Poslední výlet
Čtyři neveselé příběhy, čtyři vraždy, se staly po válce v Jizerských horách. Lidé o nich tehdy mnoho hovořili, báli se i nějaký čas chodit do lesů a nezbývá proto, než jim věnovat červencový, zářijový, únorový a dubnový příběh. Dlouho jsem váhal, protože je snadnější psát o lesníkovi zavražděném v horách před sto lety než o zabití člověka, jehož tělo jsem viděl na snímcích soudních protokolů: za sto let stromy povyrostly, noví ptáci zpívají v jejich korunách a nevědí nic o prolité krvi; všechno je veselejší, život a smrt se za sto roků již opět nerozlučitelně spojily a starý lesník by dnes již stejně nežil, i kdyby nebyl zavražděn.
Pak jsem se ale seznámil s jabloneckým primářem doktorem Svobodou. Již několik desetiletí ho volají ke všem neštěstím v Jizerských horách, k sebevrahům, utopencům, zmrzlým a také k vraždám. Vyprávěl mně o neveselých příbězích to, co jsem o nich dosud nevěděl, a zavedl mne také mezi ty, kdo ony příběhy vyšetřovali. Mezi jabloneckou kriminální policií a panem primářem panoval zvláštní, přátelský vztah: starý pán jim dobromyslně říkal detektivové, žakárové, strážníci, mordparta, četníci nebo policajti a oni ho stejně vlídně nazývali mastičkářem, ranhojičem, felčarek nebo řezníkem. Strávil jsem s nimi mnoho hodin, poslouchal jsem jejich vyprávění a poznal jsem, že jejich práce je hodná obdivu.
Právě takové práce bylo zapotřebí k vyšetření vraždy šestnáctileté cikánky Margity Bílé; vypátrání vraha patří k největším úspěchům jabloneckých kriminalistů.
Ing. Kalous z Prahy procházel 26. Července 1972 údolím Blatného potoka a několik set metrů pod bývalou dolní Blatnou pilou spatřil ve smrkovém lese na pravém břehu potoka část lidské kostryy. Kosti vyčnívaly, napůl zasypány pískem, napůl obnaženy vodou, ze staré geologické sondy, která tam zůstala po průzkumu dna budoucí přehrady na Kamenici. V oblasti krční páteře byl obtočen pásek z dívčích šatů a ještě řemen. Jablonečtí vyšetřovatelé tehdy prolezli po kolenou daleké okolí oné jámy, aby našli další stopy, ale mnoho toho nebylo. Pomocí superprojekce, metody, kdy se nalezená lebka porovnává s fotografiemi osob, které jsou v Československu pohřešovány, se brzy bezpečně zjistilo, že zavražděná dívka je Margity Bílá z Jablonce nad Nisou. Doma ji postrádali již od poloviny října minulého roku, bezúspěšné bylo i tehdejší celostátní pátrání po ní. Kriminalisté vyslechli po nálezu její kostry a tři čtvrtě roku po jejím zmizení stovky lidí, z jejichž výpovědí vznikly dva silné fascikly, a během několika týdnů vyšla pravda najevo. Šestého září se vrah, jehož jméno objevili vyšetřovatelé společně se jménem zavražděné v lékařském zápisu z července r. 1971, přiznal. Byl to pětadvacetiletý mladík Tomáš B., prý zvláštní, nesmělé, podivínské a samotářské povahy, jak mě ujišťoval vyšetřovatel. I důvod, proč se v červenci r. 1971 nechal od cikánů seznámit s onou dívkou, ostatně velmi nevalné pověsti a málo oduševnělé tváře, byl zvláštní: měl před svatbou a toužil ještě do té doby „poznat podsvětí a trochu si užít“. Po nedlouhé známosti potkal Margitu Bílou znovu až 13. října. Setkali se náhodou před jabloneckou radnicí, kde byl mládenec dojednávat poslední podrobnosti své svatby; ženil se o dva dny později. Dívka chlapce přemlouvala k výletu do Jizerských hor, předstírala, že s ním čeká dítě, sdělila mu, že se k němu hodlá nastěhovat, a pokud jí to nedovolí, že na jeho svatbě ztropí skandál. Posadil ji tedy na motocykl a vezl do Jizerských hor. Napřed na přehradu Černé Nisy. Odtud je ale vyhnala manželka hrázného – jeli po zakázané cestě, a tak si dokonce zapsala do kalendáře k onomu datu i číslo motocyklu. Byl to o tři čtvrtě roku později jeden z hlavních důkazů proti vrahovi. Dvojice pak odjela kolem Jablonecké chaty na paseku u bývalé dolní Blatné pily. Tomáš B. tam znal každý kámen, strávil tam léto na dětském táboře. Posadili se a mladík se snažil mladé cikánce rozmluvit její úmysly. Rozhovor k ničemu nevedl, Margita opakovala svoje výhrůžky. Střízlivý člověk by řekl, že si z nich Tomáš B. nemusel nic dělat, ale mladík ztratil schopnost soudně uvažovat a zdálo se mu, že jediným řešením z bezvýchodné situace je smrt dívky. V hádce a potyčce ji zaškrtil páskem jejích šatů. Pak propadl panice, odešel, znovu se vrátil a našel asi tři sta metrů odtud po proudu potoka v lese opuštěnou sondu a pomocí řemene ze sedla motocyklu tam mrtvou dívku napůl donesl, napůl dovlekl. Starým hrncem pak nabral v okolí písek a tělo jím zasypal. Potom odjel domů a o dva dny později se v Jablonci oženil.
Ale jarní horské vody vykonaly pomalé dílo, obnažily kostru a změnily tak na osmnáct a půl roku i další život Tomáše B., mladíka, který na soudních fotografiích vypadá velmi slušně a jeho pohled je udivený. Nelituje ho ale příliš, měl skutečně zvláštní povahu. Jablonecká Veřejná bezpečnost ho v srpnu r. 1972 objevila na psychiatrickém oddělení vězeňské nemocnice. Tam byl již od května toho roku, od doby, kdy přepadl kdesi u Turnova a snad se i pokoušel zabít dvaadvacetiletou ženu, která si v poslední chvíli zachránila život neméně zvláštním způsobem: přemluvila jej, aby to nedělal a nechal ji naživu.
Voda Kamenické přehrady brzy zakryje místo vraždy cikánské dívky, která možná poprvé, ale určitě naposled v životě navštívila onoho říjnového dne Jizerské hory. Já jsem si ze soudních protokolů a výslechů svědků odnesl do života důležitý poznatek: nic, téměř nic nelze utajit. Lidé jsou nesmírně všímaví a ještě po měsících si pamatují neuvěřitelné podrobnosti. I proto je dobré žít jen tak, bay lidská paměť mohla vždy svědčit pouze o dobrých činech.