O přírodních rezervacích
Byla tehdy sláva: V Liberci na náměstí jsem potkal pana Procyka, věrného přítele Jizerských hor, který už zdaleka na mne volal: "Vyhlásili je, všechno podepsali!" Volal vzrušeně, jako by oznamoval, že císař právě podepsal konstituci. Byl ale červen roku 1960, a tak jsem věděl, o čem mluví: ministr kultury podepsal v Praze vyhlášku o zřízení devatenácti státních přírodních rezervací v Jizerských horách. Čtrnáct roků to trvalo, ochranáři již často klesali na duchu, a právě proto teď panu Procykovi oči zářily: protože byl ze staré školy, musel jsem s ním jít dlouho očekávanou vyhlášku ve vší střídmosti zapít.
Jizerskohorské rezervace stojí za vyprávění i za krátký úvod o ochraně přírody vůbec. Když lidí v Čechách přibývalo natolik, že bylo zřejmé, že jim postupně musí padnout za oběť celá příroda a všechno, co je obklopuje, pokusili se někteří rozumnější z nich zadržet to, co musí přijít, a oddálit neodvratný konec: začali chránit nejzachovalejší a nejpěknější místa. Mohli si to dovolit - prvními ochránci přírody byli šlechtici, kteří chránili nejstarší porosty svých lesů. To bylo již v minulém století: nejstarší českou rezervací je od roku 1838 Žofínský prales, o dvacet let později vyjmul majitel z lidských hospodářských zásahů prales na Boubíně. Chráněných území pomalu přibývalo, po první světové válce jich byly desítky, a dnes, po roce 1956, kdy stát vydal zákon o ochraně přírody, se v Československu počítají na stovky. Chráněná území jsou rozčleněna podle významu, způsobu a předmětu ochrany do několika kategorií: na národní parky, chráněné krajinné oblasti, chráněné geologické jevy a studijní plochy.
Jizerské hory mají tři přírodní prostředí, která volala po ochraně: rozlehlé staleté bučiny, které kryjí skalnaté srázy na západě a severu hor; horské smrčiny na nejvyšších místech náhorní planiny; rašeliniště - potěšení srdce a nejcennější a nejzachovalejší část nejen jizerskohorské, ale snad i středoevropské přírody. Rašeliniště nebyla v Jizerských horách nikdy zákonem chráněna, a přece jim lidé jen málo škodili: les tam dával nepatrný úžitek a rašelina se těžila v horách pouze na jediném místě za Jizerkou. Rozlehlé rašelinné louky pak považovali majitelé i jejich lesníci za tak čistý a neporušený kraj, že se jej snažili chránit i bez zákona. Vlastivědné knihy o Jizerských horách uvádějí, že takové dobrovolné ochrany požívalo na příklad rašeliniště U Širokého kamene, Klečové louky, Černá jezírka a obě Jizerské louky. Již ve dvacátých letech napsal bedřichovský rodák dr. Wilhelm Hannich několik článků věnovaných ochraně hor a v jednom z nich, nazvaném Proč ne ochrana přírody v Jizerských horách, usiloval o legalizaci ochrany rašelinišť. Tehdejší pruská strana pohraniční Velké jizerské louky byla zákonem chráněna již od května roku 1933 a "krkonošsko-jizerské zemské středisko pro péči o přírodní pamětihodnosti" v Hirschbergu (Jelení Hoře) dohlíželo, aby na Velké jizerské louce byl dodržován zákaz "stavění budov, staveb, tabulí, obrazů a nápisů, lovení a znepokojování zvěře, opuštění vyhražených cest, pálení ohňů a vaření, znečišťování, házení kamení a koupání." Poláci dnes chrání v Jizerských horách zákonem tři lokality. Dvě rašeliniště v oblasti Velké jizerské louky (Torfowisko Izerskie (44 ha) a Nad Jagniecym Potokiem (90 ha)) a jedno naleziště šafránu Heuffelova (Krokusy w Górzyncu) na severním svahu Vysokého hřebene severně od Poreby, na břehu potoka Mala Kamienna.
Kromě rašelinišť byly v mnohem menší míře dobrovolně chráněny i lesní plochy. Takovým nevelkým územím bylo a dodnes zčásti je 23. oddělení bedřichovského polesí. Na jižním svahu Holubníku tam stojí uprostřed umělých smrkových monokultur starý smíšený porost, zvaný "Bílá bučina", jako ukázka, jak vypadaly přirozené lesy středních poloh na jižních svazích hor, než je v minulých staletích pohltily sklářské pece. Dnes po spodním okraji bučiny vede nová lesní cesta.
Ochranné snahy vzbuzovaly i jednotlivé staré stromy. Již roku 1906 byl vykoupen pozemek na západním úbočí Bukové hory při cestě z Horních Lučan do Smržovky, aby byla zachráněna obrovská prastará jedle U obrázku, která měla obvod téměř tři a půl metru. Když ji později zasáhl dvojitý blesk a byla v březnu 1919 skácena, dal její kmen dvacet krychlových metrů dřeva.
V jizerskohorských lesích rostly a rostou i mohutné kleny a buky, které zasluhují ochrany. Známý je Strážní buk se zarostlým křížem při výstupové cestě z Liberce do Rudolfova, pod kterým stávaly hlídky při ostrých střelbách v nedaleké harcovské střelnici. Obec Fojtka chránila již dlouho před vyhlášením dnešního území Pod Dračí skálou svoje tisy červené. Vzácné jehličiny rostly porůznu na lesnatých svazích nad Fojtkou, ale mladší stromy byly téměř vyhubeny kolem roku 1850, kdy zvěř, uzavřená do nové obory, začala tis loupat. V roce 1929 provedli četníci úřední soupis fojteckých tisů a nařídili ochranu. Mohutné stromy zůstaly dodnes jak uvnitř obce, tak i v okolních lesích. Podle posledních výzkumů jsou největší z nich asi čtyři sta let staré. Tisy nedaleko lesovny na Zadní Studánce v Bílém Potoce jsou uměle vysázeny, ale nejkrásnější jizerskohorský tis se skrývá pod žulovou skálou nedaleko Stojky ve skalní změti hory Ořešníku: nevelký, ale krásný, divoký.
Sem náleží i zmínka o jizerskohorské "botanické zahradě", která dnes, již dlouhá desetiletí ponechána sama sobě, zarůstá lesem a býlím mezi vyhlídkovým skaliskem a rozhlednou na Černé studnici. Před půl stoletím tam pan učitel nasázel mnoho rostlin z celých Jizerských hor.
Na jižním svahu Prosečského hřebene je hezký světlý les, buky, lípy a smrky, ptačí pramen a houštiny vysázených tavolníků. Do žulové skály je tam vytesán velký, dnes již stěží čitelný německý nápis, že se nacházíme v "parku pro ochranu ptactva" ornitologického spolku z r. 1934, vyluštil-li jsem dobře zvětralá písmena.
Nebyla chráněna jen živá příroda. Již roku 1904 vykoupili dva jablonečtí občané obrovský balvan v místech, kde dnešní ulice U balvanu ústí do Turnovské, aby - jak dodnes hlásá připevněná tabulka - bylo uchováno toto znamení města Jablonce nad Nisou. Balvan je znám i pod jménem Kotel.
První český návrh na "ochranu Rýchor, Krkonoš a Jizerských hor" podal poválečnému ministerstvu školství a národní osvěty botanik Schustler roku 1922, ale zákon se začal o tato pohoří zajímat až od roku 1946; bývalá Masarykova akademie práce tehdy podala oficiální návrh , aby byla legálně chráněna příroda tak zvaného Krkonošsko-jizerského národního parku, a to od výšky 750 metrů. Nastaly časy úporných hádek, přesvědčování, ekonomických rozkladů a schůzí. Když byl roku 1952 vyhlášen Krkonošský národní park, zjistili jizerskohorští ochranáři, že na „jejich hory“ se zapomnělo! Předložili tedy v roce 1953 návrhy na čtrnáct přísných a padesát řízených rezervací a ochranných lesních pásů v Jizerských horách a jednání začalo nanovo. Teď teprve nadešla doba pravých bojů, svárů, marných sezení, průtahů, odkladů, hádek s lesníky, národními výbory, plánovači, zemědělci, vodohospodáři, myslivci a rybáři. Mnozí z nich měli dobrou vůli, jiní jen velký zájem o ochranu Jizerských hor, a někteří dávali najevo okázalé nepochopení. Vyslechl jsem – a to jen od roku 1957 – tolik horoucích slov i planých vět, rozumných návrhů i pošetilých úvah o tom, jak naložit s jizerskými lesy a rašeliništi, že víno a přípitek starého pana Procyka nad šťastným posledním podpisem ministra v r. 1960 mně připadaly velmi zasloužené.
Ještě dalších pět let ale trvalo, než byla vyhláška dána do souladu se skutečným stavem lesních porostů: některé z devatenácti rezervací z roku 1960 byly zrušeny (např. Smědavská hora, Smrk), jiné byly přidány; po této prověrce schválil ministr kultury v r. 1965 definitivní vyhlášku o zřízení dvaceti dvou státních přírodních rezervací v Jizerských horách. Jejich celková plocha je 1800 hektarů. Největší plochu zaujímají bučiny: prastaré bukové lesy, leckde už nesemenící, s větvemi křehkými a nevalným bylinným patrem, a se zbytky dávných jedlových porostů. Ale i tak jsou to nejzachovalejší a nejrozlehlejší bučiny sudetského horského masivu. Pokrývají celé severní a západní úbočí hor, skalnaté rokle a vodopády, hluboké strže, balvanité stráně, kamenité hřebeny. Rezervace chrání i mohutná žulová skaliska, vysoké horolezecké skalní věže, roztroušené tam po desítkách . Od západu k východu stojí vedle sebe bučinné rezervace Špičák se skalní bránou a starými jámami na slídu; Stržový vrch s kamenným hřibem, Lysými skalami a Uhlířovou čapkou; na východ od Oldřichovského sedla největší jizerskohorská rezervace Poledník – tři sta hektarů bukových lesů, skalních labyrintů na Ostré stráni, horolezecké skály Zvon, Sviní kámen, Kozlí jehla a desítky dalších; na Poledník navazují Štolpichy s roklí a vodopádem Velkého Štolpichu, skalními věžemi Divé Máří a Čarostřelce a s masívem Ořešníku; na východě pokračuje Frýdlantské cimbuří s roklí a vodopády Černého potoka a s obrovskými žulovými srázy Poledních kamenů a Nosu s nesčetnými skalami; království skalnatých bučin končí až daleko na východě strmými svahy Paličníku s Kohoutím hřebenem a Supí hlavou a Tišinou, oddělenou stametrovou průrvou Hájeného potoka.
Stanoviště přirozené smrčiny rostou jen v nejvyšších polohách hor ve třech rezervacích na Hejnickém hřebenu: na Ptačích kupách s vrcholovými skalami pozoruhodných tvarů, Holubníku a Černé hoře, na které, kromě smrčin, je i vrcholový prales, bizardní Sněžné věžičky i rašeliniště Vánoční louka. Nedaleko na severovýchod je slavný Prales Jizera, na vrcholu druhé nejvyšší hory Jizerských hor.
Bukovec nad Jizerkou je pak výjimkou mezi jizerskohorskými rezervacemi, protože výjimkou je i jeho čedičové nitro mezi žulovými spoustami, které tvoří Jizerské hory. Květena Bukovce je proto nezvykle bohatá a vzácná.
Nejkrásnějšíí a lidským hospodařením nejméně poškozená jsou jizerskohorská rašeliniště: nejvýchodněji leží perla Jizerských hor - přírodní rezervace Rašeliniště Jizery čili Velká jizerská louka, s mrtvými rameny Jizery, písčinami a porosty klečí a jalovců; blízko leží Rybí loučky s mrtvým lesem; v sousedním údolí odpočívá rozlehlé Rašeliniště Jizerky neboli Malá jizerská louka s několika vrchovišti; Střední jizerský hřeben, který obě údolí odděluje, nese na svém oblém hřbetu nádherná Černá jezírka s hlubokou rašelinnou tůní a dalšími vrchovišti Tetřeví a Krásnou loukou; v povodí Bílé Smědé leží při Štolpišské cestě Klečové louky a nad nimi na jižních svazích Smědavské hory nevelké rašelinné rezervace Na kneipě, U posedu a Vlčí louka. Zákonem chráněno je i nejznámější jizerské rašeliniště Na čihadle, s tůněmi a jezírky na rozvodí dvou moří; na jihovýchodě hor leží rašeliniště Nová louka. K těmto dvaceti dvěma chráněným územím z roku 1965 přibyla o několik roků později i chráněná naleziště tisu červeného nad Fojtkou Pod Dračí skálou a nedávno i nevelká chráněná studijní plocha starých smrčin na severu hor, zvaná Pod Smrkem. Připočítejme ještě i nejstarší chráněné krajinné oblasti – a zjistíme, že na nevelké ploše Jizerských hor z roku 1948 – naleziště šafránu Heuffelova Lukášov na jižním úpatí hor těsně za hranicí chráněné krajinné oblasti – a zjistíme, že na nevelké ploše Jizerských hor je dvacet pět zákonem chráněných území. Je to v současné době nejhustší síť rezervací v Československu.
Vyhlášením rezervací ale práce neskončila: Bylo nutno se plahočit po lesích, vláčet houštinami sloupy s tabulemi a vztyčovat je na hranicích rezervací. Také obejít desítky kilometrů po obvodech chráněných území s kbelíčky barev a nářadím a dvojitými červenými pásy omalovat krajní stromy. Mnoho práce, mnoho únavy, kterou zakusili dobrovolní ochranáři jizerskohorské přírody. V takto označených rezervacích se nemají opouštět turistické cesty, nesmí se tábořit, klást ohně a trhat rostliny, a hlavně se nesmí využívat území hospodářsky. Pouze přihlížet a cítit vděčnost, že alespoň část horské přírody se snad dále uchová. Kdo by tam chtěl přírodu odborně zkoumat, musí si vyžádat od ministra kultury svolení. Od roku 1971 mohou poznávat návštěvníci Jizerských hor dvě z chráněných území mnohem důkladněji: státními přírodními rezervacemi Bukovec a Rašeliniště Jizerky vede první naučná stezka a poučení poskytuje tištěný průvodce.
Druhá naučná stezka má v budoucnu procházet přírodními rezervacemi Štolpichy Frýdlantské cimbuří a postihne tak druhou, neméně pěknou polovinu přírody Jizerských hor. Třetí naučnou stezku vybudovali mladí ochranáři v r. 1980 chráněným nalezištěm Pod Dračí skálou.
Informativním textem jsou v horách opatřena i některá další pozoruhodná území, mnoho se v posledních letech v horách píše, staví a maluje: Na čihadle vyrostla vedle poučné tabule i vyhlídková terasa připomínající důkladné babylonské stavby; povalový chodník se zábradlím a tabule zdobí i Velkou klečovou louku. Každá rezervace je vyznačena po obvodu dvojitým červeným pásem: při příchodu do území jsou patrny oba pásy, zevnitř je pás jen jednoduchý. Šest z jizerskohorských rezervací (Poledník, Černá jezírka, Klečové louky, Na čihadle, Rašeliniště Jizery i Jizerky) se skládají ze dvou nebo více chráněných ploch spojených ochranným pásmem. V terénu jsou vyznačeny jen chráněné plochy.
Ani po vyhlášení přírodních rezervací nebyl práci konec: v prosinci 1967 prohlásilo totéž ministerstvo celé Jizerské hry za chráněnou krajinnou oblast. Zabírá tři sta osmdesát čtverečních kilometrů, kde lidská činnost musí přihlížet k jizerskohorské přírodě a nesmí ji poškozovat. Okresní vyhlášky a návštěvní řád doplňují, co se zde smí a co ne. Smí se tábořit, včetně bivakování – tedy nouzového noclehování pod širým nebem - , pouze v kempech a na určených tábořištích (ty ale ve vlastních horách žádné nejsou), nesmí se po lesních cestách projíždět soukromými motorovými vozidly, nelze zavádět nové druhy zvířat a rostlin a hlukem rušit původní faunu. Návštěvníků ale přibývá, nesmí se tedy mnoho věcí, nařízení musí být stále přísnější. Chráněná krajinná oblast je dále rozdělena na dvě části: její vnitřní část, tedy asi sto šedesát kilometrů vlastních hor a lesů, zaujímá tak řečená zóna klidu, vyhrazená jen pěší a lyžařské turistice. Vnější pás je zóno pobytové rekreace. Na dodržování těchto vyhlášek a nařízení, ale i mnoho dalších věcí (protože budoucnost Jizerských hor tkví v daleko důležitějších věcech, třeba v čistém ovzduší a ve stanovení přesných zpráv a povinností lesníků na jedné a vodohospodářů na druhé straně) dohlíží Správa chráněné krajinné oblasti. Asi pět lidí sídlí v dřevěném domku, staré přádelně z 18. Století, na břehu Nisy v Liberci a koná pro Jizerské hory úctyhodnou práci. Pomáhá jim kolem sto padesáti lidí, kteří dobrovolně a zdarma drží o sobotách a nedělích služby na cestách a v rezervacích Jizerských hor. Mají zelené kabátky, zlatozelené odznaky a poctivě se snaží, aby hory zůstaly co nejdéle pěkné. Neměli byste jim jejich práci ztěžovat.
Hranice chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, kterou vyznačuje víc než sto sloupů, obchází po úpatí celé hory od Nového Města pod Smrkem na severu, přes Albrechtice u Frýdlantu na západě, Tanvaldu na jihu až po Paseky nad Jizerou daleko na východě. Tam také připojuje nad údolím Jizery své hranice ke Krkonošskému národnímu parku. Zdá se, že desítky let staré přání ochranářů a jejich touha po krkonošsko-jizerském parku se tak po jedenadvaceti letech téměř splnily.