O DIVOKÝCH POVOZNÍCÍCH
Je to příběh jako za starých časů šumavského „broučkového ráje“. Při obrovské vichřici 26. října 1870 padly nesmírné rozlohy šumavských pralesů a vyvrácené a později i zdravé smrky napadl kůrovec. Za dobrým výdělkem přitáhly do lesů stovky cizích lidí, dřevorubci, povozníci, obchodníci, a přinesli s sebou i svoje nedobré spády. Tehdy navždy zmizela stará Šumava, osamělost jejich lesů a močálů i skromnost a nezkaženost jejich obyvatel. Podobný podzimní vítr přiletěl téměř přesně za sto let i do Jizerských hor: roku 1966 padly vichřicí veliké plochy lesů v centrální části hor, na Středním hřebeni, v okolí Jizerky i jinde. Rozlámané lesy se zaplnily cizími lidmi, cizím křikem. Bylo nutno potom pohánět zbrocené koně, kteří vytahovali mohutné kmeny z vývratisek k cestám. V rašelinné půdě po nich zůstávaly hluboké, nezahladitelné rýhy. U lesních křižovatek vyrostly prozatímní nouzové boudy a domy na kolech.
Jedna taková obytná maringotka stála v roce 1969 na louce U studánky nedaleko Smědavy. Dům U studánky, starý a známý Börnlhaus, byl tou dobou sice již stržen a zůstaly z něj jen základy, ale studánka, která kdysi tomu místu dala jméno, dosud existovala a stála také blízká chata Kůrovec. Vedle maringotky se tyčila velká dřevěná stáj pro koně, zvaná dřevaři koňský salón. A koně byli i prvotní příčinou vraždy, která se tam udála v noci ze třináctého na čtrnáctého září.
Odpoledne se na Smědavě opila pestrá společnost dřevorubců, soukromých povozníků, nájemných kočí; Češi, Slováci, Maďaři. Přitom byla také projednána výměna koní mezi sedmatřicetiletým Pavlem B. z Klačna u Prievidze a dalším povozníkem. Večer odešlo do maringotky U studánky asi sedm lidí. Vedl je právě Pavel B., člověk, o kterém později svědci do policejních protokolů uváděli, že je „rváč, opilec, výtržník, surovec, karbaník a bije koně“. Všichni se ho báli. V hospodě U pyramidy zbil nedlouho před tím polesného, který mu vytýkal opilost, jistý dřevař se před ním musel „tři dny skrývat v lese, aby ho neubil.“ Podobnou pověst měl i jeho o osm let mladší bratr František, toho času rovněž soukromý povozník v Jizerských horách. S nimi toho večera pili i dva jejich nájemní kočí, devětatřicetiletý Maďar Michal L. a jednatřicetiletý František Smutek z Liberce, a také dva dřevaři spolu s povozníkem a majitelem dalšího koně. Opilecké zapíjení výměnného koňského obchodu dostalo špatný směr, když Pavel B. zjistil, že mu schází peněženka, a rázně obvinil z krádeže kočího Smutka. Nikdy se nevyšetřilo, byl-li Smutek, který v tomto směru nepožíval nejlepší pověsti, vinen i touto krádeží, jisté je jen tolik, že až do své smrti tvrdil, že je nevinen. Povozníkovi nešlo snad ani o nevelký obnos necelých dvou set korun, které pohřešoval, ale o doklady, tzv. pas na koně, bez kterého nemohl výměnu zvířete uskutečnit. A tak oba bratři i s druhým kočím začali opilecky mezi popíjením piva Františka Smutka bít a bili ho mnoho hodin. Pěstmi, opratí, klackem, dokud se nepřizná. Když omdlel, vzkřísili ho kbelíkem vody a bili dál. Před půlnocí se jim ho už vzkřísit nepodařilo. I oni sami těžce usnuli vedle mrtvého. Vedle za dřevěnou stěnou stáje voněli koně, pokojně přešlapovali a chroupali seno. Zbylí dřevorubci i povozník, kteří se celý večer snažili surovce odradit od bití kočího Smutka, konečně mohli odejít a zavolali kriminalisty. Ti přijeli až z Liberce, ale ukázalo se, že maringotka i s mrtvým leží asi deset metrů za hranicí okresu. Proto museli přijet správní vyšetřovatelé, jablonečtí.
Byl jsem v těch místech nedávno, v předjaří. Louka byla pustá, maringotka dávno zmizela. Jen dřevěný „koňský salón“ stál a – ač prázdný – navždy voněl koňmi, kteří kdysi tahali z Jizerských hor vichřicí poražené stromy a jejichž divocí páni obtížili svoje svědomí neveselým zářijovým příběhem.