O VÁLKÁCH A VOJÁCÍCH
Ani války se nevyhnuly Jizerským horám. Většina slávy i utrpení zůstala sice v nížinách pod horami, ale i v horách dodnes připomínají pomníčky, kameny nebo často jen stará jména lesních oddělení, že válka dolehla i do lesů. Nejstarší mapy uchovaly názvy míst v Jizerských horách, kde již nic nenasvědčuje, že se zde kdysi bojovalo. Třeba Švédské hroby, Vojenský hřbitov, Vojenská paseka. Dnes tam rostou jen stromy.
O jiných místech se zachovaly podrobnější zprávy.. nejstarší památka na válku je stará již takřka šest set roků. Neleží uprostřed hor, ale v opuštěném kraji přímo pod nejsevernějším výběžkem Jizerských hor, pod Jindřichovickým hřebenem. V lukách, která jsou dnes pustá a zamokřelá a ve kterých se zase uchycují semena olší, bříz a vrb, stojí při cestě mezi Jindřichovicemi pod Smrkem a Dětřichovcem rozvaliny půlkruhovité kamenné stavby. Šestset let staré zdi stojí jako přízrak v lukách liduprázdného pohraničí, stěží dva kilometry od polských hranic. Je to zbytek kostela svatého Jakuba, který postavili lidé, když kolem roku 1350 zakládali obec Jindřichovice v Horách. Tehdy ještě stávala kolem kostela osada, v místech, kde se dnes jen vítr prohání. Za husitských nájezdů z Čech k severu se vojenské oddíly několikrát převalily i přes Liberecko a Frýdlantsko. Při návratu z výpravy, na které válčili s lužickými městy, našel v březnové neděli roku 1431 jeden z takových oddílů cestu až k severnímu úpatí Jizerských hor. Tehdy shořely i Jindřichovice a s nimi i kostel sv. Jakuba. Rozehnaní obyvatelé si později postavili nové Jindřichovice dva kilometry odtud k severozápadu. Kostel chátral o samotě rok za rokem a staletí za staletím, a dokud to frýdlantský vrchnost nezakázala, vylamovali lidé jeho zdi a používali je jako stavební kámen. Dnes z něj zbývají jen holé, několik metrů vysoké půlkruhové zdi z hrubého kamene. Podle pověsti kdysi žil v rozvalinách poustevník. Jednoho rána jej lidé našli zavražděného a od té doby prý obchází poustevníkův duch kostel svatého Jakuba a čas od času od času sedá schoulen na kameni u cesty. Kdo jej spatří, zabloudí a sejde z cesty.
Válka a nemoci se postaraly i o zmizení dalších vesnic Frýdlantska. Nejznámější z nich byla Lomnice na severním úpatí znělcového Chlumu, severovýchodně od Raspenavy. Na datu založení se vlastivědy neshodují, ale je jisté, že zde už roku 1483 stávala vesnice, která se německy jmenovala Waltersdorf a lidově Lunzenau. Lunze je dodnes německý název pro staré a původní lužickosrbské jméno říčky Lomnice (německy spisovně Lomnitz), na jejímž břehu a luhu měla osada (správně Lomnitzau) stát. Celá obec vymřela za moru, spálili ji i s mrtvolami a lesu, který na rozvalinách vyrostl, říkali na Frýdlantsku „Háj mrtvých“.
Nedaleko od kostela svatého Jakuba je památka na sedmiletou válku – Oslí buk, vlevo u lesní silnice z Dětřichovce do Nového Města pod Smrkem. Kříž na stromě připomíná krvavou potyčku z roku 1758, ve které byli zabiti dva pruští kavaleristé rakouským husarem.
Ze stejné války je další jizerskohorská památka – Mešní kameny. Nevysoká skála s přirozeným čtverhranným skalním výklenkem je na západní straně hřbítku, který sbíhá k jihu od silnice nad Českou chalupou v Rudolfově a který odděluje dvě harcovská údolí, Střední cíp od Dlouhého cípu, po jehož úbočích vede silnice z Rudolfova do Harcova a Liberce. Mešní kameny jsou v 60. lesním oddělení harcovského polesí, asi kilometr jihovýchodně pod Českou chalupou. Sem do lesů uprchla část libereckého obyvatelstva buď po dobytí Liberce Prusy (21. dubna 1757), nebo až v červenci a srpnu po vypuknutí epidemie skvrnitého tyfu, na který mnoho lidí zemřelo.
Bydleli tehdy po lesích a u Mešních kamenů se shromažďovali k bohoslužbám, které zde konali tři liberečtí duchovní. Severozápadní stěna skály nese od těch dob vytesaný kříž, iniciály IHS (Jesus Hominum Salvator), srdce probodnuté třemi šípy, letopočet 1757 a začáteční písmena jmen kněží P.J.H. (Páter Josef Hartisch), P.J.S. (Johan Schicht) a J.W.P. (Michal Wittek; zde křestní jméno nesouhlasí). Dole ještě šest písmen neznámého významu, snad monogramy kameníků, kteří skálu zdobili. Tyfové nákaze ale lidé neunikli, i všichni tři kněží zemřeli na následky tyfu v letech 1757 – 1759. Několik desítek metrů nad Mešními kameny je na hřebeni skupina vysokých skal. Je to Zvonice či Vyzváněcí kámen, kde visel zvon, který uprchlíky svolával z lesů na bohoslužby.
O patnáct roků později neminula severní Čechy ani tak zvaná válka o dědictví bavorské. Jí padli v Jizerských horách za oběť dva Chorvati, jak jsme o tom četli v srpnovém vyprávění. Z oné doby se datují také návštěvy císaře Josefa II. na jihu Jizerských hor. Na památku toho, že vystoupil 6. května a 20. září 1778 na nejjižnější výběžek hor, Uhlířský vrch čili Špičák u Milířů, a dohlížel odtud na opevňovací práce, byla hora přejmenována na Císařský kámen. O sto let později zasadili do vrcholové skalky pamětní desku. Stejnou událost z roku 1778 připomíná v Jabloneckých Pasekách „císařská lípa“: na dutém kmeni se dosud zelenají haluze (obr.193).
Několik památek zůstalo v horách i po napoleonských válkách. Nejznámější je kříž zběhlého vojáka Hennricha, kterému je věnována dubnová kapitola o pytláckých pomníčcích. V pozdním létě roku 1813 spolu bojovaly na Frýdlantsku a Liberecku francouzské a rakouské sbory. Polské oddíly francouzského vojska, které vedl generál Umiňski, obsadily v srpnu severní úpatí Jizerských hor a později vpochodovaly i do Liberce. Lidé před nimi prchali do lesů a obyvatelé Libverdy utekli až vysoko na západní úbočí Smrku, do skalnaté stráně, asi sedm set metrů severozápadně od skály Tišina. Dnes tudy prochází červeně značená cesta z Libverdy na Smrk a skály se od té doby nazývají Francouzskými kameny. Podobný úkryt ve skalách hledala i skupina ozbrojených studentů a našla ho jihovýchodně od Ořešníku v 54. oddělení hejnického polesí. Skála se šikmou kamennou střechou se po nich jmenuje Studentský kámen.
Na druhé, jižní straně Jizerských hor, několik metrů pod hřebenem Klášterního vrchu nad pravým břehem Harcovského potoka, je ve 30. lesním oddělení skupina skal s otevřenou jeskyní, asi dva metry vysokou. Je to Židovský dům, v němž podle pověsti přečkávala „francouzské války“ v roce 1813 židovská rodina. U nedalekých Francouzských kamenů, které leží severozápadně odtud, prý téhož roku zabloudili tři vojáci a jeden z nich se při pádu ze skály zabil.
Skálu Kamenný stůl, kterou ukrývá hustá smrčina 41. lesního oddělení na hřebínku východně od harcovského údolí Středního cípu, se pověst snažila přiřknout Napoleonovi. Skála je podivuhodně rovná a skutečně připomíná velký stůl, ale francouzský císař ke své škodě nikdy nezavítal do harcovského polesí. Do balvanu je ostatně vytesán zvětralý letopočet 1738 a vypráví se o něm i pověst o zbloudilých poutnících.
O posledním pomníčku z napoleonských válek, o Ruských křížích z jizerských močálů, jsem psal již v kapitole o rašeliništích.
Hluboký dojem na obyvatele jizerskohorského podhůří učinila prusko-rakouská válka v r. 1866. Rakouští husaři a pruští huláni se proháněli tehdy sem a tam přes jablonecké louky, ordonance hlásily nepřítele, kompanie a bataliony Prušáků obsadily kvartýrem domy Jablonecka a po zabitých vojácích zůstaly v okolí vesnic tu a tam pomníčky. Horalé, dychtiví spatřit na vlastní oči skutečné vojsko a opravdovou válku, se chodili tehdy dívat na vyvýšená místa. 24. června se shromáždili na Prosečském hřebenu v takových zástupech, že je pruští vojáci považovali za rakouskou armádu. Již rok po válce vyšla v Liberci o této invazi do severních Čech více než čtyřsetstránková kniha!
První světová válka se odehrávala daleko od Jizerských hor. V horách po ní zbyla jen nevelká tabulka se jmény čtyř Němců, kteří milovali Jizerské hory a padli ve válce daleko od nich: E. Brauer, R. F. Gränzer, B. Gübitz a H. Kurzweil měli svou kovovou, v posledních letech již rzí pokrytou tabulku na vrcholové Čertově skále na Černém vrchu na Vlašském hřebeni.
Podobné památky zůstaly i po druhé světové válce. Na krásné místě, zvaném Mlaka, v oldřichovském polesí jsem objevil před lety dřevěný kříž a pod ním do buku vyřezané slovo Kursk. Snad kdosi, kdo padl na východní frontě daleko odtud, tady rád sedával. Je to opravdu pěkné místo, není druhé takové v horách: uprostřed bukových lesů, mezi hrubými skalami a na vrcholu kopce stojí jezírko čisté vody. V době sucha se změní v louži, bažinku, za deštivých dnů se naplní tmavou vodou. Tlejí v něm staré břízy a v noci se leskne měsíc – na takových jevištích tančily kdysi na divadlech rusalky. Kříž už dávno spadnul.
Několik desítek metrů vpravo od moře značené cesty z Liberce k Mlynářovu kříži, je u opuštěného lomu „hrob mrtvých mužů“. Jmenují ho tak chlapci a dívky z libereckých oddílů, když k němu za noci sami chodí, aby složili zkoušku odvahy. Tři rovy v lese, tři kameny, kříže, nikdo neví, kdy a kde se tam vzaly. Občas dřevěné křížky kdosi obnoví, kytičku k nim přiloží: kdo, to nikdo neví. Liberecké noviny před půlstoletím otiskly výzvu, aby se přihlásil, kdo by o původu toho pomníčku cokoli věděl, ale marně, nikdo se neozval. Je známa teorie, že hroby patří třem válečným zajatcům, které zde Němci za války zastřelili, jiná verze uvádí, že naopak zde byli po válce zastřeleni tři Němci. A tak chlapci chodí dál za tmy ze starého lomu jen k „hrobu mrtvých mužů“.
Z poslední světové války zůstaly v Jizerských horách jen betonové bunkry v širokém oblouku od Polubného přes Vlčí louku až po bučiny Poledníku a dál k západu. Drátěné zátarasy odstranili lidé, o dřevěné bunkry, které ležely mezi betonovými, se postaral čas, stejně jako o kasárna, která vyrostla v třicátém osmém roce: u Čihadel zmizela již dávno, stejně jako na jihovýchodním úpatí Jizery, na Kristiánově zchátraly dvě cihlové budovy (třetí byla stržena již za války) a pouze na levém břehu Soušské přehrady se změnily v obytné domy.
Podzimní dny roku 1938 nepřežil krásný panský dům na Kristiánově, který tam zůstal po sklárně. Zapálili jej – snad nešťastnou náhodou, snad neúmyslně – vojáci, kteří tam při mobilizaci bydleli. Ty dny se staly osudné i pro Alfreda Stumpeho: u Jablonecké chaty leží velký převalený kámen, který zvěstuje, že člověk toho jména u něho „padl za vlast a národ“ 2. října 1938.
Abych zůstal věrný kronikářské úplnosti, uvedu na závěr listopadových válečných příběhů i osudy letadel, která se zřítila do lesů a skal Jizerských hor. Ani mrtvým letcům nikdo nepostavil pomníčky a místa jejich smrti jen někde dočasně označují zarůstající trosky letadel.
Po svatodušních svátcích roku 1944 skončil na vrcholu Smrku svůj poslední let německý Junkers. V troskách nalezli smrt tři lidé a místo pádu již jen stěží prozradí rozčísnutý les. Smrk je dějištěm i druhé katastrofy. Do svahu, který se úžasně strmě zvedá z údolí Hajného potoka, se zřítilo ke Věži grálu do dnešní rezervace Tišiny v roce 1939 vojenské letadlo Heinkel 111. V troskách, které jsou dodnes roztroušeny v širokém okolí, zahynuli čtyři letci. Jen nedaleko Smrku, do vrcholu Měděnce, narazil za letní mlhy v roce 1942 vojenský Junkers. Mrtvoly pětičlenné posádky i trosky letadla byly nalezeny až za dlouhou dobu. V prosinci téhož roku se podobné letadlo Junkers 88 zřítilo na skaliska jižního svahu hory Milíř, Uhlíř čili Houbový vrch, do lesního oddělení číslo jedenáct, západně od horské přehrady na Černé Nise. Po zmizelém stroji pátrala celé týdny bez úspěchu letadla, až teprve za čtvrt roku objevili dřevorubci hluboko pod sněhem letadlo i tři mrtvé členy posádky. Dvě havárie skončily celkem dobře: v říjnu roku 1938 přistálo nouzově na Hejnickém hřebenu mezi Holubníkem a Černou horou v 97. lesním oddělení letadlo Siebel. Lehce raněný pilot se vydal neznámými horami pro pomoc a skutečně došel až na Novou louku. Cestu zpět, ke svým dvěma těžce zraněným přátelům již ale neuměl popsat. Záchranná družstva nalezla letadla jen díky raketám, které ranění letci vystřelovali.
Trosky letadla Messerschmitt 109, které jsou dodnes patrné nad Hlídačem Koutu, skály na strmé stráni vysoko nad levým břehem Černého potoka, připomínají havárii, která se stala za bílého dne roku 1942. Lidé, kteří tuto nehodu přímo v lesích pozorovali, poskytli pomoc pilotovi, který vyvázl s pouhou zlomeninou ruky.
I neveselé příhody mají končit dobře: jedno přistání v Jizerských horách dopadlo nádherně. Bylo to ale ještě v hlubokém míru v roce 1910. Tehdy přistál nouzově pod Bukovou horou u Dolního Maxova balón. Následoval nesmírný sběh lidu a jizerskohorských bard a citerista Vilém Siebeneichter složil o této nevídané události baladickou píseň, se kterou pak obcházel jizerské samoty.
Naposled, pokud vím, byla válečná výzbroj, pistole, pušky, munice, použita v Jizerských horách v létě 1949. Tehdy se tam vydalo na zboj několik mladíků ze Železnobrodska, které vedl jeden ze starších úředníků tamější, tuším spořitelny. Ale doba již zbojníkům nepřála a také jizerské lesy, přes poválečnou opuštěnost, byly málo rozlehlé. A tak se stalo, že že jedné červencové soboty přišel na Jizerku, kde tehdy ještě mělo pohraniční oddělení Veřejné bezpečnosti svou služebnu, dřevorubec a vyprávěl, že při hledání zatoulaného koně narazil kdesi v lesích na opačné straně Vlašského hřebene na dva dřevěné, částečně do země zapuštěné sruby. Vyrojili se z nich lidé, zajali ho, dlouho vyslýchali a vyhrožovali mu smrtí, prozradí-li je. To pohraničníkům stačilo: do večera na Jizerku několik desítek ozbrojených lidí. Přespali tam a za jitřní tmy se vydali pěšky ke Smědavě, zahnuli na Hraniční cestu, utvořili pátrací rojnici a zvolna pak postupovali jihozápadním úbočím Vlašského hřebene k Souši. Šli dlouho mlžným lesem, dřevorubec nebyl schopen přesně udat místo a zdálo se dokonce, že všechno je jen jeho bláznivý výmysl. Pak ale spatřili v lese pohyb, jacísi lidé vbíhali do zvláštních pevnůstek, jejichž stěny byly z klád, ale střechy plátěné. Bunkry byly několik set metrů ve svahu nad Soušskou silnicí a asi 800 metrů pod její křižovatkou s Kasárenskou silnicí, tedy jihozápadně pod vrcholem Černého vrchu. Po výzvě Bezpečnosti se za palisádami ozvala ze zemljanek střelba. Nad horami se zvedal nádherný den: bylo nedělní jitro 24. července 1949.
V dřevěných bunkrech bylo tou dobou sedm lidí, tři z nich tam již bydleli několik týdnů, od doby, kdy v houštině ony pevnůstky vybudovali. Pětatřicetiletý Jiří Haba z nich byl nejstarší, Robertovi Hoflichterovi bylo devatenáct, Tomáš Habner byl ještě mladší. V pátek, den předtím, než úkryt objevil dřevorubec, dorazili ze Železného Brodu se zásobami další čtyři chlapci. Nebyli ale jediní, kdo o tajném polovojenském táboře v osamělých lesích věděli. Později bylo potrestáno i několik lesníků za to, že rebelům stříleli zvěř na jídlo, a tvrdě byl potrestán i jeden z pohraničníků na Jizerce.