O SKALÁCH
Říjen je i měsícem těch, kteří mají rádi jizerské skály. Žluté dny! Tehdy přicházejí do Jizerských hor horolezci, od severu z hejnické kotliny i od západu z Oldřichovského sedla. Ze skalních vyhlídek pohlížejí na nekonečné svahy hor, na statisíce buků s rudými a zlatými listy. Přicházejí do Jizerských hor proto, že letní cesty do velehor a vysokých hor jsou již tou dobou daleko, dny se krátí a pískovcové skály Českého ráje jsou podzimními dešti rozmočené a zkřehlé. Nad jizerskými buky se zvedají skalní věže. Bývají daleko od sebe a od jedné ke druhé musejí horolezci přecházet kamenitými stráněmi, kde stromy maří výhled a ukrývají skály. Když konečně naleznou pravou skálu, stoupá do výše šedá stěna, často desítky metrů vysoká, z hrubé žuly. Na skalních římsách zrají brusinky a hořkost drobných skalních jeřabin již neumím odloučit od jizerského podzimu. Bledé slunce dosud zahřívá skály – blaživý odpočinek na vrcholu. Tělo se tam poddá všem nerovnostem vlahé skály a stačí pramálo: vánek, neskonale mnoho času a pohled daleko přes údolí. Statisíce říjnových buků. Pohled ze Zvonu, Kozlí jehly, Sviního kamene, Čarostřelce, Divé Maří, Nosu, Posledního zubu, Kohoutího hřebene i z dalších desítek mohutných šedých stěn.
Cesta horolezců vede od jedné skály ke druhé. Není příliš prošlapaná, lidi, kteří se trmácejí bučinami Jizerských hor od skály ke skále, není mnoho. Pod skalami pak jsou převisy, kamenná bludiště, žulové plotny, pod které vítr nastlal suché listí. Večer tam hoří oheň z bukových větví, říjnovou noc zahání, ale již nezažene. Ráno pak znovu dál, kdo přišel včera od západu, skončí dnes až daleko na východě na Věži grálu pod Tišinou, kdo odtamtud, z východu šel, ten opustí druhý večer podzimní Jizerské hory u Temné věže na západě pod Špičákem. Krásná a tichá činnost bez nároku na odměnu a slávu.
Do začátku minulého století byly vrcholy skal Jizerských hor lidem lhostejné: jalový kámen, který ruce rozdíral. Dřevorubci si jich nevšímali a lidé z měst chodili do lesů za jinými cíli. Když začali přicházet hlouběji do Jizerských hor měšťáci z Liberce, objevili tam i svět skal a kamenitých strmých strání. Někteří propadli nové vášni a založili horolezecké a turistické spolky a družiny a během let pak zlezli většinu jizerských skal. Na vrcholech se objevovaly zasazené cepíny, kříže, vrcholové knížky a pamětní desky.
Jedna z pamětních desek je dodnes na náhorní stěně Uhlířovy čapky. Skála se zvedá jako žulová bašta ze svahů Stržového vrchu. Čapka byla zdolána jako první ze všech a stala se proto pro liberecké horolezce mateřskou skálou. Tak řečený Dříčský komín její údolní stěny byl zlezen již 13. září 1891 a odtud vlastně nastoupilo horolezectví svou vítěznou cestu po Jizerských horách. Proto, když se v červenci 1906 zabil v rakouských Alpách jeden z prvních horolezců a milovníků Jizerských hor karel Gahler, připevnili o rok později jeho přátelé pamětní desku na jeho počest právě na kolmou stěnu Uhlířovy čapky, odkud se naposledy v Jizerských horách slaňoval. Kovová deska nese nápis: „Karel Gahler, montanista, zřítil se ze severní stěny Festkogelu 8.7. 1906. Poslední ,Horám zdar‘ od přátel.“
Existují ještě dvě „horolezecké tabulky“: První byla vsazena do skály zvané Náhrobek ve skalní změti Frýdlantského cimbuří, nad lesy a stráněmi, které strmě spadají sta metrů hluboko do rokle Černého potoka, na paměť horolezce, který se před mnoha desítkami let nejvíc zasloužil o poznání hor a propagaci jizerskohorského horolezeckého sportu. Tady, na Náhrobku, prý nejraději sedával, daleko od lidí. A nápis na bronzové tabulce z roku 1961: „3.X. 1883 – 2.IV. 1960 – in memoriam Rudolf Kauschka“. Dosud nikdo nenapsal lepší knihu o jizerskohorských skalách než on.
Druhou tabulku zasadili liberečtí horolezci nedaleko odtud, směrem k Hajnímu kostelu, do skály Kazatelna v hřebeni dolních Poledních kamenů, na památku horolezců Jozky Čihuly a Ericha Soukupa, kteří se zabili v únoru 1966 ve Vysokých Tatrách. Zvláště osmadvacetiletý Čihula měl rád žulové věže Jizerských hor, vykonal zde řadu těžkých prvovýstupů a stal se nejúspěšnějším českým horolezcem v Jizerských horách. Jen na skálu Kazatelnu vystoupil v letech 1957 – 1959 pěti novými cestami.
Většina dnes známých horolezeckých skal byla objevena, pojmenována a zlezena až po roce 1945. Tehdy po válce vládl jizerskohorským skalám jen jediný horolezecký oddíl, liberecká Lokomotiva. Její horolezci přelezli všechny staré, předválečné skály hodné toho jména a snažili se přitom, podobně jako jejich dávní předchůdci, překonat strmost jejich stěn jen klasickými prostředky, vlastní silou a uměním. Horolezců přibývalo, ale nové velké skály se lesích nerodily. Nezbývalo než po horách vyhledávat menší skály a skalky, kterých si staří horolezci často ani nepovšimli. U starých skal pak objevovali, a dodnes objevují, další varianty výstupů, čím obtížnější, tím lepší. Dnes mají horolezci své vrcholové knížky takřka na každé skále, mají i svou vrcholovou komisi, která posuzuje sportovní hodnotu prvovýstupů v Jizerských horách, a horolezecké oddíly jsou dnes v každém městě pod horami, ve Frýdlantě, v Novém Městě pod Smrkem, v Hejnicích, v Jablonci nad Nisou, v Liberci jich je dokonce několik. Celkový počet jejich členů chodil do stovek. Ti starší ještě zachovávají rytířský vztah ke skále, mladší vidí v žulových stěnách spíš tělocvičné nářadí, na kterém mohou dokázat svou obratnost a technickými pomůckami, které musejí užívat na zdolání stále obtížnějších míst, poškozují mnohdy skálu, což vyvolává nevoli nejen u starších horolezců, ale i ochranářů přírody. Proto byla v roce 1977 vydána Pravidla sportovního lezení v Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory a o rok později došlo k dohodě se správou oblasti, vtělené do Horolezeckého řádu CHKO, do Zápisu k provozování horolezecké činnosti a do mapových příloh. Horolezci – a to pouze organisovaní v oddílech – mohou navštěvovat skály, které leží ve státních přírodních rezervacích, toliko po stezkách vyznačených trojúhelníkem a nesmějí pod skalami bivakovat. Hory jsou rozděleny na šest horolezeckých oblastí a každá má svého správce. Na některé skály, například na Ztracenou a Vilémovu skálu a na Jízdenku v oblasti Poledníku i na Houbu nad jizerskými močály, nemají horolezci přístup vůbec. Také letní průstup roklí Černého potoka není dovolen. Již tedy nebudete stoupat chladnou žulovou roklí, pod mechem pokrytými skalními srázy, vodou, která se řítí zpod balvanů vysokých jako dům, vodou, která zeleně víří na dnech tmavých průrev, kterými jsem se, zalitý vodní tříští, jen stěží prodíral k horním vodopádům. Jen v zimě, kdy vodní led překryje tůně a proudy, mohou horolezci stoupat nádhernou roklí: mnoho se změnilo od Kauschkových dob, kdy horolezci nikým nestřeženi táhli svobodně prázdnými horami od skály ke skále. Asi to tak musí být, skal ani čirých vod v Jizerských horách nepřibývá a staré je nutné šetřit.
Stojí za to uvést v této kapitole jména všech skal, které uvádějí výše zmíněné dohody. V první horolezecké oblasti zvané Špičák jsou to skály ve státní přírodní rezervaci Špičák (Důlní skála), většina pak v rezervaci Stržový vrch: Pyramida, Rozeklaná skála, Srdce, Hradby, Panenka, Uhlířova čepice, Kovadlina, Dvojitá věž, Želva, Borová věž, Frýdlantská věž, Kulička, Skalní brána a Oldříšek. Mimo rezervace leží v této oblasti Temná věž, Morous, Gorila a Sněhulák. Druhá oblast se nazývá Srázy a v rezervaci Poledník leží skály Zvon, Sedlo, Homole cukru, Ostrá stěna, Ostrá věž, Žába, Žabí kůň, Čihulova jehla, Pevnost, Ostrý roh, Sviní kámen, Netopýří věžička, Červená skály, Kozel a Kozlí jehla, mimo rezervaci pak Skrytá věž a Jizerský kostelík. Třetí oblast Štolpichy ukrývá ve stejnojmenné rezervaci skály Čarostřelec, Modla, Jeřábová skála, Spárová věž, Strážce Divé Maří, Divá Maří, Malá Maří, Jeskynní věž, Štolpišská stěna, Hranatá skála, Kostková skála, Kapucín, Štolpišská věž, Zahradní věž, Stojka a Zahradní stěna. Čtvrtá oblast je Černý potok a většina skal se nalézá ve státní přírodní rezervaci Frýdlantské cimbuří: Černá věž, Dolní hlídač, Střední hlídač, Horní hlídač, Malý jezdec, Nos, Zevloun, Poslední věž, Novoroční věž, Kazatelna, Polední věž, Polední stěna, Polední zub, Pohovka a vlastní Frýdlantské cimbuří. Vně rezervace leží Černá stěna, Emilova věž, Lokomotivka. V páté oblasti zvané Smrk v rezervaci Paličník stojí Supí hlava, Kohoutí hřeben, Skřítek, Palička, Liščí skály, za hranicemi rezervace Tisový kámen, Dolní, Střední, Horní a Velká kuří věž (poslední nese i jméno Monte Cristallo), Sluneční stěna, Travnatá věž, Mechová věž, Plotnová věž. V rezervaci Tišina leží Trojčata, Věž grálu, Strážce grálu, Hrad rytířů, Parsifal, Pavlova věž, Kulička, mimo rezervaci Špičatá věž, Kauschkova věž, Napoleon, Francouzská přilba (čapka) a Bastilla. Poslední, šestá horolezecká oblast, zahrnuje tak zvané odlehlé skály, osamělá skaliska roztroušená po prostorách Jizerských hor, z nichž nejdůležitější je rezervace Černá hora se Sněžnou věžičkou a Sněžnou hlavičkou a mimo chráněné území Čertův kámen a Ježíškovy kameny. Nejnověji mají být vzaty do horolezecké evidence i skalky Křesadlo v 1. oblasti, Hanýsek v 2. oblasti a ze 6. oblasti Stínová věž na Ptačích kupách. Potud horolezecké smlouvy.
Mnohé skály mají i pěkná jména. Jména dávno známých skal vznikla většinou překladem původních německých jmen, nové skály mají již jména pouze česká, ale ta i ona připomínají nejčastěji vzhled, domnělý tvar či umístění skály, občas i dodatečně vzpomínají historii blízkého okolí – tak Důlní skála a Divá Maří dosvědčují dávnou těžbu, Čarostřelec připomíná dávnou návštěvu hudebního skladatele stejnojmenné opery v Lázních Libverdě.
Všechny výstupové cesty jsou ve vrcholových knížkách vyznačeny platnou horolezeckou stupnicí, od nejlehčí jedničky až po nejobtížnější šestý stupeň. Za nejtěžší výstup v Jizerských horách považují horolezci Českou spáru na Zvon (kterou klasifikují jako VI c a snad i Kauschkovu věž. Jen nepatrně snadnější (VI b) jsou některé extrémní cesty na Sviní kámen, Kozla, Divou Maří, Nos, Frýdlantskou věž a Borovou věž. Nejdelší horolezeckou stěnou Jizerských hor je se svými sedmdesáti pěti metry Polední stěna. Jen nedaleko odtud, rovněž v hřebeni Poledních kamenů, na jedné ze skal, které tvoří mohutné věže Frýdlantského cimbuří, visí památníček, který připomíná skutečnou horolezeckou smrt. Je to pamětní deska sedmatřicetiletého Karla Hölzela, dělníka, horolezce a turisty z Nového Města pod Smrkem, který přišel za říjnové neděle roku 1933 s členy dělnického spolku Přátel přírody do skal Poledních kamenů. Bez lana vylezli na cimbuří a všichni se zase šťastně dostali dolů. Byla to strmá, pouze horolezecky přístupná skála, východně od turisticky dostupného Frýdlantského cimbuří. Zatímco ostatní jedli, chtěl Hölzel vystoupit ještě sám znovu na vrchol. Podařilo se mu to, ale při zpáteční cestě ztratil rovnováhu a zřítil se do hlubiny. Nebylo mu již pomoci, prorazil si lebku, utrpěl i vnitřní zranění a po půl hodině pod Frýdlantským cimbuřím zemřel. Jeho přátelé jej snesli do údolí na nosítkách z větví a cestou potkali lékaře i ošetřovatele, pro které poslali do Hejnic ihned po neštěstí. To byl již ale Karel Hölzel mrtev.
Také masívní žulové temeno Ořešníku má na svědomí několik životů. Z jeho vrcholu se prý zřítili v roce 1819 dva bratři, když obnovovali kříž, který tam odedávna stával, a zabili se. Stará zpráva hovoří o dvou bratřích, je pravděpodobné, že to byli řádoví bratři františkáni, kteří žili v hejnickém klášteře pod Ořešníkem a pečovali tam o duchovní život.
Do nedávna stál na úpatí skal Ořešníku na Zahradní stráni plechový památníček devítiletého chlapce Emila Krause z Lázní Libverdy, který spadl ze skal a zabil se 21. května 1922. Zbytky památníčku jsou opraveny a připevněny na blízký buk s krátkým česko-německým textem.
Jeden velmi zvláštní horolezecký pomníček ještě mají Jizerské hory: lyžařský běh na památku patnácti horolezců, kteří zemřeli pod nesmírnou kamennou lavinou v peruánských Andách v roce 1970. Většinou byli z Liberce a Jablonce nad Nisou. Jednou za rok, poslední lednovou neděli, se sejdou lidé k největšímu československému závodu v běhu na lyžích. Padesát kilometrů! Tisíce, tisíce závodníků, od běžců lehkonohých ptáčků až po supící těžkooděnce. Nekonečný proud. Při stoupání na Holubník se nad zástupy vznáší zápach potu a oblak páry jako nad karavanou. Oteplují vesmír. Stromy praskají, hodiny se závodníci valí lesy, bezhlaví a nezadržitelní jako prérijní bizoni. Zvláštní pomníček!
Pramálo je horolezeckých pomníčků v Jizerských horách proti množství skal, na kterých je možno srazit si vaz. A nejen ze skal: byl jsem jednou svědkem toho, kdy člověka i jinde než ve skalách vábí výška, nebezpečí a strach. Přicházel jsem ke štolpišskému vodopádu nehlučně, shora od Ořešníku. Byl všední den a překvapilo mě, že jsem u vodopádu viděl osamělého chlapce. Bylo mu snad sedmnáct let. Vál vítr a chlapec mě ani neslyšel, ani neviděl. Tiše stál a o něčem přemýšlel. Vysoko nad vodopádem ležel tehdy přes bouřící Štolpich vyvrácený smrk. Sahal ze skal pravého břehu až pod strženou Štolpišskou cestu na protější straně. Byl sice mohutný, ale neležel vodorovně. Jeho konec pokrývala téměř nepropustná houšť větví, střed nad vodopádem byl holý. Stál jsem nahoře v lese a pozoroval, jak nebezpečí chlapce k sobě láká a táhne. Dvakrát ke kmeni pokročil, dvakrát ustoupil. Neměl se před kým vypínat, byl v lesích sám a věděl také, že by mu nikdo nepomohl. Štolpich hřměl a hluboko, snad deset metrů pod kmenem, běsnila voda na balvanech. Pak chlapec pohodil hlavou, sundal batoh a vstoupil na padlý strom. Šel pomalu, ale stále. Kůra byla místy již odloupaná, dřevo ohnilé. Díval se před sebe. Nad největší hlubinou, přímo nad vodopádem, se na okamžik zastavil, ale ihned pokračoval v opatrné, přesto však lehké chůzi. Došel až ke spleti větví. Jejich pružná síť bránila v chůzi a chlapec musel místy lézt po tenkém konci smrku po kolenou. Přešel. Vystoupil na cestu a zamával sám sobě vítězně rukama nad hlavou. Bylo v tom pohybu všechno. Pak se vrátil přes horní roubený můstek zpět na druhý břeh, vzal ruksak a zmizel v lese. Zasloužil si svůj den.