Porscheho smrt
Cesta do těch míst dosud nevede: je nutné jít jen stále podle řek výš, jak chodívali staří cestovatelé neznámými kraji. Řeka se rychle úží a v 81. oddělení bedřichovského revíru se změní v potůček k přeskočení: téměř až na pramenech Černé Nisy stojí tmavý hranol Porscheho smrti. Nepodobá se ostatním památníčkům Jizerských hor: spíš hřbitovnímu obelisku podoben se podivně vyjímá v hlubokých lesích! Nápis do něj tesaný je tak podrobný a důkladný, že nebýt starých libereckých novin, které přinesly o tajemné vraždě v horách další podrobnosti, bylo by zbytečné psát příběh o Porscheho smrti: stačilo by ten pustý kout hor navštívit a nápis si přečíst. Poprvé jsem to udělal z jara před téměř dvaceti lety. Slunce svítilo a vysušilo Poutní cestu: na mostě přes Nisu se vyhřívala živorodá ještěrka. lehkými botami i lehkým srdcem jsem sešel z cesty a vydal se proti proudu řeky. Jako mávnutím proutku se cesta změnila v nepěstěný les. Průsek zarostl rašeliníkem, jedovatě zelené tůně plné neviditelné vody byly stále hlubší. Les ztmavěl a boty ztěžkly. Kde není les udržován, vrací se jizerská příroda rychle ke svému prazákladu. Obelisk Porscheho smrti však není možné minout: stačí jít jen vytrvale přes vývraty stále proti proudu Nisy.
25. červen 1874 začal docela obyčejně: Statkář Václav Porsche z Harcova u Liberce časně ráno vstal, oznámil manželce Anně Marii, že odchází do Jizerských hor za Novou louku za obchodem, a vzal si dvě stě zlatek. Rozloučil se a pěšky odešel do hor. Večer na něj rodina marně čekala: o půlnoci postal tchán s dělníky, aby jeho zetě hledali v tmavých horách. Druhý den již po něm pátralo mnoho lidí. Zdálo by se opovážlivým spoléháním na náhodu, vydat se do hlubokých lesů hledat osamělého, ztraceného člověka. Ale Jizerské hory nrbyly v minulém století neobydlenou a neschůdnou pustinou: dnes jsou jistě liduprázdnější a divočejší než tehdy! Také lidé se před sto lety znali navzájem víc, a tak se objevilo několik svědků, kteří Václava Porscheho spatřili předešlého dne při jeho cestě do lesů: kolem deváté hodiny prý prošel Bedřichovem, na Novou louku se svezl s povozníkem Ullrichem, nedaleko odtud ho potkal bedřichovský hostinský Jantsch a konečně již za Novou loukou u Gregorova kříže na křižovatce Hejnické cesty jej viděl dřevorubec Ulrich.
A tak již v časném dopoledni nalezl týž dřevorubec na rozlehlé pasece na břehu Nisy Porscheho tak, jak odešel předešlého dne z domova: v hnědých, bíle pruhovaných kalhotách, černé vestě s červenými proužky a v zeleném kabátě s bílými puntíky. Opodál ležela hůl - Václav Porsche byl mrtev. Úkladně zavražděn a oloupen o peníze a hodinky. Lesníci z Nové louky hlídali mrtvolu až do pozdního odpoledne. Soudní komise pak zjistila úkladné zastřelení: na druhém, hustě zarostlém břehu Nisy, asi 35 kroků od mrtvého, nalezli barchetový hadřík na ucpávání nábojů. Dosud voněl střelným prachem. Dřevorubci vypověděli, že toho dne slyšeli v lesích pod Hřbítkem padnout rychle za sebou dvě rány z pušky. To bylo vše. Víc se o vraždě vyšetřit nedalo, třebaže tchán zavražděného vypsal odměnu pěti set zlatých za dopadení vraha. Četníci zatkli z bezradnosti známého pytláka z Hraničné Emiliana Ulbricha, ale pro nedostatek důkazů ho zase propustili.
Zanedlouho se k smrti utrápil lesní Suchánek z Nové louky: onoho červnového dne byl také v těch místech a zdálo se mu, že jej celý kraj podezírá, že on sám Porscheho zabil a okradl. Těžké podezření zhoršilo jeho plicní chorobu natolik, že brzy zemřel.
V říjnu téhož roku se na zarůstající pasece objevil černý obelisk. Dlouhý nápis dodnes připomíná vraždu v jizerskohorských lesích:
Zde na tomto místě byl 25. června 1874 dopoledne mezi 10. a 11. hodinou, když procházel touto pasekou za obchodem s kůrou a dřevem, úkladně zastřelen ranou do krku ze vzdálenosti 30-40 kroků dosud neznámým vrahem a oloupen o hodinky a hotovost
Václav Porsche,
statkář z Doubí, bydlící ve Starém Harcově. Zemřel bez smrtelného zápasu v 31. roce života a zanechal pět nezaopatřených dětí a truchlící manželku, která očekávala šesté dítě. Byl pohřben na hřbitově ve Starém Harcově.
Lepší onen svět Ti budiž odměnou za věrný a šlechetný pozemský život.
Tento pomník mu postavil jeho tchán Vavřinec Stracke, statkář a obchodník dřevem ve Starém Harcově, v říjnu 1874.
A pak už jen ubíhaly roky: čtrnáct let stál tmavý kámen Porscheho smrti na pramenech Černé Nisy v Jizerských horách, než celý kraj vzrušila zpráva, že Porscheho vrah byl dopaden.
V lednu 1899 prozradil četníkům jistý člověk, že jeho příbuzný Prediger z Desné se před mnoha lety vrátil z lesa se spoustou peněz. Četníci zatkli Predigera hned v zaměstnání v brusírně kamenů. Děvětatřicetiletý, téměř negramotný brusič skla nevalné pověsti a otec dvou nezaopatřených dětí se po krátkém zapírání a vytáčení v pláči a vzlykání přiznal. Téhož roku v únoru se pak v Liberci odehrál při soudním procesu příběh dávné vraždy ještě jednou. V tísnivém prostředí nabité soudní síně a při mimořádných bezpečnostních opatřeních: lidé ani za čtrnáct let nezapomněli na nevinného Porscheho a jeho šest malých dětí. Prediger, člověk nevysoké shrbené postavy a s modrýma očima v bledé tváři, přerývaně, s přeříkáváním a zapíráním líčil, jak Václav Porsche zemřel. Dne 24. června 1874 se Prediger vydal kolem osmé hodiny večerní s pytláckou bandou z Desné na lov do Jizerských hor. Vedl je bezohledný pytlák Josef Pörner, zvaný Volatej Pepek čili Krop-Seff (týž, kterého o čtyři roky později postřelil hajný Kluch, když ohrožoval zbraní hraběte Clam-Gallase v jeho vlastních lesích). Třetí byl Antonín Nitsche. Pytláci došli v noci na horu Jizeru a tam také v lese přenocovali. Za svítání šli přes Holubník k Nové louce s puškami pod zapnutými vestami. U Černé Nisy zalehli a čekali na zvěř.
V mlžném lese se náhle objevil ve vzdálenosti sto kroků muž. Považovali jej za lesního a Volatej Pepek hrubě vykřikl, aby se klidil z lesa. Muž cosi zabručel a pokračoval v chůzi. Když přišel na třicet kroků, Volatej Pepek vystřelil. Porsche šel klidně dál. "Teď střílej ty!" vykřikl Pörner a Prediger vystřelil. Muž se zhroutil. Byl okamžitě mrtev. Pytláci ho oloupili o peníze, slíbili si mlčení a uprchli. Za uloupené peníze si na podzim vystrojili Prediger i Volatej Pepek svatby.
Prediger sváděl vinu za vraždu i za loupež na Pörnera. Před soudem ještě vypověděl, že sám se cítil od tohoto dne nešťastným a nic prý se mu nedařilo.
Prediger odpykal dávnou vraždu samojediný: Volatej Pepek již nebyl naživu a Nitsche se po vraždě vystěhoval do Brazílie a byl nezvěstný. S odůvodněním, že se jedná o devětkrát trestaného pytláka, odsoudil soud Predigera pro zákeřnou vraždu a pomoc při loupeži k dvaceti letům káznice, zostřené každoročním půstem v den výročí vraždy.
Porscheho vrah se do Jizerských hor již nikdy nevrátil: zemřel ve vězení.
Čtyři neobvyklé červnové pomníčky skrývají ještě Jizerské hory: dva patří utopencům a jeden zbloudilci.
Chladné vody náhorních plání Jizerských hor nelákají ke koupání, a tak pomníček, který stojí na levém břehu přehrady na Černé Nise, nedaleko od památníčku Porscheho smrti, je v horách ojedinělý, hrubě tesaný kámen na kraji lesa, s kovovou tabulkou, která stručně oznamuje, že Herbert Johne, student učitelství, narozený 18. 8. 1912 zemřel 24. června 1930. To, jakým způsobem hoch zemřel, jsem se dozvěděl z libereckých novin z onoho června. Studoval třetí ročník libereckého učitelského ústavu a z Chotyně, odkud pocházel, přijel na neděli do Jizerských hor, snad za strýcem, který byl revírníkem na nedaleké Nové louce. Nedbal varování, skočil do vody a plaval až do poloviny velké tmavé hladiny přehradního jezera. Tam ztratil síly a snad mu i srdce vypovědělo službu. Volal o pomoc. Přítel, který k němu plaval, sám brzy ztratil sílu: vody Černé Nisy jsou i v létě ledové. Herbert Johne se utopil dřív, než mu mohl kdokoli pomoci.
Při turistické cestě podél slapů Černé Desné stojí pod velkým vodopádem železný kříž. Zde se utopil za velké vody v roce 1912 devítiletý Otto Fuchs. Léta stával kříž zapuštěný do nedalekého balvanu; když zrezavěl a zřítil se, nahradili jej novým.
Stejně starý byl i syn lesníka Kája Oulehla, jehož kříž stojí nad tichými vodami nádrže dávno zašlé pily v Prostředním cípu harcovském, na dně lesnatého údolí západně pod Hiebelovým pomníčkem. Plavil se tady se svým kamarádem 29. června 1965 na malém voru, ztratil rovnováhu a v chladné vodě utonul.
A zbloudilec? Koncem května 1873 se ztratila v Bílém Potoce na severní straně Jizerských hor tříletá holčička. Tři dni ji marně hledala po lesích celá vesnice, po Anně Richterové jako by se země slehla. Tehdy nocoval v nedaleké Raspenavě slepý vídeňský poutník. V noci měl živý sen: Jasně se mu zdálo, že dítě leží v lesích asi jeden a půl kilometru nad vesnicí na levém břehu stejnojmenného Bílého potoka. Bývala tam tehdy velká paseka. Opravdu: hned druhého dne, 1. června, našli rodiče Aničku u nevelkého balvanu. Dítě bylo mrtvé. Samo zaběhlo do lesů, zabloudilo a stoupalo stále výš do hor.
Železný kříž Anny Richterové tam stojí dodnes: nezřetelné zářezy na kameni prý značí místo, které mrtvá holčička svírala svými prsty.
Téměř o sto let dříve zahynul v Jizerských horách jiný poutníček. Dvacátého pátého května roku 1790 zabloudil v lesích čtyřapůlletý chlapeček Antonín Kunze ze samoty Za hájem čp. 50 u Hutě. Musel na své těžké cestě přejít celý hřeben Černé studnice, protože jeho tělíčko, od lišek ohlodané, našli lidé 25. července až u Jeleního Koutu ve Smržovce. Pomníček mu ale nepostavili, a pokud ano, není již dnes po něm ani památky.