště, jako třeba Na čihadle, pak mají tak nepatrné roční přírůstky dřeva, že trvá víc než sto let, než jejich „kmeny“ dorostou do oněch několika centimetrů v průměru, které tam stromy mají. Staleté jsou v rašeliništi ale i kosodřeviny a na Velké i Malé jizerské louce také porosty zakrslého čili sibiřského jalovce. Na několika místech hor, třeba na rybí louce, stojí na okraji rašeliniště zvláštnost – „mrtvý les“. Vysoké smrky, ale úplně suché. Stály tak suché ještě v dobách čistého povětří a neotrávil je tedy až v poslední době jedovatý vzduch polských a německých elektráren. Na to, proč zdravý a vzrostlý les naráz uschne, mají botanikové několik teorií. Pravdě nejpodobnější je, že stromy zemřou, přijde-li po silné zimě, při níž rašelinná půda v onom často nevelkém, místě promrzne do hloubky, časné a prudké jaro: stromy tehdy rychle vyraší, mají náhle velký výpar vody, kterou ale kořeny nemohou ze zmrzlé půdní vody doplnit a smrky uschnou.
    I rašeliniště je živý útvar: roste, stagnuje a po určité době odumírá. Buď proto, že již je natolik mocné, že podzemní prameny je nestačí napájet, nebo citlivě reaguje na pomalé a lidmi těžko postihnutelné změny klimatu a také na násilné zásahy do režimu rašeliniště, způsobené lidským hospodařením, kácením, odvodňováním, stavbou cest a průseků. Soudí se, že v minulosti pokrývala rašeliniště prakticky celý střed Jizerských hor a teprve v posledních staletích ustoupila do nynějších hranic. Intenzívněji začali lesníci odvodňovat některá jizerská rašeliniště až v šedesátých letech minulého století. Domnívali se, že napřed vysuší podmáčené smrkové lesy na rašelinné půdě a později i samotné rašelinné louky a zalesní je. Ale rašeliniště se dovede bránit: ještě dnes jsou patrny vpravo, ale ještě více vlevo od silnice z Jizerky na Smědavu, na Malé jizerské louce za mostem brázdy, které jediné tam zůstaly z třicátých let tohoto století, kdy se lidé pokoušeli zalesnit tuto část rašeliniště a celou Kyselou rovinu. Dokonce tam smrkové sazenice přihnojovali, ale nebylo to nic platné, nezůstal ani smrček.
    Na mnoha místech Československa lidé rašelinu těží, ať se již jedná o horská vrchoviště nebo nížinné slatiny, a používají ji na půdní meliorace a částečně i ve zdravotnictví a chemickém průmyslu, přestože naše země vlastní pouze jednu třítisícinu světových zásob rašeliny. Dříve ji používali dokonce i velmi hospodárně jako topivo a z oněch dob pocházejí i vytěžené jámy a borkoviště šumavských, krušnohorských a jihočeských rašelinišť. Jizerské hory jsou na tom lépe: rašelina se v horských polohách těžila pouze na jediném místě, na severním konci Malé jizerské louky, odkud ji donedávna odebíraly lázně v Libverdě. Rašelinu těžili od 19. století i v Bedřichově na Klikvové louce a po těžbě tam zůstaly jámy, používané později jako nádrže na vodu, která poháněla samospádem místní brusírny skla. Část rašeliny odebíraly místní lázničky v Harcově a Jabloneckých Pasekách. Těžilo se také v nedalekém Karlově.
    Téměř všechna živá rašeliniště jsou dnes chráněnými územími; celkem 436 hektarů rašeliny a 282 hektary ochranných lesních pásem se chrání ve státních  přírodních rezervacích Rašeliniště Jizery (Velká jizerská louka), Rybí loučky, Rašeliniště Jizerky (Malá jizerské louka), Černá jezírka (včetně Tetřeví a Krásné louky), Klečové louky (tedy Velká a Malá klečová, Smrčková a Jelení louka), U posedu, Na kneipě, Vlčí louka, Na čihadle (i s níže položeným rašeliništěm Na Žďárku), Nová louka. Kromě nich se ukrývá po lesích ještě mnoho menších rašelinných luk a hektary zarostlé lesní rašeliny, zrašeliněná potoční údolí i svahy, které již nejsou chráněny v rezervacích, ale pouze jako celek v rámci Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Z nich stojí za zmínku již shora uvedená Klikvová louka čili Mechoviště nad Bedřichovem, v němž pramení Bílá Nisa. Kleč je na tomto rašeliništi uměle vysázena, podobně jako před nedávnem zbytečně vysazená bříza trpasličí čili zakrslá. Jen několik set metrů odtud k východu, již  za silnicí z Bedřichova na Novou louku, je v 58. lesním oddělení bedřichovského polesí nápadná rašelinná louka. Málokdo ji zná, třebaže leží nedaleko silničky, a ani na mapách nebývá uvedena. Dal jsem jí před léty jméno louka U Širokého kamene, který v těch místech uvádí nejstarší lesní mapa z let 1814 – 1817. Jediné „vrcholové“ vrchoviště Jizerských hor (kromě Na kneipě) leží na temeni hory Plochý čili Quarré. Hnědá Smědá pramení na rašelinné louce U studánky, jihovýchodně od Smědavy. Na Hejnickém hřebeni jsou dvě větší rašeliniště na rozvodí mezi Baltickým a Severním mořem: Sedlová louka a severozápadně od ní Pytlácká louka v sedle Holubníku. Kilometr odtud k severovýchodu je krásné rašeliniště Na kotli. Nejvíc masožravé rosnatky okrouhlolisté jsem viděl na rašeliništi Červeného potoka mezi silnicí a starým oborním plotem.
    Zůstaňme ještě okamžik u věcného vyprávění o jizerskohorských vrchovištích: pro přírodovědce jsou zajímavá i proto, že v jejich drsném prostředí přežily i ty chladnomilné rostliny, které se musely z jiných míst po skončení poslední doby ledové stáhnout k severu. Mnohé z těchto glaciálních reliktů rostou v Jizerských horách dodnes. Rašelinné louky tak poskytují životní prostředí několika zajímavým rostlinám, které bychom jinde těžko hledali. V chudých podmínkách vrchoviště jsou všechny rostliny nevelké a útlé – v pouhé hrsti vytrženého rašeliníku objevíme hned několik keříků: ozdobu rašelinišť  kyhanku sivolistou, která s růžovými zvonky květů a neopadavými lístky vyhlíží jako miniaturní rašelinný rododendron; nitkovité stonky klikvy žoraviny, zarostlé tak hluboko do mechu, že se zdá, jako by velké hnědorudé bobule, které se na klikvě objeví v pozdním podzimu, ležely volně v rašeliništi; vždyzelenou šichu oboupohlavnou, jejíž černé peckovice nestačí v drsných podmínkách rašeliniště ani uzrát; borůvce podobnou vlochyni bahenní s celokrajnými sivými lístky a světlou, slabě jedovatou dužinou.
    Zelenou říši rašelin oživují hlavně šáchorovité rostliny: mnoho druhů ostřic, suchopýry a suchopýrky. Také vzácná a starobylá, pouze několik centimetrů vysoká blatnice bahenní přežila do dnešních dob na některých jizerskohorských rašeliništích.
Nejrozlehlejší a nejkrásnější rašeliniště Jizerských hor  Velká jizerská louka čili Rašeliniště Jizery bylo zařazeno organizací Unesco do evropské sítě nejvýznačnějších lokalit mokřadních rostlinných společenstev s požadavkem zajištění úplné ochrany.
    Pod vypleněnou osadou Velkou Jizerou, jen pár metrů za hraniční řekou, se ukrývá na okraji kosodřeviny ve slezské části Velké jizerské louky porost památného stromu: čtvrt metru vysoké břízy zakrslé čili trpasličí. Dlouho se přepisoval z jedné knihy do druhé starý údaj, že vzácný severský strom v Jizerských horách roste, ale nikdo už neznal přesné místo, a tak celá desetiletí nikdo trpasličí břízu v Jizerských horách nespatřil. Teprve v roce 1971 ukázal tajně polský pohraničník libereckým botanikům místo, kde toho roku znovu objevili vzácnou rostlinu polští přírodovědci. Roste tedy ten podivuhodný strom na jizerskohorských rašeliništích dodnes.
    Rašeliniště a vysoko položená zalesněná náhorní planina ovlivňují i ráz místního podnebí. Jizerské hory jsou známé svým drsným počasím a předčí v něm i hory s mnohem větší nadmořskou výškou. Pro zajímavost cituji odstavec o podnebí z Průvodce naučnou stezkou Bukovec – Jizerka – Rašeliniště Jizerky z roku 1971:
    „Z našich hor leží Jizerské hory nejseverněji a po německém Harzu jsou druhými nejsevernějšími horami střední Evropy s nadmořskou výškou nad tisíc metrů. Jsou to první hory, které přijímají frontální poruchy od severozápadu ze severoněmecké nížiny a první klimatický náraz na hřebeny bývá tvrdý. Sníh leží na příhodných místech často i déle než sedm měsíců a 1,5 metru vysoká sněhová vrstva bývá běžným průměrem. Množství záhy napadlého sněhu způsobuje, že například na rašeliništích se jen velmi vzácně vyvinuly tzv. mrazové formy. Jizerské hory drží československý rekord v průměrném úhrnu srážek za zimní období. Mezi říjnem a březnem zde spadne 800 mm vody, tzn., že zde sněží nejvíc v republice. O pět set metrů vyšší Krkonoše a tisíc pět set metrů vyšší Tatry mají pouze 700 mm zimních srážek! Sněží zde často i v červnu a kruté bývají i zimní mrazy: v zimě 1939/40 naměřili na Jizerce -42°C, což je jen několik desetin stupně pod československým mrazovým rekordem z února 1929, naměřeným v jižních Čechách. V březnu 1944 leželo na Jizerce ještě přes tři a půl metru sněhu. Průměrná roční teplota na hřebenových partiích je 4°C. počet dní v roce, kdy klesá teplota pod bod mrazu, je 180, tedy spolu s Krkonošemi a Vysokými Tatrami nejvíc v republice. Ledových dnů, kdy teplota nevystoupí ani přes den nad 0°C, je zde ročně osmdesát, o deset více než ve Vysokých Tatrách. Průměrné datum prvního a posledního mrazového dne je stejné jako ve Vysokých Tatrách.“
    Prudké podzimní mrazy způsobily několikrát i zajímavý jev: 27. října 1887, v lednu 1889 i jindy vyschla na několik hodin řeka Jizera v Kořenově, protože z Jizerských hor nepřitékala voda. Řeka nahoře pod močály téměř naráz zamrzla a spodní ledy tam vzduly jako hráz vody daleko proti proudu. „Ani v létě zde nepanuje příliš suché a teplé počasí: mezi dubnem a zářím naprší průměrně dalších 800 mm vody, což je o 100 mm více než v Krkonoších nebo na Šumavě. V ročním průměrném úhrnu srážek předčí v Československu Jizerské hory s jejich 1600 mm pouze Vysoké Tatry, které mají ovšem nadmořskou výšku více než dvojnásobnou.
Průměrný počet dní, kdy v Jizerských horách spadne za den více než 10 mm vody, je padesát, tedy tolik, jako na štítech Vysokých Tater; ostatní československá pohoří mají méně tak „vlhkých“ dnů. Evropský rekord v množství dešťových srážek spadlých za 24 hodin drží rovněž Jizerské hory: 29. července 1897 zde napršelo za jediný den a noc 345 mm vody!“ Dvě stě padesát milimetrů, ale za pouhých deset hodin, napršelo na pramenech Jizery 8. srpna 1978. Protože pršelo již den předtím a ještě den potom, vznikla povodeň, jaká neměla na horní Jizeře pamětníka. V Železném Brodě naměřili v noci z osmého na devátý srpen vteřinový průtok 704 krychlové metry vody, což je o dvacet osm metrů víc, než činí tzv. stoletá voda, víc než bylo naměřeno při poslední největší povodni z konce minulého století.
    Jizerské hory drží tři československé oficiální rekordy, pokud se špatného počasí týká. První je již zmíněný maximální denní úhrn srážek v ČSSR z 29. července 1897 na Nové louce. S ním souvisí i maximální měsíční úhrn srážek v ČSSR, který v červenci r. 1897 činil 656 mm, což je 429% dlouhodobého průměru. Třetí rekord, maximální roční úhrn srážek v ČSSR, náleží obci Kořenovu, kde za rok 1926 napršelo a nasněžilo 2201 mm vody, což je 149% průměru. Denní, měsíční i roční dešťový rekord: tato prvenství Jizerským horám nikdo nevezme.
    Na konec věcného a střízlivého vyprávění o jizerskohorských rašeliništích ještě několik vět o jejich  nebezpečí. Znám lidi, kteří by se za nic na světě neponořili do černohnědých, nepohnutých vod rašelinných tůní: zdá se jim, že z hlubin čiší okem nezbadatelné a nepojmenované nebezpečí. A přtom voda jezírek je čirá a chladivá a teprve v hloubce tří metrů začíná vrstva řídkého rašelinného bahna. Znám i lidi, kteří by nevstoupili na houpavý koberec tuhé odumřelé rašeliny: a dobře dělají, neumějí-li se tam pohybovat. Nutno kráčet opatrně, ale rychle, ani na okamžik se nezastavit. Celé rašeliniště se zdaleka divoce vlní, tuhý příkrov se pod nohou hluboce prohne, a stačí zaváhání, aby se protrhla tenká vrstva, která plave na vodní hladině, a pomalý, váhavý chodec by se propadl do neviditelné hloubky a příkrov by se nad ním opět mohl uzavřít. Tehdy je jen jedna rada dobrá: padnout celým tělem na houpavou půdu a plížit se ke spásnému břehu.

    Skutečně nebezpečné jsou ale jedovatě zelené plochy živého řídkého rašeliníku, pokud jsou na hluboké vodě, ale bláhový by byl ten, kdo by do zelené pasti dobrovolně vstupoval – rašeliník se ihned rozestupuje a noha mizí stále hlouběji. Viděl jsem již vězet člověka v živé rašelině po pás a klesat stále hlouběji. I koně jsem před dvanácti lety viděl klesnout tak hluboko do rašeliny, že z ní nebylo pro něj cesty ven: zvíře se bezmocně vzpínalo celým tělem, a tím pevněji jej rašelina svírala. Nezmizel sice v zeleném močálu celý, ale než přišla pomoc a mohli jej vytýhnout, prochladl tak, že jej museli na místě odstřelit. Totéž se prý kdysi mělo stát v rašeliništi Červeného potoka člověku: zapadl po krk, neutopil se, ale do rána zemřel chladem.

Výběr kapitol