O nejkrásnějších safírech Evropy

     Sedím pod lesem na břehu Jizerky, nohama nad vodou kývám, prsty do zlatohnědé vody namáčím: je jarní den. Podle mnou vtéká do Jizerky potok, potůček, slyšet není v mechovém šeru. Nad hlavou letí hejnko čečetek, ve vzduchu stojí pravěká vůně rašelin: zdá se, že všechno je tak zde odedávna. Tráva, liduprázdno, kleč, ticho, ostřice. Ale není, potůček se nadarmo nejmenuje Safírový. Vtéká do říčky Jizerky na horním, severozápadním konci osady, které říčka propůjčila svoje jméno i slávu. Sedím na neobyčejném místě, kdo by řekl, že přede mnou tiše odpočívá nejslavnější české naleziště drahých kamenů z konce 16. století. Místo, odkud byly odnášeny nejkrásnější safíry Evropy, z nichž některé se prý vyrovnaly safírům cejlonským, nad které není. A safír? Čtvrtý nejcennější drahokam světa! V písku pod rašelinou a pod dnem potoka ležely i rubíny a velmi vzácně snad i smaragdy. Rubín, nejcennější drahý kámen vůbec, diamant je až na druhém místě, smaragd až na třetím. Čečetky oblétly vrchoviště, křídla je dál nesou kamsi za lesy. Zlatohnědá voda plyne.
     Kdo se první nad ní sklonil a vylovil z ní barevné kameny, nevím, je to již velmi dávno. Pan Bibrstein přece již v r. 1542 vypověděl, že už "sto roků tu dali šorfovati" a onen hraniční spor mezi navarovským a frýdlantským panstvím nevznikl tehdy pravděpodobně kvůli trávě, dřevu ani milířům, ale kvůli drahým kamenům. V r. 1585 tady měli Smiřičtí "důl vygruntovaný na louce k hledání drahého kamení", ale o rozsáhlé kutání asi nešlo: Jizerka byla tehdy ještě nelítostným pohraničím, kde majitelé obou panství nechávali své lidi "jímati a oči jim loupati" a kde komorník Chlivenský nenašel r. 1578 kvetoucí zlatokopeckou osadu, ale pustinu bez jediného obydlí.
     Kořeny safírové slávy Jizerky jsou ještě starší, ale ne již asi o mnoho: patnáctého století bylo zlatým věkem a začátkem cest potulných hledačů zlata a drahých kamenů. Prvních z nich pocházeli asi z tehdy nejkulturnější a nejpožitkářštější evropské země, z Itálie, kde potřeba drahých kamenů byla největší. Národnost hledačů tak propůjčila na staletí jméno " vlašské" slávě sudetských hor. Daleko od slunných Benátek a Florencie se toulali cizozemci středoevropskými horami a z jejich chladných vod vypírali v pustinách drahé kameny. S Vlachy i po Vlaších přicházeli jistě i další cizinci, Valoni, Vlámové, ale ty již domorodí obyvatelé nerozlišovali. Všichni byli prostě Vlaši. Jejich eldorádem byly Krkonoše a s nima i Jizerské hory, které lidé před staletími nerozlišovali, považovali je jen za lesnatou, nejzápadnější část "montes corcontici" čili hor krkonošských a také je tak nazývali. V 15. století chodili prospektoři asi horami ještě zcela pustými a pracovali na vlastní pěst. V Jizerských horách po nich lidé nazvali Vlašský hřeben, ze kterého přitéká Safírový potůček, v Krkonoších je připomíná hora Jínonoš. Je to překlad nepřesného německého jména Reifträger, správný a původní název prý byl Reffträger, na paměť hledačů drahokamů, kteří procházeli horami s krosnami - německy zvanými das Reff - na zádech.
     Tehdy se zrodila sláva Krkonoš a Jizerských, sláva, která přečkala staletí až do dob, kdy v horách již žili domorodí horalé, kteří se také chtěli podílet na zemském bohatství. To již bylo ale pozdě: sláva přetrvala, bohatství se vytratilo. Čím více se vytrácelo a čím méně drahých kamenů v horách bylo, tím dychtivěji vzpomínali horalé na staré Vlachy, kteří již do hor nepřicházeli; pídili se po jejich zkušenostech a po znameních, kterými si kdysi označovali svá naleziště v divokých horách. Z Vlachů se staala legenda, vyprávěly se o nich pověsti. O černém kozlu, který doprovázel svého vlašského pána do hor a pomáhal střežit jeho tajemství: když jednou starý horal Lorenz z Velké Jizery tajně Vlacha sledoval, aby objevil jeho jámu, vyběhl kozel z lesa, posadil si vytřelce na hřbet a shodil ho do Jizery. Také vzduchem létali Italové v jizerskohorském kraji! Nejeden domorodec je viděl, jak přilétají z vlašské země a stejnou cestou se zase s bohatou kořistí vracejí. Stačilo Vlachu jen roztáhnout kabát, posadit se na něj - a letěl jako vítr! Dokonce tak odnesl na návštěvu do daleké italské země jednoho z horalů a vzduchem ho zase dopravil do Jizerských hor. Domorodec se prý probudil přesně na místě, odkud nastoupil dalekou cestu.
     Ze všeho nejvíc ale pátrali horalé po "vlašských knihách", které měly po dávných prospektorech zůstat a ve kterých prý byla zapsána všechna jejich tajemství. Takové knihy si cenili nade vše, pravda se v nich mísila se sladkou nadějí, která neumírala ani dlouho po tom, co poslední Vlach sešel z hor. Bádání o krkonošských a jizerskohorských hledačích zlata a drahokamů, Vlaších, vlašských knihách a znameních bylo velkou módou slezských vlastivědných badatelů na přelomu našeho století. Časopis Wanderer im Riesengebirge zaplňovali dlouhými úvahami o pravdě a mýtu dávných prospektorů a nejstarší zprávu se jim podařilo najít již z první poloviny 15. století. Je to známá Vratislavská vlašská kniha čili ukazatel horních děl v Horní Lužici a Slezsku. Pokud uznáme její pravost, dovíme se, že listina obsahuje asi pět různých, odlišným slohem psaných zpráv o nerostném bohatství hor. Část zprávy se připisuje Italovi Antoniovi Medicimu z Florencie, který přicestoval do Vratislavi prý r. 1410 a popsal cestu k "ametystům hor krkonošských". Druhým nejčastěji jmenovaným hledačem drahokamů byl Johannus - Vlach z Benátek. Těžko říci, existoval-li vůbec, ale v každém případě je osobou, která nejčastěji vystupuje v mnoha a mnoha "vlašských knihách," psalo se v nich o tajemných cestách do nitra hor, o potocích, ve kterých leží ryzí zlato a o skalách, ve kterých se blýskají drahokamy. Vlašské knihy byly psány většinou německy, často promíseny českými slovy, která jim dodávala větší tajemnosti. Jedna z nich se našla před několika desetiletími v Lučním mlýně u Smržovky v Jizerských horách. I ona začíná, podobně jako ostatní, slavnostním "Já, Johann Vlach z Benátek, doznávám tímto, že jsem od mládí a se svým otcem z krkonošských hor mnohý majetek ve zlatě a stříbře odnesl a kdo chce tak podobně činiti a hledati, musí to v bázni Boží prováděti, pilně se modliti a cestu do jmenovaných hor krkonošských sledovati a atm popsanými znameními usilovně se říditi a pak ve jménu Božím započíti hledati". Jiná vlašská kniha z 18. století zvěstuje: "Až přijdeš ke kameni, vydej se stezkou vzhůru až k vodě a tam nalezneš zelenou Jizerskou louku. Tam kopej pod mechem a najdeš přemnoho rostlého zlata". Nebo citát z roku 1764: "Na louce Jizerské v krkonošských kopcích leží mnoho zrn zcela modrých drahokamů, dobrý kov i ryzí zlato a stříbro". Vlašská kniha z Nového Města pod Smrkem z konce 17. století popisuje cestu "k potůčku, který 14 000 kroků za Městečkem z hor schází a v němž zlato, lazur, granáty a síru nalezneš."
     Málo jsou dnes platné vlašské knihy. Svědčí jen o lidské touze po zbohatnutí a - až na řídké vyjimky - se dnes nelze podle nich v horách vůbec vyznat. Jsou přeplněny tajuplnými narážkami, čarovnými kořeny a mandragorami. Jak už to bývá: nejblíže pravdě a nejcennější jsou ony nejstarší vlašské knihy, které sloužily za základ pro opisování.
     Lidé ale vlašským knihám věřili; ještě koncem minulého století žili na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor domorodci, kteří nejenže nechtěli prodat nebo věnovat svoje, zřejmě pracně a s chybamy opisované vlašské knihy do muzeí, ale odmítali je i komukoli ukázat. Dochovala se i jména některých: zedník Gerber, sklomalíř Leder, oba ze Slezska. Chodili po horách a hledali podle knih dávná znamení, která je měla zavést k pokladům. Jistě i oni znali tu starou pověst z krkonoško-jizerského pomezí: Do poslední vesnice na okraji hor přišel kdysi cizinec a najal si jednoho z domorodců jako doprovod. Cizinec směřoval k horám; vedla ho tam zvláštní listina se zakresleným plánem. Přišli až hluboko do hor, do míst, které neznal ani domorodý průvodce. Vlašská kniha je přivedla k prameni, ze kterého tryskaly perly. Cizinec nabíral bohatství plnými hrstmi se slovy: "Nyní mám dost na celý život." Jakmile se průvodce pod horami s cizincem rozloučil, utíkal zpět do hor, ale zázračný pramen již nenašel.
    A co onen obravský diamant, o kterém psal sám vedoucí hraběcích Schaffgotschových rudných dolů Jugel v první polovině 18. století? Slyšel o něm prý od "zcela důvěryhodných lidí": Vyšel tehdy do hor jeden curiosus, hledač drahokamů, z vesnice Schreiberhau na slezském pomezí Jizerských hor a krkonoš, aby se poohlédl, jak doba velela, po drahých kamenech. Stoupal do hor k jihu a náhle před sebou spatřil obrovský, jako pec velký balvan, který zářil neobyčejným leskem a jasem. Dlouho trvalo, než se curiosus vzpamatoval: kladivem odlomil část kamene, místo si poznačil a spěchal domů! Tam rozbil drahokam na menší kousky a jeden z nich svěřil sousedovi, který odcházel na trh do Vratislavi. Tam jej od něj zlatník okamžitě odkoupil za dva tisíce zlatých. Sousedu se po návratu domů nechtělo s pravdou ven a pochlubil se penězi, až když mu curiosus slíbil, že mu místo ukáže a nechá kus skály uloupnout. Jakmile nálezce slyšel o ceně, spěchal s dalším, menším kouskem sám do Vratislavi a prodal jej za tři sta zlatých. Potom se oba sousedé vydali do hor. Cestu našli, místo našli, ale po obravském drahokamu ani stopy. Vrátili se, celou vesnici sezvali, ale zářící skálu už nenašli. Pan báňský odborník Jugel svou zprávu končí: "Kdybych neslyšel tuto historii od lidí, kteří asi před patnácti lety první kousky toho kamene viděli a sami v rukou měli, nevěřil bych z toho praničemu. Nicméně každý si o tom mysli, jak uznáš sám za vhodné."
     Obyvatelé hor ale nepochybovali; proč by tedy ukazovali vtíravým a všetečným badatelům svoje po staletí opatrované vlašské knihy, když pramen perel i obrovský drahokam - adamas bohemicus čili český diamant, jak byl nazvýván - se dosud kdesi v krkonošských a jizerských horách skrývá a nějaká stará vlašská znamení na něj musí ukazovat?
     Ta znamení byla jistě různá, ale do dnešních dnů vydržela jen ta nejdůkladnější, do skal vytesaná. S velikou trpělivostí a často dlouhé týdny obcházeli počátkem století slezští badatelé skály, ukryté po lesích v houštinách. Vysokého hřebene jizerského a krkonošského pomezí. Centimetr po centimetru prohlíželi hrubý, zvětraný a často mechem pokrytý povrch těch skal, o kterých se domnívali číst ve vlašských knihách. A skutečně mnohdy na nich nacházeli vytesané a vyryté pramálo zřetelné obličeje, kruhy, nože, roztažené dlaně, kříže. Jedna z takových skal, na které je jasně vyryta dlaň s pěti prsty, stála do roku 1901 asi osm kilometrů východně od Jizerky. Jmenovala se Gebelstein, a protože jí hrozilo zničení při stavbě železnice, přenesli ji celou do muzea v Jelení Hoře.
     Jen několik metrů od soutoku Jizery s Jizerkou pod Bukovcem leží na slezské straně státní hranice skála Mohennrich. Hermsdorfská vlašská kniha o ní říká: "Nedaleko skály je vyryté znamení muže, který ukazuje dvěma prsty k severu, ke skále Starému zámku, do kterého je vysekán kříž. Jdeš-li po vodě, která odtud teče, najdeš mnoho rostlého zlata."
     Vydal jsem se tam před lety, přešel tajně přes řeku Jizeru do cizí země. Byl sychravý listopadový den. Starý zámek leží asi osm set metrů nad řekou v Polsku: tři černošedé skály za sebou v divoké houštině. Na jedné z nich před padesáti lety objevili skutečně staré vlašské znamení, vysekaný svtoondřejský kříž. Potud vlašské knihy mluvily pravdu.
     Zlato jsem tehdy nenašel a nemyslím, že by je někdo v Jizerských horách našel v množství, které by stálo za námahu. Rýžovalo se tady, v r. 1971 ohlásili mineraologové nová nález ryzího zlata z náplavů Safírového potůčku, osm zlatinek do velikosti 0,7 mm, ale takový nález má jen odbornou, nikoli peněžní hodnotu. Staří vlaši byli asi vytrvalí, v knize Jiřího Agricoly De re metallica je i kapitola, jak si při rýžování zlata a drahokamů počínali: "Vlaši, kteří se, aby zlato shromažďovali, odebírají do německých hor, propírají písek potoků, který je smísen s úlomky zlata a se vzácnými kameny, v dlouhých, ale nízkých žlabech vyhloubených z kmene stromů a zvnějšku i zvnitřku zakulacených, na jednom konci otevřených a na opačném uzavřených. Žlaby zahrabou do dna potoka, aby voda snadněji protékala. Hrnoucí se písek rozhrnují tyčí podobně zakulacenou. Aby ale úlomky zlata a granáty nevytekly zároveň i s lehčím pískem, uzavírají i otevřenou část žlabů rovněž kulatým prkénkem. Zlato a granáty, které zůstávají ležet se zbytkem písku ve žlabech, pak vymývají na sítech, sbírají do kožených brašen a s sebou odnášejí".
     Vlašské časy, jejich pravda a mýtus přecházejí bez zřetelné hranice do císařských dob, ze kterých máme o poznání věcnější zprávy o lidech, kteří přicházeli do Jizerských hor k Safírovému potůčku. Za panování melancholického císaře a milovníka drahých kamenů Rudolfa II. v letech 1576-1612 se stalo hledání drahých kamenů žádaným zaměstnáním: císař toužil mít ve své hradní "šackomoře" nejkrásnější kameny. Tehdy se stala Jizerka nejproslilejším českým nalezištěm drahokamů a do Severních čech se vydávali císařští prospektoři, aby pro pražské řezačské dílny sbírali drahé kameny. Byli bytelně opatřeny císařovými průvodními dopisy, ve kterých se jim přikazuje "rozmanité druhy krásných kamenů hledati, lámati a na svět přiváděti" a majitelům panství se nařizuje, aby vstupu hledačů nebránili a nalezené kameny jim dovolili odnést do císařských dílen. Ne vždy byly ale tyto průvodní listy platné a účinné: panovníkova moc nebyla tehdy ještě absolutní a vysoká šlechta, které pozemky patřily, nebyla povinna dbát císařových příkazů a vydávat hledačům kamenná bohatství. Císař proto v některých listech přikazoval, v jiných zdvořile žádal, někdy sliboval náklonnost nebo naopak připomínal starou přízeň. Panu Zikmundu Smiřickému ze Smiřic např. v r. 1589 trpce vyčetl, že odmítl vpustit na svá severočeská panství císařského hledače Jana Eberharta, přestože byl opatřen Rudolfovým glejtem a přestože císař předtím panu Smiřickému daroval zlatý řetěz.
     Když čtu krásné řádky, které uveřejnil zesnulý ředitel jabloneckého muzea dr. Urban o rudolfinských hledačích pokladů a o touze císaře a feudálních velmožů po drahých kamenech, zdá se mi tím naléhavější domněnka, že v pozadí hraničního sporu Smiřických a Rederů, který vrcholil r. 1591, byly jizerské safíry a drahé kameny, přestože se o nich - zřejmě z opatrnosti před císařovou vášní - ani navarovský, ani frýdlantský pán v zápisech a protokolech nezmiňují.
     Ale neunikla Jizerka a její bohatství, o kterém nebylo pochyb, císařově pozornosti! Roku 1601 prosí v dlouhém dopise Kateřinu Rederovou, která po smrti svého manžela Melichara spravovala za svého nezletilého syna Kryštofa frýdlantské panství, aby vlídně přijala jeho hledače drahokamů Šimona Tadeáše Budecia. Dojemný dopis, za uveřejnění stojí alespoň jeho - mírně upravená - část. Majitelku safírového bohatství Jizerky oslovuje císař "urozená, nábožná a milá" a v úvodních větách popisuje bohatství Čech. "Jest to již vskutku vyšetříno a shledáno, že od Pána Boha všemohoucího a z jeho Božské milosti a štědroty království naše České obzvláštními dary všelijakých kovů, též pokladů zlatejch, stříbrnejch, ano i drahého rozličného kamení hojně obdařeno. Toliko že jest se lidí a osob těm věcem gruntovně rozumějících a obzvláště těch, kterýž by opravdově takovou práci na sebe vzíti chtěli a v hledání týchž věcí se nelenovali, až posavád se nedostávalo". Poté doporučuje císař svého hledače. "A že pak teď nyní kněz Šimon Thadeus Budecius, ukazatel tohoto psaní našeho a podavší některých spisů po předcích jeho zanechaných a na vyhledávání některejch v přirození skrytejch míst se vztahujících, toho smyslu jsou, některá místa tajná na horách Krkonošskejch na díle tobě náležitých sám proskočiti a spitovati. Poněvadž k takovým věcem byl velmi přístup nesnadný a nebezpečný, ráčíme mu na to svobodu dáti, aby mu v hledání s pitování oznámených věcí žádné překážky činěno nebylo, znaje předsevzetí téhož kněze Šimona slušné bejti a že skrze to, co vyhledá, komoře naší oužitech přicházeti i království našemu Českému to k zvelebení sloužiti bude. Proto tebe za milostivě žádati ráčíme, abys již psanému knězi a jeho pomocníkům v hledání týchž věcí buďto pokladů zlata a stříbra aneb drahých kamení na gruntech tvých krkonošskejch žádné překážky nečinila, ani jiným činiti nedopouštěla, anobrž to při ouřednících a poddaných tvých zařídila, pokudž by jaké pomoci a fedruňku k tomu potřebovali, aby se jim toho dostati a udělati mohlo. V tom milostivou a obzvláště líbeznou vůli naši císařskou naplníš. Dán na hradě našem Pražském v středu po svaté Skolastyce léta šestnáctistého prvního. Rudolf."
     A kněz Budecius z Rovenska, který prý mnoho bohatství nenabyl, ale založil jakousi první kočovnou prospektorskou společnost v Čechách, dorazil pod vlající červenou císařskou korouhví s černým orlem, kterou mu Rudolf II. propůjčil jako znamení, že se pohybuje v nebezpečných krajinách jménem císaře a pod jeho ochranou, až na Jizerku. Měl také od císaře právo dát zajmout a vsadit do vězení kteréhokoli cizince, který by bez císařského souhlasu olupoval království o jeho poklady.
     Nejen Budecius přicházel na Jizerku. Známý minearolog Schwenckfeldt píše r. 1601 ve svém díle, že "iseriny, které byly drženy za zlatonosné, byly cizími Valóny z hor jizerských obecně odnášeny". V r. 1607 spatřil Jizerku další císařský prospektor Jan Jindřich Koberscheit, patrně v doprovodu osobního lékaře Rudolfa II. a význačného přírodovědce Anselma Boetia de Booth z města Brugg. Ve své slavné knize z r. 1609 Gemmarum et lapidum historia (Dějiny drahokamů a kamenů) prozrazuje Boetius i osobní znalost naleziště jizerskohorských safírů. V r. 1609 a 1614 povolila Kateřina Rederová hledat drahokamy na Jizerce údajně italským hledačům. Rudolf II., milovník drahokamů, poskytoval tedy privilegia pro hledání vzácných kamenů v sudetských horách mnoha lidem s tím, že bude mít právo přednostního nákupu vytěžených kamenů. I po císařově smrti obdržel roku 1623 lipský občan, "přední chymista a medikus Johann Zimmermann"právo"v Krkonoších a Jizerských horách na své vlastní náklady po drahých kamenech a perlách pátrati s milostivým svolením, že jemu k provádění těchto věcí bude nejen proti zlé čeládce poskytnuta ochrana, nýbrž také, že i ten, kdož by na něj nebo jeho lidi zločinným způsobem vztáhl ruku, bude vážně a po shledání přečinu na těle a životě potrestán". Kateřina Rederová ještě hrozila těm, kteří by bez dovolení na jejích gruntech pátrali po drahých kamenech, utětím ruky, ale o několik desetiletí později, když byl 26. června 1672 dopaden při kopání drahokamů na Jizerské louce student Jan Mikuláš Psesowitz, byl pouze vykázán, přestože mu dokázali, že si již nechal dříve vybrousit zdejší safíry: doba byla, zdá se, osvícenější. Vidíme, že na přelomu 16. a 17. století přicházeli na Jizerku různí lidé: Italové, Valoni, Vlámové, Češi, Němci. Ti všichni byli patrně u domorodců Vlaši. Vždyť tehdy, v polovině 17. století, již žili na Jizerce trvale lidé - zdá se, že frýdlantská svrchnost povolila nebo přímo nařídila nevelkou, ale harmonickou činnost při ústí Safírového potůčku do Jizerky. Hrabě Gallas se r. 1680 ohrazuje proti tomu, že císař vydal povolení k rýžování pražskému měšťanu Sperlingovi a kutnohorskému měšťanu Fialovi, a uvádí, že jedině on sám má právo rozhodnout o svém majetku. Tehdy se v dějinách Jizerky podruhé objevuje jméno Martina Linkeho: 8. března 1651 byl ve slezském Meffelsdorfu pokřtěn syn horníka Martina Linkeho z Jizerky jménem Bedřich. Pastor uvedl, že to byl první křest obyvatel Jizerek vůbec. Zdá se tedy, že důl, který v r. 1588 rozmetali na Jizerce panu Smiřickému služebníci frýdlantských Rederů - byl to tehdy jediný drahokamový důl v Čechách - dostal v následujícím století pokračovatele.
     Sláva Jizerky a severních Čech se rozlétla do tehdejšího světa. Čechy byly nazývány Steinland Böhmen - Zemí drahokamů, Boemia della Magna - Čechy Veliké, české země byla srovnávány v bohatství drahých kamenů s Indií a na mapě Pavla Aretina z Ehrenfeldu z r. 1618 je v jižní části Jizerských hor nakreslen pasáček, který hází kamenem po dobytčeti. Kolem pasáčka se vine latinský nápis "Lapis preciosior vaccae", čili "kámen cennější krávy". Odtud pochází ona pověst, že kameny, kterými pastýři v severních Čechách házejí po dobytku, jsou dražší než zvíře samo. Od Aretina převzal tento údaj Stránský do své knihy Res publica boiema z r. 1634 a Balbín do svých Miscellancí z r. 1679, ve kterých nadšeně píše, že "drahokamy jsou výsadou a dobrodiním, kterým Bůh obdařil jeho milovanou českou zemi." Tato slova se netýkala přirozeně pouze Jizerky, ale i cenného Podkrkonoší, které bylo již tehdy v Evropě vyhlášeno svými acháty, jaspisy, chalcedony, karneoly a ametysty, které tam dodnes sbírají lidé na omoklých podzimních a jarních polích.
     Také Albrecht z Valdštejna si cenil bohatství Safírového potůčku, jehož byl majitelem: jeho zemský hejtman z Jičína poroučí v dopise z r. 1628 frýdlantskému hejtmanovi, aby vydal lesmistrovi a všem lovčím přísný zákaz, že "nikdo nesmí na Jizerské louce cokoli hledati, vyhrabávati a po ničem pátrati." Přestože byl Valdštejn člověk velmi střízlivý, poslal prý svého služebníka Waltera do Benátek. Měl přinést zprávu, je-li pravda, že Italové si za české drahokamy stavějí nádherné paláce a skládají z kamenů vzácné mozaiky. Walter prý doopravdy cosi našel - palác, patřící Jeremiášovi Vincentovi, o kterém bylo známo, že za drahými kameny chodíval v mládí do krkonošských hor. Na domě byl latinský nápis, že "z jeho majitelů učinily pány zlatonosné hory". Nikdo neví, platilo-li ono proslulé "Montes chrysocreos fecerunt nos dominos" i pro Jizerské hory, v jejichž lesích se cizí hledači potloukali.
     Jen jedinou autentickou zprávu o staré Jizerce z dob "vlašských" hledačů se mně podařilo najít. Autentickou potud, že byla nalezena ve frýdlantském zámeckém archivu a že skutečně pochází již z počátku 17. století, nejpravděpodobněji z dob mezi úmrtím Kateřiny Rederové (1617) a vyhnáním jejího syna ze země a z frýdlantského panství po Bílé hoře roku 1622. Nazývá se Popis Jizery a toho, co se kolkolem nachází a i ona je směsí skutečnosti a smyšlenek: "Louka jizerská jest místo a kout v Krkonoších, na kterém jest mnoho malých louček; jméno má od vody, která tudy protéká a nazývá se Jizera; a voda dělí louky ve dva díly a jejím středem protéká; velký díl náleží slezským Schaffgotschům, malý díl ale náleží Rederům a tak i do království Českého; velký díl se nazývá velká Jizerská louka, malý díl malá Jizerská louka. Oběma loukami protékají zhusta i malé ručuje a potůčky z kolemstojících hor a lesů; některé tryskají ze skály, některé z močálných pramenů, kde se lze i probořit. Zde také leží hora, která se nazývá Bukovec, při níž tryskají rovněž některé prameny a ty všechny tekou do Jizery. V takových potocích je všelijaké drahé kamení, jako od Bukovce k Frýdlantu v Safírové potůčku safíry, pod Bukovcem, na místě pojmenovaném podle selské chatrče Pfaffova louka, smaragdy, v některých potocích jsou nalézány rubíny, v některých tyrkysy, v některých hyacinty, na některých místech také ametysty, rovněž něco granátů, na některých místech pak také zlatá zrna, jako v jednom potůčku pod Bukovcem, tam, kde roste bílá kýchavice. Všude tam je černý jíl a pod jílem hnědý písek a v témž písku jsou ryzí zrna jako hrachy, větší a menší; ta menší ještě vyrostou. Také stojí na Bukovci velký křivolaký klen, který se sklání do stran docela až k vodám Jizery a právě tam pod skalou vytéká pramen, který jen málo teče a opět se ztratí a kde se ztrácí, tam nechť se hledá a naleznou se šištičky, které jsou jako jedlové šištičky a hnědé barvy a ty v sobě drží dobře zlata, a kdo by tam přišel, zajisté by rovněž spatřil, kde kutávali Vlaši, kdež i Rederovna nechala hledati; lidé, kteří tam nahoře bydlí, vědí dobře také jedna i druhá místa jmenovati a ukázati, jsou-li po tom tázáni.
     Jest i neveliká louka směrem ke Smrku a na ní velká jíva rokyta; tam nalezneš pramen či močál a rovněž spatříš, kde bylo dříve hledáno; tam všude má býti v nadbytku zlato i drahý kámen a ten keř je toho znamením."
     Minulo důvěřivé 17.. století a nadcházela staletí pozitivismu, kamenných věd. Nestačily již mineralogům v šosatých kabátech anonymní vlašské knihy, psali vlastní, ale první vědci neztratili ještě úplně obraznost a hravost minulých staletí: první mineralogické knihy se velmi podobaly vlašským, jen výrazy byly učenější. Jaroslav Schaller píše ve své Topografii Čech z r. 1786, že "Jizera přivádí rovněž zlato a jiné drahé kameny jako onyxy, sardonyxy, safíry, chalcedony, topasy, křišťály, chrysolity, hyacinty, různé acháty a k tomu i diamanty, které sbírají obyvatelé onoho boleslavského kraje." O tři roky mladší kniha Johana Davida Schöpse, nazvaná Ve veliké tajnosti držená a nyní konečně svobodně odhalená a vyzkoušená umění, se pouští již na tenké ledy vědecké mineralogie: uvádí, že drahé kameny vznikají vysrážením z tvrdé kamenotvorné vody, síra že jest otcem zlata a že slunce tím, že svítí do oné vody, vytváří nejkrásnější drahokamy. Tato proměna se na vhodných místech děje neustále a Johan David Shöps píše, že nezná "důkladnější a živoucnější vzor než na tak řečených Krkonoších, na jejich české straně ležící velkou Jizerskou louku nedaleko vod Jizery, kde se stále můžeme setkávat s mistrovskými výtvory přírody. Stojí ale za zmínku, že tato jmenovaná velká Jizerská louka není řádnou loukou pokrytou drnem a trávou, nýbrž toliko čistě písečnou loukou, na níž není k vidění nic než písek, v němž se každoročně uskutečňuje přirozená proměna drahokamů. A nacházejí se v této písčině pod rozličnými druhy písku nejvzácnější krásné modré safíry, smaragdy, krásně vybarvené hyacinty, ametysty, opály, topasy podobné orientálním, rubíny, tyrkysy, karneoly, chalcedony a další. Nicméně jsou zde spíše vzácné, protože hledači se sem silně odebírají a tuto louku silně prohledávají. Potom jest nutno bedlivě prohlédnouti i tak zvanou malou Jizerskou louku, která leží nedaleko odtud, ale již na slezské straně, a právě tak jest písečnou loukou, ne ovšem takové velikosti a stejně tak poskytuje očividný důkaz přírodní dílny naší země." Není snadné rozhodnout, viděl-li pan Schöps obě louky na vlastní oči, ale v žádném případě nebyl jediným mineralogem, který se zmýlil - alespoň podle dnešního názvosloví - v určení obou Jizerských luk: "malá" louka leží naopak v Čechách u Jizerky a Safírového potůčku, "velká" leží pak zčásti ve Slezsku, z Části v Čechách, protože ji protéká hraniční Jizera. Podle dnešních znalostí se drahokamy nacházely a nacházejí pouze na "malé" louce. ALe znal i řeku Jizeru pan Schöps: "V tak zvaných Krkonoších prozkoumáme první vodu, Jizeru. Tato Jizera jest hraniční vodou dělící Čechy od Slezska, a to tak, že polovina vody je česká, druhá půle však slezská, čehož dobře dbají rybáři, chatyjí-li pstruhy, kteří se v této vodě houfně nalézají, při čemž jednu stranu vylovují pouze čeští, druhou pak jen slezští rybáři. Tato voda připlavuje nejkrásnější topasy a rudé průzračné kameny podobné rubínům, z nichž lze řezati knoflíčky." Nakonec dává hledačům radu: "Kdo si chce dáti v českých a slezských horách námahu pilně zkoumati potoky a říčky (musí se tak díti za letního času, kdy nejsou naplněny vodou), ten nalezne ve všech nejkrásnější frahokamy, tak krásné a dobré, že by mohly pocházeti z Orientu."
     Podobné pasáže vyvolávaly u později narozených přírodovědců opačné reakce. Začátkem 19. století byli totiž již mineralogové učenější, jejich znalosti, šosy kabátů i skepse vzrostly: to byla doba, kdy mnozí vůbec pochybovali o tom, že na Jizerských horách byly, neřku-li jsou, drahé kameny. Jeden z nich se tam tehdy vydal, za jeden den prošel celé hory, tu rozhrábl písek (ale ne vždy na správném místě), tam vytáhl z vody kamínek a večer zklamán odsoudil jizerské drahokamy: nic nenalezl. Tak ale nelze získávat drahé kameny, hledači rýžovali, kopali a mrzli celé dny, týdny a měsíce, než nalezli drahý kámen!
     Pravdě nejblíž je asi názor raspenavského rodáka a později profesora mineralogie Blumricha, který v r. 1913 dosud nejdůkladněji a nejodborněji zkoumal drahokamonosný náplav mezi Jizerkou a Safírovým potůčkem. Nalezl, popsal a ve sbírkách revidoval odtud mnoho minerálů, mezi nimi i řadu drahokamů. Na závěr píše: "Naopak, Jizerská louka ukrývá bez pochyb ještě ohromné množství drahých kamenů. kdo ale věří, že při krátké, pouze na hodiny odměřované návštěvě mu louka vydá veliké poklady, dočká se trpkého zklamání. Neboť k pojmu drahokam náleží i jeho vzácnost."
     Safíry, které lidi vytěžili z náplavů Safírového potoka, patří k nejkrásnějším v Evropě. A nejen safíry ležely v jizerskoorském písku: ten nevelký, snad jen dvouhektarový kus země vydal během staletí i další drahé kameny, které z Jizerky učinily jedno z nejcitovanějších nalezišť střední Evropy i v moderní meneralogické literatuře. Byly zde nalezeny přes čtyři desítky druhů nerostů od "obyčejných" nebo naopak jen mineralogům známých, jako např. magnetit, picotit a titanit, wolframit, kassiterit, bizmut, bizmutin a bizmutit, disten, fergusonit, spekularit, limotit, chlorit, biotit, epidot, scheelit, monazit, galenit, leukoxe, apatit, amfibol, anatas, diopsid až po drahokamy. V náplavu odpočívaly desetitisíce roků různě zbarvené křemeny krásných jmen avanturin, chalcedon, chrysopras, ametyst, záhněda, morion, křišťál. S nimi granáty a také zirkony i jejich zvlášť ceněná odrůda - průhledný hyacint. Dále kolumbit čili niobit, rutil se svou černou formou zvanou nigrin, psilomelan, spinely modré, červené i černé, které se nazývají pleonasty čili ceylanity, turmalíny, topasy a nakonec i obě vzácné odrůdy korundu - rubíny a proslavené safíry, nejkrásnější ze všech evropských nalezišť. Světle zelené, velmi vzácné safíry se nazývaly také orientálními smaragdy. Většina jizerskohorských safírů má ale nejčastěji různé odstíny modři. Pražské Národní muzeum má odtud safír, který váží 1,778 gramu, čili po starodávnu 9 karátů *) v nebroušeném stavu. Největší broušený safír tam váží 0,5 g (2,45 karátu) a nejkrásnější jizerskohorský dochovaný safír prý mají v turnovském muzeu. V kterých koutech světa skončily ale safíry z minulého století, z vlašských dob, neví nikdo. Ještě v minulém století rýžovali obyvatelé Jizerky drobné safírky a prodávali je letním hostům a turistům, ale boháčem se žádný z nich nestal.
     Pro některé z uvedených drahokamů se někdy užívá i název polodrahokamy, ale to není mineralogické dělení: rozdíl mezi drahokamy a polodrahokamy je pouze v ceně, v obchodní hodnotě kamene, která během staletí silně kolísá, protože i kameny podléhají módě. Nejhojnějším ceněným nerostem náplavu je minerál s vysokým obsahem prvku titanu, zvaný ilmenit. Obsahuje také kolísající podíly železa a hořčíku, a proto některé ilmenity jsou přitahovány magnetem lépe, jiné hůře; záleží ovšem i na síle magnetu. O různém původu jizerských ilmenitů, a tedy i různé délce jejich putování do náplavů, svědčí i to, že se u Safírového potůčku nacházejí jak v podobě tabulkovitých krystalků, tak i v podobě zakulacených zrn. "Kulaté" ilmenity se zde dodnes označují také starým názvem iseriny (podle Jizery, Jizerských hor), přestože z ryze mineralogického hlediska se ničím neliší od pravých ilmenitů. Smolně lesklá zrnka iserinů jsou dosud v náplavu hojná. Z roku 1845 se dochovala zpráva turisty, který viděl, jak ženy a děti chudých domorodců vymývaly z říčního dna Jizerky a Safírového potůčku iseriny a vzácnější černé spinely-pleonasty a prodávaly je překupníkům do Drážďan a Berlína. Tam se z kamenů vyráběly smuteční šperky. Libra iserinů se prý platívala zlatku a třicet krejcarů a nejhojnější nálezy bývaly po velkých povodních, kdy vody vyplavily z hloubky na povrch další část náplavu. Největší - jako fazole velké - iseriny měl prý ve sbírce sklářský král Riedel, ale jejich broušení bylo obtížné a šperky nebyly trvalé: hrany iserinů se brzy obrušují a kameny ztrácejí lesk. Mineralogické údaje ve 20. století nepotvrdily, ale ani nevyloučily staré údaje, že na Malé jizerské louce byly nacházeny i smaragdy (snad jen oné zelené safíry, které hledači nazývali "orientálními" smaragdy?), malachit a tyrkysy (v tomto případě pravděpodobně viviant z rašeliny).
     Cítím, že po tolika odstavcích z historie jizerskohorských drahokamů si safírové bohatství Jizerky zaslouží alespoň několik řádek odbornějšího výkladu o tom, jak vlastně ony drahokamy vznikly, a hlavně, jak se ocitly u Safírového potůčku. Když před mnoha milióny let tuhla křemičitanová tavenina zemského nitra, tuhly a vytvářely krystaly podle svých fyzikálních a chemických vlastností nejprve horninotvorné minerály. Ztuhly a staly se z nich horniny, v případě dnešního okolí Jizerky žula. Tyto minerály, v žule například křemen, živec, slída, jsou běžné a nikdo o ně nemá zájem. Pod utuhlým povrchem se ale pod tlakem udržoval v horkém a tekutém stavu stále houstnoucí roztok prvků, kterým jejich fyzikálně chemické vlastnosti a schopnosti slučovat se navzájem dosud nedovolily utuhnout, reagovat spolu a vytvořit krystaly. Byla to jakási elita mezi zemskými látkami: mnoho druhů, ale v malém množství, jejich čas dosud nepřišel. Stalo-li se ale, že se při horotvorných pohybech vytvořila v již utuhlé hornině puklina, roztok těchto prvků v tekutém i plynném stavu do ní pod tlakem zespoda vzhůru pronikl, v okolním chladnějším prostředí začal rychle tuhnout, jednotlivé prvky se slučovaly, vytvářely často složité sloučeniny a ty tvořily krystaly mnohdy obrovských velikostí. takto vzniklá tělesa, která vyplnila pukliny v hornině, se nazývají pegmatity a jsou zlatým dolem pro hledače drahých kamenů. Taková pigmatitová žíla vznikla kdysi i někde v okolí Jizerky a v ní i minerály, některé drahé kameny. Geologové ale nevědí, kde byla nebo je ona žíla, v žádném případě nebyla ale u Safírového potůčku: sem byly všechny minerály připlaveny vodou až koncem třetihor, nebo začátkem čtvrtohor, rozhodně před statisíci lety, dlouho po tom, kdy se v mladších prvohorách obnažila a dostala na zemský povrch žula s pegmatitovým tělesem. Obojí kdysi totiž utuhlo pod zemí, to jest pod nadložím jiných hornin. Žula se dostala na povrch jednak horotvornými pohyby zemské kůry, jednak tím, že eroze - činnost vody, mrazu a větru - rozrušovala a po tisíciletí odnášela nadložní horninu, většinou břidlici, až se na povrchu objevilo žulové těleso. Zemské povětří, voda a vítr pak pracovaly dál i na něm, uvolňovaly jednotlivé minerály a vodní toky je odnášely do údolí. Na povlovnějších místech tak vznikaly náplavy, lehčí nerosty odnášela řeka dál, těžší zůstávaly blíž ke zdroji. Těžké drahokamy z pegmatitu uložily jizerskohorské vody do asi dvouhektarového náplavu, který dnes protíná říčka Jizerka a Safírový potok. Zdálo by se snadné vypátrat přímo zdroj drahokamů, onu pigmatitovou žílu: stačí přece jít proti toku Jizerky a pátrat, kde se safíry začnou objevovat. Není to ale tak jednoduché. Pokud vůbec nebyla celá žíla již vyplavena, může již zase odpočívat pod zemí, překrytá rašelinou, zeminou, lesem. A hlavně - koncem třetihor i později vypadal reliéf hor jinak, a proto i řekla mohly téci jiným, možná opačným směrem než dnes. Střed náplavu, který v minulosti vydával drahé kameny a ze kterého byla překopána patrně jen nevelká část při obou tocích, je na pravém břehu Jizerky a od mladšího sterilního náplavu je odděluje vrstva tmavé půdy.
     Pegmatity nejsou jediným zdrojem minerálů z údolí Jizerky. Mineralogové jsou přesvědčeni, že do náplavu byly splaveny i minerály pocházející z dalších hornin a z různých geologických dob. Kromě nerostů ze žul a pegmatitů to jsou těžké minerály křemenných žil - kromě jiných i zlato - a také nerosty dávných vulkanických komínů, jejichž matečnou horninou je tak zvaná vulkanická brekcie, rovněž nalezená v okolí Jizerky. Všechny minerály, a s nimi i drahokamy, se sešly po miliónech let jako v pohádkové míse Malé jizerské louky, a právě proto je Jizerka tak šťastné naleziště.
     Dnes není dovoleno hledat drahokamy na Jizerce. Náplav patří do státní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky a tamější ochranáři si vysloužili název močálová policie. Nejsou s nimi žerty a je to tak v pořádku. Přesto znám člověka, kterému bych přál, aby tady směl do smrti rýžovat. Propadl kdysi kouzlu Jizerky, jejích modrých a červených kamínků, a teď bez nich chřadne. Poznal jsem ho za zvláštních okolností. Před více jak dvěma desetiletími se konala na Jizerce ukázkově vzorná exkurze: ochranáři přírody z celého kraje i z Prahy si směli poprvé prohlédnout čerstvě vyhlášené přírodní rezervace. Desítky lidí uctivě našlapovaly bez jediného odbočení, bezhlesý zástup, omráčený předchozím výkladem o nedotknutelnosti a jedinečnosti rašelinišť, postupoval ukázněně velebnou přírodou. jeden z ochranářů maně upustil při jídle skořápku vejce. Ozvalo se varovné zasyknutí konzervátora, provinilec se chvatně sehnul a zahanbeně ukryl skořápku do kapsy: všechno běželo jako na zlatých nitkách. Průvod se již blížil k okraji lesa, zdálo se, že všechno dobře skončí. Náhle jsme zaslechli zezdola od Safírového potoka těžké údery, skřípot kovu a písku. Konzervátor, který exkurzi vedl, marně obracel naši pozornost na opačnou stranu. Bylo pozdě, rány sílily, průvod se zastavil. Zaslechl jsem, jak konzervátor tiše zaúpěl: "To je konec, říkal jsem mu, aby alespoň dnes nekopal". Dole v rezervaci stála šerá, nezřetelná osoba. To již rozhorlení ochranáři pílili ve svatém hněvu dolů k říčce. A v ní stál on, člověk, který propadl červeným a modrým kamínkům. V hluboké a vykopané jámě, po kyčle ve vodě, s kbelíkem, krumpáčem, lopatou a sítem, s rukama červenýma a klouby nateklými od ledové vody. Rozpačitě, provinile se usmíval, jako dítě si nechal vyčinit a odvést se z místa hříchu. Od té doby jsem ho viděl mnohokrát, někdy na Jizerce, občas i u něj doma: roznáší teď kdesi po horách lidem dopisy. Patnáct let trvalo, než mně - jako jednomu z mála - ukázal svoje poklady. vejdou se do jedné, dvou krabiček, do několika sklenic: třicet let rýžování v Jizerce a Safírovém potoku, soboty, neděle, dovolené, stovky dní. Od zámrazu do zámrazu, od března do listopadu, za sněžení i za muchničkových veder. Viděl jsem jeho vlastnoručně opsané Blumrichovy práce o drahokamech Jizerky, slovo za slovem. Ukázal mně vlastnoručně vyrobená síta, nářadí, poznal jsem jeho úctyhodnou vytrvalost a důkladnost. Ještě několik let po vyhlášení rezervace se nechal štvát ochranáři jako psanec údolím Jizerky, trpěl a tajně rýžoval po nocích. Teď už jen vzpomíná na zašlé doby před čtvrt stoletím, kdy celé dny o samotě kopal a jediný člověk nepřišel do močálů Jizerky. Dva roky mu kdysi trvalo, než našel první safír, písek tehdy vybíral jen polévkovou lžící. Dnes trpí při pomyšlení na drahokamy, které dosud leží pod vrstvami písku, hluboko pod rašeliništěm, nikým neobdivovány, dotýkáni jen podzemní vodou. Doma má sklenice plné iserinů a pleonastů: když mně je ukazoval, myslel jsem, že přináší litry zavařených borůvek. Nejtěžší nemagnetický ilmenit (iserin) váží 44 karáty, magnetický ilmenit pak 26 karátů. Nejtěžší krystal pleonastu (černého spinelu) má 45 karátů. Kromě borůvkových sklenic má dvě krabice. V první je šestnáct rubínů a červených spinelů, třicet devět obecných korundů (nejtěžší 8,5 karátu), sedm set čtyřicet devět hyacintů (dva nejtěžší mají 47 a 26 karátů), dvacet sedm záhněd, deset epidotů, devět křišťálů, jeden ametyst. Na poduštičce tam leží i největší vzácnost: 12,5 karátový topas, snad jediný dochovaný nález z Jizerky. Druhá krabice je ozdobnější, uvnitř rozdělena na dvacet pět políček. V nich odpočívá tisíc sto třicet šest safírů. Největší váží 8,5 karátu. A teď přijde to nejúžasnější, k neuvěření. ten člověk upnul svoji duši tak silně k těm drobným modrým drahokamům, že každý z nich pozná. V každém políčku je průměrně přes čtyřicet safírů, pro normální oko stěží rozeznatelných, nezapamatovatelných. Vyjmul jsem tajně jeden safírek a stejně tajně ho zamíchal do jiného políčka. Pak jsem mu řekl, co jsem udělal. Během několika vteřin poznal nejen, kam jsem kamének vhodil, ale i odkud jsem jej vzal. Silnými prsty jej vylovil a láskyplně vložil do správného chlívečku.
     A tak si myslím, že jemu jedinému z lidí bych povolil - kdybych mohl - , aby směl dál hloubit své dávno zarostlé jámy u Safírového potůčku a nedal tak zahynout vlašské slávě Jizerských hor.

Výběr kapitol