O skleněných horách

     Nepouštěl bych se do  vyprávění o starých jizerskohorských sklárnách – k tomu jsou jiní mnohem povolanější – kdyby se ty často rozvalené a staletí opuštěné hutě nestaly již opět součástí horské přírody. Někde jsou z nich patrné jen základy, zemní valy, stále se snižující a zarůstající náspy. Les opět pohlcuje a bere si zpět, co mu kdysi lidé vzali. Má na to právo, bez lesů by nebylo jizerskohorského sklářství, a nebýt skla, vypadaly by tyto lesy jistě jinak, než vyhlížejí dnes.
     Kromě dovedných rukou museli mít skláři ještě dvě věci: surovinu na výrobu skla a dřevo pod sklářské pece. Snazší bylo vozit surovinu za dřevem než naopak, nehledě k tomu, že popel některých druhů stromů tvořil i část oné potřebné suroviny, např. potaš se získávala za velkých ztrát na porostech pálením některých dřevin, např. klenů, nastojato. Do pohraničních lesů Jizerských hor, velmi nehostinných a pro zemědělství nezužitkovatelných krajů, tak začal se sklárnami pomalu pronikat život. Z nížin od jižních okrajů lesa, stále hlouběji, staletí za staletím. Když se les vyčerpal nebo zmizel, strhli i sklářskou huť a přenesli ji dál za dřevem: nejstarší známé sklárny stály nedaleko od dnešních hranic jizerských lesů. Kolem hutí vznikaly osady, vesnice, městečka, jižní předhůří se měnilo  v živý průmyslový kraj. Ještě dnes je jablonecký okres na prvním místě v Československu v poměrném počtu lidí zaměstnaných v průmyslu. Tím je hlavně sklářský a na něm závislý bižuterní průmysl. Již v minulém století se chlubilo město Jablonec, že odevzdává rakouské vládě víc daní než „než celé království dalmatské“. Zvláštní zadostiučinění! Tehdy se začaly ale již sklářské hutě zase stahovat z hor do jižních údolí: dřevo již nebylo jediným zdrojem teplo, v hutích se začínalo topit plynem a ve měnících se hospodářských poměrech konce století bylo naopak důležitější, aby hutě ležely blízko dopravních tepen, státních hranic a železnic. Drancované lesy, které byly z původně smíšených lesů přeměněny na smrkové kultury, se zvolna zotavovaly.
     Začátkem 20. století vyrábělo na Jablonecku sklo osm hutí. Dodávaly ho stovkám dalších zpracovávatelů pod Jizerskými horami, od Liberce po Železný Brod pracovalo 225 mačkáren skla, z nichž některé jsou v činnosti dodnes, 300 brusíren skla, většinou poháněných vodou jizerskohorských potoků. Pak stovky a stovky výrobců perel, pasířů, malířů skla a mnoho dalších. Jizerské hry se staly „skleněnými horami“ – celé jejich předhoří žilo z ušlechtilé skleněné hmoty.
     Za nejstarší se považuje sklářská huť, která stávala v dnešních Sklenařicích na Vysocku. Její dějiny sahají až do středověku. Stejně tak i na slezské straně hor, v tehdejším Schreiberhau na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, stála sklárna již roku 1366. Během staletí byla sedmkrát zbourána a přemístěna za ustupujícím lesem.
     V českých Jizerských horách, je známé přesné datum založení až u staré sklářské huti ve Mšeně nad Nisou: rok 1548. Založil ji sklář Kuntze, o dvacet let později patřila již slavnému skláři Jiřímu Wanderovi či Wandererovi. Ležela těsně na úpatí hor, hned za ní se zvedaly lesnaté svahy a táhly se desítky kilometrů k severu. Huť měnila majitele, a když pánové z Vartenberka sepisovali r. 1559 majetek na svých pozemcích, uváděli ji pod původním českým jménem: Sklenahut na Mšeno, tedy na „mšaném“, mechovatém místě. Pak ji vlastnil r. 1608 G. Ewald a roku 1615 ji získala další  slavná sklářská rodina Šírerů či Schürerů z Waldheimu. Ti přišli do Čech původně ze Saska, usídlili se na Českokamenicku a odtud, z Falknova čili dnešní Kytlice, přešli do Jizerských hor. Z Českokamenicka pocházeli i pozdější králové jizerskohorského skla Riedelové. Mšenská huť vyhořela 2. ledna 1734.
     Jan Šírer založil huť pod Černou studnicí, ve vsi, která se dodnes jmenuje Huť, a to roku 1558. Byla na hraničním území, které od r. 1537 do r. 1702 patřilo postupně k panství maloskalskému, navarovskému, semilskému, hruboskalskému a nakonec opět maloskalskému. Také huť se stěhovala za dřevem hlouběji do lesů. Její druhé nejstarší místo označuje dnes kamenný pomníček v lese při zeleně značené cestě ze Zahájí do Beran. Pracovat přestala roku 1717.
     V údolí Jizery stála od roku 1570 (či již 1562) sklárna v Rokytnici a jen o sedm roků mladší byla huť Pavla Šírera v Rejdicích. Stávala na pravém břehu Zlatého potoka čili Zlatníku, jak připomíná pamětní deska na osamělé kapličce v polích při silnici z Rejdic do Zlaté Olešnice. Huťmistři uzavírali s majiteli panství rozsáhlé smlouvy. Jejich charakter se měnil od staletí ke staletí: část smlouvy jsem již citoval v předchozí kapitole, kterou byla založena v roce 1577 rejdická huť. Vane z ní renesanční velkorysost - lesy byly tehdy ještě široké a daleké, zvěře dost, a tak sklář Šírer dostal jedním podpisem pana Smiřického, bez zvláštních omezení a podmínek, neuvěřitelný kus země, se kterým mohl nakládat, jak uznal za vhodné.
     V 17. století byla již urozená paní Rederová, která uzavírala smlouvu se „ctihodným Petrem Wanderem, sklářem v Bedřichově“, daleko přísnější. Wander postavil huť v Bedřichově roku 1598, pan Melichar z Rederů jej tehdy „značnými svobodami a privilegiemi na těchto hutích omilostnil“, ale po smrti hraběte uzavřela Kateřina Rederová, „zanechaná vdova panující na Frýdlantě, Liberci a Závidově“, roku 1602 se sklářem smlouvu, ve které mu již přísně ukládá, co smí a nesmí, kdy a jak má platit a kolik kop sklenic a skleněných tabulek musí dodat na Frýdlant.
     Bedřichovská huť postupně patřila různým majitelům, Wanderové ji prodali roku 1620, měl ji i další slavný jizerskohorský sklář Kittel a nakonec od r. 1769 i rodina Riedelova. Roku 1807 ji prodali majiteli panství a byla zbourána. Stávala na svahu pod dnešní Lesní chatou v Bedřichově, dnes po ní zůstalo jen nevysoké návrší. Lesní chata sama bývala kdysi bedřichovskou rychtou a majitel huti byl zároveň i rychtářem, navíc s právem volně prodávat pivo a lihoviny. V druhé polovině minulého století rychta vyhořela a byla postavena dnešní Lesní chata.
     Další sklářské hutě vyrůstaly až v 18. století. Z nich nejstarší a nejslavnější byla Zenknerova huť v Josefově Dolu z konce 17. století. Kdysi patřila do katastru obce Antonínova. Později ji vlastnil sklář Kittel a byla to i huť, ze které začali Riedelové svou staletou cestu za titulem sklářských králů Jizerských hor: první z Riedelů ji koupil od Kittela po svém příchodu z Českokamenicka roku 1753. Často se objevoval její obrázek ve starých vlastivědách – podobna obrovské pohádkové chaloupce se strmou, nezvykle vysokou střechou poskytovala Zenknerova huť práci stovkám lidí z údolí Kamenice až do roku 1910. Pak ji strhli a na jejím místě postavili u josefodolského nádraží dnešní sklárnu.
     Není nutné, abych popisoval dějiny všech hutí, které v 18. a 19. století vyráběly v Jizerských horách sklo a které koncem minulého století patřily postupně všechny rodu sklářů Riedelů: Kořenov, Jizerka, Polubný, Desná, Příchovice, Maxov, Jiřetín, Nová Ves, Rýnovice. Huť byla také ve Smržovce, v Jablonci nad Nisou (r. 1750), v Potočné (založili ji Ungerové r. 1786) a na Souši (r. 1810). Sklárny pronikly také na Liberecko, do Ruprechtic, Oldřichova v Hájích, Pil, Fojtky. Mnoho bylo skláren, ale jen tři ležely uprostřed lesů a měl bych je tedy vzpomenout. O čtvrté, o Jizerce, jsem již psal.
     Karlovská huť z nich byla nejstarší, postavil ji sklář Weber v roce 1758 a již roku 1761 ji získali Riedelové. Stála při Blatném potoku, při dnešní červeně značkované cestě z Kristiánova na Královku. Zůstala po ní jen jediná památka: sklep na mýtině na levém břehu potoka. Protože zbytky sklárny zmizí pod vodami Kamenické přehrady, provedlo liberecké muzeum před několika lety archeologický výzkum této zaniklé huti. Karlovskou i zenknerovou huť musel Riedel opustit roku 1774 kvůli sporům o dřevo s majiteli panství hrabětem Desfoursem. Karlovskou huť nechal strhnout a sklářské podnikání přenesl na sousední frýdlantské panství. Tam stála na Nové louce huť již od roku 1756. Stavěl ji Kittel, ale již o třináct let později ji koupil Riedel. Rozvětvující se rod sklářů se začal zabydlovat v Jizerských horách. Samotná nová louka vznikl prý o sto dvacet let dříve, když Albrecht z Valdštejna nechal vykácet velký kus lesa na pravém břehu Blatného potoka, aby získal dřevo na stavbu jičínských a libereckých domů. Sto roků pak stál na Nové louce jen chlév pro pasoucí se dobytek, a teprve sklářská huť změnila tvář louky, vyrostlo tam několik mohutných staveb. Desítky let patřily zdánlivě neoddělitelně k tomuto lesnatému kraji, dokud je čas zase neodnesl. Jen pár kousků skla, které se dodnes ukrývá v travách, zůstalo po sklářské huti: roku 1817 její pece vyhasly a opuštěná huť byla o dvacet roků později stržena. Stát zůstal jen „panský dům“ majitele sklárny. Koupil ho roku 1844 majitel panství hrabě Clam-Gallas a nechal jej přestavět na lovecký zámeček. Po zestátnění lesů v roce 1929 se zámeček stal „vládní chatou“. Vedla k ní z Beřichova udržovaná cesta, známá dodnes pod jménem Vládní, a Nová louka byla později pojmenována po kancléři Šámalovi Šámalova louka či Šámalov. Největšího lesku se dožila v roce 1938, kdy měl Jizerské hory navštívit prezident republiky a bydlet ve starém sklářském „panském domě“ na Nové louce.
     Za prudké lednové bouře roku 1926 shořela i myslivna na Nové louce a o sto padesát let dříve měla shořet celá Nová louka – Prusové, kteří za války v září 1778 obsadili Liberec, se dozvěděli, že vojenskou pokladnu před nimi ukryli na Nové louce. Nebyla to pravda, ale vojsko přitáhlo až na jizerskohorskou sklářskou samotu a hledalo peníze. Rakouští vojáci, přesněji chorvátští ostrostřelci, jakási lehká pěchota, se také přiblížili k Nové louce. V lese, asi tři sta metrů jižně od huti, Prusové dva Chorvaty v potyčce zabili, návrší nese proto dodnes jméno Chorvatský kopec. Prusové se domnívali, že vojáky tajně zavolal majitel sklárny, a chtěli za trest huť zapálit. To se jim už ale nepodařilo.
     Králem jizerskohorských lesních skláren byl ale nedaleký Kristiánov. Víc než sto roků tepalo uprostřed lesů ono skleněné srdce Jizerských hor. Dnes se již zdají kresby starého Kristiánova neskutečné, na místech, kde jen vítr vane a nízký lesík a křoviny prorůstají střed mýtiny, kouří na litografiích vysoká huť, obložená polenovým dřívím. Nad hutí stojí výstavný panský dům. Kristiánov – poslední sklářské sídliště Jizerských hor – patřil od svého zrodu až do konce rodu sklářů Riedelů. Po sporech o dřevo na desfourském panství, kterému padla na čas za oběť huť v Josefově Dolu a navždy huť karlovská, uzavřel Johan Leopold Riedel 1. června 1975 smlouvu s Kristiánem hrabětem Clamm-Gallasem. Byla to důkladná a dlouhá smlouva o deseti bodech a na nic se v ní nezapomnělo.začala slavnostně: „Ve známost a na vědomí buď tímto dáno, zvláště těm, kterým jest žádoucí to věděti, že dnes, ke konci uvedeného roku a dne mezi mnou, Kristiánem Filipem, Svaté římské říše hrabětem z Clam-Gallasů, ze zámku Campo a Freyenthurm, jeho římského císařsko-královského apoštolského majestátu skutečným komořím, pánem panství Frýdlant, Liberec, Grabštejn, Lvová a Brodce etc. a jako pozemkovou vrchností na straně jedné, pak ctihodným Janem Leopoldem Riedelem, sklářem, jako jedním z panství Česká Kemenice, z poddanství vyplaceným svobodným mužem na straně druhé, dobrovolné a řádné ujednání domluveno a následujícím způsobem uzavřeno bylo, a sice nejprve a za prvé: hospodářským a lesním úřadem bude vyznačen a řádně ohraničen kus panského lesa asi třiceti strychů neb čtyřiceti pěti měřic, a to na panství Liberec a v tak zvaném zadním bedřichovském lese mezi dvěma říčkami zvanými Kamenice. To k vyloučení a okamžitému postavení a zařízení jedné úplné sklárny pod názvem Kristiánov, s obydlími k tomu náležejícími, stájemi, kůlnami, skládkou dřeva a loukou pro držení dobytka, při čemž tato půda zůstane vrchnostenskou a jen tak dlouho bude k výše uvedenému užitku ponechána, dokud palivo ku provozování sklárny bez škody pro vrchnostenské hospodářství a potřebu poddaných vystačí a dokud sklář následující smluvenou roční činži platiti bude.
     Sklář také bude povinen sám si koupiti a na vlastní náklad dopraviti všechny materiály, potřebné ku provozu sklárny, ať se jakkoli jmenují. Poněvadž tato huť jest velmi vzdálená od vesnic, a tím od mlýna a pekaře, může sklář volně porážeti dobytek a péci. Proto se přiznává, že sklář může a má zříditi na říčce Kamenici mlýn o jednom chodu a pilu.“
     Následuje podrobné ujednání, jaké dřevo a odkud smí sklář brát, kolik za něj a kdy bude platit a kolik na pokutách, budou-li zjištěny podvody. Smlouva uváděla, které lesní cesty musí sklář udržovat na svůj náklad, a nezapomněla ani na taxy za pastvu dobytka („kozy, pod trestem jejich ztráty, nesmějí býti v lesích paseny“). Půda zůstala majiteli, dřevo bylo oceněno na tolary, zlatky i krejcary, ale vrchnost chtěla zpeněžit ještě víc – v osmém bodě smlouvy si hrabě Clam-Gallas vyhrazuje: „Poněvadž při sklárně lze vždy odbýti značné množství piva, kořalky a soli, bude sklář touto smlouvou zároveň zavázán, že nesmí žádné cizí pivo, kořalku neb sůl pod trestem dvojnásobné náhrady dovézti, nýbrž všechny tři druhy z mého libereckého úřadu odebrati. Aby se mu ale daleký dovoz dostatečně zaplatil, bude mu jeden sud piva oproti pivu na Nové louce počítán levněji o jeden, oproti výběrčím v kraji pak dokonce o dva zlaté levněji. Žejdlík kořalky oproti výčepu palírny se přenechá o jeden krejcar laciněji, soudek soli proti ceně podle patentu bude stát sedm zlatých čtyřicet krejcarů. Aby však z toho nevzešly žádné dluhy a ani sudy se nezkazily, musí sklář všechny sudy včas vraceti do pivovaru.“
     Až sem zašla panská starostlivost, daleko byly již doby dávných smluv, kdy šlechtic dal skláři v plen tisíce hektarů půdy bez omezení, s volným rybolovem a mnoha dalšími právy.
     Smlouva byla podepsána a Kristiánov se stal brzy světem sám pro sebe. Generace sklářských dělníků žily a umíraly uprostřed lesů a ani po smrti nemuseli skláři opustit domov: roku 1780 byl na kristiánovské samotě vysvěcen hřbitov a v osadě žil katolický duchovní, páter Starý, který byl i proslulým lidovým léčitelem a znalcem hojivých rostlin. Na malém hřbitově  leží vedle sebe dělníci, lesníci i sklářští podnikatelé Riedelové. Od roku 1846 nemusely kristiánovské děti míle přes hory, ale dostaly vlastní školu. Úměrně s tím, jak z Kristiánova odjížděly tzv. Hutní cestou vozy s tisíci tunami skla, tyčí, flakonů, dutého skla, se během desetiletí měnily i lesy v okolí hutě. Zmizely smíšené lesy a na pasekách začaly vyrůstat jednotvárné smrkové kultury, které nejrychleji přirůstaly a dávaly tak největší zisky.
     Jednoho dne bylo dřeva málo, také obchod a ekonomika měnily definitivně svou tvář a sklář Riedel – pravnuk zakladatele huti – se z Kristiánova vystěhoval. V Rýnovicích u Jablonce nad Nisou založil novou sklárnu a pět let na to, 7. srpna 1887, Kristiánov vyhořel. Shořela huť, škola i chalupy sklářů, zůstala jen myslivna z roku 1866, která stojí dodnes, a panský dům, který – poslušen smlouvy svého praděda s hrabětem Clam-Gallasem – prodal Riedel frýdlantské šlechtě, tedy majiteli pozemku. Horský spolek pak v panském domě míval dětské prázdninové tábory. Když stát v roce 1929 vyvlastnil šlechtický majetek, věnoval rok před svou smrtí poslední Clam-Gallas budoucímu kostelíku sv. Antonína v Bedřichově i staré kristiánovské varhany, které zůstaly v kapli bývalého panského domu. Byly to varhany z r. 1713, které drahně let hrály v benediktinském klášteře na Bezdězu a po jeho zrušení v roce 1786 v kostele v Horním Polubném. Když slavní jizerskohorští varhanáři Predigerové z Albrechtic u Tanvaldu (například Josef Prediger, starosta této obce, byl v druhé polovině devatenáctého století nejúspěšnějším českým stavitelem varhan) postavili pro Horní Polubný nový nástroj, přenesli staré varhany na Kristiánov. Hraběcí darovací akt se ale neuskutečnil: bedřichovský kostelík z let 1930-34 stojí dodnes – byl jen nepatrně poškozen bombardováním Bedřichova 8. května 1945 -, ale kristiánovské varhany v něm nejsou a nikdy nebyly. Než byl dostavěn, bylo o hraběcím daru rozhodnuto patrně jinak. Krásný kristiánovský panský dům bohužel válku nepřežil, shořel při mobilizaci v třicátém osmém roce. Místo něho vyrostly tehdy na Kristiánově tři kasárenské domy, z nichž dva dodnes hyzdí tvář staré osady.

Výběr kapitol                 Další kapitola