O Čihadlech
První vzpomínka je nejsilnější: rašeliniště Na čihale jsem vuděl poprvé v životě v červnu o druhé hodině po půlnoci. Byl nesmírně teplý, tropický večer, bůhvé kde se vzal v Jizerských horách: doma nebylo možné vydržet. Žil jsem tehdy v severních Čechách první týden a již jsem slyšel, že kdesi na hřebenech Jizerských hor je, ztracené v lesích, rašeliniště veliké krásy. Vzal jsem tedy chléb a sýr a se soumrakem vyšel z Liberce do neznámých hor. Nevěděl jsem, že jejich lesy jsou tak hluboké: nevyšel jsem z nich celou noc. O půlnoci jsem spatřil velkou světlinu. Zalévalo ji světlo pozdě vycházejícího půlměsíce. S údivem jsem pozoroval, že na ni, uprostřed hor, stojí kříže, náhrobní kameny, propadlé hroby. Usedl jsem, pak ulehl a rozhlížel se po stříbrných horách. Noc byla stále velmi horká. Probudil jsem se až za hodinu: usnul jsem tehdy na kristiánovském hřbitově! Stoupal jsem dál. Měsíc stál již vysoko a lesy byly tichounké. Neznámý kraj. O druhé hodině s půlnoci jsem vyšel za hřebenem z nízkých smrčin. Vrchoviště Na čihadle leželo přede mnou. Rašelinná louka se svažovala uprostřed lesů na dvě strany světa, do povodí dvou moří, a jako u malé planety se její obzor na východ i na západ prudce skláněl k tmavým okrajům lesů. Rašelinné tůně ztratily v měsíčním světle ponurou tmavost. Vrchoviště za horké noci slabě vonělo hořkou vůní rašeliníku. Krátkými skoky přeběhl rašelinnou pláň tchoř a zmizel v lese. Stál jsem na břehu největší čihadelské tůně. Ticho. Hodina lesních skřítků.
Kdykoli čtu staré pověsti o Čihadlech, o hlubinách jejich voda a tajemství černých tůní, vzpomenu si na onu červnovou noc. Nejsem sám, na koho zapůsobila krása jizerskohorského rašeliniště: hned čtyři pověsti jsem slyšel o Čihadlech, vrchovišti mezi horami, kde kdysi chytali čeští čihaři tažné ptáky.
Nejznámější z nich je o nehodném zvoníkovi a vypráví se v několika málo odchylných verzích. Z Čihadel vytéká Černý potok a spadá k severu z hor strmou a úzkou průrvou. Nedaleko míst, kde jeho divoká voda vychází z horských lesů do nížiny, leží ves Hejnice, od 14. století slavné poutní místo. Od devadesátých let sedmnáctého století tam žili řádoví bratři františkáni. Byl mezi nimi prý jeden "nehodný bratr" - (kdo dnes ví, čím se mohl provinit) a jeho povinností bylo vyzvánět v hejnickém chrámu. Po jeho smrti zvony oněměly a nebylo lidské síly, která by je přiměla k hlasu. To trvalo velmi dlouho. Jednoho dne se v Hejnicích objevil neznámí cizinec s tornou na zádech a slíbil zbavit zvony prokletí. Ve vsi najal dřevorubce a poručil mu, aby mu vynesl tornu vysoko do hor, na Čihadla. Dřevař souhlasil, ale jak stoupali do hor, byla torna stále těžší a těžší. Nakonec byla váha nesnesitelná a dřevař se bezradně zastavil. Cizinec mu sňal tornu z ramen, položil ji na zem a začal do ní ze vší síly bušit holí. Z batohu se ozývalo hrozné dkučení a sténání, ale když ho dřevař po chvíli zdvihl, byl zase lehký jako pírečko. Stoupali dál do hor, ale u štolpišského vodopádu byla torna opět nemožně těžká. Než došli dlouhou cestu na Čihadla, musel cizinec zbít podivnou naříkající tornu ještě několikrát. Konečně stáli na břehu největší tůně, široko daleko sami uprostřed Jizerských hor. Cizí muž poručil dřevaři, aby odešel a nedíval se, ale - jak už to bývá - dřevorubec se ohlédl právě tehdy, když cizinec vyňal z torny černého kohouta a se zaklínáním ho vhodil do tmavé rašelinné vody u svých nohou. Voda se za černým ptákem zavřela: františkánova duše, která zvonům bránila ve zvonění, byla zakleta do bezedné tůně rašeliniště. A z údolí dolehl po chvilce k dřevařovým uším hlahol kletby zbavených hejnických zvonů.
Temné a zdání bezednosti budící rašelinné jezero Na čihadlech nedávalo spát lidské představivosti. Horalé byli přesvědčeni, že tůň je opravdu bezedná. Měli pro to dva dobré důkazy: sekyru, kterou prý do močálu kdysi pustil jeden dřevorubec, vylovili lidé až daleko odtud z jednoho slezského rybníka. Totéž se opakovalo se zlatou kachničkou: ponořila se do temné vody a vyplula až daleko od Čihadel.
Skutečnou hloubku tehdy asi nikdo nezjišťoval. Ostatně i dnes jsou lidé, kteří by nevstoupili za nic na světě do černých čihadelských vod, přestože největší tůň není hlubší, i s vrstvou řídké rašeliny u dna, než čtyři metry.
S bezedností Čihadel počítal podle jiné pověsti i jeden pilař pod horami. Černý potok, který poháněl jeho pilu, měl tehdy pramálo vody. Pilař se vydal proti proudu jeho toku a dostal se tak až na ponurý čihadelský močál. Věřil, že když prokope hráz velkého jezírka, zajistí Černému potoku věčný přítok z bezedných, nekonečných vod jezera. Kopl poprvé - a na pustém, mlhou pokrytém močále se náhle objevil škaredý bledý mužík. Skřípavým hlasem poručil pilaři, aby táhl domů: ten, kdo čihadelský močál poruší, přivede na celý jizerskohorský kraj zlé časy. Pilaři nezbylo, než ponechat vody Černého potoka jejich osudu.
Bezpochyby: bledý mužík byl prvním ochráncem hor. Jako by lidová moudrost dávno tušila jedinečný význam rašelin pro Jizerské hory a celý kraj pod nimi.
Lidé si všimli i toho, že teskná čihadelská tůň má stále stejně vod. Nepřibývá jich ani neubývá: ani za největších lijáků se hnědé rašelinné vody z nízkých břehů nevylejí. A odtud i poslední čihadelská pověst - proroctví: až se jednoho dne největší tůň přeleje přes břehy, v ten den se zřítí i obravská vrcholová skála hory Ořešníku, rozdrtí pod sebou údolí i s Hejnicemi a největší kámen se octne až na frýdlantském náměstí. Nastane konec světa. Takovou moc mají čihadla.