VRAŽDA POLESNÉHO MÁLKA
Na místě, kde před sto padesáti lety uslyšeli tři dřevorubci z Filipky v lese psí vytí a u psů, kteří na ně zuřivě doráželi, našli prostřílenou služební čepici, nevystřelenou pušku a člověka, který si v bezvědomí tiskl ruku ke krvavému obličeji, stojí dnes Málkův pomníček – kříž uprostřed několika bříz, obehnaných plůtkem. Tak jsem ho poznal před léty, když jsem poprvé navštívil 91. lesní oddělení dětřichovského polesí, nejzápadnější okraj Jizerských hor.
Byla to tehdy surová pytlácká vražda a Málkova smrt se řadí k ostatním známým pytláckým příběhům Jizerských hor; také proto, že na vypátrání vraha čekali obyvatelé Jizerských hor celých 27 roků.
V posledních desetiletích 19. století řádily na západě hor v okolí Vysokého, Dětřichova a Albrechtic nevídaným způsobem pytlácké bandy. Polesný Málek, či Malek nebo Malik, jak jej německy psávali, z Dětřichova jich dostal několik za mříže a jednoho pytláka v lese postřelil. Na velikonoce roku 1870 dostal anonymní dopis, ve kterém mu neznámý vyhrožoval, že „nepřestane-li honit chudáky, umře v lese jako pes, a je-li mu rodina milá, ať obrátí.“ Polesný, přestože měl čtyři malé děti, neobrátil a na svou poctivou a služební horlivost doplatil životem.
V neděli odpoledne 20. listopadu 1870 vzal pušku nabitou jen zaječími broky a řekl ženě, že jde na chvilku do lesa, pak na pilu, do hospody a odtud v půl deváté zase domů. Paní Málková čekala na muže marně celou noc a ráno vzkázala do hospody i na pilu. Polesného Málka však nikdo neviděl. To už ale běžel z lesa do dětřichovské myslivny malý syn dřevorubce Ressela a z dálky volal: „Nelekejte se, paní, našli jsme fořta. Je mu moc špatně a táta ho sem nese na zádech!“ paní Málková vyšla před myslivnu s léky – lahvičkou balzámu a kouskem cukru, ale zhrozila se, když spatřila strašně zraněného muže. Obličej i prsa měl rozstříleny hrubým sekaným olovem. Dřevorubec vypověděl, že ani on zpočátku nevěděl, že polesný je smrtelně zraněn a ještě se ho prý ptal, kdo že mu v lese tak napráskal. Teprve, když Málek zasténal a přitiskl si jeho ruku na zakrvácený obličej, poznal, že je zle. Revírník Málek se již k vědomí neprobral a v pět hodin odpoledne zemřel.
Po víc než čtvrtstoletí obestíralo vraždu tajemství. Ale i potom vyšla pravda najevo jen složitými cestami. V prosinci 1896 byla totiž v sousedním německém Merkensdorfu zavražděna obchodnice střižním zbožím Ernestina Emlerová a vrah, mladý nádeník Bernard Krusche z Václavic u Hrádku nad Nisou, byl libereckou porotou odsouzen k trestu smrti a 30. dubna 1897 také popraven. Jeho otec, který pocházel z Vysokého u Dětřichova, se nechal po synově zatčení slyšet, že „nechtěl, aby jeho syn dělal špatnosti, ale že ho to naučili ti lumpové z Vysokýho, a když musí v kriminále sedět syn, tak on jako otec nebude mít pokoj, dokud nebudou v lapáku i ty, co vodkrouhli fořta“. Na Silvestra roku 1896 se tento důležitý výrok donesl chrastavských četníkům a ti po krátkém výslechu zatkli ve Vysokém Kruscheho švagra Antonína Riegra, dvaapadesátiletého zedníka a plátenického tovaryše, otce dvou dětí a člověka nevalné pověsti. Byl již několikrát trestán a po posledním trestu od něj odešla i manželka. 18. února 1897 vyšla pak před libereckým soudem najevo dávná smrt polesného Málka. Nejpodivnější bylo, že o vraždě věděla celé čtvrtstoletí téměř celá vesnice, a nikdo se neodvážil promluvit ze strachu před Riegrem, který byl znám jako bezohledný, ničeho se neštítící člověk. Měl tehdy po ruce několik falešných svědků a jasně dal všem na vědomí: „Prozradí-li mě někdo, vodprásknu jich ještě pár a nakonec sám sebe.“ Šest let po Málkově smrti, v roce 1876, se konalo proti Riegerovi v této záležitosti dokonce přelíčení, které bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. Po krátkém zapírání se Rieger přiznal: Vypravil se tehdy na zajíce s několika kumpány, z nichž v době procesu byl naživu již jen jediný, košíkář Reichert. Pušky měli ládované sekaným olovem. Jako by z nebe spadl, objevil se náhle sto kroků před nimi polesný a hrozil pytlákům holí. Rieger zvedl zbraň a přes Reichertův výkřik, aby „pro smilování Boží nestřílel“, vypálil do Málka sekané olovo. Bylo po lovu, všichni uprchli z lesa, cestou si z bot utrhali podkůvky, aby zmátli stopy. Na vesnici Vysoký padl stín strachu – všichni se tam navzájem znali nebo byli zpřízněni a vražda na Málkovi se nemohla utajit. Lidé věděli, jak pytláci sekají na bukových špalcích olovo i jak odcházejí s rozkládacími ručnicemi do lesa. A tak se začalo tichounce proslýchat, že Rieger zastřelil přes varování svých kamarádů bezbranného revírníka, který měl pušku na rameni.
Při přelíčení se Rieger snažil všemožně zmírnit svou vinu. Liberecké noviny z té doby přinášejí jeho výroky, že nechoval proti polesnému nenávist, dokonce ho ani nepoznal, střílel prý proti slunci, chtěl Málka jen vystrašit a varování kamarádů prý neslyšel. Kdosi do něj strčil a puška sama spustila. Ale nebylo mu to nic platné. Protože byl znám jako nebezpečný člověk, který ještě zcela nedávno ohrožoval v lese nabitou puškou četníka a adjunkta, byl odsouzen pro vraždu k trestu smrti oběšením. V cela pak prodělal duševní očistec: při každém zvuku se domníval, že ho přicházejí vyvést k popravě.
A přece nezemřel! Jeho advokát totiž zjistil, že podle rakouských zákonů nesmí být vyměřen trest smrti tomu, kdo mezi spácháním vraždy a přelíčením byl již souzen a trestán pro jiný přečin. Při dalším procesu byl tedy Rieger odsouzen ke dvaceti letům těžké káznice, zostřené každého čtvrt roku samovazbou. Trest si odpykal, vrátil se do rodné obce a žil tam až do vysokého stáří vzorným životem.