Jizerka - koruna hor
Přicházím na Jizerku často, od severu i jihu, také stezkou od západu přes lesy a najednou za šera od východu z jizerských močálů, ale přesto: blahoslavený dávný den prvního příchodu! Slunce zapadalo a brávníci vyletovali s luk a s ostrým voláním zapadali do lesů. Lesy, ze kterých jsem vyšel, čišely v květnu ještě syrovostí, ale Jizerka byla již vlahá. Dlouho jsem stál nad osadou: bylo bezvětří a hebká předvečerní vůně vanula svahem. Dým stoupal k nebi. Nad Jizerkou se vznášel nebeský mír. Lidi jsem neviděl, ale zpod svahu Bukovce zněly zvuky, které o nich svědčily, snad zvonce, možná psí vytí. Dřevně mléčná vůně. Hluboko dole svítila tekoucí voda. Zvonice na střechách. A pak jen lesy, kolem dokola na všechny strany světa nedohledné jizerské a krkonošské lesy. Stará osada uprostřed nich spočívala jako jejich koruna.
Její dějiny splývají s nejstaršími dochovanými zprávami o Jizerských horách. Proto Jizerce náleží i první místo v této knize. Bude to ale dlouhé čtení a nezbývá, než abyste vytrvali do konce: nikde jinde nenaleznete pohromadě víc zpráv o podivuhodné osadě uprostřed Jizerských hor.
Slunce na ni svítí půl tisíciletí. Mnoho tváří vystřídala za tu dobu! Tu poslední poznali ti, které sem po válce zavedla cesta - dřevařskou obec na konci světa. Dřevorubci sedmera národů vycházeli do lesů při východu slunce a za tmy se z nich vraceli s unavenými koňmi. Za sobotních odpolední dýchavičně hrával zdobný orchestrion starodávné pochody ještě starodávnějším návštěvníkům paní Kakrdové v hospodě u Pyramidy. Koně tehdy přicházeli z luk blíž a nahlíželi otevřenými okny do sálu. Za stoly seděli fortelní turisté, kteří byli s češtinou na štíru, a šířili kolem sebe poctivou vůni čepovaného piva a svrchované, časem neodměřované pohody. Sálem povíval letní vítr a přinášel vůni koní, rašelin a smrkového dřeva.
Ještě před několika lety byla na Jizerce škola. Pan učitel sušíval ve volném čase seno a hrával dětem na housličky. Dětí ale ubývalo, sena tak přibývalo, a dnes nejsou na Jizerce děti, škola, ani pan učitel. Zato za časných květnový jiter dodnes tokají za posledním domem staré obce tetřívci. Kohoutkové kolem sebe krouží a rašeliniště se probouzejí do nového roku života.
Sem čas prozatím málo doléhá. Rašelinné louky jsou stejně nádherné, jako byly před pěti sty lety, kdy se na "gizerni laucze" pod Bukovcem usadili první čeští osadníci. První proto, že se o nich dochovaly písemné zprávy. Ale kdo ví, jak bylo ještě dřív! Jsou lidé, kteří by dali ruku do ohně za to, že uprostřed jizerskohorských lesů žili lidé mnohem dřív než před pěti stoletími. Ing. Gebauer nalezl před první světovou válkou na nedalekých Hruškových skalách na Vlašském hřebeni pazourky, a tesané úlomky kamenných nástrojů. Archeologové nevědí, jestli oni dávní pohanští obyvatelé nebo alespoň návštěvníci hor, kteří tam ony věci zanechali, byli slovanského, keltského nebo germánského původu. Pan Gebauer to ale věděl: skalní hrnce na temenech Hruškových skal měl za obětní mísy germánských obřadů a všechny hory doširoka dodaleka ztuha pojmenoval postavami starogermánské mytologie. Bukovec nad Jizerkou nazval horou bohyně Isy. Přitom první jméno této hory, které si můžeme přečíst v registrech pražského archivu z r. 1539, bylo české - Bukowa hora! Bědná samota, která pod ní mezi lesy staletí živořila - dnešní Jizerka - se po ní dlouho jmenovala Bukovec, Buková Hora, německy Buchberg.
Z roku 1539 tedy pochází první archivní listina o Jizerce. Proč se musela pražská královská kancelář před čtyřmi sty čtyřiceti roky zabývat samotou v horách pokrytých lesy a močály? Je to vzácná četba a roky mně trvalo, než jsem se k ní dostal. Za první zprávy o Jizerských horách vděčíme hraničnímu sporu. Kraj byl pustý a lesy hluboké, ale přesto již v 16. století se o východní Jizerské hory dělila dvě panství: od jihu stoupaly do vrchů navarovské pozemky Zikmunda Smiřickéo ze Smiřic a na Skalách (Hrubé Skále). Navarovské panství koupil v roce 1516. Ze severu pak přicházel majetek frýdlantského rodu Bibrsteinů, kteří ho měli v držení již od roku 1278. Kdesi v Jizerských horách, ztracené uprostřed nekonečných lesů, se stýkaly hranice dvou světů: českého navarovského a německého frýdlantského. Nikdo nevěděl, kudy přesně hranice probíhá, a dlouho se o to nikdo ani nezajímal: nejzazšími vesnicemi navarovského panství byly Zlatá Olešnice, připomínaná poprvé již v roce 1352 jako zlatohledačská osada, a Držkov. Dál na sever stály už jen lesy. Na frýdlantské straně byl kraj obydlen až pod horami v údolí Smědé. Staří hajní, kteří pamatovali dávná hraniční značení v lesích, umírali: obě panství si ve vzdáleném pohraničí hospodařila, jak chtěla. Pan Smiřický nebo jeho předchůdci - snad v dobrém mínění, že to jsou navarovské pozemky - poslal poddané až pod dalekou horu Bukovec. Navarovští lidé si tam postavili boudy a žili v nich roky a možná i celá desetiletí. Chytali zpěvné ptactvo na jídlo a dravé ptáky k lovu, sušili seno, pálili v milířích dřevěné uhlí a lovili ryby v Jizeře a jejích přítocích.
Jáchym Bibrstein měl jiný názor na průběh hranice než jeho jižní soused. A tak se stalo, kvůli čemu roku 1539 pan "Zygmund z Smirzicz na Skalách obeslal před nejvyššieho p. hofmistra království Českého do soudu komorního Joáchyma z Bibrssteyna na Frýdlantě, vině jej z toho, že jest přišel na grunty téhož Zygmunda roku tohoto některý čas před svatým Duchem (25. května), jenž slove nad Gizerkú, kteráž k zámku Nawarovu přísluší, maje při sobě drahný počet lidí zbrojně i s střelbami, a trávu na louce i také boudy, v kterých jsou lidé svrchupsaného Zygmunda své živnosti provozovali, spáliti dal, lesy posekati dopustil, v řece Gizerce ryby loviti, toho mimo pořád práva tak vejtržně učiniti nemaje."
Frýdlanští se tedy také domnívali, že kraj pod Bukovcem je jejich, a hraniční spor, který z této šarvátky vznikl, trval sto pět roků. Zápisy soudních komisí, které se v těch letech musely trmácet sporným územím, jsou nádherným čtením a zároveň jediným pramenem poučení o tom, jak se dříve nazývaly hory a potoky v Jizerských horách.
První dvě nejstarší listiny objevil před tři čtvrtě stoletím historik J.V. Šimák v registrech pražského komorního soudu. Je to česky psaný zápis o první pochůzce, kterou museli - po stížnosti pana Smiřického - vykonat královští komisaři se svědky ještě téhož roku 1539, a obsahuje výpovědi českých hajných. Druhý, česko - německý zápis, je o tři roky mladší. Je to konečný výslech obou pánů, Smiřického i Bibrsteina, a rozsudek královského soudu z roku 1542.
Z výpovědi svědků, hajných a pamětníků před komisí v roce 1539 vyplývalo, že již o sto padesát let dříve, od 15. století, se meze obou panství stýkaly na hřebenech Jizerských hor a že již tehdy hospodařili čeští poddaní navarovského panství v horských hraničních lesích, na pastvinách i v boudách kolem dnešní Jizerky. Královští komisaři neměli onoho léta snadnou práci. Chodili po lesích a vrších, doprovázeni svědky - dnes bychom řekli místními znalci - a hledali v pustinách stará hraniční znamení. Nebylo to ale snadné. Hranice panství bývaly sice kdysi označeny znameními na stromech, tak zvanými "lizy", ale protože je nikdo neobnovoval, a navíc si během let nadělali čaští navarovští poddaní - "popeláři, mísaři, rybáři, krahuječníci" - pro svoji orientaci v bezcestných lesích podobné záseky vlastní, nemohla komise z roku 1539 rozpoznat pravé lizy, které ukazovali čeští hajní, od nepravých, na kterých zakládali svoje nároky úředníci Jáchyma Bibrsteina. Také se ukázalo, že Bibrstein nechal narychlo zhotovovat lizy falešné. Jádro sporu bylo jasné: Smiřický tvrdil, že ranice obou panství sleduje od pradávna přirozené hřebeny Jizerských hor a tím i říční rozvodí mezi Severním a Baltickým mořem. Země a lesy ležící u vod, které tekou "do Čech" do povodí Jizery - patří jemu, a Bibrstein je pánem nad zemí při vodách směřujících na sever, do povodí řeky Smědé. Smiřický tedy vedl svou hranici od hory Smrku, kde stýkaly hranice Čech, Slezska a Lužice, přes Černá jezírka a horu Jizeru stále k západu, na Čihadla. Bibrstein se naproti tomu zapřísahal, že frýdlantskému rodu patří i kraje ležící jižně od hlavního rozvodí: že totiž hranice obou panství stoupají od soutoku Jizery s Jizerkou přes Bukovec stále k západu pod Zelený vrch a spojují se s hranicí udávanou Smiřickými teprve u dnešní Královky.
Zápis z první pochůzky v roce 1539 nám dochoval jména a výpovědi pouze českých svědků, poddaných pana Smiřického. byli to většinou hajní v těchto lidmi neosídlených lesích. Před urozenou komisí vypovídali Jan Salaba, "hajnej z Držkova", Barton, "hajnej z Wollessnicze Zlate", Jan z Navarova a Jan Pšček, rovněž hajný ze Zlaté Olešnice. Jejich slova jsou nejstarší výpovědí o Jizerských horách. Lesy tehdy byly rozděleny na tzv. "leče", pojmenované většinou po hajných, kteří je dlouhá desetiletí měli propachtovány.
Hajní vypovídlai shodně a hájili navarovská práva. Tady je část výpovědi pana Pěčka. Ze samé úcty a neznalosti cizích slov nazývá urozené úředníky nikoli správně komisaři, nýbrž "konvičáři". Jedná se o kraj kdesi za JIzerkou, přes kterou již tehdy přecházela poutní cesta z jihu do Hejnic: "Pak jsme došli do lečí mých. Tehdy já jsem zavolal, aby se páni konvičáři ráčili zastaviti. Já jim oznámil, že to jsou leči mé a já pánu svému z toho platím. A prosili sme jich, aby to ráčili znamenati, jak já je držím čtyři a třidcet let a platím z toho a žádné překážky žádný nedělal, až teď. Dchán muoj Vokřínek je pak držel přede mnou čtyřidcet let a též mu žádné překážky žádný nedělal a jiní předkové jeho toho užívali puol druhého sta let a pánuom navarovských mejta a platy z toho platili. A sou to grunty Jeho milosti pána našeho. Pak sme odtud šli zpět, až jsme přišli do Liškovských lečí. Ten je také mnoho let držel a byl starý a žádné též překážky neměl. Jeho leče jdou až do rozdíuov s panem Jáchymem, kde vrchové a vody se dělí. Tam jsme chtěli též jíti s těmi pány konvičáři. Pověděli, že není potřebá tam jíti. Pak jsme tam šli předce, až k cestě poutničí. Tu sou oni a ukazovali ve třech místech znamení Jáchymovy, ale sou to znamení popelářská, misařská a rybářská. Pak sme se zase vrátili, oni šli ke svým do Němec a my také do Čech."
Soud se konal teprve po třech letech v Praze a setkali sed na něm majitelé obou znepřátelených panství. Jeho výsledkem je druhá nejstarší listina o Jizerce a kraji kolem ní z roku 1542. Je velmi obsáhlá a značnou část zabírají procedurální otázky v dobové právnické češtině. Smiřický trval na tom, že "meze, které dělí Čechy a Němce, jsou vody a vrchové, a vody, které tekou do Čech, jako Jizera s Jizerkou, k Navarovu náleží". Bibrstein se hájil, že na Bukovci již sto roků jsou vysekána frýdlantská hraniční znamení a že "Jizery velké i malé užívali pánové z Bibrsteina, v držení tu byli a tu dali práti a šorfovati (tj. rýžovat drahokamy v písku) a ne kradmo, aby to činili, než kdy kto kradmo co činiti chtěl, toho brali a oči loupati dali. I tak ale lidé pana Smiřického mohli toho tajně a bez vědomí pana Bibrsteina také užívati, poněvadž pustiny jsou veliké."
Jáchym Bibrstein roku 1942 soudní spor prohrál. Dnes se zdá, že skutečně nebyl v právu, a pokud ano, pak se hájil nevhodně a příliš pozdě. Soud žádal důkazy o Jizerce a jejím osídlení a Zikmund Smiřický takový důkaz "dostatečně provedl, že před lety čtyřidceti a vejše ty boudy byly a když se zkazily, jiné dělali, a v tom jest nikdá jim žádný nepřekážel, až teď nyní Joachym z Bibrsteinu je popálil, nejsa, jak dotčeno, toho statku v držení a ježto jeho předkové toho nekazili, tak se zřetedlné držení k Navarovu ukazuje."
Jižní část Jizerských hor zůstávala tedy nadále "česká". Rozhodující pro soud asi bylo, že svědkové Bibrsteina nevěděli přesně, kudy hranice prochází, a že znamení, která vydávali na hraniční lizy, zhotovili čeští uhlíři, kteří pálili po lesích v milířích dřevo. Navíc se zjistilo, že Bibrstein dokonce násilím přemlouval lidi k falešným svědectvím tím, že je nutil, aby při svědecké přísaze vstupovali do vykopaného tzv. hrobu přísahy, kde bosi, se svíčkou v ruce a polonazí svědčili ve strachu tak, jak jim nakázal. Druhá nejstarší listina o Jizerských horách z roku 1542 tedy končí soudním výrokem, který dává za pravdu Smiřickému a vyzývá Bibrsteina, aby se do dvou týdnů dostavil před císaře, který mu vyměří trest za vypálení Jizerky.
Tím spor ale neskončil. Po smrti Jáchyma Bibrsteina jej v roce 1546 obnovili jeho bratři, ale nevíme, s jakým výsledkem. Další dějství hraničního sporu se odehrálo až roku 1578. To již dvacet let vládli na Frýdlantě páni z Rederu - po vymření Bibrsteinů další majitelé panství. Hranice byla stále velmi neklidná, protože toho roku si Rederové vyžádali soudní inspekci, aby bylo navěky zapsáno do zemských desek, jaké nepravosti se dějí vysoko v horách a pohraničních "sporných" lesích Jizerských hor. "Ouřad desk zemských" vyslal v říjnu 1578 na Frýdlant svého komorníka Zikmunda Chlivenského z Řízenska. Následující stránky čtěte pozorně, je to nejzajímavější část zápisu, který komorník nechal po svém návratu do Prahy vtělit do zemských desek. Tento zápis nebyl dosud nikde otištěn, ani v původní češtině, ani v německém překladu, přestože je nejcennějším svědectvím toho, jak vypadaly Jizerské hory a život v nich před čtyřmi sty lety.
Komorník přijel z Prahy na Frýdlant, Rederové ho zaopatřili doprovodem sedmdesáti pěti lidí z dvaceti vesnic celého Frýdlantska a pan Chlivenský vyrazil 4. října do hor:
"Nejprve jsem veden z zámku Frýdlantu cestou až ke vsi, která má dvě jména. Po jedné straně tu ves jmenují Rošpenav a po druhé straně Mildenau a skrze tu ves vejš jmenovanou teče potok jménem Vitka a tak jsem skrze tu ves veden a přiveden cestou až do vsi, jenž slove německy Heindorff a česky tu ves jmenují Hainic, kteréžto vsi obě dvě, jakž jsou mi lidi i poddaní níže poznamenaní zprávu dali, vejš jmenovaným pánům Rederům náleží".
Komorník tedy prošel údolím Smědé přes Raspenavu, Luh a Hejnice. Kudy vystoupil na hřebeny Jizerských hor, přesně nevíme: pan Chlivenský popisuje dál až most - vlastně dlouhou haťovou cestu - kdesi vysoko v horách, která vedla po neschůdných rašelinách jizerských plání do hloubi sporného území. Tam byla vlastní "frontová linie" obou znepřátelených panství:
"Dále jsem z té vsi cestou až k lesu veden a pak jsem týmž lesem veden a přiveden až k jednomu místu a mostu dřevěnému, kteréžto místo v tom vejš jmenovaném lese jmenují německy bey dreyen Zeichen, jenž se na česko vykládá U tří znamení. Kterýžto most pro veliká bahna, kterýžto v tom místě jsou a proto, aby lidi tudy choditi a jezditi mohli, od starodávna udělán jest, a jakž mi lidé oznámili, od starodávna k panství frýdlantskému náleží. A tak jsem po tom mostě i podle toho mostu dále veden. Tu jest mi od lidí ukázáno, kterak ten most na mnoha místech semotam rozmetán a rozházen jest, tak, že pro to rozmetání oni jezditi ani choditi nemohou, což jsem sám očitě spatřil, že tak jest.
Dále jsem podle téhož mostu veden, ač dosti těžce pro záseky a rozmetání toho mostu projíti jsem mohl asi na tři čtvrti míle. Tu jest mi od týchž lidí po obou stranách toho mostu ukázáno veliké dříví smrkové, kteréžto dříví podsekáno bylo a ním cesta na tom místě zavalena jest. Takže pro to dříví a rozmetání mostu s velikou prací a těžkostí i s lidmi dále projíti jsem mohl. Kteréhožto se našlo v přítomnosti mé jedno sto sedmdesáte, což jsem sám načetl, že tolik pařezů bylo. Tu jsou mi lidé zprávu dali, že o tom dobrou vědomost mají, že jsou ten vejš jmenovaný most rozmetali a dříví podsekali lidi a poddaní pánů z Smiřic, k panství navarovskému náležící.
Též jsou mi lidé a poddaní ukázali tři veliké dřeva smrkové podle téhož mostu, kterážto dřeva pořád stály a z každého na jednom místě kůra sestrouhána aneb sloupána jest. A tam tato slova níže psaná rudkou napsána jsou, což jsem sám očitě spatřil a slovo od slova, jakž na tom každém dřevě napsáno: Šelmo německá, proč vy po gruntech jich Milosti pánů Smiřických mosty děláte a cesty a to kradí činíte? Šelmo, kdybychme vás zde zastihli, když nás zde bylo, nedělali byste toho, avšak na další čas hledáte, šelmy. Hledáte, to najdete, zvíte!"
Na druhým, prostředním dřevě napsáno: ,Jan Pořícký, šreyber, věru radím, kdo chce živ býti, nedopouštěj se na jezyro krásti, kdo chce neviseti nebo zabit býti. Léta 1568 kdybychme vás zde zastihli, když nás zde byli čtyři sta sedmdesáte, nedělali byste těch mostů, šelmy´!
Na třetím a posledním dřevě napsáno: ,A protož vám, šelmy němci, grunty pána mého zapovídám. Jestliže vás zde zastihneme, to zvíte, že na žádným hlavy nezůstane a že z některého střeva vykucháme. Jan Pořícký, šreyber.´"
Jak vidět, český navarovský písař pan Pořícký si nebral servítky. Slovo šelma bylo tehdy nejtěžší nadávkou. Písaře vzali navarovští do hor a on to svým severním německým sousedům řádně vykreslil na hraniční stromy. Bohužel, nikdy už asi nezjistíme, kdeže byl onen haťový most a kde ono "jezyro". Snad na horském rozvodí u Černých jezírek, či na tetřeví a Krásné louce, nebo až blízko Jizerky. Rudku měl pan písař ale pořádnou: nápisy vydržely na stromech deset let. Komorník si tedy nadávky opsal a v zemských deskách se objevil i komentář jeho doprovodné skupiny:"Též jsou mi lidé a poddaní zprávu dali, že jsou to vejš jmenované dříví lidé a poddaní pánů z Smiřic, z Semil a z jinejch vesnic k Semilym náležících podsekali a ty mosty rozmetali. A to psaní, kteréž jest na dřevech psáno, že jest Jan Poříckej, písař Semilský svou vlastní rukou psal a že o tom dobrou vědomost mají, že vejš jmenovaný Jan Poříckej ten psaním na mnoha místech že jest se chlubil. Dále mi lidé zprávu dali, že jsou od předků svých i od jiných cizopasných lidí častokrát slejchali, že to místo i ten most i ty lesy, v kterýchž se od poddaných pánů z Smiřic nyní překážka děje, že od starodávna to všechno k panství frýdlantskému náleželo a že náleží a pokudž paměť jejich, že jsou toho místa vždycky k panství frýdlantskému užívali."
Pana komorníka měly potkat onoho října v Jizerských horách ještě horší věci!
"Odtud jsem veden od vejš jmenovaných dřev a mostu přes jednu louku, kterouž oni jmenují Klein Iser wisen, kterážto leží podle řeky, jenž slove malá Jizerka a tak jsem přiveden až na jeden vrch, kterýžto vrc německy jmenují Puchberk, jenž se na česko vykládá Buková hora a pro tu příčinu se tak jmenuje, že na tý hoře všecko bukové dříví jest. Tu jest mi od týchž lidí ukázán jeden veliký štok bukový a o tom štoku jsou mi tuto zprávu dali, že by ten štok měl od starodávna býti pravý mezník, kterýžto mezník panství navarovské s jedné a panství frýdlantské s druhé strany os tarodávna že dělí. Odtud jsem veden a přivedem k jednomu velikému dřevu bukovému, na kterýmžto dřevě jest mi ukázán kříž vysekaný a již starozarostlý, což jsem sám očividně spatřil, že tak jest. Odtud jsem nedaleko dále veden a přiveden k druhému velikému dřevu bukovému, kteréžto dřevo k tomu prvnímu podobný jest a týž kříž vysekán a již starozarostlej jest. Tu jest mi od týchž lidí a poddaných zpráva dána, že jsou od předků svých na ty lesy a na tu Bukovou horu vedeni bývali a tu že jsou jim předkové jich ty vejš jmenované dřeva na tý Bukový hoře ukazovali. A o těch dřevech že jsou jim oznamovali, že ty dřeva pravé mezníci jsou a že panství navarovské s jedné a s druhé strany panství frýdlantské že dělí. A že jsou těch gruntů a lesů, myslivosti i jináč vždycky k panství frýdlantskému užívali."
Říjnový den se schyloval k večeru. Komorník i jeho sedmdesát pět "lidí a poddaných" byli v pustině, kde široko daleko nebylo lidského obydlí. Zemské desky tak vydávají svědectví, že v roce 1578 osada Jizerka neexistovala. Boudy, které Bibrsteinové spálili v roce 1539, asi nebyly obnoveny, protože hraniční půda byla pro obě strany příliš horká. Na Bukovec se snášela podzimní noc:
"A tak jsem již ten den spatření těch gruntů nedokonal nebo jest se noc přiblížila a v tom mi překážku učinila. Že jest mě původ (průvod) dále vésti nemohl, protože jsem s původem i s jinými lidmi níže poznamenanými na tý vejš jmenovaný Bukový hoře zůstati musil neb jest tu nikdýž blížeji dvou mil, kdež bych nocleh míti mohl, žádné vsi od tý hory Bukové a těch lesů, kdež jsem byl veden, nebylo. Tu jsou lidé, kterýž jsou se mnou na spatření těch gruntů byli vyslaní, pro zimu i jiné pohodlí mne i sobě ohně nadělali a tak jsme na týž Bukový hoře přes tu noc spolu zůstati musili."
Večer, při svitu ohně, si na Bukovci pan komorník zapsal pečlivě i jména a bydliště všech lidí svého doprovodu. "Nazítří pak ráno, ve středu po svatém Františku (5. října), jakž nám pán Bůh všemohoucí ráčil den dáti, veden jsem z toho místa a noclehu a tak jsem přiveden do jakýchsi luhů. Z těchž mne původ ještě na některá místa vésti a ještě některé mezníky chtíc mi ukázati, oznamujíc, kterak se v těch místech od poddaných pánů z Smiřic na tých gruntech jich pánů z Rederu jim veliká škoda a protimyslnost myslivosti i jináč děje. I jdouce já s původem a jinými lidmi nemyslíc, ani nemajíc žádného pozoru ani péče, abychom tu v jakém nebezpečenství býti měli, aneb aby, jakž nepřátelé v těch místech báti měli, poněvadž jsem já na žádnou vojnu od úřadu desk zemských vyžádán a vyslán nebyl, než toliko na spatření gruntů." A stalo se, co se stát muselo a čeho se asi pan komorník zemských desk již dlouho obával: jeho inspekční cesta do Jizerských hor se neutajila a kdesi v lesích u Jizerky si na něj počíhali Češi pana Smiřického. "Tu jest se v týmž lese za námi, od lidí znamenitý hluk a křik stal a jakž jsem pak z toho znamenitého hluku a křiku porozuměti mohl, že jest tu znamenitý počet lidu pohromadě býti musil. Tak my, slyšíc takový veliký hluk a křik od tak mnohého lidu a obávajíce se, abychom od nich podle těch pohrůžlivých nápisů o zdraví své připraveni nebyli, šli jsme kupředu a ani jsme se jim k takovému křiku a hluku jich neohlásili. I jdouce my již kupředu těmi luhy a domnívajíce se, že jsme tu již zdravím svým bezpečni, tak proti nám po týmž lese, nedaleko od těch luhů, v jednom velmi hustým a zarostlým místě, na nás záloha učiněna byla. Jistě, že tu lidu nemalý počet v tý záloze na nás očekávajících býti jest musil a tak ten lid v tý záloze velmi tiše jest byl, takže jsme žádného neslyšeli, ani neviděli. Než jak jsou oni nás uhlídali, z toho hustého místa a lesu hned velmi k nám stříleti počali a přitom hned znamenitě křičeti počali a jednoho poddaného pánů z Rederu ze vsi Pernsdorfu Matesa Rainalta na hrdlo broky postříleli a druhýho jménem Václava Weygary ze vsi Ainsydel, též v ruku levou broky, až mu několik broků v dlani a v palci u ruky levé zůstalo, postříleli. A témuž Václavovi Weygarovi lože v ručnici, kterouž jest v ty časy měl, kulkou naskrze prostříleli a zámek v týž ručnici jinou kulkou postřílili, takže jedna kulka skrz rukáv v tý sukně, kterou jest týž Václav Weyger na sobě měl a v tom rukávě vejš jmenovaném ta jedna kulka, nemajíce již více žádné moci tak rozpleštěna jest zůstala, což jsem očitě viděl, že tak jest. Protože jest tu sukni i tu ručnici vejš jmenovaný pan Kryštof z Rederu při přítomnosti mé dobře schovati kázal. Tu kulku vejš jmenovanému sám svým vlastním sekrýtem jsem zapečetil a témuž panu Kryštofovi z Rederu k uschování dal."
Nebylo tedy radno procházet se v těch dobách po jizerskohorských lesích! Pan Zikmund Chlivenský, komorník při zemských deskách pražských, při tom téměř přišel o život. Frýdlantské grunty tehdy celé neobhlédl: co nejrychleji se vrátil na Frýdlant i s pětasedmdesáti lidmi svého doprovodu a s dvěma urozenými osobnostmi, které ho provázely, s vladykou Mikulášem z Wilde a Varnsdorfu a s panem Jiříkem Selingenem. Pan komorník uzavírá svou pravdivou a očitou zprávu o horách Jizerských z r. 1578:
"A tak kdyby pán Bůh všemohoucí sám našim ochráncem býti neráčil, snadno se rozuměti může, že by byli lidé a poddaní pána z Smiřic to psaní vejš jmenované, kteréž na těch dřevích Jan Pořícký napsal, takovým svým předsevzetím nade mnou i nad těmi, kterýž se mnou pokojně na to spatření gruntů vysláni byli, rádi nad námi provedli a vykonali. Ale pán Bůh všemohoucí rač z toho navěky pochválen býti, že jest jich celé zlé předsevzetí, to, což jsou sobě v ten čas usmyslili a nad námi moc a svou zlou vůli, podle vejš jmenovaného psaní provésti a vykonati chtěli, jim jest toho vykonati dopustiti neráčil a tak jsouce my od nich tou střelbou křikem jich velikým velice přestrašeni a obávajíce se, abychom tu všickni o zdraví své nepřišli, toho spatření těch gruntů jsme zanechali a zase k Frýdlantu jíti jsme museli."
Takové to tedy bylo. Jak naložil urozený pan Kryštof Reder s prostřelenou sukní a "rozpleštěnou kulkou" a proč vlastně vůbec komorníka na Frýdlant povolával, opět nevíme. Je jen známo, že již jeho předchůdce Bedřich Reder měl se Smiřickými soudní spor, zpráva o něm se ale nedochovala. Je to pouze moje doměnka, ale myslím, že hlavním důvodem "komorničího ohledání" byl hamfešt - kupní smlouva uzavřená 2. října 1577 mezi majitelem navarovského panství a sklářem Pavlem Šírerem, kterou byla vlastně založena slavná rejdická sklářská huť. Pánové Smiřičtí poskytli v ní skláři rozsáhlá privilegia a dovolili mu brát dřevo z obrovského území hor i pohraničních lesů, které, podle mínění Rederů, patřily z části již Frýdlantu. Lesy, kterých mohl sklář Šírer používat, se táhly již od míst, kde u dnešních Velkých Hamrů ústí potok Ješkrabec do Kamenice "a nahoru podle řeky Kamenice na dýl do vrchů Kamenických (tj. do Jizerských hor), až po grunty pánů Rederův, potom na šíř od Kamenice podle gruntův pana Redera po vrchy, kteréž se jmenují Černej (dnešní Černá hora kristiánovská), Jeřábovej (snad Černá hora hejnická), Jezera (pravděpodobně rašeliniště na Čihadle), Bražecký (Jizera), kdež se počíná Černá Desná, Salaberg až do vrchu, kde se Jizera počíná (Smrk) a potom dolů Jizerou až po Kořenov. Těch jmenovanejch hor nebo lesův, což by koli na popel potřeboval, též i smolu strouhati, toho má užíti a jestliže by pak kdokoli jinej jemu v těch lesích škodu a překážky činiti a popel krádeží páliti chtěl, takového každého kdyby postihl, má moc vzíti a svrchnosti své podati."
Pravomoc tedy obdržel Pavel Šírer velikou a pan Kryštof Reder viděl, že je něco nutné podniknout. Což učinil poté, když komorník v r. 1578 se marně pokusil ohlédnout jeho majetek, nevíme. Jisté jen je, že dalších deset roků se zase vichry po jizerskohorských plání proháněly, trávy na rašeliništích zrály a tažní ptáci se každým podzimem nad horami svolávali. Čas míjel. další zápis o Jizerce je v zemských deskách z roku 1588. Smiřičtí v něm obesílali Redery a tázali se jich "cedulí řezanou", jestli jejich služebníci Švanc a Grysl učinili s jejich vědomím, že "předše léta 1585 na den svatého Havla s pomocníky, ručnicemi dlouhejmi i krátkejmi, kordy a jinejmi zbraněmina grunty Zikmunda z Smiřic, kdeže slove "na Jezírce", tu jsou v dole, kterýž na též louce k hledání drahého kamení udělán a vygruntován byl, rumpál i také to cimrování rozmetali a ten důl zaházeti dali a tak jsou Zikmundovi škodu učinili, nemaje se toho pod řádem a právem v mírné a pokojné zemi proti zřízení zemskému tak vejtržně dopustiti". Šlo tedy, zdá se, o odvetnou frýdlantskou akci. Přesto Rederové popřeli, že by o přepadení Jizerky něco věděli, ale odpověděli také, stalo-li se tak skutečně, stalo se to na "gruntech náležejících k Frýdlantu". Schylovalo se ke konečnému soudu. Přišel rok 1591. Víc než půl století uplynulo od doby, kdy Jáchym Bibrstein přepadl českou Jizerku a vypálil ji. Na Frýdlantě vládl Melichar Reder z Rederu, na Navarově byl pánem Zikmund Smiřický ze Smiřic, jehož dědeček před padesáti lety pohnal Bibrsteina před pražský královský soud. Unaveni dlouhým sporem rozhodli se toho roku oba pánové, že jednou provždy vyřeší hraniční spor a rozdělí si Jizerské hory. Požádali několik šlechtických přátel, aby vytvořili nestrannou komisi a při poslední pochůzce sporným územím je spravedlivě rozsoudili. A tak "léta Páně 1591 ve středu po svatým Matouši (2. září) stala se smlouva celá a dokonalá mezi urozeným pánem, panem Zikmundem Smiřickým ze Smiřic a na Skalách a Dubé z jedné, a urozeným pánem, panem Melicharem Rederem z Rederu na Frýdlantě, Reichenperku a Seidenperku ze strany druhé, o jisté meze a hranice, pro něž jsou strany, jakž i předkové jich, od dávného času na odporu sobě býti ráčili." Pánové tehdy vyšli z hory Smrku, prošli horami k jihozápadu a přesně zapsali, v kterých místech ukazoval své hranice navarovský pán. Při zpáteční cestě šli zase po domnělých hranicích frýdlantského panství a skončili na soutoku Jizery a Jizerky pod Bukovcem. Zápis ten je nejdůkladnějším místopisem Jizerských hor, který se z tak starých dob dochoval. Odtud známe staré, dnes již zaniklé pomístní názvy "Salabec, na kterémž gizero jest" (patrně hora Plochý čili Quarré s dnes zarostlým rašelinným jezerem), Bražecký vrch (dnes hora Jizera), Nekraš či Na Kraši (potok severně od Královky), Medvědí louka (Nová louka), Laučný potok (Bílá Nisa) a mnohé další. Tento zápis byl vyhotoven česky i německy a stal se základem smlouvy, kterou potvrdil a tak učinil zákonnou sám císař Rudolf II. 14. prosince 1591. Celá smlouva nebyla dosud otištěna, ale neodvažuji se již předložit čtenářům další dokument v krásné, umně točené češtině šestnáctého století. V nejlepším je nutno skončit.
Také pánové tehdy skončili svoji pochůzku v nejlepší shodě rozumnou úvahou, "aby láska, svornost a dobré přátelství mohlo býti zachováno a těžkosti z těch ubohých lidí poddaných sejmuty, neboť předešlí držitelé obou panství dávali jedni druhým lidi poddané jímati, stříleti, oči loupati i utráceti." Komise uznala, že sporné území nejde rozdělit na dvě poloviny, a tak se Smiřičtí slavnostně zavázali, že se na věky vzdají územních nároků na sporné území a Rederové jim za to vyplatí jako odstupné "půl páta tisíce tolarů aneb kop míšeňských do příštího svatého Jiří."
Do Jizerských hor se vrátil klid a mír. Ještě jednou prý vypukl nevelký a na věky poslední spor r. 1644, ale ten už na průběhu hranice, která po staletí oddělovala obě panství, nic nezměnil. Z hranic panství se později staly okresní hranice mezi frýdlantským, jabloneckým a libereckým okresem.
Vidíte sami, že dějiny Jizerky 16. století jsou zároveň i nejstaršími dějinami Jizerských hor. Od její historie přejdeme teď k jejím pověstem, jež se k Jizerce vážou: první z nich je o hrobu přísahy. Zapsal ji frýdlantský kantor a městský kronikář Springholz. Od něho, z výtahu jeho rukopisné pozůstalosti, víme vlastně o onom posledním hraničním sporu z roku 1644: Komisi, která šla prý toho roku po Jizerských horách, vyprávěli lidé, že při minulé pochůzce - tedy před půl stoletím v r. 1591, byli bráni za svědky i staří hajní. Aby si prý komise zajistila jejich pravdomluvnost, byl vykopán hrob, svědek do něho vstoupil a s rozžatou svící v ruce přísahal, že bude vypovídat čistou pravdu, chce-li ještě kdy z hrobu vyjít a nemá-li ho za křivopřísežnictví na místě stihnout boží trest. Když svědčil český hajný a tvrdil, že navarovské hranice jsou platné a správné, zapotácel se prý a v bezvědomí padl do hrobu. Vzkřísili ho sice, ale svědek nadosmrti oněměl. Tehdy měl pan Melichar z Rederu vzkřiknout na pana Zikmunda Smiřického: "Pane bratře, má věc je vyhraná!" Hrob přísahy byl prý nedaleko Jizerky, jen pár metrů západně odtud. Důvěřivému turistovi, který zavítal na Jizerku r. 1845, ukazovali domorodci nevelký kopeček hlíny za domem jistého Schneidera a vydávali jej za zbytek hrobu přísahy.
Pan kantor Springholz nebo ti, kdo mu pověst vyprávěli, v ní smíchali výpovědi českých hajných z r. 1539, obvinění pana Bibrsteina z r. 1542 z toho, že svým lidem "do hrobu kázal jíti", a konečně i poslední spor z r. 1591, který pan Reder sice vyhrál, ale za získané grunty v Jizerských horách zaplatil tolik, že se splácením odstupného - a frýdlantské zámecké účty o tom jasně hovoří - měl mnoho starostí.
Do nejslevnější historie Jizerky, do její safírové tváře, nahlédneme až v příští kapitole: pravda v ní bude nejrozpletitelně zahalena do pověstí. S jejími ověřenými dějinami jsme skončili roku 1591. Jak vypadala osada dalších dvě stě let, přesně nevíme. Uvádí se často, že první skutečný dům, který patřil jistému Martinu Linkemu, byl na Jizerce postaven již roku 1570, ale mnoho pravdy na tom asi nebude: komorník, který o sedm roků později kraj navštívil, neměl, jak víme, kde na Jizerce přenocovat. Pátý dům byl postaven až roku 1733. Roku 1769 bylo na Jizerce pouze sedm domů, a to mezi ně ještě počítali i tak řečený Hojerův dům, který vystavěl roku 1699 Kryštof Schönwald zcela o samotě, daleko od vlastní Jizerky až za Středním jizerským hřebenem, a který dnes leží jako strašidelná rozvalina na krásné louce nedaleko zemské hranice.
Zdá se, že opuštěné končiny Jizerských hor vyhledávali v období reformace po roce 1624 pronásledovaní evangelíci. Jizerka leží jen pár metrů od zemské hranice, kterou tehdy náboženský útlak nepřekračoval. Ostatně, vždyť i nejodlehlejší osadu Jizerských hor - světu vzdálenou Velkou Jizeru, která ležela doslova jen několik metrů za zemskou hranicí - založili roku 1630 vyhnaní evangelíci.
I na Jizerce asi vydrželi. Dochoval se dotaz pražské arcibiskupské konzistoře, který byl doručen roku 1769 prostřednictvím zemského gubernia správci frýdlantského panství Ignáci Konstantinu Nomessymu. Žádá se v něm "zjištění původu evangelíků tak zvané Jizery na panství vysoceurozeného hraběte Clam-Gallase." Správce tehdy napsal do sousední saské Lužice evangelickému faráři J. E. Friettzschemu. Pastor odpověděl, že obyvatelé nedaleké české osady Jizerky k němu skutečně chodí do Meffersdorfu na služby boží a jsou tomu již tak uvyklí, že svůj zvyk nezměnili, ani když byla r. 1742 postavena evangelická modlitebna v obci Flinsberg, kam by to měli obyvatelé Jizerky mnohem blíž. Ke stáří obce se nemůže vyjádřit, protože farní matriky sahají pouze do roku 1645 a je důvod se domnívat, že osada je mnohem starší. Frýdlanstký správce pátral asi dál a z jeho odpovědi, kterou ještě téhož roku zaslal zemskému guberniu, si můžeme udělaat představu, jak vypadal život na Jizerce v druhé polovici 18. století: "Tak zvaný Bukovec na Jizeře, respektive celé české frýdlantské Jizerské hory, kde není nic, než čistá divočina a kde se malá a velká Jizera dělí, leží na slezské hranici, zcela odlehlé od katolických obcí a dobré dvě hodiny od Příchovic. Bukovec se nemůže nazývat obcí, protože nesestává z více než sedmi, od sebe značně navzájem odlehlých domů. O prvním osídlení nelze s jistotou ničeho tvrdit, protože prý pochází již z doby před refotmací, a sice kolem roku 1550, kdy se zde usadilo několik horníků, kteří drahokamy, jmenovitě safíry, hledali a vyhrabávali, jak se dodnes nechá souditi podle znamení a tam se nacházejících jam a odtud také má své jméno Safírový potůček. Byli to svobodní lidé, kteří se zde usadili pod ochranou vrchnosti. První dům vsi Bukovce stojí pod horou téhož jména, která se tak nazývá po několika bukách, které tam kdysi rostly. Osadníci náleželi evangelickému vyznání a přináleželi do slezské farnosti meffersdorfské. Dnes jsou obyvatelé nesmírně chudí lidé, kteří svůj denní chléb pracně získávají zpracováním dřeva, které široko daleko roznášejí po trzích. Obilí se něpěstuje, provozován je jen nevelký chov skotu. Protože v těchto divokých horách přicházejí často nesmírné spousty sněhu, které nesejdou ani do svatého Jana, a nelze se odtud bez sněžnic vymanit, stává se často při případech úmrtí, že mrtvola musí být na čas odložena, než může být pohřbena do země. Cesty nejsou vhodné pro koně a sestávají pouze z pěšin. Desátky ani štola (farní důchod) nebyly dosud od lidí vyžadovány, protože se tu nepěstuje obilí. V noci tu noclehují čas od času pocestní s náklady. Pivo ani jiné konsumní zboží zde není k dostání."
Tehdy zbývalo osadě pod bukovcem již jen několik desetiletí starého života, při němž obyvatelé, kromě těžké práce v nekonečných lesích, museli i pytlačit, pašovat a krást dříví, aby zhájili živobytí.
Začátek 19. století přinesl Jizerce novou slávu a novou tvář.: roku 1828, nedlouho po velkých větrných polomech, požádal sklář Riedel majitele frýdlantského panství, aby směl na Jizerce založit sklářskou huť, přenést do ní část rozlehlé výroby skla a zužitkovat dřevo, které v lesích bez užitku leželo a které sklářské pece tak potřebovaly a nenasytně hltaly. Milostivě hrabětem Clam-Gallasem povoleno, řádná a důkladná smlouva sepsána a uzavřena. Rok na to již velká huť stála, tři pece vyráběly tyče, tyčinky, duté sklo, flakony. Obec mezi lesy se probouzela k novému životu - roku 1834 již stálo jedenadvacet domů. Výroba vzrůstala a r. 1866 postavil sklář Riedel druhou, "novou" huť. Počet domů vzrostl na dvojnásobek: roku 1884 jich bylo již čtyřicet dva, Jizerka měla svoji pilu, pekárnu, "panský dům" majitele sklárny. To byl skutečný zlatý věk Jizerky. Z dřevorubců se stávali skláři a sklářští dělníci - v r. 1880 pracovalo v Riedlově huti na Jizeře třicet sklářů.
Sklářskou slávu připomíná i kamenná pyramida ve středu Jizerky. Nechal ji prý postavit sklář Riedel v r. 1828 na památku uzavření smlouvy mezi ním a Clam-Gallasy a byla věnována nedávno zemřelému (1822) synu majitele panství Vilému hraběti Clam-Gallasovi. Podle jiného výkladu byla pyramida vztyčena již r. 1815, a to na počest návštěvy hraběte Viléma. V každém případě se ale Jizerka jmenovala nějaký čas úředně Vilémova výšina, aniž se tento název mezi lidmi sebeméně ujal.
Ale minul i sklářský věk a Jizerka na počátku našeho století opět na desetiletí upadla do starého ticha. Ze sklářů se stali opět dřevaři. Stále častěji pronajímali volné světnice svých dřevěných domů letním a pak i zimním hostům: Jizerka dosud spočívala uprostřed nádherných lesů, rašelinišť, hlubokých sněhů. Aut bylo tehdy málo, bylo nutno sem přicházet pěšky. Bylo to čistší, zdravější - a přicházelo proto i málo lidí. "Nová" sklárna dosud stojí, jen sklo se v ní již od r. 1911 nevyrábí. Roky sloužila jako letní ozdravovna pro děti, dnes náleží státním lesům. Stojí i "panský dům" a patrné jsou i zbytky staré huti při potoce pod lesem: po jejich rozvalinách posedávají za letních jiter mláďata kolohřivců a rodiče jim hledají na lukách potravu. Krásný černý pták se svítivým půlměsícem na prsou zdaleka září ze zelených trav staré osady, která je již půl tisíciletí korunou Jizerských hor.
Kruh se uzavřel: opět stojím nad Jizerkou, dým stoupá a vítr povívá. Dosud mě dojímá její vůně, přestože lesů kolem ubylo a lidí v létě i v zimě přibylo: prožil jsem tady krásné chvíle. Ale lesy snad znovu vyrostou a na jaře a na podzim mě vítá stejná samota jako před lety. Vyhlédnu-li v noci z říjnového okna, visí ještě stále nad Bukovcem ticho a růžový úplněk. Úbočí strmé hory obepíná uprostřed svahu prsten půlnoční mlhy. Tenký, průsvitný.