O STARÝCH CÍNOVÝCH DOLECH
Ten den, kdy jsem poprvé přišel na nejzazší sever Jizerských hor, bylo pro mne mnoho věcí nezvyklých: už pravoúhlé ulice a náměstí Nového Města pod Smrkem vypadaly jinak, než stejně velká jizerskohorská města a svědčily o tom, že lidé postavili kdysi město podle jednotného plánu a v krátké době. Nezvyklé bylo i to, že – přestože na horách ležely dosud mocné únorové sněhy – cesta od staré novoměstské celnice k lesovně byla jen mokvavá a slepě se tratila dál k zemské hranici – bylo patrné, že až pod severní svahy Jizerských hor sahá lužická nížina. Za lesovnou jsem uhnul vpravo do lesa. Šlapal jsem několik kilometrů zašlou cestou, a znovu jsem si nepřipadal jako v Jizerských horách. Přišel jsem brzy na to, proč: kameny u cest byly jiné. Ani památky po bytelných žulových balvanech, drsných, ale oblých, které pokrývají střední a jižní část hor; po lesích ležely jakési tmavé ploché břidlice a svory a ničím nepřipomínaly Jizerské hory. Obloukem jsem došel k Hraničnímu potoku. Na druhém břehu bylo Polsko. Zvolna začalo přibývat i sněhu, osm set metrů nade mnou ležel sněhem pokrytý nejvyšší vrchol Jizerských hor. Okolo jen hory a lesy, po lidech ani památky. Vpravo nad cestou zel do země černý otvor – téměř čtyři sta let stará štola Beránek Boží. Byl jsem na místě. Se svítilnou jsem tápal do nitra Rapické hory: svítil jsem po stěnách a hledal spící netopýry. Stěny se tmavě blyštěly, kapky vlhkosti po nich stékaly a hornina byla tak tvrdá, že zřetelně dochovala čtyři století staré údery hornických sekáčů a dlát. Chodba byla široká i vysoká, její dno bylo stále vlhčí, až náhle světlo lucerny dopadlo na černou, nehnutou vodní hladinu. Dál byla štola zatopená, dno rychle klesalo, podzemní jezero bylo stále hlubší; musel jsem se vzdát. Hlas nad hladinou se dutě nesl a tratil se v podzemí. Ke konci Beránka Božího zbývalo podle starých zpráv ještě přes devět set metrů zatopených vodou. Strop štoly se ztrácel ve tmě nad vodou a na nejzazším místě, kam jsem mohl ještě dosáhnout, spal bez pohnutí, pokryt kapkami rosy, netopýr pobřežní: vzácný druh, který v té době a ještě dlouho potom byl znám z Československa pouze odtud, z Jizerských hor. Všude bylo naprosté ticho, dávno minuly doby novoměstských havířů.
Zvláštní věci jsem se dozvěděl z knih a časopisů, když jsem se začal zajímat o staré jizerskohorské rudné doly. V sousedním Ještědském pohoří, na Ovčí hoře u hradu Hamrštejna, se kutalo již v roce 1357, ale zlatou dobou jizerskohorských dolů bylo až století šestnácté. Na severním pomezí hor tam leckde vycházely na povrch s fylity i křemenné čočky, které obsahovaly žíly kasiteritu – cínovce. Za nejdávnějších dob se prý tato cínová ruda vypírala přímo z vod Hraničního potoka a Lomnice, ale dokázáno to není. První písemná zpráva o cínu na severních svazích masívu Smrku je z roku 1576. „Cínová horečka“ vypukla v osmdesátých letech toho století. Frýdlantská vrchnost pozvala horníky z Krušných hor a z Tyrolska (odtamtud pocházel i Hans Rappelt, po kterém se jmenuje i Rapická hora nad Novým Městem) a ti během krátké doby otevřeli několik desítek jam a štol. Tehdy, v době prvních horníků, ještě Nové Město pod Smrkem ještě neexistovalo, kovkopové bydleli v dnešní vsi Ludvíkově a tam žil ještě roku 1588 i hlavní perkmistr. Nové Město bylo založeno a postaveno roku 1584 podle jednotného plánu a podobá se tak svým půdorysem jiným hornickým městečkům například v Krušných horách. Roku 1592 dostalo město od pana Melichara Redera privilegia i městský znak, který měl navždy připomínat horní původ: dva svátečně odění strážci drží znak, v němž na modrém podkladě je stříbrné kolo a pod ním zkřížené stříbrné kladívko a mlátek. Privilegia, která měla přivábit do opuštěného podhůří horníky, potvrdila několik let po smrti svého manžela i Kateřina Rederová roku 1604. Původní název nové osady zněl České Nové Město (Böhmische Neustadt). Horníci byli svobodní lidé a nepodléhali povinnosti roboty. Ze začátku patřily cínové doly městu, po roce 1585 je převzala vrchnost a o sedm roků později je zase s privilegiemi vrátila. Jednotlivé jámy a štoly byly rozděleny podle starého horního práva na podíly či kuxy a každé horní dílo jich mělo 128. Osmina z nich náležela vrchnosti, šestnáctina podílů a tím i výnosů, patřila městu, které z prodeje rudy platilo školy, faru, kostel, a zbytek kuxů byl prodán zájemcům. Ve frýdlantském archivu se dochovaly horní knihy z konce 16. století – zaznamenávají, komu patřily jednotlivé kuxy jizerskohorských rudných dolů: podíly zde měli zakoupeny cizinci – soukromníci z Lipska, Berlína, Norimberka a dalších německých měst.
Výnos cínových dolů nebyl nijak mimořádný a z desítek jam, otevřených za cínové horečky, jich zbylo po několika letech jen několik. Beze stopy zanikla horní díla krásných jmen Svatý Jiří, Přikázání Boží, Nanebevstoupení Páně, Svatý Jeroným, Věrné bratrstvo, David, Ptačí zpěv, Děti Zebedeovy, Pomoc Boží a další a další v horách nad Novým Městem, na Měděném vrchu, Rapické hoře, Svinském vrchu a Závorníku.
Již v roce 1653 znali lidé pouhé názvy, ale nikoli již přesné místo třiceti dvou zaniklých horních děl. Bylo to tím, že řada z nich byla jen nepatrnými otvírkami nevelkých výchozů a rudných žilek, kde se pracovalo třeba jen několik dní, ale přesto byl „důl“ pojmenován a registrován, aby „město nepřišlo o svou imunitu a privilegia.“ Z tohoto roku je uváděno i třicet dalších děl, z nichž řada se dochovala dodnes. Čtrnáct jich bylo na Rapické hoře, sedmnáct na Měděnci, sedm na Svinském vrchu. Za nejstarší jizerskohorské horní dílo byl v onom dokumentu z roku 1653 považován „Der Asser“ z roku 1576 (pojmenovaný po prvním horníkovi) kdesi na Svinském vrchu. Z přehledů výnosů těžby za 65 roků v rozmezí let 1587 – 1652 vyplývá, že nejvíce rudy vydaly za tuto dobu díla Blažená bohatá útěcha (163 q), Erasmus (77 q), Beránek Boží (69 q), Bohatá útěcha (56 q), Nebeské vojsko (55 q), Rapold (31 q) atd. Roční průměr těžby všech novoměstských dolů byl před třicetiletou válkou asi 125 q. Po válce těžba silně poklesla a již se nikdy nevzpamatovala. Havíři většinou z náboženských důvodů emigrovali, stejně jako majitelé panství Rederové z Rederu, kteří prý milovali cín, zatímco jejich nástupce Valdštejn miloval železo.
Známe i tehdejší způsob práce jizerskohorských havířů. Tvrdou skálu sekali ručně (střelný prach se při důlních pracích začal používat ve střední Evropě až od roku 1613). Za směnu prý havíř vysekal asi čtyřcentimetrový otvor. Podle hornických cechovních znaků, které vyobrazují pohrabáče a další nářadí na udržování ohně, se dá soudit, že se horníci pokoušeli učinit skálu křehčí žárem ohňů. Nářadí dostávali havíři od majitele štol, ale světlo, kterým osvětlovali podzemí, si museli platit sami. Zajímavá byla pracovní doba novoměstských horníků: pět až šest dní v týdnu po sedmi hodinách denně. Ranní směna začínala ve čtyři hodiny, odpolední ve dvanáct a noční v osm hodin večer. Hodinu před začátkem práce vyzváněl důlní zvon. Ve štole měli horníci přesýpací hodiny, které ukazovaly čas po jedné, čtyřech a sedmi hodinách. Kromě práce v dolech obdělávali havíři i vlastní polnosti. Přihodilo-li se havíři při práci neštěstí, zaplatili mu majitelé díla v roce 1583 podle výnosu dolu čtyř až osmitýdenní mzdu a lékařské ošetření.
Vyrubanou horninu ukládali dělníci před štolu a na místě zhruba oddělovali hlušinu od rudy. Vzhledem k tehdejším možnostem dalšího zpracování vybírali pouze okem patrný cínovec a o kasiterit rozptýlený v hornině zájem neměli. Žíly nebyly sice příliš mocné, ale přesto překvapuje údaj starých frýdlantských dokumentů, že rudy přibývalo na některých haldách tak pomalu, že teprve dvouroční výtěžek stál za další zpracování. Hrubě přebraná ruda – tak řečený zwitter – byla převezena do blízkých hamrů – drtíren, které stály hned u štol v údolí Lomnice a Hraničního potoka. Z rudy byla napřed vypražena síra a žárem byl zkřehčen i křemen, ve kterém byl i kasiterit zarostlý. Cínovec byl pak za vlhka drcen a z jedné fůry „zwitteru“ se získali dva centy čisté rudy. Tu převezli do hutě (jedna z nich např. stála od roku 1580 v Ludvíkově) a žíháním rudy s pryskyřicí a dalšími procesy získali jeden cent čistého cínu: sto kilogramů kovu za dva roky práce! Desetina výtěžku připadala vrchnosti, která cín jednak prodala, jednak si část ponechala k vlastní potřebě – ušlechtilý kov používali na zámecké střechy, okna, nechali z něj zhotovovat kostelní nádoby i veškeré zámecké nádobí. Hrabě Melichar Reder poslal pražskému cínaři Ederovi dva centy cínu a žádal o zhotovení mís a talířů „na stříbrný způsob a manýr“. Také nádherná Melicharova rakev je z jizerskohorského cínu. Udělal ji pro něj žitavský zvonař a kovolitec Wild.
Hornina neobsahovala jen cínovou rudu: západně pod vrcholem Měděnec, ve štole zvané „Nadílka štěstí“, nalezli havíři i sirníky železa, mědi, arsenu, kobalt i molybden. Z této štoly byla jedna začátkem 18. století těžena hornina, ze které získávali tak zvanou měděnou vodu, podle které (nikoli tedy podle měděné rudy) dostal Měděnec jméno. Roztlučenou horninu – pyrhotin – obsahující hodně síry, nechávali ležet celé roky na louce v mělkých jamách. Zvětráváním, dešťovou vodou a později i umělým odpařováním se uvolňoval síran, a jako vedlejší produkt nevelké množství kyseliny sírové. Výluh obsahoval i trochu mědi, která se však v Jizerských horách dále nezpracovávala, ale jen barvila močál pod usazovacími jamami.
Na Měděné hoře (čili Měděnci, Měďáku nebo také po starodávnu Železné hoře) bývalo nejvíce horních děl: do dneška se tam dochovaly stopy po štolách Nebeské vojsko, Petr a Pavel, Bohatá útěcha, Erasmus, Nadílka štěstí i po štole podivného jména Oukrop (Wassersuppe). Nejstarší z nich je Nebeské vojsko, vzpomínaná již od roku 1580. Leží na severozápadním úpatí Měděnce, několik desítek metrů nad Ztraceným potokem. Štola je asi patnáct metrů dlouhá, roku 1797 ji zaplavila voda a dnes je zčásti zavalená. O rok mladší Bohatá útěcha byla již vedena mírně šikmo, aby voda – hlavní nepřítel jizerskohorských kovkopů – mohla volně odtékat. V době největšího rozkvětu pracovalo v Bohaté útěše roku 1582 deset horníků, osm dělníků a běhačů s vozíky a jeden štajgr. Ve štole se těžilo nejméně do roku 1642. Bohatá útěcha měří kolem osmdesáti metrů a leží na východním úpatí Měděnce, nevysoko v lese nad levým břehem Lomnice.
Jen o dvacet metrů níž leží štola z roku 1583, Petr a Pavel. Z obou děl jsou patrné haldy hlušiny a Petr a Pavel je zavalený a zatopený. Zavalena byla i štola Oukrop na svahu Měděnce.
Dílo Nadílka štěstí, těsně pod západním vrcholem hory, je přes čtyřicet metrů dlouhé a mělo původně dva vchody. Na hřbítku svažujícím se z Měděnce k severozápadu je i šedesátimetrová štola Erasmus, o které horní knihy vědí i to, že ji v roce 1580 sekal havíř Asmus Neumann.
Východně od Měděnce leží přes údolí Lomnice severní hřbet hory Smrku, který vybíhá do vrcholu Rapické hory. Na jejím východním úpatí na břehu Hraničního potoka leží Beránek Boží – jedna z nejbohatších jizerskohorských štol. Byla v provozu od roku 1582 nejméně půl století a byla také zdaleka nejdelší, nořila se prý tisíc metrů hluboko do nitra Rapické hory. I Beránka Božího zalila voda, až na několik metrů vstupní chodby. Kolem jsou dnes jen liduprázdné hraniční lesy, je to už skoro čtyři sta padesát let, kdy od roku 1584 stávala přímo před Beránkem Božím kovárna, která vyráběla havířské nástroje, a v údolí potoka byl nad štolou Černý rybník, který zajišťoval vodu pro blízký hamr. Nad Beránkem je dodnes, rovněž na severním úbočí Rapické čili Raplické hory, Blažená bohatá útěcha a západně od ní dva vchody dvoupatrové štoly Rapold.
Kromě Měděnce a Rapické hory byla nevýznamná horní díla i západně odtud, na svazích Svinského vrchu například štola Všech andělů z roku 1582, na blízkém Závorníku o tři roky mladší štola Svatého Vavřince. Polozasuté vchody dvou starých štol jsou nad bývalou ludvíkovskou hájovnou na pravém břehu potoka.
Asi po půlstoletí se horní díla pomalu vyčerpala. Výtěžky byly stále nižší a klesal i počet horníků: roku 1651 jich bylo v Novém Městě zapsáno pouze čtrnáct. Ani dříve nepracovalo v menších štolách nijak velké množství lidí – roku 1582 byli na štole Všech andělů tři havíři, na Božích přikázáních v údolí Lomnice kutal od roku 1617 jediný horník. Roku 1797 dobývali cínovec z Bohaté útěchy dva havíři a jeden běhač. Ještě roku 1845 žili v Novém Městě pod Smrkem dva havíři, prý „aby právo provozu nezaniklo“, ale velké bohatství z hor již nevytěžili. O tři roky později zbyl už jen horník jediný a jeho smrtí definitivně skončila staletá sláva hornického městečka. Polozřícené štoly odpočívaly dlouho v nepěstěných lesích, dokud se o ně nezačal zajímat v šedesátých letech dvacátého století šeskoslovenský geologický průzkum. V některých štolách se pak objevila znamení novodobých havířů: nová výdřeva a vysekané a vyškrábané nevelké pásy a rýhy. V laboratořích pak zjišťovali, je-li ve vzorcích rozptýlen mikroskopický kasiterit v takovém množství, aby se vyplatilo znovu otevřít těžbu. Kromě toho razili geologové na rudné vrstvě nové štoly, většinou v blízkosti starých horních děl.
Pro budoucnost snad stojí za zaznamenání, jak vypadají novoměstské štoly dnes. Navštívil jsem je naposledy před několika lety, během krátkého, mrazivého zimního dne. Nejvýchodněji, při cestě v údolí Hraničního potoka ve 20. lesním oddělení, leží Beránek Boží: nízký vchod, chodba rychle klesá, ale je vysoká. Nad hlavou trčí ze stropu obrovské ploché desky odloupnutých svorových balvanů. Některé drží vetchá výdřeva, jiné čekají na svůj den, který přijde možná zítra, možná za sto let, aby se zřítily. Na počvě – dnu chodby – odpočívají již stovky podobných desek. Nepříjemný pocit. V místech, kde před několika lety již začínala vodní hladina, je přechod z prken přes příčnou štolu, kterou před půlstoletím razili geologičtí průzkumníci Beránka Božího. Nehezký pohled: příčná štola je zcela naplněna hlubokou vodou. Prkna jsou kluzká a začínají hnít. Přecházím, ale po několika metrech je konec cesty. Vede-li Beránek Boží skutečně ještě kilometr do nitra hory, pak to již není cesta pro lidi: začíná hluboká voda a světlo lampy dosvítí ještě na místo, kde se strop štoly snižuje až k hladině a uzavírá cestu.
Zdá se, že zvýšení vodní hladiny zavinila nová příčná štola, kterou geologové nazvali Světlana a která začíná jen kousek od Beránka Božího, pod cestou. Její vchod po skončení výzkumných prací geologové strhli, jak jim to předpisy nařizují, a zával působí jako hráz a zátka pro vody, které ze Světlany vytékají. Voda se tlačí štolou proti toku do Beránka Božího. Staré haldy leží i v lesích proti Beránkovi Božímu na druhé straně Hraničního potoka v Polsku. O nynějším stavu těchto horních děl nic nevím a nedočetl jsem se nic ani o jejich historii.
Asi padesát metrů nad Beránkem leží v systému starých povrchových dobývek další původní štola, desítky metrů dlouhá, snad je to ona Blažená bohatá útěcha. Suchá a pevná chodba se místy šikmo rozevírá do desetimetrových výšek s postranními chodbami, oddělenými od hlavní štoly pilíři. Zimují zde netopýři vodní a velcí.
V sousedním údolí Lomnice, u prvního mostu přes říčku a v místech, kde se odděluje Smuteční stezka, jsou stopy po hornické práci: Na pravém břehu Lomnice ve 22. lesním oddělení razili geologové v minulém století ze západu do Rapické hory dlouhou štolu, kterou pojmenovali František. Její vchod odstřelili a strhli v lednu 1972. Závalem se prodírá na světlo podzemní potok.
František vede souběžně se starou dlouho štolou, jejíž vchod leží nedaleko odtud. S touto starou štolou je František spojen v nitru hory několika příčnými chodbami. Několik set metrů východně nad Františkem leží ve svahu nevelký vchod další staré štoly. Její jméno se nedochovalo, ale v několika desítkách metrů chodby, ke konci rozdvojené, zimují také netopýři.
Na druhém břehu Lomnice je zcela stržený vchod další nově ražené štoly, nazvané Josef. Leží nedaleko mostu, téměř v úrovni potoka. Na dohled odtud se z lesnatého svahu Měděnce zvedají dávno zarostlé haldy hlušiny. Níže položené patří Petru a Pavlovi v 26. lesním oddělení. Jeho vchod je špatný: úzká ledovatá štěrbina mizí mezi skálou ve sněhu. Kámen tudy padá do tmy a temnota vydá dutý zvuk, pod vchodem Petra a Pavla stojí hluboká voda. Lze se k ní spustit shora od povrchové dobývky vlhkou šikmou puklinou. Lampa osvětluje tůň snad tři metry hlubokou a v čiré vodě je patrné, že z jejího dna pokračuje staletá štola kamsi do nitra hory. Petr a Pavel je od vchodu zcela zatopen.
Hned nad ním je Bohatá útěcha. Opět nevelký, polozavalený vchod z povrchové vytěžené pukliny. Sjíždím dovnitř po vlhké svorové drti. Uvnitř je štola bezpečná a vede necelých sto metrů hluboko. Na stěnách jsou rudé náteky a krápníky železné rudy limonitu. Vlhkost, plísně se stříbrně blyští. Na stěnách Bohaté útěchy zimují netopýři velcí, vodní, vousatí a velkouší. Na rukou i šatech ulpívá nezaměnitelná vůně podzemního tlení.
Nejblíž odtud je Oukrop, stačí jít jen šikmo lesem vzhůru do 28. lesního oddělení. Lesnatý svah je dodaleka zvlněný desítkami zarostlých větších či menších hald a haldiček. Bývaly tu i povrchové dobývky, jámy, šachty i štoly. Oukrop je odvodňoval, protože byl tzv. dědičnou štolou. Takové štoly bývaly vedeny kolmo na směr žíly a jejich majitel měl dědičné právo vybírat daň od vlastníků okolních rudonosných šachet či štol, které dědičná štola odvodňovala a tak v nich umožňovala těžbu. Před šedesáti lety byl Oukrop ještě přístupný. V roce 1971 byl jeho vchod ledabyle geologickým průzkumem stržen.
Dědičnou štolou je i nedaleký Erasmus. Nesmírně pracně tesán kolmo na směr, kterým se svor štípe, a proto je dodnes patrný každý čtyři sta padesát let starý úder hornického dláta. Nízká štola ústí na povrch malým otvorem v nenápadném příkopu na horském hřbítku na rozhraní 29. a 30. lesního oddělení, několik set metrů pod vrchem Měděnce. Pod zemí se štola obrací pravoúhle doleva a měří kolem šedesáti metrů. Na suchých stěnách visí netopýr ušatý, černý a vodní. Proti ostatním štolám je zde citelně chladněji.
Nejzápadněji pak leží Nadílka štěstí: několik set metrů západně pod vrcholem Měděnce, v nepěstěném lese na prudkém svahu 33. lesního oddělení, nesnadno k nalezení. Průchod mezi dvěma vchody je zcela zavalen. Do podzemí vede otvor jen asi půl metru široký i vysoký, který zůstal mezi závalem a horní hranou ústí. Sjíždím dolů po břiše po suťovém kuželi z hlíny, kamení a tlejícího listí z přítomných buků. Dopadám do vody – Nadílka štěstí je zaplavena vodou do výše kolen od začátku do konce. Štola je vysoká a má kosodelníkový průřez, její stěny i strop ubíhají šikmo. Pod světlem vyvstávají z temnoty úhledně vyrovnané hraničky nalámaného pyrhotinu, sirníku železnatého, který dávní horníci již neodvezli. Křísnu těžkou horninu o sebe a po dlouhých letech se opět podzemím nese vůně síry. Štola je dlouhá několik desítek metrů. Vysoko na šikmé stěně spí převzácný netopýr pobřežní. Namáhavě k němu šplhám po vlhkém a kluzkém srázu. Opatrně snímám vzácného spáče, ale při tom ztrácím rovnováhu a sjíždím po zádech po pětimetrové skluzavce do vody na dně štoly.
Když jsem se protáhl úzkým ústím zpět do liduprázdného lesa, den se již nakláněl nad údolím Ztraceného potoka. Cesta k domovu mě vedla kolem poslední štoly: prastaré novoměstské horní dílo Nebeské vojsko leží hluboko v úbočí potoka. Polozasutý vchod asi patnáctimetrové prostorné chodby leží v 31. lesním oddělení, asi 20 metrů nad cestou, která sbíhá po údolí Měďáku nad pravým břehem Ztraceného potoka, asi 150 metrů před tím, než tato cesta vyústí na lesní silničku ke Kyselce.
Ještě něco zbývá dodat z dob, kdy se v Jizerských horách vyprávěly pohádky o permonících: cínovec – kasiterit nebyl jedinou rudou, která se v horách těžila. O pár kilometrů západněji, ale rovněž na severních svazích hor, se u Hejnic a Raspenavy dobývala chudá železná ruda. Je to kapitola trochu temnější než u novoměstských cínových dolů, dochovalo se méně zpráv a po horních dílech zůstala jména, ale nikoli štoly. Byli dokonce i vlastivědní spisovatelé, kteří tvrdili, že i na Hejnicku a Raspenavsku se rovněž těžil pouze kasiterit jako u Nového Města.
Přesto se na frýdlantském zámku dochoval zápis, kterým majitel panství Bibrstein povoluje 10. března 1521 Jindřichovi ze Schwanitz otevřít v Raspenavě železný důl a postavit hamr na drcení rudy. První hamr stál na Štolpichu, nedaleko jeho vtoku do řeky Smědé. Rudy asi nebylo mnoho, protože hamr brzy zastavili a provoz obnovili až počátkem 17. století. Také proslulá raspenavská železná huť prožila svůj zlatý věk až v první polovině onoho století: roku 1610 produkovala pouze 615 centů surového železa, ale Albrecht z Valdštejna huť zvelebil, roku 1626 povolal italské huťmistry a v Raspenavě pak vyráběl velkou část výzbroje pro svoji armádu. Například 17. dubna 1627 dostal frýdlantský hejtman od Valdštejna z Jičína písemný rozkaz, aby urychleně nechal ulít pro císařsjé vojsko čtyři tisíce kulí do děl zvaných tehdy „zpěvačky“.
Přímo u hutě stály milíře, ve kterých se neustále pálilo dřevěné uhlí, nezbytné pro tavení rudy a raspenavská huť má tak na svědomí první rozsáhlou devastaci jizerskohorských lesů. Mezi červencem a srpnem roku 1634 nebyla huť v provozu, švédští žoldnéři, kteří Raspenavu přepadli, rozřezali měchy. Podruhé se Frýdlantska zmocnili Švédové dokonce na čtyři roky, a tak mezi roky 1645 až 1649 tavili železo v raspenavské huti pro vlastní potřebu. Při odchodu huť zničili a frýdlantský zápis z roku 1674 o tom říká, že „od těch švédských časů až po nynější doby hamr i huť zůstaly stát pusté“. Znovu je sice postavili, ale pro zatopení dolů, malý výtěžek, a snad i proto, že další malá huť byla postavena přímo ve Frýdlantu, nacházíme poslední zprávu o známé raspenavské železné huti z roku 1699.
Rudu do ní dováželi jistě odjinud, geologové se shodují v tom, že jizerskohorská ruda by nestačila krýt spotřebu. Některé jámy byly přímo v areálu dnešních obcí Bílý Potok a Hejnice, čtyři horní díla na severních svazích hory Ořešníku, další v údolí Malého Štolpichu a nejznámější byly ve Velkém Štolpichu. Od těch štol má potok také své jméno: Stollenbach – Stolpich – Štolpich. Zasuty a na neznámých místech jsou jámy z konce 16. století Svatý Vavřinec, Michal, Jiří, Jáchym, Kryštof, Jakub, Merten, Prorok Daniel, Trpělivý Job, Boží Milost a Krásná Maří. Poslední jáma byla kdesi pod vodopádem Velkého Štolpichu a podle ní pojmenovali mnohem později i skálu vysoko na hraně štolpišské rokle. Nejznámějším horním dílem v této části hor byla ale Rudná jáma, proslulý Erzloch, nedaleko podzemního labyrintu Jeskynní věže na levém břehu Velkého Štolpichu, těsně nad cestou. Dnes je sice již vchod zavalen, ale ještě před osmdesáti lety byla přístupná asi patnáctimetrová chodba. I zde se těžily drobné žíly železné rudy krevele či hematitu, které kdysi vnikly do žuly.
I zdejší horní díla byla rozdělena na podíly – kuxy, které měli zakoupeny většinou cizinci. Některé ze štol zatopila voda koncem 17. století, jinde kutalo až do roku 1720. Železný důl byl i přímo v Raspenavě pod Vápenným vrchem. V něm našli železnou rudu ještě roku 1890 a dokonce i po roce 1945, ale žíla již za těžbu nestála.
Lidé se pokoušeli těžit v Jizerských horách i stříbro, ale nebyl to stříbronosný kraj: roku 1582 se připomíná nevelká těžba stříbra na panství, roku 1642 se uvádí důl na stříbro na horním toku Ztraceného potoka jen nedaleko cínovcových ložisek Měděného vrchu, v místech, kterému se dodnes říká Silbergründl, Stříbrné údolíčko, ale náklady na těžbu převyšovaly zisk.
Zbývají tedy jen netopýři, kteří dodnes v lesích a stráních vyhledávají nerušené úkryty, navštěvují čtyři sta let staré jizerskohorské štoly a v jejich chodbách nad černými vodami tráví dlouhou zimní noc.