O staré jizerskohorské turistice
Listuji starými libereckými časopisy a dosud v nich vídám ty staré pány v nejlepších letech a ne právě nejštíhlejších postav, jak v černých salonních šatečkách a lakovaných botkách si pevně vykračují přes jizerské močály a neschůdné lesy. Pánové jsou již dávno, velmi dávno mrtvi, ale na devadesát let starých fotografiích se jim dosud buřinky i nákrčníky lesknou a vyjímají se prapodivně mezi zasněženou klečí nebo v pralese pod horou Smrkem, kde dnes potkám nejvýš lesníka, dřevorubce nebo turistu, vyzbrojeného jak se patří do hor, ve kterých je odkázán téměř jen sám na sebe.
Turistika, jak ji známe dnes, zavítala do Jizerských hor v druhé polovině minulého století. Městští lidé vycházeli ve volném čase do blízkých hor, jejichž cesty - kupodivu - byly pěknější než dnes; pečlivě udržované a snad i pískem sypané. Pan hrabě nedovoloval ovšem chůzi po všech cestách, některé partie hor musely být uchovány pro zvěř. To ale nijak nevadilo, až na řídké vyjímky necítili tehdejší turisté potřebu vzdalovat se povolených cest; upřímně řečeno, jejich procházka tehdy vedla spíše za veselého hlaholu a ve větší společnosti kolem míst, kde bylo možné dostat něco dobrého na zub a sejít se s přáteli. A takových míst bylo tehdy v Jizerských horách víc než dnes.
Koncem století se začal silně vzmáhat německý Horský spolek pro Ještědské a Jizerských hory. Pro hory a turistiku vykonal během půlstoletí nesmírně mnoho: stavěl cesty, chaty, rozhledny, tiskl od roku 1885 do roku 1941 vlastní časopis a vydával mapy, které dodnes patří k nejlepším. Zdá se, že Horský spolek bxl pěkně ztuha po německu organizován: soudě podle pravidelně uveřejňovaných seznamů členů (bylo jich k osmi tisícům), bylo věcí cti i společenského nátlaku octnout se na řádkách přispěvatelů Horského spolku. Peníze zasílaly i rozmanité "stolní společnosti", hosté libereckých restaurací, továrníci, podnikatelé, tedy lidé, kteří měli k horské turistice asi dost daleko.
Zdálo by se, že veškerá činnost v Jizerských horách tehdy náležela německému obyvatelstvu. Nešťastné národnostní třenice koncem 19. a začátkem 20. století se samozřejmě promítly i do turistiky, ale první vlaštovku české jizerskohorské turistiky jsem objevil v dlouhé tištěné zprávě o Jizerských horách z roku 1899, kterou přednesl toho roku v Jilemnici známý český milovník a "objevitel" Krkonoš, učitel J. Buchar. Vybral jsem několik kratších pasáží:
"Hory jizerské tvoří sice nejbližší sousedství hor krkonošských, ale dosud jsou se strany naší téměř úplně zanedbávány. Vzpomínám si neutěšených nedávných dob, kdy v míře mnohem větší, než nyní, byla jedině cizota v Krkonoších pánem, i raduji se, že dnes jsou poměry ty pro nás mnohem příznivější. Zabezpečivše tedy české turistice rozkvět v Krkonoších, můžeme odhodlati se rozšířiti program činnosti i na sousedství jich, a to právem v první řadě na hory jizerské, jimiž nyní cestuje se rovněž jako v Krkonoších pohodlně. Četné silnice, veřejné i soukromé vozové cesty lesní i značené turistické stezky usnadňují cestování v míře veliké. Dnes nestává již přečetných překážek, které horstvo toto před lety pověstným činily. Skutečně o nich nepsalo a nemluvilo se jinak než jako o horstvu neschůdném, nehostinném, veskrze lesy porostlém a v nejhořejších svých částech pouze bažinatými pustinami bohatém. Ve středu těchto hor nebylo skutečně nikoho, kdo by pro turistiku měl smyslu. nebylo značení, cest, ani vůdců. Domácí obyvatelstvo všímalo si hor svých jen potud, pokud toho k obživě své potřebovalo. pro vnady božsky krásné přírody, která je na všech stranách obklopovala, nemělo citu ani porozumění. Nyní jsou tu zcela jiné poměry. Turistický ruch, který v pohraničních našich horách "dobří súsedé" naši v proud uvedli, zasáhl i jizerské pohoří, a to hlavně založením zvláštního turistického spolku "Gebirgsverein für Jaschken - und Isergebirge" v Liberci roku 1884. Rychle jím za sebou zakládány a značeny byly cesty, jichž rozcestí opatřována potřebnými ukazováky; na nejdůležitějších místech budovány chýše, rozhledny a zařizovány turistické poptavárny.
Nejsme zajisté z řad turistů, kteří jsou oproti návštěvě krajů německým obyvatelstvem obydlených. Jsme si zajisté vědomi povinnosti, že jako právoplatní prvorozenci v tomto království hlásiti se máme ke všem krajům, které k vlasti naší náležejí, činíce ji navždy nedílným celkem. Nezkracujeme proto plný požitek svůj z nevšedních krás a půvabů krásné domoviny své, ani pokud jde o hory jizerské. Můžeme přijati ujištění, že přes vyhlašovaný jich úplně německý ráz najdeme i v nich stopy živlu českého. Při vycházkách v horách těchto jest turistovi namnoze spokojiti se s obsloužením jednoduchým, a to v příčině stravováni a ubytování. Zvláštnosti Jizerských hor jest zařízení hostinců v myslivnách, v nichž zpravidla manželky pp. lesníků o dobrou kuchyni i řádný sklep osvědčují péči náležitou. Ve vyšších polohách jizerských jest podnebí drsné, takže půdu vůbec vzdělávati nelze. Horal zdejší pouze na louky jest odkázán. Chov dobytka jest však vzhledem ke krkonošům zcela nepatrný.
S vycházkami do hor jizerských nepočínejme příliš záhy. Jsou zde četná rašelinná místa, která i za počasí suchého jsou stálými mokřinami. Na těch ovšem zejména z jara, a to i v květnu i v červnu, byla by chůze nejvýše nepříjemnou. vedle toho i povětrnost sama bývá rovněž i tu dosti drsná."
Krásně to pověděl před tři čtvrtě stoletím pan učitel Buchar: Jizerských hory tehdy prožívaly zlatý věk své první skutečné turistiky a německý Horský spolek nad nimi ještě dlouho kraloval.
Ta doba minula. Čeští turisté ze Železného Brodu postavili nedlouho po první válce v r. 1924 pěknou chatu pod Muchovem na Černostudničním hřebeni. 24. září 1937 dopoledne chata vyhořela z důvodů, které nebyly nikdy objasněny, a nebyla již obnovena.
Z tehdejší doby, z dvacátých a třicátých let, pochází také většina obrazů Jizerských hor, na které se rád dívám. Připomínají, jak vypadaly hory dřív. Uvádím to v této kapitole proto, že o většinu z nich se zasloužili turisté, tedy přesněji turisté-malíři. Z českých umělců byla nejznámější dvojice liberckých rodáků a přátel Jaro Bera (1892-1962) a Joža Nastoupil (1888-1959). Chodili spolu po horách a spolu i malovali. Daleké zelené lesy, skály, močály. Je krásnější se dívat na obrazy než na fotografie: krajina z nich víc vstupuje do duše. Doma mám i obraz "Jizerské slatě" a od dalšího malíře a vášnivého turisty Bohumila Kinského, který žil - jen o málo mladšíí než oba shora uvedení umělci - v Novém Městě pod Smrkem. Namaloval na svých cestách na sta obrazů jizerských rašelinišť, lesů a hlavně skal.
Mezi válkami dohlížela na turistický ruch lesní správa, protože lesy měly tehdy zdaleka přednost před sportem. Pamětní kniha správy státních lesů dochovala zápis revírníka z Nové louky z r. 1930: "Škod způsobených lidmi v tomto roku není. Většinou jednalo se o přestupky chozením na zakázaných místech, lyžováním po kulturách a koupáním na zakázaných místech. Žádané pokuty byly zaplaceny dobrovolně."
Dnes turistických chat ubývá, dohled nad mladými lesy je nepatrný, cesty se leckde mění v hluboké výmoly (zato chodit mohou turisté po každé z nich, pan hrabě do toho již od r. 1929 nezasahuje) a zdaleka ne ze všech rozhleden je dnes možné pohlédnout na jizerské lesy. I tak je možné chodit po horách. Dokonce: ještě líp pro ty, kdo mají rádi samotu a pustnoucí, k sobě se navracející kraje. Náhorní planina Jizerských hor je zcela neobydlená, na dvou stech čtverečních kilometrech ve středu hor může poutník dostat jídlo jen na Smědavě a občas na Jizerce, nocleh pak snad - bude-li mít štěstí - pouze na Jizerce. Jinak nenajde obydlí, jen vichry a lesy, rašeliniště a skály. Smutné, ale krásné je cestování po Jizerských horách! Celý den možno jít a nepotkat člověka. A když třeba listopadová mlha lehne na pláně, tehdy teprve jsou hory krajem ztracenců, několika bláznivých poutníků, který v ten čas procházejí liduprázdnými deštivými lesy. Jídlo si na cestách musí nosit s sebou, o vodu pak v těch horách nouze není, hnědá voda rašeliniš´t prýští na každém kroku.
Nejsou ale Jizerské hory ponechány ani dnes zcela samy sobě! Několik turistických a tělovýchovných oddílů i vlastivědných spolků se o ně stará a společně pečují rozmanitým způsobem o lidi, kteří sem přicházejí. Takřka každou neděli se konají vycházky, závody, běhy, výlety, celostátní srazy. A tak hluboko v horách, kam mládež většinou nedorazí, potkávám občas skupiny čilých stařen s hladkými čílky, jak v těžkých sukních slídí s neutuchajícím zájmem po krásách a zajímavostech Jizerských hor. Kráčejí zvolna, ale nic neunikde jejich vděčné pozornosti. Vedou je starci se sukovicemi a jejich vůdce ukazuje holí do všech lesních koutů a hlasitě poučuje: jsou sympatičtí. Blíž k okrajům hor potkávám mladší turisty, kteří zmáhají některý z mnoha závodů a pochodů Jizerskými horami. Rozdíl mezi během a chůzí, turistikou a atletikou při těchto podnicích mizí: pachtí se všichni, někteří s větší námahou, jiní s menší, vždyť účelem dvouapůlkilometrového závodu do kopce z Liberce na Českou chalupu stejně jako padesáti či stokilometrového pochodu je být v cíli co nejdříve. Při říjnovém dálkovém pochodu Jizerskými horami, Jizerské stovce, vyrážejí chodci, či spíš běžci, z Liberce o půlnoci, bloudí s lampičkami horami, krátí si cestu mezi kontrolami a někteří se nechají během závodu i zásobovat jídlem a suchými botami. O dvacet hodin později vrávorají předměstími Liberce poslední, nejméně trénovaní účastníci. Mají skleněné oči a zvláštní, širokou chůzi. Další noc pak bezvládně odpočívají, mastmi ošetřeni, na pryčnách turistických nocleháren: jednou za život je prospěšné zkusit ujít sto kilometrů.
Šlechtou mezi jizerskohorskými turisty jsou orientační běžci. Mají svoje zvláštní mapy, umné kompasy, atleta již nerozliším od turisty. Za tichých večerů pak běhají po nesčetných pěšinkách a průsecích na úpatí hor: trénují. Večerní běžci propůjčují Jizerským horám krásné zdání Skandinávie, kde běh je nejrozšířenějším sportem, zábavou, která spojuje rodiny, přátele.
Z jiného rodu jsou trempové, zvaní čundráci. I oni patří k jizerským turistům, i když o podobný titul asi nestojí. Jejich eldorádem bývalo údolí Kamenice nad Josefovým Dolem, zlaté údolí s čirou řekou, která syčela mezi obrovskými balvany, kanadské údolí mezi hustými smrčinami, plné zastřešených skalních výklenků, přístřešků z větví, bědných loží z jehličí, ohnišť, totemů. Údolí, které pohltí přehradní vody. trempská tábořiště, ukrytá v lesích, jsou nebo bývala i na horní Černé Nise, Blatném i Červeném potoce. Kdykoli vidím, jak do hor stoupá svobodná tlupa mládenců a dívek v podivných kloboucích, se lžící v botě, s karabáčem u pasu a s dekou či celtou, pod níž stráví kdesi ve skalách u ohně noc, kdykoli slyším, jak duní zem pod těžkými bagančaty a cítím vůni potem prosáklého koženého krzna, napadne mě: nejsou to vlastně oni, často nevědomí, vysmívaní a obávaní, nad nimiž vlaje vlajka svobody dávných turistů, vlajka dob, kdy cesta do hor byla ještě dobrodružstvím a jitro nejisté noci bylo v nedohlednu? Mnozí z nich mají i básnivé duše, přejmenovali údolí, vody i poloostrovy jmény dalekých krajů z cestopisů, jmény, která nenajdete na žádné mapě Jizerských hor. Kamenice byla Údolí karibů, Karlovská huť nesla jméno Údolí měsíčního svitu, Červený potok nazývali Údolím hromu. Cíp přehrady na Černé Nise měl zvláštní aljašské jméno Ferryho claim. Podobná jména dávali i svým trempským osadám: Kondor, Modré plameny, Rikatado, Osamělá hvězda, Utah, Zavátá stopa, Tabu, Yukon, Tarpan, Severní Rives, Psanci, Westmani, Indiáni. Myslím, že trempové Jizerským horám vědomě nikdy neuškodili. když zestárnou, jejich osady - složené často jen z překvapivě mála členů - se rozpadnou nebo se přestěhují do chat a domů, a to je konec trempské slávy. Na vrcholovém skalisku Olivetské hory, proslulém Islandu, zbyla po čundrácích jen islandská vlajka, nastlané větve a daleký rozhled.
Zbývají již jen skuteční klasičtí turisté, obětaví pečovateléé o značkované jizerskohorské cesty. Pomalovali v horách desítky kilometrů cest a vytvořili snad nejhustší síť turisticky značených cest v českých horách. Musíme se - po čtvrtsoletí - přiznat, že za divočejších dnů svého mládí jsem jim tuto činnost zazlíval, zdála se mně rozporuplná: turisté, kteří bezpochyby touží po přírodě co nejzachovalejší, musí přece vědět, že vyznačení a zpřístupnění nejkrásnějších koutů hor přinese vzápětí jejich devastaci, návštěvníci mohou být sebeslušnější, působí zhoubně již jen svým množstvím. A tak jsem kdysi velmi tajně, s pocitem světce-barbara, strhával ukazatele a zamalovával turistické značky alespoň při cestě z Předělu na Jizerku: močály Jizery musely být stůj co stůj zdaleka chráněny. Dnes to již nedělám.
Líbí se mně i tábořiště nejmladších jizerskohorských turistů. Na Farské louce v oldřichovském polesí spočívají v červenci mezi lesy indiánské stany. Odjedu tam s osmdesátitisícového Liberce vlakem za pouhé dvě koruny a za hodinu chůze se octnu ve svobodném světě. Lesy jsou tam dosud zelené, skály vlahé a vzduch ještě čistý; maliny, houby i borůvky tam zrají pro každého a v lesích tlí dřevo na mnoho večerních ohňů; u stanů proudí v potoce lahodná sladká voda a za mlžných jitřních úsvitů přelétá posledním táborovým hlídkám nad hlavami černý čáp. Hora Poledník uzavírá strmě letní obzor: podivuhodný, osamělý a tichý kraj na hranici luk a lesů. Vážím si toho, i to se změní, nebude stále stejně.
¨To je součastnost. Zprávu o nejstarší jizerskohorské turistice jsem našel ale již z roku 1845 a zdá se, že pan Straube na Jizerské hory dlouho nezapomněl. Vypůjčil jsem si v Univerzitní knihovně prastarý český, ale i německy psaný časopis "Panorama vesmíru k obveselujícímu poučení pro každého a pro všechny země" a při čtení mně vyvstaly před očima staré Jizerské hory v celé své kráse. Sto třicet let od té doby uplynulo, ale mnohé z toho by se mohlo přihodit v Jizerských horách i dnes. Panu Straubemu, který trávil v červenci část dovolené ve Frýdlantě, poradil kdosi, aby před výletem do Krkonoš zkusil ještě Jizerské hory. Pán, který měl, jak poznáme, daleko do otužilého poutníka, počkal, až tlakoměr dosáhl uspokojivé výše, a vydal se na cestu. Doprovodíme ho na jeho pouti jen z Jizerky na tehdejší pruskou Velkou Jizeru a zpět na Smědavu. Čtěte pečlivě, vaší pozornosti se předkládá překlad části zprávy jednoho z prvních jizerskohorských turistů:
"V tomto kraji v okolí Jizerky jest zjev poutníkův již velmi vzácný, a tak pouze proto, že byl právě oktáv velkého církevního svátku, se stalo, že jsme potkali neveliké procesí, které se za zpěvu ubíralo přes hory do Hejnic. Podnebí Jizerky jest velmi nehostinné a teprve třetího dne nám počasí dovolilo se odtud vybrat k další cestě. Po dvou deštivých a mlžných dnech bylo třetí jitro tím nádhernější. Atmosféra dovolila zářiti nejzazsším dálkám v nejprůzračnějším světle. Za dobré mysli jsme uchopili své poutnické hole a vydali se za vonnou jitřní svěžestí, abychom dosáhli břehů řeky Jizery. Dobrých pět čtvrtí hodiny jsme klopýtali bídnou cestou, sutí, kořáním a houštinami, cestou necestou divokým smíšeným lesem. Spíše jsme vrávorali, než řádně šli a nevycházeli jsme z obav o zdravé údy. Konečně jsme dostihli břehu a nalezli tam odměnu za všechny strasti cesty: stěsnány do skalin syčely vody Jizery s mocným běsněním. Koryto řeky, vyplněné balvany, ukazovalo bezpočet vírů. Vlny bily do mocných skalních bloků a čas od času nesly ne svých hřbetech strom, který vyrvaly svému rodnému břehu.
Odlehlost a osamělost, ano, to jest to pravé slovo pro končiny poříčí Jizery., jakmile jsme se vymanili z míst, do kterých jsme sestoupili a ubírali se dále proti proudu vstříc vyšším horám. U našich nohou teď vratká lávka spojovala oba břehy, obě země: neboť tento břeh náleží Rakousku, onen je již pruský. Odtud vede úzká stezka do Karlshalu, kdež se nalézá sklářská huť, jejíž kouř, patrný až z Bukovce, jest na hodiny jediným znamením lidského života v těchto končinách. Jinak pustina kolem dokola.
Jakmile jsme se dostatečně posilnili, vydali jsme se na další cestu proti proudu Jizery. Břeh, po kterém jsme putovali, nenesl, žel Bohu, nejmenší stopy byť i nejskromnější pěšiny vhodné pro lidskou nohu. Břeh byl v krátké době tak skalnatý a spadal k řece takovým způsobem, že o tom, abychom postupovali na rozhaní souše a vody, nemohla být nejmenší řeč. Museli jsme proto být pamětlivi, že jest nutno nalézti alespoň náhražku řádné cesty. Nebylo příliš z čeho vybírati: jediný možný způsob další cesty, nechtěli jsme zcela ustoupiti od svých předsevzetí a vrátili se, spočíval v tom, že jsme byli nuceni prolámati si sami stezku divoce zarostlým lesem na úpatí kopce. Co živ budu, nezapomenu nikdy - do nejdelší smrti - na tuto partii cesty. Skákajíce z útesu na útes, nevědouce nikdy, kde se noha octne, protože vysoká tráva a divoká křoviska nedovolila spatřiti pevné půdy, bezpočtukrát se zřítivše, protože noha se smekla na hladké ploše či vyčnívajícím skalisku, mžikem oka odměřujíce vzdálenost nejbližšího skoku, přičemž ovšem nutno pečlivě hodnotit podrost, který je nutno rukama rozhrnovat, brzy se octnuvše v močálu, brzy se zřítivše mezi dvě skaliska, jejichž mechový pokryv, který je spojoval, byl mylně považován za dostatečně pevný, aby udržel poutníka, derouce se vpřed s pokožkou rozdrásanou - potřebuješ ještě více, milý čtenáři? Tato děsná cesta trvala nejméně čtyři hodiny, přičemž naši nosiči z Jizerky, kteří nám též měli sloužit jako vůdci, se neustále drželi co nejúzkostlivěji v zadních řadách a teprve, až jsme vychutnali plody veškerého nepohodlí cesty, se vydali i oni po našich stopách! K tomuž přimysliž si chmurný, příšerný kraj: drsné hory, temné jehličiny, neoživené jediným listnatým stromem, a kam oko dohlédne pouze rozervané, vichřicemi vyvrácené, tlející a lišejníky a mechy pokryté olbřímí kmeny, kolkolem pak chřadnoucí a k smrti se kloníci rostlinstvo - nikde jediná stopa lidské stezičky, ba co víc, ani jediné znamení života vůbec! Hrobové ticho stojí nad lesy, nezatřepotá se motýl ve vzduchu, cvrček v trávě, ani ptáček na stromě se neozve, slypýš se po zemi neprosmykne, brouček nezabzučí, ani komár nad vodou nezatančí, jen zřídka divá zvěř při prudkém útěku zakomíhá houštím; strach budící ticho leží kolkolem a šílenství a děs by musely přepadnout poutníka, který by se odvážil ubírati se samojediný těmito bezcestnými a divokými končinami!
Po čtyřhodinovém plahočení výše popsaným způsobem, došli jsme k tak řečené Velké Jizeře, jedinému to obydlenému místu vůkol, kterého jsme chtěli, zchvácení a utrmácení, možno-li stůj co stůj dosíci a od kterého nás nyní ještě dělila dosti široká řeka.
Vzali jsme naše průvodce v potaz, na jakýže způsob bylo by nejlépe se dostati na pruské území Velké Jizery: řeka byla totiž všude dosti mělká, aby bezečně mohla vésti vor. Smějíce se, ukázali tito chlapíci na svoje široká záda a ujistili nás, že není jiný přechod možný, leč na jejích plecích, nechceme-li totiž sami brodit vodami Jizery. Vstoupili jsme tedy na ramena samozvaných Atlasů a v několika málo minutách jsme se octli na opačném břehu - na Velké Jizeře! Je položena v rozlehlém, od severu k jihu se mezi lesy táhnoucím údolí, protékaném řekou Jizerou, v němž je roztroušeno několik domů; jinak je údolí porostlé travou a zčásti kosodřevinou a velmi močálovité.
Statně jsme kráčeli k domům Velké Jizery, které po nás nyní byly lákavější, než všechny rezidence a hotely civilizovaného světa. Přesto jsme se nemálo ulekli, když naši průvodci pokazili naši radost sdělením, v němž líčili obyvatele Velké Jizery jako prohnané pašeráky, zloděje dřeva, pytláky a velmi nevhodným s nepřípadným způsobem nám připomněli teprve rok starou tragiskou pytláckou příhodu, o kterou se svého času hojně zajímal i tisk a která se odehrála právě na Velké Jizeře. Obrazy, které nám takto - a to po hříchu již poněkud pozdě - naši ciceroni líčili, byli natolik málo lákavé, že bychom se byli nejraději obrátili, kdybychom se vzájemně neostýchali přiznati strach. Naoko jsme se vzmužili a pochodovali jsme přímo, jak to jen četné bažiny dovolovaly, k hostinskému domu, který nám průvodci označili jako "podnik pro honoraci", zatímco oni odešli do mlýna, náležejícího témuž majiteli.
Domy, které jsme cestou míjeli, se podobaly krkonošským boudám jako vejce vejci a rovněž obyvatelé, pokud jsme je mohli zahlédnout, se ničím od tamních horalů neodlišovali. Byl jsem tudíž nadmíru zvědav poznati "hotel," který byl proslulý svým zařízením "pro honoraci". Již jeho zevnějšek značně snižoval předchozí naděje, které jsem vkládal do místa našeho dnešního noclehu. Do "hotelu" jsme vešli polorozpadlými vraty, prošli kolem ne právě málo aromatické hromady hnoje a vstoupili do vestibulu. Byl ověšen tesařských náčiním a domácím nářadím, dočerna začouzen a špinavý a na všech stranách bezprostředně sousedil s dalšími místnostmi, o čemž jsme se vzápětí přesvědčili, když z levého vchodu proběhlo pod našima nohama chrochtající prase, zatím co z dveří napravo vyšla ušmudlaná děvečka s polonahým děckem v náručí a s vyvalenýma očima se nevybíravě tázala drsným dialektem zdejšího kraje, čehož si žádáme. Z vnitřku domu, poháněn ranami biče jakéhosi pacholka, se vyřítil mohutný býk, obrovité zvíře s tak zlým a hrozivým okem, že jsme zděšeně couvli a byli mu vděčni, když s pohrdavým výrazem zabočil do týchž dveří, z nichž před okamžikem vyběhl vepř.
Nechali jsme se poznati jako cestující, kteří hodlají přenocvovati, a hostitel - to bylo nutno uznat - nás vyšel uvítat a skutečně zdvořile nás nutil, abychom vstoupili do jizby. Ta byla však takového vzezření, že kdo by ji jednou soatřil, nevstoupil by do ní po druhé bez přinucení. Jizba byla sbita z trámů a prken, tak jako ostatně všechna stavení. Ze stropů i stěn stékala vlhkost se špínou. Podlaha jen zřídka kdy zakusila dobrodiní čisté vody a po barvě, kterou bývala kdysi natřena, nezůstala ani památka. Ve stejném duchu bylo i hrubé, pouze stolu, lavic, několika židlí a podnožek se sestávající zařízení jizby, vše do černa očouzené sazemi, bez stopy čistoty, ponecháme-li totiž stranou tak nepatrný nádech krasocitu, který činil tuto ubohou chatrč obyvatelnější: jediné znamení blahobytu bylo vystaveno v polici vedle dveří a spočívalo v několika málo cínových a ve větším množství hliněných mísách, talířích a dále v lahvích a sklenicích, vedle nichž se stkvěly četné džbány a džbánky. Jinak se ukázali všichni obyvatelé domu jako velmi laskaví lidé, pomáhajíce nám z mokrých bot a promočených oděvů a s velkou ochotou konali, cožkoli jsme požadovali. Přiznám se, že celkový dojem z "hotelu" ve mně vyvolával takřka nevolnost a působil na mne jako málo co jiného, a tak jsem seděl nerudně a beze slova v rohu jizby, polomrtvý únavou a přes míru sklíčen odporem a vedrem; opomenul jsem totiž poznamenati, že kamna doslova žhnula, aby pomohla připraviti večeři. Rozhodl jsem se po zbytek večera postiti, když jsem spatřil břečku, kterou pod názvem "polévka" uchystala paní domu a jejíhož líčení čtenáře raději ušetřím. Nicméně v zájmu pravdy nesmím zamlčeti, že pstruzi voněli znamenitě a mým společníkům šli dobře k duhu.
Jisté jest, že hraběcím návštěvám nelze Velkou Jizeru doporučiti, ale i prostý cestující, pokud není zcela obdařen zarážející cynickou nenáročností, by měl trmácet své unavené údy raději ještě o pár hodin déle, než zůstati zde, kde nenalezne nic víc, než bědnou zdvořilost a dobrou vůli.
K našemu nemalému údivu byla nám k snídani donesena pravá káva; hrnky byly z hrubé kameniny, zdobené topornými kresbami a ještě topornějšími průpovídkami, které svědčily o tom, že "servis" pochází z různých časů. Lžíce pak byly - z olova!
Vyrovnali jsme svůj účet, který - navzdor všemu - nebyl právě nejnižší, a kráčeli jsme ke vratům. Vidouce ale, že se opět otevřela nebesa - jak se ostatně dělo téměř stále během této cesty - a z nich padá liják jako voda ze stavidel, museli jsme se plni zoufalství vrátit a ještě celý další den a noc stráviti v tomto bezútěšném místě!
Následujícího jitra bylo nebe kalně šedé, ale již nepršelo. Nejisté počasí nám nezabránilo, abychom ihned nevyskočili z lůžek a bez meškání se nevydali na cestu. Klečí a bažinami jsme prošli nejpřímější cestou, sami jsme tentokrát přebrodili Jizeru, navzdor tomu, že byla mnohem vzdutější než před dvěma dny, a téměř s dojetím jsme líbali otcovskou půdu na druhém břehu. Žel, přijetí nebylo právě nejpřátelštější! Nestačili jsme ani vystoupit na břeh, když začalo tak silně pršet, že jsme nevěděli nic lepšího, než - v nedostatku jiné ochrany - schouliti se pod kosodřevinu a ponechati laskavosti lijavce, aby respektoval naše přístřeší. Při této příležitosti jsme uslyšeli poprvé v životě i ptáka, kterého nazývají kulíkem. Jest to jakýsu druh čejky, jehož smutné volání v nás vyvolávalo melancholickou náladu. Či snad se nám to pouze zdálo, jsouce v této jednotvárné divočině, nad kterou těžce viselo šedé nebe a z níž bylo patrno stěží co jiného, než několik mlhou zahalených hor, pustá pláň a bědné chatrče, z nichž jsme se právě vymanili, sice bohatí na zkušenosti, které nám ale v tomto okamžiku nebyly příliš platné?
Když déšť ustal, byli jsme beznadějně promočeni, takže jsme se bez meškání vydali na další cestu. Ta nás pak vedla přes tak řečený "klavír" - močálný úsek, kterému propůjčila jméno zvláštní okolnost, že totiž do něj vybíhaly kořeny kosodřeviny, porůznu se lámajíce a proplétajíce na způsob klávesnice a tak každý rok zde byl provázen mlaskavým zvukem kořenů, pokud tento zvuk, ještě mnohem příšernější a nepříjemnější, nevydala sama noha poutníkova, sklouznuvši z kořene do bažiny. Tento druh putování, a to stále do kopce, trval téměř hodinu a byl stejně namáhavý jako nebezpečný.
Posléze vypukla bouře, provázená krupobitím, hromy, blesky a lijavcem. Strašný orkán lomcoval olbřímími jedlemi, hrom burácel se zvláštním, děs vzbuzujícím duněním a liják s velkými kroupami, které v těchto horách doprovázejí téměř každý déšť, prudce bičoval náš obličej. Obzor se zcela zatemnil, a tak jsme v krátkém čase ztratili správný směr cesty a bloudili jsme v bezcestné, pralesu podobné divočině, aniž jsme věděli kudy kam, brodili jsme se po kolena v močálech, neboť celý les se proměnil v jediné jezero, klopýtali jsme o kořeny a pahýly stromů, které zde ležely po tisících, a nerozlišujíce zrádný mech od pevné půdy, propadali jsme se jako štvaná zvěř, s oděvy, obličeji a údy rozdrásanými a naše těla k tomu zakoušela shůry silnou a nepřetržitou sprchu po celých pět hodin. Nejenže jsme byli na kůži promoklí, ale i vše, co jsme měli v kapsách a ve vacích, bylo rozmočeno k nepotřebě. Konečně, konečně jsme vyšli z lesů na pevnou cestu a seznali jsme - nemálo potěšeni - , že se nalézáme na cestě za Smědavou, kam jsme také, přestože ležela mimo náš původní cestovní plán, neprodleně zamířili a brzy se tam i octli. Odtud jsme také, což bylo nejdoporučeníhodnější, soustoupili do Bílého Potoka, pevně rozhodnuti dát navždy vale dalším expedicím do tohoto strašlivého kraje."