O dřevěných chalupách
Jizerské chalupy na zelených stráních to mají již roky u mne dobré: z mládí si pamatuji tichou vůni sena, dřeva a dehtu, která se v nich vznáší, a k ničemu nepřilne člověk pevněji a nic si pevněji nezapamatuje než vůni. Už staletí patří horské chalupy k jizerskohorské přírodě, rovnomocné stromům a travám. Vždyť dnešní jizerské předhůří, třeba vyšší polohy Jablonecka, nejsou původní nedotčenou krajinou, chalupy tu vyrůstaly zároveň s kleny a jasany, které se uchytily na žulových tarasech, oněch hromadách a valech malých i velkých balvanů, sesbíraných po lukách, aby nevadily senoseči. Stalo se tak vlastně před nedávnou dobou, ve vyšších polohách leckde až začátkem 18. století . Osadníci tehdy káceli smíšené lesy a přeměňovali je na chudá pole, pastviny, louky. Do luk se usadily dřevěné domy. Vyrůstají přímo z louky: dům skončí a tráva pokračuje, svobodná, bez ohyzdných plotů a ohrad nížin, až nahoru k lesům.
Stojí za povšimnutí jizerské chalupy, lidové stavby, nejvíc o nich ví dr. J. V. Scheybal z Jablonce nad Nisou. Dodnes na nich pozná i dávné hraběcí rozdělení kraje – stavební slohy se lišily, často výrazně, podle jednotlivých panství. Ze severu se do Jizerských hor tlačila těžká a masivní lužická architektura, domy jako hrady rozložené na nížinách Frýdlantska, proslulé „hrázděné“ stavby, do jejichž zdí a štítů jsou viditelně zabudovány trámy, spočívající v omítce zdánlivě tak lehce, že jsem se vždy domníval, že jsou spíš jen ozdobou. Ale neměl jsem pravdu, jde o samostatné sloupové vazby, na kterých spočívá patro domu. Hrázděné stavby najdeme v horách tam, kam kdysi sahal vliv frýdlantského a jeho prostřednictvím i libereckého panství, které měly staletí stejné majitele. Hrázděné domy tak najdeme třeba až v Rýnovicích, na opačné, jižní straně hor než leží Lužice, protože obec náležela ještě k libereckému panství.
Na Frýdlantsku, v povodí honí Smědé a dalších toků, se nejlépe dochovaly zbytky lesních lánových kolonií. Panství tam kdysi přidělovala lesnaté pozemky kolonistům. Osadník smýtil les, v údolí postavil dům a od něj se táhla přidělená záhumenicová plužina, pozemek, na němž hospodařil. Asi sto metrů odtud stál dům dalšího majitele a rozkládal se další pozemek. V chudší a hornaté části hor, na Jablonecku, je podobné pozemkové uspořádání jen naznačeno: údolí jsou tam úzká a hluboká, stráně strmé a půda málo úrodná. Přidělená půda nebyla určena výlučně k zemědělské obživě, ale pouze jako doplněk příjmu obyvatel, kteří pracovali jako skláři, tkalci, brusiči skla, dřevorubci. Proto se také – jak lidí přibývalo – zástavba zhušťovala, chalupy se tlačily až vysoko do strání k okrajům lesů, jako třeba v obcích Josefův Důl a v celém údolí horní Kamenice, také ve Smržovce, Desné, Lučanech. Chudé jižní předhůří vytvořilo i svérázný typ dřevěného roubeného stavení. Přes veškeré rozdíly územní, pozemkové i národnostní, které se v těchto stavbách jihu Jizerských hor odrážely, byl tento typ ještě v 18. století značně jednotný v celém podhůří, od převážně německého Jablonecka až po české Vysocko. Teprve v minulém století se začaly horské chalupy od sebe odlišovat. Na bohatším Jablonecku byly domy opatřovány šalováním, zprvu dřevěným, později eternitovým, šindel na střechách tam vystřídala břidlice z lomů na Žernovníku u Železného Brodu, po ní asfaltový papír, eternit a konečně plech. Obyvatelé Jizerských hor tam svoje domy přizpůsobovali i požadavkům letních hostů, kteří pro ně znamenali vítané finanční přilepšení. Snižovali dokonce krovy, aby domy nevyhlížely tak strmě a podobaly se tak tehdy módním „švýcarským vilám“, půdní seníky upravovali na podkrovní pokojíky. Na Vysocku, v okolí Vysokého nad Jizerou, zůstala většina domů původnější a jednodušší. Hezčí. Ale i tak je Jablonecko krásné. U některých domů tam stojí ještě staré mačkárny skla zvané drukety (podle německého názvu Druckhüte), s komíny přistavěnými k venkovní zdi. Před některými leží dosud barevné skleněné tyče, dovezené sem ze skláren k dalšímu zpracování, a z komínů mačkáren se tu dosud kouří. Také desítky skláren pracují dodnes v jižním podhůří, ale z těch nejstarších, bez komínů, u nichž dým odcházel otvory v hřebeni střechy, se nedochovala žádná.
Krásné jsou i staré brusírny skla. Bývala to hlavní velká místnost v horských chalupách. Dnes se již tady po domácku – až na nepatrné výjimky – nebrousí, ale brusírny zůstaly a s nimi i to zvlášť pěkné – živá, běhutá voda, která je kdysi poháněla a bez které brusírny nemohly existovat. Proto stávaly nejčastěji na horských stráních, kterými stékaly potoky, potůčky. Z nich vedl ke každé domácí brusírně přítok. Rozvod byl udělán velmi pečlivě, v létě, když bylo vody málo, sousedé na sebe přísně dohlíželi, aby nikdo nebral více vody, než mu náleží. Podle starých zvyklostí měl někdo přítok na palec tlustý, jiný na ukazovák. Stružkou vedla voda do nádrže, která byla vybudována u každé brusírny, a odtud poháněla vodní kolo. Přes noc se ukazováková nebo palcová voda nachytala, ve dne se brousilo. Došla-li voda, s níž se úzkostlivě šetřilo, musel brusič počkat, až se rezervoár naplní. Takovou brusírnou býval původně i dnešní hostinec Pyramida na Jizerce. Nevelký rybníček, který zůstal na rašeliništi Klikvové louky nad Bedřichovem po těžbě rašeliny, byl od r. 1908 používán také jako nádrž vody pro bedřichovské brusírny.
Spal jsem kdysi v opuštěné brusírně na Mariánské Hoře, snad nejkrásnější obci Jizerských hor. Spal jsem neevropsky: na křivé podlaze ležela peřina, druhou duchnou jsem se přikryl. Pod prkny podlahy těsně pode mnou tekla celou noc hlasitě voda, nikdo ji již nezadržoval, zpívala, kamsi marně padala, brusičské kolo vzalo dávno za své. Krásné vodní usínání. Přesto jsem v noci vstal, protože i venku bylo nádherně. Peřiny jsem tiše položil na zápraží pod oblohu a dál jsem slyšel vodu, ale viděl jsem i obrys nočního jasanu nad chalupou. Z jasanového listí vycházely hvězdy. Cítil jsem hedvábný chlad na obličeji, teplo po těle; probudil jsem se až za světla. Není nic krásnějšího než se vzbudit pod širým nebem. Slunce již dosoušelo rosu v peřinách, do špaččí budky na jasanu vlétl – střele podoben – s ohlušujícím hvizdem rorýs: byl začátek srpna a na hromadě balvanů rudě dozrával hroznatý bez.
Vím také o dvou větrných mlýnech v Jizerských horách. Jeden z roku 1828, téměř ruina, je až na západním pomezí na polských hranicích u obce Vysoký. Druhý naopak až na východě v Horním Polubném, dobře udržovaný, vlevo nad silnicí na Jizerku. Nad touto kruhovou stavbou se ale větrné lopatky nikdy neotočily: polubenský mlýn postavil kolem roku 1830 jistý Schier, který prý jako voják v cizině – poznal výhody větrných mlýnů. Svou stavbu ale nikdy nedokončil.
Další větřáky – tři z nich byly v minulém století v libereckých čtvrtích Ruprechtice, Ostašov a Františkov, další na Vítkově a u Záskalí – se točily až do začátku 20. století. Poslední zachovalý větrný mlýn je u Uhelné nad Hrádkem nad Nisou, již stranou Jizerských hor.
Turistické chaty, ony charakteristické stavby hor, vzpomínám porůznu jinde. V této kapitole uvedu jen zmínku o první samoobsluze v Jizerských horách. Byl jí proslulý Dům přátel přírody, německy Naturfreundehaus, po válce známý jako chata Kanceláře prezidenta republiky, velká a bytelná stavba nedaleko Královky. Přátelé přírody byla mezinárodní dělnická turistická organizace, založená ve Vídni v r. 1895. O třicet let později měla již v mnoha zemích světa, ve Švýcarsku, Německu, USA, Norsku, Jugoslávii, Francii atd., téměř čtvrt miliónu členů a vlastnila kolem čtyř set domů a chat podobných onomu jizerskohorskému, který vyrostl do výše prací svých členů po stavbě základů v neuvěřitelně krátké době několika měsíců během léta a podzimu r. 1928. Slavnostní otevření se konalo až v červnu příštího roku. Ubytování zde bylo nesmírně levné, stejně jako jídlo, protože hosté se obsluhovali sami. Téhož roku vznikl mezi dělnickými Přáteli přírody a měšťanským Horským spolkem spor povahy spíše hospodářské než politické: Horský spolek vlastnil chatu Královku a s ní i Brusinkovou paseku mezi Královkou a Domem přátel přírody, kudy procházela i stará Hutní cesta, dodnes používaná turisty. Horský spolek cestu uzavřel, údajně proto, aby mohl kontrolovat návštěvníky paseky, od kterých vybíral za sběr brusinek po deseti korunách. Přátelé přírody tak museli chodit ke svému domu oklikou a vyčítali Horskému spolku, že touto oklikou přivádí ke své Královce turisty, kteří by jinak chodili přímo a své peníze utráceli cestou do Jizerských hor v Domě přátel přírody. Spor stojí za zmínku právě jen kvůli brusinkám: zdá se, že nebylo kdysi snadné a samozřejmé sbírat volně lesní plody po pasekách a lesích!
Před několika lety zavítal i do Jizerských hor chalupářský věk. Dřevěné chalupy, které po válce nikdo nechtěl a které chátraly, zarůstaly kopřivami a černým bezem a tiše se rozpadaly, stály náhle desetitisíce. Později platili lidé stejné peníze za úplné rozvaliny, pak už jen za pouhé základy s popisným číslem, které jediné jim umožňovaly, aby si na starém místě - na novém místě je to již ve většině jizerskohorských obcí zakázáno – postavili pod dohledem úřadů předepsanou staronovou chalupu. Je to tak správné: chalupy by jinak rostly jako prašivky, jedna víc šeredná, honosná a přezdobená, jiná míň, ale trávy by po horách rychle ubývalo, smetišť pak tím rychleji přibývalo. I tak jich přibývá: nejvíc ze všeho bych si přál, aby ti, kterým patří v Jizerských horách domy i trávy, je udržovali čisté a skromné. Jak někdo může odhodit na louku, na sníh nebo do lesa sklo nebo plechovku? Co to může být za člověka?
Vždyť jizerské chalupy i trávy, které je obklopují, by měly být krásné v každém měsíci. Svítí-li na ně v listopadu slunce, jeřáby nad chalupami hoří, holé větve, zbaveny již rzivého listí, zmítají se v modrém vichru ohnivou záplavou jeřabin: na koně bys za takového mongolského dne vyskočil a s větrem letěl! Zasvítí-li ale na ně stejné slunce v dubnu, probudí ze střech jizerských chalup jarní vůni dehtu a naděje, vůni přístavů: zatoužíš stát bos na mořské plachetnici a daleko plout!
A tak zbývá už jen rozmarný odstavec o nejnavštěvovanější dřevěné chalupě Jizerských hor. O domu na konci Jizerky, který patří panu Ginzelovi. Jsem jeho přítelem a sousedem, mám ho rád a prožil jsem s ním za čtvrt století mnoho dní v Jizerských hrách i jinde, ale kdykoli hledím z okna přes louku k jeho domu a vidím, jak – podoben pavouku a severskému trollu – vybíhá ze dveří, aby k sobě odvedl další a další lidi, lhostejno zda ohlášené návštěvy či náhodné okolojdoucí, a ukázal jim svůj dům, dělá se mně mdlo při představě, že by ony zástupy zevlounů neproudily do jeho, ale do mého domu. Jak to, že jej to již tolik let baví? Jeho rekord je 4200 návštěvníků za den. Bezpochyby si touto zálibou způsobil a ještě způsobí na Jizerce mnoho nepříjemností: je odpudivé pozorovat, jak na kdysi tak tiché Jizerce halekají celé autobusy tu i cizozemských křiklounů a míří k domu přítele Gustava. Přítel vybíhá, obléká si sešlou železničářskou uniformu (proč asi?) a počíná s výkladem a prohlídkou domu. Jako snad desettisíckrát předtím. Kdykoli slyším ony stále stejné věty a vidím stejná gesta, cítím, že mne obcházejí mrákoty.