O zázračných studnách a léčivých pramenech

    Jako by také o jizerskohorských  vodách platila slova starého lékaře Lukáše, že po nich „slepí viděli, chromí chodili, nemocní se očišťovali“. Dosud je možné navštívit v Jizerských horách místa, o jejichž vodách lidé věřili, že mají zázračnou moc uzdravovat. Cesty k nim sice už zarostly, kaple nad prameny jsou rok od roku chatrnější, ale zázračné a léčivé vody dosud v horách tryskají ze země či jen bez pohnutí stojí v temnu kamenných studánek a vzpomínají na své lepší časy. Taková poutní místa byla v Jizerských horách dvě: zázračné prameny v Karlově a v Ruprechticích.
    V horské osadě Karlov stojí vpravo od cesty z Hrabětic do Josefova Dolu opuštěná kaple a před ní prkny zabedněná studánka. Vypravuje se, že na onom místě vyoral sedlák ze země mariánský obrázek a pověsil ho na blízkou jedli nad studánkou. Za čs mu těžce onemocněla žena. Vykoupala se ve vodě pod obrázkem – a uzdravila se. Zdaleka pak proudili lidé k zázračné karlovské vodě a studánka se stala známým poutním místem. Roku 1762 u ní postavili dřevěnou kapli, kterou hrabě Desfours nechal postavit z kamene. Dnes za celý rok nepřijde do Karlova tolik lidí, kolik jich tehdy navštěvovalo zázračnou vodu o mariánských svátcích. Poutníci sebrali několik tisíc zlatých na stavbu velkého kostela, ale Karlov se ho již nedočkal: peněz bylo z části použito na stavbu kostela v Albrechticích. Kaple byla sice ještě roku 1865 přestavěna, ale to již byla sláva karlovských poutí pryč: procesí tam přestala chodit od roku 1829.
    Ruprechticím vydržela sláva mnohem déle. Dnes jsou již předměstím Liberce, ale když roku 1657 založil hrabě Gallas obec Rudolfov a násilím ji nechal osídlit poddanými ze sousedních Kateřinek, byly jen malou vsí. Vedla tudy cesta do horních Kateřinek a dál do Rudolfova. Tam, kde je dnes nad silnicí kostel U obrázku, bývala studánka, u které se lidé cestou zastavovali. I nad ní visel mariánský obrázek a vodu drželi lidé za zázračnou. Pozemek patřil ruprechtickému občanu Janu Jiřímu Weberovi. Roku 1807 těžce onemocněl a slíbil, že uzdraví-li se, postaví u pramene sochu Panny Marie a svatého Jana. Uzdravil se a slib splnil. Nesmírný věhlas získal ale ruprechtický pramen až o deset let později: roku 1817 se u něj při pouti zázračně uzdravil slepý chlapec z Raspenavy. Každou neděli pak sem přicházely zástupy lidí, zvláště tehdy, když se – jednou do roka – vracel k místu svého uzdravení raspenavský chlapec. Roku 1833 postavil Jan Weber křížovou cestu a vysázel i kaštanovou alej, která dodnes ukazuje cestu k prameni. Poutníků přibývalo a o ruprechtickou vodu se začala zajímat i litoměřická konsistoř. V díle Jana Jiřího Webera pokračoval jeho syn a později i vnuk: starali se o poutní místo i o poutníky a doma jim hráli dokonce i divadlo. Po smrti nejmladšího Webera zdědila roku 1891 ruprechtický pramen jeho sestra. Tehdy už byly návštěvy nepatrné: lidé zapomněli na uzdraveného chlapce. Sláva ale ještě neměla zaniknout. Protože v Ruprechticích ani v Kateřinkách nebyl kostel, rozhodli na libereckém děkanství, že jej postaví u zázračného ruprechtického pramene. Třináct roků pak obcházela pravnučka pana Webera ruprechtické a kateřinské domy a sbírala peníze na nový kostel. Pak věnovala roku 1908 pozemek a nakonec doplatila i chybějící dva a půl tisíce korun. Vymínila si pouze, že kostel, který byl za veliké slávy vysvěcen jedné deštivé červnové neděle roku 1907, se bude navždy a jedině nazývat „Římsko – katolický jubilejní kostel U obrázku“.
    Stojí dodnes vedle zpustlé studánky, opuštěný, vybitý a nepoužívaný, vysoko na svahu na okraji jizerskohorských lesů. Pohled odtud je dosud velmi krásný: liberecká kotlina uzavřená hradbou Ještědských hor se rozprostírá zdaleka.
    To byla místa, kde jizerské vody léčily nejradikálněji a nejúčinněji – vírou. Pak máme v horách i místa, kde k víře přistupuje i chemie a medicína: víra v uzdravení je ale i tady víc než žádoucí, protože žádná z minerálních vod a lázeňských vod Jizerských hor neoplývá natolik léčivými látkami, aby sama o sobě zaručovala úspěšnou léčbu.
    Královnou jizerskohorských „hojivých pramenů“ byly a jsou Lázně Libverda. Pod severními svahy hor se hluboko pod zemí stýkají dvě horniny, odlišné složením i věkem: krkonošsko-jizerský žulový masív a krystalické horniny, starší o mnoho milionů let. V místě styku vyvěrá z hlubin země i kysličník uhličitý a proplyňuje podzemní vody. Ostatních látek není v libverdské vodě rozpuštěno tolik, aby z ní vytvořily plnohodnotnou minerální vodu. Jenže v dobách, kdy bylo daleko ještě do století chemie a geologie, to nikdo nevěděl, nikomu to nevadilo a libverdskou vodu od nepaměti považovali všichni za všehojivou. Obec Libverda je v historických pramenech uváděna již roku 1381: říkalo se jí tehdy německy Liebwerder – Líbezný ostrov. Její líbeznost se věkem jistě nezmenšovala, předlouho potom prý slavný německý cestovatel Alexander Humboldt řekl, že „Libverda patří k nejkrásnějším místům na zeměkouli“. Píšu jen to, co jsem vyčetl z knih, a byl bych rád, kdyby to byla pravda: bylo by krásné moci si kdykoli zajet tam, kde je Země nejkrásnější. Lázně Libverda se rozkládají za horských hřbítkem severně od Hejnic, v údolí nevelkého potoka. Dosud je tam velmi pěkně, ale přesto je jisté, že kolonáda i lázeňské budovy pamatují slavnější doby. O obou sousedských obcích se také vyjádřila později i spisovatelka Karolína světlá: „Libverda leží překrásně v horách, ale ještě líp se mi líbil klášter a ves Haindorf, jehož červeně krytý chrám jest obklopen nejkrásnějšími lípami a vrouben nejvelebnějšími horami, které jsem jakživ viděla“.
    Kdysi v Libverdě vyvěral jen jeden pramen – původní železitá kyselka – a to do lipového špalku, dokud uzdravený slezský šlechtic nenechal postavit kolem něj kamenné roubení. Poutníci, kteří chodili přes Libverdu ze Slezska a Lužice na hejnické poutě, nazývali pramen „Boží vodou“, místní obyvatelé – kdoví proč – mu říkali méně uctivě „Pivní studna“.
    Všechny řádné vlastivědy hrdě uvádějí, že libverdskou vodu užívali nejslavnější panovníci, a neopomenu zdůraznit, že to byl v 16. století August I., kurfiřt saský, nazývaný tehdy „srdcem, okem a ráměm říše Římské“, který sídlil v Drážďanech. Byl tehdy velmi nemocný a libverdskou vodu mu doporučil Bohuslav Felix Hasištejnský dopisem z 2. května 1581. O dva roky později mu navrhl jeho lékař a Lutherův syn Pavel, aby se léčil „vodou z kyselky, míli od Frýdlantu ležící, kam mnozí cizinci cestu nalézají“. A právě tady jizerskohorské vlastivědy připomínají, že doktor Luther nechal poslat velmožovi několik soudků libverdské vody, aby se léčil alespoň v Drážďanech. August I. sám v Libverdě nebyl: roku 1583, tři roky před jeho smrtí, jej sice zval na návštěvu a k léčení majitel panství Melichar z Rederu, srdce a oko Římské říše slíbilo přijet, konaly se velké přípravy, ale v dubnu se kurfiřt omluvil.
    Roku 1601 píše slezský „lékař a fyzikus“ Schwenckfeldt, že „voda libverdská je lahodná a znamenitého účinku“, a dává tak nepřímo podnět k budování malých lázní. Kyselku si za sebou nechal posílat na válečné výpravy i pozdější majitel panství Albrecht z Valdštejna, ale zdá se, že třicetiletá válka slávy libverdským lázním nepřidala; téměř upadly v zapomenutí. Teprve v druhé polovině 18. století je vzkřísili Clam-Gallasové, noví majitelé panství. Roku 1760 postavili první lázeňský dům, roku 1785 nechali starý pramen „ku všeobecnému užitku vyčistiti a umění svobodných, filosofie a lékařství doktorem, členem císařské Akademie přírodozpytců a slavné lékařské fakulty c.k. pražské University a fyzikusem sídelního města Prahy Josefem Jindřichem Bauerem prozkoumati“.
    Bauer předložil roku 1785 zprávu o prozkoumání  kyselky v Libverdě: „Libverdská kyselka právem náleží mezi přírodou vytvořené alkalické minerální a léčivé vody a podle Zukertsova popisu německých lázní ji nutno zařadit po bok pramenům karlovarským, bílinským i dalším. Tato voda jest osvěžující, vzpružující, příjemně dráždí jazyk, je nakyslá, jemná stahující a posilující. Při veškerých chemických pokusech se ukazuje jako vzdušnými i minerálními látkami bohatě nasycená alkalická voda. Jak každodenní zkušenosti znovu a znovu potvrzují, je velmi užitečná a platná při všech onemocněních a nevolnostech a jako takovou ji zkušení a učení lékaři doporučují a ordinují.“
    V Praze byl tehdy i obchod, kde se libverdská voda prodávala v lahvích, opatřených – „aby se podvodům předešlo“ – na hrdle písmenem L a pečetí.
    Rok po vyčištění staré Boží vody odkryli v Libverdě další železitou kyselku – Mariin pramen. Toho roku se také dočítáme, že „libverdská kyselka si podržuje od nejstarších časů po všech zemích největší věhlas.“ Roku 1793 pomohli lidé na světlo pramenu Kristiánovu a starou Boží vodu zasypali, aby se prameny „nevysilovaly“. To bylo v době, kdy Kristián Filip hrabě Clam-Gallas toužil vybudovat z Libverdy, „luxusní lázně a asyl pro trpící lidi“. Již tři roky předtím tam odhalili pomník lékařským celebritám, „fyzikusům“ a geologům, kteří se nejvíc o libverdské prameny zasloužili. Mezi arcislavnými jmény uváděl nápis na pomníku i dva dobročinné libverdské sedláky Königa a Neumanna, kteří se ochotně připojili k přání majitele panství a přispěli k zvelebení okolí a pohodlí lázeňských hostů“.
    Roku 1806 odkryli Josefinin a Vilémův pramen. Nastala zlatá doba libverdských lázní. Hrabě si tam postavil letní zámeček, vedly se knihy hostí, hudba vyhrávala a návštěvy stoupaly. Tehdy navštívil Libverdu hudební skladatel Carl Maria Weber: v červnu roku 1814 zde strávil dvacet dní. Ještě sto let potom vedli jizerskohorští patrioti spory o tom, jestli se slavná skladatel inspiroval pro scénu ve Vlčím dole ze svého Čarostřelce divokou přírodou Jizerských hor, jmenovitě roklí a vodopádem Štolpichu. Dnes již víme, že z řady důvodů tomu tak nebylo a že skálu Čarostřelec, stojící vysoko nad štolpišskou roklinou, pojmenovali horolezci až ve dvacátém století. C.M. Weber začal psát Čarostřelce v r. 1817 a premiéra byla o čtyři roky později v Berlíně. Při drážďanské inscenaci opery se některým libereckým návštěvníkům zdálo, že ve scéně poznávají na jevišti štolpišskou rokli, a tak vznikla ona pověst, že skladatel tvořil své dílo přímo v Jizerských horách.
    V srpnu 1843 se v Libverdě léčil český buditel Josef Jungman. A poslední „lázeňský sklípek“: nejbohatším libverdským hostem byla pravděpodobně ruská princezna a velkokněžna Anna Fedorovna, manželka bratra ruského cara. Žila v Libverdě v červnu 1807 a „ku svému pobytu v cizině pobírala roční apanáž ve výši 10 080 000 rublů.“
    Roku 1818 se v Libverdě pokusili znovu odkrýt kdysi zasypaný původní pramen Boží vody. Nepodařilo se to, ale při tom narazili na další pramen a pojmenovali ho rovněž podle jednoho z Clam-Gallasů pramenem Eduardovým. Všech pět pramenů – Mariin, Kristiánův, Vilémův, Josefinin a Eduardův – bylo nedaleko sebe u lázeňské kolonád, která byla postavena roku 1847.
    Prameny nebyly nijak vydatné, po 1. Světové válce museli lidé dokonce jímat drobné vývěry do cínových nálevek přímo na skále, svádět je do větších rezervoárů, jimi do potrubí a odtud do hlavního pramene. Na začátku století uživil ale Kristiánův pramen plnírnu lahví: roku 1910 vyvezli z Libverdy 200 000 lahví minerálky. Libverdská voda byla po pravdě vždy spíš lahodnou stolní vodou, prosycenou kysličníkem uhličitým, než pravým minerálním pramenem. Dlouho nebyla úředně uznána ani silná železitá kyselka Mariina pramene jako minerální voda, protože její chemické složení během času kolísalo. Teprve když roku 1936 byla Libverda povýšena na státní lázně, povolily úřady plnit do lahví libverdskou minerálku a tak také byla odtud exportována ještě po r. 1945. Roku 1950 – 1953 odkryli geologové dva nové vydatné prameny, které dnes slouží jako hlavní zdroj vody pro libverdské lázně. Jsou hluboké kolem sedmdesáti metrů. Třetí vrt je v horní části obce. Dosud se nevyužívá, je zapažen, ale dává o sobě přesto několikrát ročně vědět, to když kysličník uhličitý vyrazí pod velkým tlakem krycí poklop a na několik okamžiků tryská v Libverdě ze země až třicet metrů vysoký gejzír.
    Žijí tedy dodnes staré lázně – Líbezný ostrov u Božích vod – a dokonce znovu vzkvétají. Jejich prameny nejsou sice všemocné, ale pomáhá jim nádherné prostředí, mír a klid. Také lékaři se snaží, a tak, a tak lidé, kteří si v Libverdě léčí nervové choroby, vyčerpanost, stavy únavy, ale i nemoci kloubů, svalů a hlavně srdce, odjíždějí spokojeni, jak si to přáli ti, kteří před staletími zakládali libverdské lázně „ku všeobecnému užitku“. V r. 1971 se v Libverdě léčilo 4749 nemocných. Známý Obří sud stojí od r. 1931.
    Tím ale není jizerským léčivým vodám konec: pár kilometrů od Libverdy, v údolí Ztraceného potoka pod Měděncem, jižně od Nového Města pod Smrkem, vyvěrají ze země „divoké prameny“. Bez lázní a kolonády tryská minerální voda v lesnatém horském údolí a po několika metrech se mísí s vlnami Ztraceného potoka. Kdysi bývaly v údolí pod Měděncem tři prameny: roku 1861 ale vznikl spor mezi frýdlantskými majiteli panství a městskou radou Nového Města a oba horní prameny byly zasypány. Nad dolní kyselkou stojí dřevěný přístřešek. Na jednu stranu vede odtud cesta do hor, k severu směřuje cesta k Novému Městu. Tudy občas přicházejí lidé a do zahnědlých láhví čerpají divokou boží vodu.
    Jen kousek dál odtud k východu již leží zemská hranice. Hluboko pod ní přechází pod zemí z Čech do polského Slezska i geologický zlom – styk mladších žul a starších svorů a rul – a s ním přechází i zóna jizerskohorských minerálních vod: kysličník uhličitý, který je sytí, je jedním z pozůstatků horotvorných pochodů zemského nitra. Za hranicí, v údolí Černého potoka, leží nevelké lázně Czerniawa Zdrój, dříve Bad Schwarzbach. Jednou na podzim jsem se tam tajně vydal, chtěl jsem vidět, jak vypadají léčivé vody na druhé straně Jizerských hor. Za husté mlhy jsem překročil hranice u Beránka Božího – staré rudné štoly v údolí Hraničního potoka – a stoupal jsem zarostlou pasekou a vývraty na hřeben. Po třtinách stékaly krůpěje mlhy a ledová voda mě brzy promočila až do pasu. Vlhkými lesy, vyhýbaje se z dálky lidem, jsem došel do lázní Gzerniawa Zdrój. Měly sedm pramenů a malý lázeňský dům. Obec ležela na Černém potoku, který kdysi tvořil starou zemskou hranici mezi Slezskem a Lužicí.
    Do nejslavnějších jizerskohorských lázní slezské strany – do Flinsbergu čili Świeradowa Zdrója, v údolí říčky Kvizy – nebylo odtud daleko. Byly honosnější než Libverda. Velký lázeňský dům, kolonáda, park, nemocní Poláci srkali vodu ze zdobených nádobek. Napil jsem se také, přestože jsem byl dosud do půl těla provlhlý, kdo ví, kdy se příště podaří, abych znovu navštívil lázně, které před válkou platily za třetí nejsilnější radioaktivní lázně celého Německa. Byl to právě Flinsberg, který koncem minulého století podťal věhlas Libverdy a strhl ho na sebe.
    Ani tím ještě nekončí výčet jizerskohorských léčivých vod: zbývá ještě jižní úpatí hor. Vratislavin nad Nisou, nedaleko Liberce, jsou místem, kde měly v minulém století také vzniknout lázně. Již začátkem 19. století poznal jeden berlínský přírodovědec geologickou shodu jižního a severního pomezí Jizerských hor a předpověděl, že i v údolí Nisy by měl vyvěrat minerální pramen. Objevili jej až roku 1862: Pan Skolaudy tehdy zakládal ve Vratislavicích bělírnu látek, a protože k tomu potřeboval dost vody, vyhloubil u bělírny studnu. Vody bylo dost, jen měla divný zápach. Tři roky to přičítali nečistému potrubí, zbytkům trhaviny po odstřelu a prosakování balírenských látek. Potom si povšimla stará paní Skolaudyová, že jejich voda chutí připomíná libverdskou kyselku. Přicházeli lidé, někteří divnou vodu pili a jiní se jim zase vysmívali, že pijí odpad z bělírny. Pan Skolaudy nechal bělení a zařídil si na minerálním prameni hospodu a dokonce i skromné lázně. Podnik ale nebyl příliš výnosný, často v příštích letech měnil majitele a roku 1888 vyhořel. Čtyři roky tekl pramen bez užitku do Nisy. Pak založilo jedenáct vratislavických občanů akciový spolek. Nechali provést chemické analýzy vody, shromáždili děkovné listy a dobrozdání a roku 1893 jim architekt Schäfer postavil onen „japonský pavilónek“, který na prameni stojí dodnes. Dlouhá desetiletí se objevoval na reklamách, zářil novotou, vodotrysk před ním úhledně zurčel, pánové se ukláněli dámám a společenský život šuměl. Zemské místodržitelství svolilo, že vratislavská kyselka se může nazývat „pramenem Rudolfovým“ a voda začala znovu přinášet peníze. Ne dlouho: začátkem století chtěl bývalý ředitel Františkových Lázní vybudovat z Vratislavic renomované lázně, ale dopustil se řady chyb a nakonec nevhodným zásahem zkalil i původně čirou kyselku. Teprve když roku 1918 se stal majitelem studny pan Weber a Rudolfův pramen minerální vody se změnil na „Weberovku“, začala být vratislavská kyselka známá. Geologové zjistili, že kysličník uhličitý uniká ze stametrové hloubky podél žíly melafýru a sytí pramen. Podařilo se jim pak umístit nový hloubkový vrt a v r. 1966 ještě dva nové ve stošedesátimetrové a dvousetmetrové hloubce. Ty dnes poskytují tolik kyselky, že za deset dní naplní stejné množství láhví, kolik jich v r. 1897 akciová společnost naplnila za celý rok, a šestkrát víc, než jich v r. 1929 vyvezl do světa pan Weber.
    Daleko na východě odtud leží nedaleko soutoku Jizery s Mumlavou další hojivý pramen – lázně Kořenov. Za honosným názvem se ukrývá tzv. Mléčná studánka, kterou obyvatelé znali odedávna. Voda v ní měla stálou teplotu a zvláštní chuť. Prý minerální železitý pramen. Roku 1843 při něm postavil první lázně – domeček se třemi vanami – místní rodák pan Neumann, když prý „napřed na vlastní osobě vyzkoušel léčebnou blahodárnost vody“. Teprve další majitel, sklář Jan Riedel, dal zazářit kořenovské lázni: roku 1872 postavil velký lázeňský dům se čtyřiceti sedmi pokoji a osmnácti vanami. Doktor Klein dohlížel na řádné provádění „kúr vodních, sirných, rašelinných i oněch s přípravou smrkového jehličí“ a léčil jimi revma, dnu, krtice a nervová ochrnutí. Dnes chybí kořenovským lázním mnoho do bývalého, třeba i veleskromného lesku.
    Podobných menších či větších „lázní“ s nepatrným nebo vůbec žádným léčivým pramenem bylo v Jizerských horách v minulém století mnoho, patřilo to k dobrému tónu. Byly to vlastně jen ozdravovny pro zámožné lidi. Nejvyhlášenější byla Potočná u Desné. Tam založil roku 1839 dr. Schindler „studené lázně“ po vzoru Priessnitzových Lázní Jeseníku. Tchánovu starou bělírnu přebudoval na sanatorium, u domu založil umný „Magdalenin park“ a začal léčit pouhou čistou vodou, tehdy velmi vyhledávaným „knajpováním“. Trvalo ale dlouho, než si na to lidé v Jizerských horách zvykli. Doktor zprvu ztratil klientelu, vážnost i dobrou pověst, které do té doby používal jako praktický lékař. Teprve když se mu podařilo vyléčit těžce nemocného pacienta, jehož choroba odolala normálním lékařům, začali lidé znovu přicházet. Byly to i vzácné návštěvy, léčili se zde prý „hrabata, princové, profesoři a jeden biskup“. Ve studených lázních vládl tehdy čilý společenský ruch! Krásně o něm píše písmák Věnceslav Metelka z Pasek nad Jizerou ve svých Pamětech, které sloužily Václavu Raisovi jako přímá inspirace pro jeho Zapadlé vlastence. Metelka popisuje v kapitole „Bál v Potočníku“ život honorace ve studených lázních, když tam kolem roku 1843 s jinými českými muzikanty hrával. Dr. Schindler odešel na vrchlu slávy do Jeseníku jako ředitel lázní a nástupce dr. Priessnitze a to byl i konec potočnických studených lázní.
    Také Jablonecké Paseky nebyly od r. 1893 bez lázní: „ruské a římské lázně, basin s umělým vlnobitím a koupelové kabiny“ byly plněny sice jen vodou z nedalekých rybníčků, ale zato ústav nabízel svým hostům „masážní, hudební a čtenářské salony a pět restaurací“.
    Lázně měla i Smržovka, Lučany nad Nisou, rašelinné lázničky byly v Karlově u Hrabětic.

    Zbývají prameny a pramínky, studny a studánky, některé minerální a jiné ne, roztroušené po lesích a lukách Jizerských hor, málokým dnes již navštěvované. Sirný pramen se ukazuje na Jizerce pod Bukovcem těsně nad pravým břehem říčky Jizerky: zrzavé bláto, ze kterého po vyčištění prýští slabý hnědavý pramínek. Zvláštní „radioaktivní“ moc přičítali domorodci i pramínku v louce na opačném konci obce Jizerky. Dřív tam bývalo i korýtko, kterým tekla podivuhodná voda: když se lidem na Jizerce (ale i na Václavíkově Studánce, odkud sem lidé pro vodu chodili) nechtělo srazit mléko, stačilo do něj přidat pár kapek „radioaktivní vody“ a mléko se ihned poslušně srazilo. Přitom železitý pramínek byl i na Václavíkově Studánce, zatímco radioaktivní pověst měla studna u chaty po ní pojmenované U studánky nedaleko Smědavy. Pěkný pohled je na rezavý železitý pramen tekoucí ze skály a po ní přímo do Smědé v horní části Bílého Potoka na pravém břehu řeky nad chatou Krakonoš. O několik desítek metrů níž po proudu je ještě jeden, méně okázalý pramen.
    Na starých mapách jsou kyselky uváděny i v hustých lesích: pod Jezdeckou cestou z Jizerky na Souš několik set metrů východně od Bílých kamenů v lesním oddělení 111, také západně od Mariánskohorských bud v lese: na starých mapách byl tam nápis „Beim Sauerbrunn“. Dvě kyselkyy mají být i mezi dolním Jabloncem a Rýnovicemi. Byl prý i teplý pramen v Jizerských horách, ve Fojtce u domu čp. 130. Stará německá zpráva vypovídá o jeho začátku i konci: „V únoru 1830 se ukázal v tak řečeném Haselgrundu v prudké zimě a za silného sněhu podivný přírodní jev. Z kamenné jámy pronikal sněhem sloup páry zvíci lidské postavy, rozpouštěl sníh kolem dokola a zbavoval jej jeho bělosti, aniž vydával jakýkoli pach. Tento jev trval několik hodin a opakoval se i o několik dnů později. Při zkoumání otvoru tyčí byla nalezena prohlubeň 5 – 6 loket hluboká. Voda byla podrobena zkoumání a shledáno, že má stálou teplotu devíti stupňů Reaumura, ale bez léčivých účinků. Časem byl proto pramen zasypán.“ Bylo-li skutečně tak – nejednalo-li se o podvod či žert – pak je teplého fojtského pramene škoda.
    V lese pramení v kamenném roubení takzvané „potoční studně“ i potok Žehrovník, Žertovník, čili Žerdovka pod Dolní Černou Studnicí. Nedaleko odtud, při lesní cestě od pomníčku staré sklárny nad Hutí do Dolní Černé Studnice je, dosud ukrytá v mechu, rašeliníku a smrkovém houští 583. lesního oddělení polesí Velké Hamry, Mordýřská studánka. Až bude vyčištěna, bude i ona pěkná. Na nízkém balvanu mezi Francouzskými kameny a Tišinou je vytesán omšelý nápis „Pramen hraběnky Marie 1901“, snad na památku jedné z mnoha dcer posledního hraběte Clam-Gallase.
    Ani předposlední pramen, o kterém v Jizerských horách vím, není léčivý, přestože má zvláštní a mocné jméno – Mojžíšův pramen. Leží v masívu Císařského kamene, jižně od Vratislavic nad Nisou. Do roku 1876 neměl pramen jméno: chodívala tudy sice procesí na poutě do Milířů, na stromech kolem cesty visely svaté obrázky, ale jinak byl les u studánky opuštěn. Roku 1876 se sešla v jedné z vratislavických  hospod veselá společnost, ve které seděl i majitel lesa s poutnickou studánkou. Společnosti kraloval maličký švec Antonín Scholze. Švec se začal vypínat: „Vsaďte se, že se posadím se sudem piva k prameni a prodám ho!“ Sázka byla přijata a příští neděli vypili poutníci ne jeden, ale dva sudy! Hostinskému Wundrakovi, jehož pivo švec prodal, se obchod zalíbil: pronajal pozemek u pramenu  a postavil tam dřevěnou boudu. Švec vymyslel přitažlivé jméno – Mojžíšův pramen – a začal prodávat. Návštěv přibývalo a dosáhly vrcholu roku 1880. Za kvetoucím obchodem přilétli tažní ptáci: potulní obchodníci, boudaři, hudebníci. Tehdy praskla struna trpělivosti, protože Mojžíšův pramen se stal trnem v oku mnoha lide – okolním hostinským kazil obchody, rolníkům ničili výletníci louky a les. Přes protesty majitele byl podnik zakázán. Řádně povolen byl až za čtyři roky. Nový nájemce postavil zděnou budovu a ta přetrvala dodnes.

Výběr kapitol