O SMUTEČNÍ STEZCE
Snad v padesáti knížkách jsem četl jizerskohorskou pověst o Smuteční stezce a o „vyhnání a truchlivém konci posledního pána z Rederu“, vládce frýdlantského a libereckého panství. Nezbývá tedy, než abych i já zaznamenal tu starou pověst a na hraběcích osudech a dobách představil kraj pod Jizerskými horami v první polovině sedmnáctého století. Pověst se již tři sta let houževnatě drží Jizerských hor: vypráví o tom, jak po bitvě na Bílé hoře musel svá panství opustit i Kryštof, pán z Rederu, stoupenec „zimního krále“ Bedřicha Falckého, a navždy odejít do vyhnanství. Podle pověsti si k útěku zvolil cestu přes Jizerské hory a staré mapy ji dodnes zaznamenávají. Smuteční stezka stoupá od křižovatky lesních cest pod Křížovým bukem u chaty Hubertky východně od Libverdy a necelý kilometr sleduje dnešní zeleně značkovanou cestu. Neklesá s ní již do údolí Ztraceného potoka, ale opouští ji na horském hřbítku v místech, kde se podle čtvrt tisíciletí staré pověsti Kryštof z Rederu se svou matkou Kateřinou naposledy rozhlédli daleko k západu po zemi, která víc než šest desetiletí patřila jejich rodu, přes údolí horní Smědé až k frýdlantskému zámku, který navždy opouštěli. Tehdy prý paní Kateřina žalem a smutkem omdlela. Vzkřísili ji a jeli pak lesy dál k severovýchodu, kolem míst, kde dnes na mohutném buku visí Streitův kříž a kde prý prodali své koně. Jejich smuteční stezka je pak vedla dál do údolí Lomnice, která tudy stéká ze severních svahů hory Smrku, kolem cínových dolů Petr a Pavel a Bohatá útěcha sestoupili z hor a stezka je odvedla úbočím Rapické hory až na slezskou hranici samoty Strassberg a odtud do sousední obce Bergsstrass.
Dodnes je pěkná a opuštěná Smuteční stezka, která prochází málo známými severními svahy hor. Útěk posledního Redera stále vzrušoval lidovou fantazii: S pobělohorským utečencem spojovali i středověce vyhlížející nejstarší dům v Luhu čp. 1. Bydlel v něm prý tajně a nikým nepoznán Kryštof z Rederu. Neodešel totiž vlastně do ciziny a pochází od něj rod mildenavských rychtářů. Lidé to najisto poznali podle prastaré, olejem malované mapy, která v domě visela a zobrazovala pouze dva domy v údolí horní Smědé: nejstarší dům v Luhu – a frýdlantský zámek.
Ve skutečnosti byl konec panství rodu Rederů pod Jizerskými horami maličko jiný a nezbývá než uvést staletou jizerskohorskou pověst o Smuteční stezce alespoň zčásti na pravou míru. Pan Kryštof z Rederu se narodil na frýdlantském zámku roku 1591 a studoval na universitě v Heildebergu jako jeho otec Melichar. Ten zemřel, když bylo Kryštofovi devět let a do doby jeho plnoletosti vládla místo něj matka Kateřina, rozená Šliková. Byla to prý prchlivá a nepřístupná paní; dochovaly se pověsti i o tom, jak nesmírně tvrdě zacházela s frýdlantskými občany. Dokonce i potom, kdy se 6. srpna 1612 ujal Kryštof z Rederu správy rodového majetku, si Kateřina osobovala práva nad měšťany Frýdlantu, a teprve, když se proti ní vzbouřili, přesídlila na rederovský liberecký zámek. Tam také 29. července 1617 zemřela a v březnu následujícího roku byla převezena do rodinné hrobky na Frýdlant. Tady se pověst o Smuteční stezce dopouští prvního omylu – nemohla paní Kateřina ztratit zármutkem vědomí při poslední cestě horami se svým synem po roce 1620.
Kryštof z Rederu zdědil obrovský majetek: panství frýdlantské, liberecké, závidovské (Seidenberg v Lužici) a k tomu i „pustý hrad Hamrštejn“. Byl kornetem v kompanii polního maršála Thurna, a jak se o něm krásně psalo, „věren víře svých otců a zúčastniv se odboje českých stavů proti císaři Ferdinandovi II.“, doprovázel i 5. září 1619 Bedřicha Falckého při jeho pražské korunovaci za českého krále. Neví se, zúčastnil-li se 8. listopadu 1620 bitvy na Bílé hoře, ale již o tři dny později byl na frýdlantském zámku. Potlačování českého odboje šlo pomalu, ale jistě: 9. března 1621 přijel na Frýdlant oddíl jezdců saského kurfiřta a odvlekl s sebou hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, příbuzného Kryštofova, který se na zámku skrýval. Po devíti dnech ho vydali císaři. Byla to černá zrada, protože hrabě Šlik chtěl prosadit na český trůn právě saského kurfiřta. Hrabě byl popraven na Staroměstském náměstí v Praze 21. června. Ještě před tím, v dubnu 1621, potvrdil císař, že „hrdlem i statkem propadne každý šlechtický rebel, který se na trojí výzvu nedostaví před soud“. Pan Kryštof z Rederu to neučinil a jeho podpis se na listinách frýdlantského archivu objevuje naposledy 18. května toho roku. Potom uprchl do Slezska a na své závidovské panství. Téměř zcela jistě neprchal přes hory tichou Smuteční stezkou po severních úbočích Jizerských hor: z Frýdlantu do Slezska i do Lužice vedly mnohem pěknější a pohodlnější cesty.
Pověst o Smuteční stezce má ale pokračování: Lidé si vyprávěli, jak se pán z Rederu tajně vracel do Čech a po nocích své ztracené panství objížděl v době, kdy již vládl na Frýdlantě Albrecht z Valdštejna: panství mu bylo připsáno již v červnu 1621, sice jen prozatímně, protože císař v únoru 1622 zmírnil rozsudky smrti nad uprchlými šlechtici a podepsal „generální pardon“ pro ty, kteří by se do šesti týdnů vrátili a slíbil je nepotrestat „na hrdle, ale pouze na majetku“. Pan Kryštof opět neuposlechl a do Čech se nevrátil. Byl proto znovu odsouzen k trestu smrti a frýdlantské a liberecké panství bylo v červnu 1622 definitivně prodáno Valdštejnovi. Do saského státu císařova moc nesahala a závidovské panství proto panu z Rederu zůstalo. Odtud se snažil rozpoutávat nepokoje, a nikoli bez úspěchu: 9. června 1625 poroučí Albrecht z Valdštejna svému zámeckému hejtmanu, „aby zatkl lehkovážnou šelmu Kryštofa z Rederu, který tajně okolo Frýdlantu objíždí a lid k povstání se pokouší vzbouřit“. Tomu, kdo ho přivede živého či mrtvého, bude vyplaceno 5.000 tolarů, kdo s ním naopak bude udržovat sebemenší styk, ztratí hrdlo i majetek. Zdá se tedy, že pan Kryštof doopravdy tajně navštěvoval starý domov, ze kterého musel uprchnout. V prosinci 1625 vypukly na Frýdlantsku takové rebelie, že Valdštejn raději poslal svou manželku do bezpečí do Prahy, a jeho vojsko pak revoltující sedláky krvavě potlačilo. Císař Ferdinand pak žádal zemského fojta Horní Lužice, aby proti odbojnému rebelovi Kryštofovi z Rederu zavedl soud. Fojt císaři odpověděl, že pán z Rederu se k soudu nedostavil. Roku 1627 se obnoveným řízením zemským změnila situace i v Sasku a Kryštof Reder byl i tam – potřetí ve svém životě – odsouzen k trestu smrti a ztratil definitivně i závidovské panství. Popraven ale nebyl, stačil uprchnout. Ještě jednou měl přijít jeho čas.