Zabitý mládenec

    Zabitý mládenec byl obyčejným zámečnickým učněm, a přesto se po dlouhá léta nad místem jeho smrti modlily tisícihlavé zástupy za klid jeho duše. Málokomu se přihodí, aby měl po smrti tolik zbožných přímluvců. Dokonce i na plechovém obrázku, který zobrazuje, jak surový tulák ubíjí kamenem bezbranného chlapce, se nad bezprávím vznáší malovaný světec, snad aby zmírnil smrtelný strach mladého učně.
    Sedmnáctiletý Antonín Neumann byl zavražděn v červenci roku 1825 na Staré poutní cestě, která vede z Oldřichovského sedla do Hejnic a po které přešly během staletí desetitisíce poutníků z Čech i ze Saska, kteří putovali k zázračné hejnické Panně Marii. Cesta vedla pod Hemmrichem do lesů a vycházela z nich až v raspenavských lukách na severním úpatí Jizerských hor. Tudy šel jedné červencové soboty i Antonín Neumann. Pracoval v jedné z libereckých kováren na Šibeničním vrchu a šel domů navštívit rodiče v Hejnicích. V kapse měl několik krejcarů. Jště téhož dne ho našly raspenavské děti, které sbíraly jahody. Ležel hned u Poutní cesty v jámě pod malinovým keřem, s hlavou rozbitou a  se smyčkou kolem krku. Kapsy měl již prázdné.
    Byl pohřben v Hejnicích v neděli, druhý den po vraždě. Jeho vraha nikdy nikdo nenašel. Na místě smrti „zabitého mládence“ se objevil kamenný pomníček s křížem a obrázkem. Kromě nejisté „Klogertovy smrti“ v bedřichovském revíru, je „Zabitý mládenec“ nejstarším pomníčkem Jizerských hor. Jeho kámen vydržel, ale obrázek na něm poznamenávaly jizerskohorské deště a zimy tak, že během půldruhého století byl několikrát opravován a přemalován. Jaký tedy div, že nápis na obrázku udával i různá data smrti Antonína Neumanna: 10. a 18. července. Byla-li ale dnem jeho smrti opravdu sobota, jak se ve starých kronikách udává, pak správné není žádné z obou dat, uvedení dny připadají na neděli a pondělí.
    Naposledy byl obrázek renovován v roce 1960 a jeho český nápis zvěstuje: „Tato jedna z nejstarších památek Jizerských hor, zvaná „U zabitého mládence“, byla postevena v upomínku na zámečnického učně Antonína Neumanna, který tady byl 18. 7. 1825 zabit a oloupen neznámým vrahem.“ Starý německý nápis prosil poutníky, aby se modlili za duši zavražděného chlapce, a původní obrázek připomínal okolojdoucím jen staré přikázání: Nezabiješ!“
    Procesí zde mívala zastávku a děti se na ponurém místě tiskly k rodičům. Těm také nebylo do smíchu. Četl jsem několik starých líčení takových poutí: lidé zde bývali vážní, zamlklí a mívali i strach – báli se procházet pustými lesy kolem Hemmrichu, ve kterých sae ještě v polovině 19. století zdržovali lupiči, báli se i vlků a divoké zvěře.
    Jinými stezkami se berou ve dnech svého volna dnešní lidé, ale kdo chce vidět pomníček Zabitého mládence, musí se vydat Starou poutní cestou. Těsně před místem, kde cesta dnes přechází železniční trať z Oldřichova v Hájích do Raspenavy, stojí vlevo v houštinách pomníček. Malovaný Antonín Neumann dosud klesá pod údery vraha.
    Nedaleko odtud, při Viničné cestě, která vede z Oldřichovského sedla severními svahy hor do Ferdinandova, je další červencový pomníček. Je to jeden z nejmladších jizerskohorských pomníčků. Nápis a kříž zasazený do skály připomínají smrt sedmatřicetiletého lesníka Josefa Svobody, který tudy 24.  července  1965 projížděl na motocyklu za svými služebními povinnostmi a byl sražen a zabit protijedoucím motocyklem, jehož řidič, přes zákaz vjezdu, použil lesní cesty.
    Podobné neštěstí v horách připomíná i dřevěný kříž za Soušskou přehradou, severně od místa, kde silnice ke Smědavě křižuje žlutě značenou Jezdeckou stezku z Jizerky. Tam 29. července 1969 u můstku přes silnici narazil v odpoledních hodinách jedenatřicetiletý Vítězslav Jiránek z Doubí u Liberce se svým křehkým autem do plně obsazeného terénního vozu, který přijížděl do Smědavy. Četl jsem policejní protokoly a viděl snímky. Vinu nesl pan Jiránek, který v mírně pravotočivé zatáčce vjel do protisměru. Jeho auto se ihned vzňalo. Šofér druhého vozu spolu s cestujícími, které vezl z podnikové chaty ve Ferdinandově se koupat na přehradu, jej sice ihned vytáhli oknem hořícího vozu, ale to již byl řidič mrtev, zemřel okamžitě po nárazu. Plameny šlehající z vozu byly tak mocné, že zachránci vůbec nezpozorovali, že vedle řidiče sedí jen lehce raněná spolujezdkyně. A tak dvacetiletá Dagmar Kosinová z Hraničné bez pomoci uhořela. Popáleni byli i zachránci a nakonec se od plamenů vzňal a zcela shořel i druhý, jen lehce poškozený vůz.
    Smrt na silnici si zavinil v roce 1942 i divoký jezdec Josef Tietze, majitel bývalého hostince Buchbergbaude, prvního domu vpravo na Jizerce. Do roku 1975 měl vyřezán svůj kříž na telefonním sloupu v poslední mírné pravotočivé zatáčce před Jizerkou. Jeho vášní bylo dojet na motocyklu v co nejkratší době z Horního Polubného na Jizerku. Zemřel v den, kdy se mu to až k telefonnímu sloupu podařilo prý za tři a půl miuty. Osmačtyřicetiletý jezdec odpočívá na hřbitově v Horním Polubném.
    Červenec je i měsícem bouří. Nad Hejnicemi, při strmé cestě několik set metrů západně od starého skokanského můstku, stojí pomníček sedmatřicetiletého Františka Hoffmanna, kterého zde zabil 21. července 1881 blesk.
    Čtrnáctého června 1966 zabil blesk dvacetičtyřletého Jiřího Koláře z Prahy pod skalním převisem asi sto metrů pod vrcholem Paličníku. Ukryl se tam se svou dívkou před prudkou bouří. Blesk, který udeřil do smrku vzdáleného asi deset metrů, sjel až pod skálu. Dívce se, kromě šoku, nestalo nic, ale muž doplatil na to, že byl ozbrojen: od místa, kde mu na těle spočívala pistole, se táhnul až k srdci temně červený pruh. Na místě jeho smrti visí kovová tabulka.

    O tři roky později, 30. července 1969, zabil blesk dvanáctiletého Richarda Hofmana. Má březový křížek na vysokém, suchém, od blesku poznamenaném smrku v lese nad lomem jihovýchodně od nádraží v Nové Vsi u Jablonce nad Nisou, na samém okraji Jizerských hor.

Výběr kapitol