Krop-Seffův kříž
První kapitolu o jizerskohorských pomníčcích nelze začít jinak než pytláckým příběhem. Mezi všemi pomníčky, které dodnes stojí po lesích a stojí na skalách Jizerských hor jako svérázná zvláštnost tohoto kraje a označují stará dřevorubecká neštěstí, zbloudění, vraždy, zmrznutí a kdo ví co všechno, jsou králi pomníčky pytlácké, které připomínají přestřelku lesníků s pytláky, jejich mrtvé a raněné. Jak by také ne, vždyť jizerské lesy se táhnou od obzoru k obzoru, jejich rašeliniště rozdupávají říjící jeleni a z okrajů lesů tokají tetřevi. Pomníčky dodnes leží v houštinách stranou cest a čas jakoby k většině z nich nedorazil.
Kříž vztyčený na paměť květnové příhody je daleko od lidských obydlí a býval na starých mapách zakreslen jako nepatrné znamení, ztracené v zelených plochách lesů. Ještě před několika lety jej nebylo snadné nalézt. Nablízku vedla od Kristiánova jen bědná lesní cesta. Stáčela se k západu k Bílé bučině s prastarými buky - bývalo to nejkrásnější místo bedřichovského revíru. Až tam, k zetlelé lovecké chatě pod Holubníkem, na kterou za předjarních nocí houkávají sýci rousní, nebylo nutno jít.
Když jsem před patnácti lety poprvé hledal Krop-Seffův pomníček, odbočil jsem z cesty již v místech, kde pod uvolněnými povaly stály tůně vody a mezi prohnilými dřevy rostla sítina, a přešel jsem přítok Kamenice. Bloudil jsem v moři smrků a vyhlížel jediný světlý buk, který je dodnes šetřen na památku starého květnového příběhu. Smrkům nebylo konce! Byl nevlídný květnový den a smrkové haluze pokrývaly zbytky tvrdého sněhu: květnový den pod Holubníkem se jen pramálo podobá májovému dni v nížině! Náhle jsem stanul před nízkým balvanem, který jakoby vyrostl ze země: byl do něho zasazen zrezivělý kříž a zvedal se nad ním starý dvojitý buk. Jeho pupeny dosud spaly a ukrývaly hebkou zeleň mladých bukových listů. Stál jsem u Krop-Seffova kříže.
Nedělního podvečera 5. května 1878 tudy prochýzel syn majitele frýdlantského panství a velké části Jizerských hor, hrabě František Clam.Gallas s doprovodem lesníků. Vyšli si z loveckého zámečku na Nové louce na "příslech" tetřeva, který tehdy tokal v Bílé bučině. Bylo kolem půl osmé a mladý hrabě kráčel s lesníkem Kluchem. Náhle se v lesní samotě objevil pes a v zápětí za ním neznámý muž s puškou připravenou k výstřelu. Kluch se vzpamatoval: "Pytláci, pan hrabě nechť se kryje!" (Tak skutečně zazněla ta věta.) Hrabě uskočil za mladý dvojitý buk. Strom jej nekryl úplně a pobuda cosi volal a přitom na hraběte stále mířil. Odmítl složit zbraň a Kluchovi nezbývalo než do pytláka vypálit obě hlavně tetřevími broky naládované pušky. Pytlák se bez hlesu zhroutil. Společnost se seběhla. Muž byl raněn do obličeje, a přestože jej křísili, nepromluvil ani slovo. Jeden z pánů se vrátil na Novou louku: bylo nutné přivést pomoc a dopravit raněného do liberecké nemocnice.
Pokračovala-li společnost v cestě za tetřevem, není známo. Jisté je jen, že lidé, kteří přispěchali z Nové louky, pytláka již nenašli. Na hory se snesla noc a po postřeleném muži jako by se země slehla. Vše nasvědčovalo tomu, že jej odtáhli jeho pomocníci ukrytí v lesích. Dosud nikdo a nikdy nemířil puškou na frýdlantské pány v jejich vlastních lesích, a tak byl opovážlivý případ předán četnictvu. Těm nedalo velkou práci vypátrat v jizerskohorských vesnicích a samotách, kde se všichni lidé navzájem znali, postřeleného pytláka. Byl jím Josef Pörner z Desné. Vedl tehdy pětičlenou pytláckou bandu a liberecký soud jej odsoudil k patnácti měsícům těžké káznice. O deset roků později se na Pörnera prozradila další, mnohem nepěknější věc, ale o té se dočtete až v červnové kapitole. Pörnera už z prozrazení hlava bolet nemusela: zemřel krátce před tím a unikl tak světskému trestu.
Pod dvojitým bukem, za kterým hledal onoho květnového večera ochranu, nechal hrabě Clam-Gallas postavit kříž, který jsem o osmdesát let později tak dlouho hledal.
Dnes již není tak těžké najít ten v lesích ztracený kříž: Lesní silnice, postavená před několika lety mezi Kristiánovem a Ptačími kupami, vede jen několik desítek metrů nad oním místem: díváte-li se pozorně, spatříte dokonce z cesty i buk, který se v každé roční době odlišuje barvou od okolních smrků. Kříž u jeho paty připomíná "souboj" pytláka Pörnera se samotným hrabětem Clam-Gallasem. A odkud se vzal jeho zvláštní název? Pytlák Josef Pörner byl znám v Jizerských horách široko daleko pod přezdívkou Volatej Pepek, čili ve zdejším německém nářečí Krop-seff. Proto místu, kde pytlák tehdy krvácel, se říká téměř již sto let U Krop-seffova kříže.
To byl první, květnový příběh z Jizerských hor. Jak bude rok míjet, bude v knize postav pytláků, lesníků a dřevařů přibývat: v jizerskohorských lesích umírali lidé dvanáct měsíců do roka. Ke květnovému příběhu ještě několik nešťastných příhod: všechny se přihodily lidem, kteří vyšli se zbraní v ruce do hor za zvěří.
Z pomníčků, které po těchto příhodách v lesích zůstaly, je nejkrásnější Schmidt-Gustlův kříž na severním úbočí Smědavské hory. Je to nádherný kout Jizerských hor, a dokud patřily lesy do třicátých let frýdlantskému panství, nepovoloval hrabě Clam-Gallas tudy ani průchod: hora se strmě svažuje a po jejím kamenitém těle padají do údolí vody Bílého potoka a další bezejmenné prameny se do něj zařezávají mechovými koryty. Tudy vede dolní smědavský okružní průsek, který začíná jako pěkná lesní cesta, zvaná dnes lesníky Čínská, v nejhořejší zatáčce silnice pod Smědavou. Brzy pokračuje k západu jen jako pouhá stezka: prochází zprvu smrčinou, pak přibývá kamenů a skal a za Šolcovými skalami se z ní otevře pohled na severní bučiny Poledních kamenů: sem svítí slunce jen za letních večerů a pak ozařuje červeným světlem svět skal a statisíců obrovských buků. Několik desítek metrů za místem, kde průsek překračuje strmou Richterovu cestu ze Zadní Studánky, stojí vlevo na omšelém balvanu železný Schmidt-Gustlův kříž. Odtud se zřítil z nevelké výšky hajný Gustav Ressel z Bílého Potoka, obecně mezi lidmi zvaný Schmidt-Gustl. Při pádu spustila jeho nabitá puška a smrtelně ho zranila. Tou dobou byly již buky na smědavských stráních dávno holé: Schmidt-Gustl vykonal poslední obchůzku svými lesy 20. prosince 1907.
Průsek, na kterém stojí Schmidt-Gustlův kříž, pokračuje dál k západu a končí až na hřebeni dolních Poledních kamenů. Na Hajní kostel - obrovskou žulovou skálu, která ční nad údolím Smědé - je odtud pár kroků. Pod skálou skončil svůj život pytlák Vilém Neisser z Bílého Potoka č. 312, kterému lidé přezdívali Pelzschmied. Devatenáctého října 1879 jej nalezli lidé pod Hajním kostelem s hlavou k nepoznání roztříštěnou výstřelem z pušky. Znalecký posudek ukázal, že se nejednalo o vraždu, ale o nešťastnou náhodu: Neisser opřel pušku, kterou nesl rozloženou na řemeni kolem krku, o kámen. Výstřel, který vyšel, Pelzschmieda usmrtil. nenašel se nikdo, kdo by na místě jeho smrti nechal postavit pomníček, a tak dávnou pytláckou tragédii a její místo připomínají již jen staré zprávy a les, který dodnes šumí pod Hajním kostelem.
Ani kříž Neuwingerovy smrti není příliš daleko od Schmidt-Gustlova kříže: leží jen o hodně níž, asi o kilometr k severovýchodu, nevysoko v lese nad červeně značenou Jedlovou cestou od Sedmitrámového mostu do Bílého Potoka. Neuwinger, asi šedesátiletý správce nedaleké pily, si sem vyšel 9. srpna 1927 na lov srnců. Lov se podařil, ale zůstali po něm dva mrtví: zastřelený srnec a také šťastný střelec. Neuwinger, který na místě podlehl loveckému rozrušení. tabule na osamělém buku na pasece hlásá dnes těm, kteří sem najdou cestu, že zde ranila lovce Neuwingera mrtvice.
Severní strana Jizerských hor byla, zdá se, lovcům nebezpečná: v řídkém smrkovém lese mezi Jizerskou chatou a Hubertovou boudou za Libverdou stojí tesaný žulový balvan, který připomíná smrt libverdského řezníka Jindřicha Hermanna. Byl zde, snad nešťastnou náhodou, zastřelen při lovu 9. listopadu 1905.
Ještě dále odtud, až na severních svazích nejvyšší jizerskohorské hory Smrku, visí nízko na stromě nevelká kovová tabulka. Najdete ji na průseku souběžném se Smuteční stezkou nad Streitovým obrázkem ve 12. lesním oddělení novoměstského revíru. Stejně prostý jako tabulka je i její nápis: "Adolf Pech, vrchní hajný, 1933". Byl zde zastřelen v lednu toho roku loveckým hostem při nahánění zvěře. Hledal jsem kdysi dlouho tu tabulku: byla skryta pod větvemi hustého smrku a bylo zřejmé, že na hajného Pecha již dlouho nikdo nevzpomněl.
Ale tím nekončí výčet jizerskohorských krveprolití. U skály severovýchodně od osamělého Hojerova domu, který dnes leží v rozvalinách Středního jizerského hřebene, stál prý ještě začátkem století kříž. Zde zastřelil pytlák Männich ze slezské samoty Kobelhäuser, která leží nedaleko odtud za vodou, třináctiletého chlapce. Dítě šlo brzy ráno z Jizerky na Velkou Jizeru pro housky, přestože i na Jizerce tehdy bývala pekárna: v Prusku ale byly housky o několik krejcarů levnější než v Čechách. Když se chlapec vracel domů, střelil Männich po košíku s bílou plachtou v domění, že střílí zvěř. Smrtelně raněné a umírající dítě donesl ještě domů.
Snad podobnou nešťastnou náhodou zemřel i dvaadvacetiletý zahradník Edgar Fischer z Huti čp. 150. Stál v houštině za samotou Zahájí u Huti na úpatí Černostudničního hřebene a rouboval v lese jeřáby. Syn huťského hajného Jindřich Neuwinger zkoušel pušku, nazdařbůh vystřelil do tichého houští a zabil v něm zahradníka Fischera.
Jeden pytlácký příběh dopadl celkem dobře, píše o něm fojtecká vlastivěda, přestože to byla jakási rodinná válka. Prvního října 1861 časně ráno došlo v lesích na západním úbočí hory Brdo, v místě zvaném tehdy U staré jámy, k přestřelce mezi fojteckým polesným Florianem Hubem a jeho dvěma syny a prohnaným chrastavským pytlákem zvaným Prťavej Šmíd, kterého v lese rovněž provázeli jeho dva synové. Šest mužů zalehlo a pálilo po sobě. Výsledek: starý Šmíd dostal sedmnáct broků do hlavy a oslepl na jedno oko.
Hůř to dopadlo se dvěma lesníky, Hirtem a Christem, které 9. února zastřelil ze zálohy pytlák z Hernsdorfu, obce, která leží v Prusku, na druhé straně zemské hranice než je Nové Město pod Smrkem. I vražda sama se odehrála v pruském Slezsku, dnešním Polsku. Na památku obou lesníků stojí tři tesané kameny na kopci zvaném Haumberg, severovýchodně od lázní Flinsberg (Świeradów Zdrój). Nižší kameny označují místo, kde lidé nalezli mrtvoly obou zezadu zastřelených mužů, třetí kámen nese vytesaný kříž, iniciály hodností a jmen a letopočet. Scházelo málo a stály tam kříže čtyři: mladý lesní adjunkt v poslední chvíli před zákeřným vrahem uprchl. Zločin se ale neutajil a pytlák spáchal sebevraždu, když jeho dům obklíčili četníci. Stalo se již roku 1839.
Ještě nikdo mně nebyl schopen říci a ani jsem se o tom nikde nedočetl, proč stojí v lesích při žlutě značkované cestě z Příchovic do Rejdic a Pasek nad Jizerou krásný pískovcový pomníček. Nádherně tesaný, starodávný. Prostý nápis hlásá kolemjdoucím, že tímto pomníkem v roce 1834 "poroučí svého ducha do rukou svého Stvořitele" pasecký nadlesní Václav Hutter. Udělal ve svých lesích něco, co ho sice nepřivedlo před lidský soud, ale trápilo ho ve svědomí?
Pokud vím, tak naposledy tekla v Jizerských horách lovecká krev posledního dne roku 1978. Za kalného silvestrovského jitra se vydali střílet černou zvěř do bývalého dětřichovského polesí tři zaměstnanci frýdlantského lesního závodu. Osmadvacetiletý Vojtěch N. vystoupil z auta v zatáčkách silnice pod Albrechticemi, jeho otec a švagr jeli dál až k opuštěné bývalé pytlácké osadě Vysoký na polských hranicích, aby obsadili stezky, kterými zvěř přechází do Polska. Vojtěch N. šel mezitím přes pole a pak lesem vzhůru ke stejnému místu, aby natlačil zvěř oběma střelcům. Bylo šero, mlha, sněžilo. Po několika stech metrech uviděl divočáka, který zmizel v lese. Vojtěch N., který měl také kulovnici, se snažil divoké prase obloukem obejít, přijít k němu shora a střelit je. Při tom spatřil asi sedmdesát metrů pod sebou ve vzrostlém lese 104. lesního oddělení nezřetelnou tmavou skvrnu. V domění, že dostihl divočáka, vystřelil do kalného šera, do vířícího sněhu. To bylo hrubé porušení mysliveckých zásad, protože lovec smí střílet pouze na cíl, který bezpečně poznává. Skvrna po výstřelu zmizela, ale když střelec přišel blíž, nenalezl na zemi černou zvěř. Ve sněhu ležel člověk, který zemřel právě v okamžiku, když se k němu ochromený střelec sklonil: poznal v něm svého spolupracovníka z lesního závodu, osmačtyřicetiletého Karla Uchytila, o kterém nikdo netušil, že onoho neblahého jitra také loví v dětřichovských lesích. Vedle něj ležel nůž a mrtvá srna, nad kterou se chvíli smrtícího výstřelu skláněl a vyvrhoval ji. Později se ukázalo, že i on porušil myslivecké ustanovení a nikomu, ani vedoucímu polesí, neohlásil, že jde lovit. Střela ho zasáhla pod pravou lopatkou a takřka okamžitě jej usmrtila.
Tak se stalo, že toho dne již nikdo neublížil mohutné černé zvěři, která hojně žije v rozlámaných lesích pod starou pytláckou osadou Vysoký a dělí se o ně v létě s černými čápy.