O jizerskohorských lupičích
O lupičích a loupežnících se vyprávělo na mnoha místech v Jizerských horách. Na jižním úpatí hor, na Jablonecku a Tanvaldsku, to byly pouhé pověsti nebo téměř pověsti: o loupežnících v muchovských skalách nad Tanvaldem, o loupežném rytíři ve skále Trništi nad Janovem, o zchudlém lupiči, který si zoufal ve skále Hrouda másla nad Žďárem a hlavně o šlechetném Schmirgelovi, který se dal na špatnou dráhu z náboženských důvodů: jako protestant musel uprchnout ze služby, upadl mezi lupiče, stal se jejich vůdcem a žil s nimi ve skalách blíže dnešního dolního nádraží v Jablonci nad Nisou. Byl to jediný jizerskohorský loupežník, s nímž to dobře skončilo: olupoval jen jemně a pouze boháče. Zachraňoval i dívky před zlotřilci své bandy, a to se mu málem vymstilo: jedné noci obložili Schmirglovu jeskyni dřevem a chtěli nepřejícího vůdce upálit. Schmirgel včas uprchl, vrátil se k ctnostnému životu a vzal si dceru či schovanku svého bývalého zaměstnavatele Eberharda ewalda ze Mšena. To všechno se prý událo v první třetině 17. století. Údolí, kde byla Schmirglova jeskyně a které tehdy po loupežnickém spiknutí vyhořelo, se dodnes nazývá Brandl, spáleniště.
Na západě Jizerských hor, v hlubokých a souvislých lesích kolem Hemmrichu (Hemmrich je místní označení – údajně podle poustevníka eremity - pro nejhořejší část Oldřichova v Hájích, která se nazývala rovněž Filipka. Později přešlo označení Hemmrich i na lesnaté a skalnaté okolí Oldřichovského sedla), lupiči ale opravdu žili, dokonce ještě v minulém století.
Procesí, která chodívala kolem roku 1853 Starou poutní cestou přes Oldřichovské sedlo do Hejnic, se obávala „loupežnického hejtmana“ Filipa Krauseho. Rodiče jím strašili děti, ale sami se také třásli, když procházeli starými bučinami a houštinami kolem Emauzského obrázku a pomníčku Zabitého mládence. Stalo se někdy, že tam potkali asi pětatřicetiletého muže v mysliveckých šatech, střední, robustní postavy, se světlým vousem. Ozbrojen nebyl, ale jeho pověst byla mocnější než jakákoli zbraň. Nikomu nevelel, loupil prý sám, ale uměl to lépe než jiní a byl také mnohem zmužilejší. Věděl ovšem také komu se může dát poznat neozbrojen: před četníky a lesním personálem se skrýval. Lesníci z Nové louky jednou dostali zprávu, že Krause tajně bydlí na hoře Jizeře: z komína opuštěné lovecké chaty pod vrcholem stoupal dým. Lesníci naládovali pušky, za tmy se vydali na Jizeru a obstoupili chatu. Uvnitř našli jen dva vyděšené turisty – účetní jedné liberecké továrny, kteří zabloudili a trávili noc v lesích. Podobně obklíčili v lese u Vysokého nedaleko Dětřichova muže s vysloužileckou čepicí, ale ani on nebyl obávaným hejtmanem Krausem: muž sice před lesníky prchal, ale jen proto, že tajně strouhal ze smrkových kmenů smolu.
Filip Krause byl syn Pytláka ze Řasnice na Frýdlantsku. Vrchnost starého Krauseho „zničila“ osvědčeným způsobem: nabídla mu místo hajného. Bývalý pytlák vykonával nové zaměstnání tak svědomitě a s takovým přehledem o jiných pytlácích, že ho jeho bývalí kumpáni jednoho dne zastřelili v hájovně oknem. Syn Filip pak zpustl: začal sám pytlačit a vykrádal kostelní pokladničky. Dal se i na horší věci: kronika obce Bulovky uvádí, že „v létě 1851 přepadl v polích opovážlivý lupič Filip Krause matku a dceru Knirschovy. Starou oloupil o sedm zlatek, mladou na místě bezodkladně zneuctil.“
Kradl i pytlačil i na vojně a několikrát i dezertoval. Pokaždé ho chytili a po třetí dezerci odsoudili k trestu smrti. Trest mu pak zmírnili na pověstnou „uličku“: dělostřelec Krause musel projít sem tam řadou tří set mužů a to desetkrát. Dostal šest tisíc ran lískovými holemi, které byly po polovině bití vyměněny za čerstvé. Většina takto potrestaných vojáků umírala. Filip Krause vydržel. Dva týdny ležel ve vojenské nemocnici v Hradčanech zabalen do octem navlhčeného plátna a střežen dvěma vojáky. Přesto po čtrnácti dnech uprchl: bůhví kde vzal kořalku, opil strážného, jeho šavlí rozřezal prostěradlo a se šavlí v ústech se po něm spustil po špitální zdi. Provaz byl krátký, ale skok do temnoty dopadl dobře, pytlák a dezertér Krause zmizel beze stopy a na několik let získal draze vykoupenou svobodu. Štvali ho jako zvěř severními Čechami, ale vždy dokázal uniknout. Řada lidí ho skrývala před úřaddy, skrýše měl i v Jizerských horách, kde svou pouhou přítomností děsil poutníky. Odvažoval se prý navštěvovat – v doprovodu svého velkého psa – liberecké noční podniky. Chytili ho až roku 1854. Jeho přítel z obce Pihel u Nového Boru ho pozval na křtiny svého dítěte. Krause přišel, ale přišli i četníci, kterým někdo loupežnického hejtmana zradil. Četníci prohledali celý dům, ale odcházeli s nepořízenou. Pak hospodyně a paní domu udělala chybu, která stála lupiče Krauseho život: začala se jim vysmívat. Rozzuření četníci se vrhli znovu do sklepa i na půdu a v jednom z jejích temných koutů našli jizerskohorského loupežnického hejtmana. Soudu se nedočkal: ještě na půdě stačil spolknout arsenik, který u sebe nosil, a v několika hodinách zemřel v České Lípě za strašných bolestí.
Hejtman Krause nebyl sám, kdo si v polovině minulého století zvolil jizerské lesy za svoje působiště. V Oldřichově v Hájích, v této vesnici na konci světa a na začátku lesů – vhodnější překlad německého jména Buschullersdorf by spíše zněl Oldřichov v Lesích, hustých, divokých houštinách – se usadila i banda lupičů a zlodějů, kteří si říkali „Liberečtí šibeničníci“. Přepadali na cestách kolem Hemmrichu pocestné i místní lidi, na Frýdlanstku vykrádali samoty. Na podzim roku 1849 si všimli obyvatelé údolí Ječice od Mníšku po Oldřichov v Hájích, že již několik týdnů prochází jejich vesnicemi, vždy mezi třetí a pátou odpolední, tlupa asi deseti neznámých mužů. Zvláštní bylo, že vždy šli jen jedním směrem a nikdo je neviděl se vracet. Tehdy řádila na Frýdlantsku zlodějská banda, ale nikoho se nepodařilo chytit. Kohosi napadlo, že zloději by mohli být oni tajemní muži, kteří přecházeli Oldřichovské sedlo a mizeli v lesích Hemmerichu: v těch dobách nezbývalo než chodit i za lupem pěšky, protože železnici z Liberce do Frýdlantu chybělo ještě čtvrt století do doby zrodu. Jedné tmavé noci si lidé z Oldřichova na muže počkali. Někteří hlídali s puškami nahoře v úzkém sedle, jiní stáli až dole ve vsi. Kolem půlnoci skutečně slyšeli, jak zdola z raspenavské strany namáhavě stoupají k sedlu neznámí lidé. Zloději se vraceli z Frýdlanstka. Po krátkém zmatku a střelbě uprchli všichni zloději – až na jednoho, který všechny ostatní prozradil. To byl konec „Libereckých šibeničníků“.
V květnu téhož roku chytili dva bratři Effenbergerové v Oldřichově i obávaného vůdce lupičů Kühnela ze Žibřidic. Překvapili ho v noci při pokusu o vloupání, a přestože byl ozbrojen, spoutali ho a předali soudu. Tam se Kühnel vyjádřil, že si nedělal nic z policie ani vojska, všem vždycky unikl, a tím víc ho mrzí, že ho chytli zrovna v takové díře na konci světa.
Cest od těch dob na Hemmrichu přibylo, také lesy prořídly, ale zarostlé skály, skalní bludiště a jeskyně vystlané bukovým listím zůstaly: v srpnu 1976 byl v Oldřichově chycen zloděj, který „se zdržoval v Jizerských horách, kde přespával ve skalách a živil se krádežemi.“
To už jsou ale bědné konce loupežnické slávy: Skutečným „šibeničníčkem“ byl jiný proslulý jizerskohorský lupič. Vyšla o něm roku 1896 v mnoha vydáních knížka s prostým, ale jednoznačným názvem „Proces s loupežným vrahem Köglerem.“ Přečetl jsem celých devadesát hustě tištěných stran, ale bylo mně Josefa Köglera spíš líto, než abych se děsil jeho činů. Nebáli se vlastně příliš ani jeho sousedé a obyvatelé Jizerských hor, přestože si mezi nimi tu a tam nešikovně a bědně zaloupil. Vídali ho, rozmlouvali s ním, důvěryhodnějším se i svěřoval se svými cíli a problémy. Byl to kamenický dělník z Jablonce nad Nisou a zprvu byl trestán jen za drobnější přečiny. Když se r. 1891 vrátil po tříletém vězení v Kartouzích domů, sháněl jen obtížně zaměstnání a po dvou letech byl vůbec vykázán z Jablonecka a zbaven tak ženy, dítěte a domova. Považoval to za křivdu a mstu jabloneckého policejního komisaře, který prý již v době jeho věznění okrádal jeho ženu o peníze a po jeho návratu jej bezdůvodně až čtyřikrát týdně sužoval domovními prohlídkami. Koupil si proto Kögler revolver a v září 1893 začal jako třicetiletý muž provozovat v jizerském podhůří loupežnické řemeslo. První z třinácti „zločinů“, za které se ocitnul 18. května 1896 před nabitým sálem libereckého soudu, kam byl přístup povolen pro obrovský zájem pouze na vstupenky, byla noční návštěva jednoho vratislavského hostince. Vynesla mu dvacet cigaret, kapesní nůž, dvě špičky k hromosvodu, břitvu, gumové razítko a další „drahocennosti“. Druhý zločin nebyl o mnoho slavnější: šest králíků z jedné jablonecké králíkárny. Při další drobné krádeži v Albrechticích u Frýdlantu jej dva lamželezové téměř chytili: tehdy poprvé použil v obraně revolver a jednoho z mužů lehce poranil. Tak to šlo dál, loupil jen velmi uboze, ve Větrově u Frýdlantu, znovu ve Vratislavicích, v Luhu u Raspenavy. V Huti okradl kramáře o pět zlatých a před chycením jej opět zachránily varovné výstřely. Kögler obcházel Jizerskými horami. Kdo ostatně ví, měl-li všech třináct zločinů na svědomí on sám, k mnoha se nepřiznal a je možné, že mu policie přidala po zatčení i některé další, dosud neobjasněné případy. Vážnější to s Köglerem začalo být po 20. říjnu 1893. Tehdy se připojil na Černostudničním hřebeni v lese nad Jabloncem, kde vlastně jako vypovězenec neměl co pohledávat, ke dvěma ženám, které se odpoledne vracely z nákupu domů do Šumburka – Krásné. Vesele se bavil a dozvěděl se, že jedna z nich, třiatřicetiletá kostelníkova žena Emilie Vaverišková má u sebe hodně peněz. V husté smrčině blízko odbočky ke Kokonínu vytasil tedy revolver a s klasickým loupežnickým zvoláním „Zůstaňte stát, peníze nebo žiot.“ začal ženě tahat kabelku z ruky. Žena křičela a tašku bránila, křičela i druhá žena a utíkala pryč. Loupežník marně volal, aby Vaverišková neječela, jinak prý vystřelí. Nakonec to udělal, poranil ji v obličeji a s kabelou, ve které bylo „několik koláčů, trochu hrušek, česneku a 84 zlatých,“ utekl k Jablonci. Zpráva o přepadení se bleskem rozšířila, takže když Kögler přišel ještě toho večera ke svému jabloneckému domu, aby se rozloučil se ženou a dítětem, sdělil mu jeho švagr, že „to již ví celý Jablonec.“ Bývaly to pro loupežníky krásné starorakouské časy: Kögler pak ještě tři týdny dál chodil mezi lidmi a četníci ho marně chytali. V polovině listopadu potkal na rýnovické silnici svoji známou, nádenici Hauserovou, a svěřil se jí – jak soudní protokoly zaznamenávají - , že to s ním dopadne asi bledě, protože je na něj vydán zatykač, a prosil ji, ať vyřídí policii, že peníze potřeboval, aby mohl utéci někam daleko a že střílel jen pro zastrašení. Pak skutečně na půl roku zmizel, byl v pruském Sasku, Bavorsku, Uhrách a na Moravě. Domů se vrátil až v dubnu 1894 a tehdy ho také v Harrachově okradli tři jiní výtečníci o revolver. Koupil si asi jiný, protože jím spáchal 24. července toho roku svůj nejvážnější zločin, a to v německé části Lužických hor. Na lesní cestě, která vede od restaurace na kopci Töpfer u Ojvína, přepadl čtyři výletníky: paní Rauchfussovou, doprovázenou jejím sedmnáctiletým synem Jiřím a dvěma dívkami. Další dvanáctiletý syn skotačil kdesi vpředu. Na Köglerovo loupežnické zvolání „Peníze nebo život“ odvětil syn Jiří: „Zbláznil jste se snad?“ a začal loupežníka bít holí, matka pak slunečníkem. Všichni volali o pmoc, Kögler se bránil deštníkem. K dovršení potupy přiběhl i malý synek a začal bušit do lupiče svou hůlkou. Tehdy Kögler vystřelil a staršího syna zabil. Vzal mu hodinky a za několik dnů zmizel z Lužických i Jizerských hor. Pod falešným jménem vstoupil ve Francii do cizinecké legie a odjel do Afriky. Po čase se ale tam prozradil, a tak ho vydali rakouským úřadům. Přelíčení trvalo týden, hostinští a kramáři se střídali jako svědci i žalobci s okradenými ženami: nenašel milosti strašlivý lupič Kögler před porotou. Odsoudili ho k trestu smrti oběšením. Přijal to klidně, vesele se smál, a když naposledy odcházel ze soudní síně, zavolal na všechny zevlouny i na soud jizerskohorským dialektem: „Na, da labt ock gsund!“ (Jen si tu žijte ve zdraví.)
Mezi obyvateli Jizerských hor dodnes žije památka na onoho zvláštního lupiče: nedávno mi ukazovali jeskyni, kde žil, nebo se alespoň přechodně zdržoval. Jeskyně je silné slovo, je to vlastně spára mezi skalami, z části shora krytá balvanem, stejně ubohá a nedokonalá, jak nedokonalý a ubohý lupič byl i Josef Kögler. Je to předposlední skála v Čertových kamenech na Černostudničním hřebeni, ještě nad skálou sebevraha Huška, která je nejspodnější. Na Köglerově skále je vytesán – jistě z jiného důvodu – nevelký, jakoby trojitý kříž a u něj devítka. Vylezete-li odtud po kamenné plotně vzhůru na travnaté předskalí, octnete se v téměř sto let staré loupežnické skrýši.
Skuteční silniční lupiči Jizerských hor jsou ale ještě mnohem starší. Z boleslavského kraje vedla přes Frýdlant do Zhořelce prastará obchodní cesta. Jedna její větev procházela Oldřichovem v Hájích, stoupala po úbočích Svahového vrchu a překračovala Jizerské hory v nevýrazném sedle na místě zvaném dnes Scheibe (Scheibe má v němčině mnoho významů. V jizerskohorském dialektu označuje nejčastěji volné, víceméně rovné místo bez stromů v lesích). Leží severovýchodně pod Oldřichovským Špičákem, západně od Hřebenového buku (původní buk padl roku 1903), kolem kterého dnes prochází turistická cesta z Liberce na Frýdlantsko. Scheibe měla špatnou pověst – na vozy kupců prý čekali v horských lesích lupiči. Nejméně bezpečno tam bylo v 15. a 16. století. Tehdy směli nosit poddaní i zbraň proti lupičům „k ochraně své a rodového majetku“.
Lupiči nebydleli pouze v lesích – tam jen kradli - , ale mnozí z nich žili dvojím životem jako zdánlivě slušní lidé. K lapkům nutno počítat i jejich pomocníky a panské úředníky, kteří prý za úplatu ohlašovali lupičům příjezdy a odjezdy kupců. Silniční lupič Petr orbách, který byl oběšen 30. listopadu 1470 ve Zhořelci, vypověděl, že „měl po vsích dvanáct kumpánů“. Jedním z nich byl i rychtář z Nové Vsi u Mníšku, hodinku cesty od Scheibe. Měl doma – alespoň podle Vorbacha – „necky plné zlata a kostelního náčiní a kromě toho u sebe 450 zlatých, které našel u toho, kterého zamordoval“.
Podle jizerskohorské pověsti bydlel prý Vorbach v tak řečené loupežnické jeskyni, v černé sluji v žulových balvanech na raspenavské straně hory Kopřivníku, sotva dva kilometry severovýchodně od Scheibe. Dobří znalci Jizerských hornatou ještě dnes onu zvláštní jeskyni: v nejhustším houští a balvanech ústí nízký, snad půl krát půl metru velký otvor mezi skály. Po několika metrech plazení úzkou chodbou se objeví v záři svítilny jeskyně několik metrů velká. Pustota a divokost dnešního okolí propůjčují jeskyni, která leží v 35. lesním oddělení polesí Špičák, skutečně loupežnický ráz. Bude-li kdo hledat v nitru skály poklad, nebude první: už hodně lidí pátralo v jeskyni po naloupených pokladech Petra Vorbacha i po tajné chodbě, která prý odtud vedla do Skalního hradu.
Jen několik set metrů od Scheibe leží mohutné srázy Skalního hradu. Do hloubky třiceti metrů na údolní straně a deseti na straně náhorní spadají šedé žulové stěny skály. Krásný rozhled§ Pověst říká, že na Skalním hradě stávala dřevěná tvrz, původně pro hlídky, které střežily cestu přes Scheibe, později ji naopak obsadili silniční lupiči. Ve skále jsou otvory, které připomínají lože pro trámy dřevěné stavby, a proto archeologové kopali před půlstoletím i v prohlubních na vrcholu skály i pod Skalním hradem. Našli silnou vrstvu popela, četné střepy středověké keramiky a špičky šípů. Většina toho, co se však o Skalním hradu vypráví, je ovšem smyšlenka: Z hradu prý vede tajná chodba nejen do Loupežnické jeskyně, ale i do frýdlantského zámku. Na Skalním hradě prý žila proti své vůli krásná a nešťastná „loupežnická milá“ a musela chodit tajně do Frýdlantu pro zásoby. Zamilovala se do rytíře a cestu ke Skalnímu hradu mu označila krupicí, kterou za sebou sypala. Když pak rytíř přitáhl pod hrad, chtěli se lupiči dívce pomstít. Prchala před nimi po temenech skal a zřítila se do strmé a hluboké průrvy, která se rozevírá ve skalních spoustách a jmenuje se po ní Panenský skok.
Dnes už je ten kraj opuštěn. Když jsem před mnoha lety procházel lesy kolem Špičáku a pátral po památkách na staré cesty a lupiče, procházela přes Scheibe již jen bědná cesta světlou smíšenou bučinou a na mohutném smrku tam visel železný kříž. Nic již nenasvědčovalo úzkostem dávných poutníků a kupců. Je to ostatně již velmi dávno, kdy tudy naposled projížděli: stezka přes Scheibe byla koncem 17. století definitivně opuštěna. Silnice z Liberce do Frýdlantu přes Albrechtice stojí v dnešní podobě od roku 1833, silnice z Raspenavy do Oldřichova v Hájích začali lidé budovat roku 1847, ale na Oldřichovském sedle ji dokončili až roku 1861. O čtrnáct let později, roku 1875, postavili železnici. Hemmrich ztratil svoje nebezpečí, ale ještě dlouho platil za „zakleté místo“. Je to kraj, kde podle pověstí bloudí duch nenáviděného frýdlantského hejtmana Platze z Ehrantalu, který desítky let, až do své smrti roku 1722, sužoval poddaný lid. Lidé pak vídali, jak mrtvý hejtman projíždí lesy na Hemmrichu na ohnivém koni se smečkou psů a loví jeleny. Když podzimní vítr skučí holými větvemi jizerskohorských bučin a kmeny a větve mohutných stromů o sebe skřípají, říkají lidé, že to hejtman Platz musí za větrných nocí rozřezávat pilou všechny kameny, balvany a skály na horských stráních Hemmrichu. A kdo zná ten skalnatý loupežnický kraj západního pomezí Jizerských hor, ví, jak velká asi musela být vina dávno zemřelého hejtmana a jak strašný je to trest.
Skalní hrad pod Špičákem není jediným místem v Jizerských horách, kde měla stávat loupežnická tvrz: mnohem známější a archeologickými nálezy ověřen je Jezdec v Kateřinském údolí, dnes už jen strmá skála vysoko nad úzkým údolím Černé Nisy. Z náhorní strany jej chrání velmi nezřetelný polokruhovitý val. Když jej lidé před padesáti lety prokopali, zjistili, že byl dělán ze dvou řad kůlů, mezi nimiž byla udusána hlína s drtí. Na skálu vedou tesané schody a na jejím temeni – výrazněji než u Skalního hradu – jsou rovněž vytesána lože pro trámy a obdélníková prohlubeň. Mnoho sporů již bylo o Jezdce! Pan Gebauer jej měl za obětiště starogermánských kněžek, jiní za strážní hrádek, který chránil cestu údolím Nisy, další v něm viděli nefalšovanou loupežnickou tvrz. Věřme jen odborným výzkumům: roku 1926 vyslal pražský Státní archeologický ústav své pracovníky dr. Buchtelu a dr. Šimka, aby pustou skálu ohledali. Archeologové našli otesanou skálu a na ní řadu letopočtů, od 12. do 15. století. Většina z nich byly novodobé falsifikáty a původní snad byl jen letopočet 1381. Při vykopávkách nalezli mnoho střepů keramiky ze 14. a 15. století a jen velmi málo ze století třináctého. Starší osídlení nezjistili. Zdá se, že Jezdec byl skutečně pevnůstkou k ochraně cesty a po husitských válkách snad na čas i loupežnickým hrádkem. Podle hojnosti popela usoudili archeologové, že jezdec shořel.
V archeologických vykopávkách se samozřejmě nenašly pověsti o Jezdci ani o tajných chodbách, o lupiči Černém Jírovi ani o Kovářském kameni na vrcholu dnešní Liberecké výšiny, kam si Jíra chodíval pro čarodějné rady, o Panenské stráni ani o Jírově kameni na pravém břehu Nisy proti skále Jezdci. Přesto se již staletí v Jizerských horách o Jezdci vyprávějí. Jedna tajná chodba vedla prý odtud až do Liberce, druhá dokonce mnoho kilometrů až na Hamrštejn v Ještědských horách. Hrad Hamrštejn býval často spojován s jizerskohorskou loupežnickou tvrzí, již proto, že náležel ke stejnému panství: Odtamtud prý také unesl lupič Černý Jíra krásnou dceru hamrštejnského pána a držel ji na Jezdci. Panenská stráň nad dnešní rudolfskou elektrárnou na pravém břehu Nisy prý svědčí o vycházkách zajatkyně. Její snoubenec loupežníky přepadl a hrad dobyl. To všechno vypráví pověst jen proto, aby vysvětlila, proč nahoře na skále Jezdci je prohlubeň, která tvarem připomíná otisk koňského kopyta: odtud prý skočil se svým koněm do hlubiny Černý Jíra, když viděl, že hrad padl a jeho kumpáni jsou mrtví. Protože skok do smrtící hloubky prý dopadl dobře, je možné jen jedno vysvětlení: Černý Jíra byl ve spojení s nečistými mocnostmi a jeho pekelný kůň nechal navěky ve skále otisk svého kopyta.