SMRT NEJSLAVNĚJŠÍHO PYTLÁKA JIZERSKÝCH HOR
V nejkrásnějším měsíci – nejkrásnější příběh. Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor připomíná kříž v 8. oddělení kateřinského revíru, jen nedaleko od hráze údolní přehrady na Černé Nise. Kde ale byla tehdy ještě přehrada! Řeka tekla smrkovými lesy v hlubokém údolí.
Kříž stojí stranou cest a není snadné jej najít v nepěstěném lese. Přesto, přijdu-li k němu občas, je vždy ozdoben čerstvou smrkovou haluzí. Zdá se, že lidé na pytláka Stammela nezapomněli ani po téměř sto padesáti letech. Jmenoval se vlastně Augustin Zenkner a pocházel z bedřichovské strany hor, z Královky, ze staré sklářské rodiny. Rod to byl rozvětvený, a aby je lidé rozeznávali, dávali jim různá přízviska. Zenkerům, kteří bydleli v původní rodové usedlosti (německy Stammgut), která stávala na místě dnešní chaty Královky s rozhlednou, přezdívali Stammelové.
Pytlačit začal Stammel prý už v mládí. Nebyl to obyčejný, sprostý pytlák. Lidé ho měli velmi rádi – byl dobrosrdečný a laskavá a mimoto spolehlivý: za pět zlatek kdykoli opatřil srnce. Stačilo jen vzkázat nebo promluvit a nechat přes otevřené zadní dveře domu nebo dvora, ráno byla zvěřina na místě. Stammel tak zásoboval všechny svatební hostiny v Jizerských horách. Když šel na vojnu, byl už proslulým pytlákem, vždyť i o jeho vojenské službě se leccos vypráví. Sloužil prý v Uhrách u císařských krysníků a jeho velitelem byl Eduard hrabě Clam-Gallas, majitel revírů v Jizerských horách, v nichž Stammel před vojnou pytlačil. Hrabě to přirozeně věděl. Jednou byl hrabě pozván na lov bílých jelenů a lovecká společnost nestřelila ani kus. Hrabě Clam-Gallas oznámil panstvu, že zná člověka, který jelena uloví, a ne-li, pak se to nepodaří nikomu v celých Uhrách. Podiv, nedůvěra. Velitel tedy zavolal Stammela, dal mu pušku – a bílý jelen padl!
Kdo ví, je-li pravdivá ta uherská příhoda o bílém jelenu, ale svědčí o proslulosti a věhlasu, který se nad pytlákem vznášel. Pravděpodobně již zní, že Clam-Gallas nabídl po vojně Stammelovi místo hajného v Jizerských horách, podle osvědčené praktiky o kozlu, nejlepším zahradníkovi. Stammel prý tehdy laskavou nabídku odmítl, z Moravy si přivezl ženu, koupil roku 1860 dům v Hejnicích a začal hospodařit. Ale také znovu pytlačit. Lov se změnil na vášeň a Stammelovi nebylo pomoci. S hajnými se snažil dohodnout „po dobrém“. Dochovala se věta, kterou prý přátelsky řekl lesnímu z Nové louky: „Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravých dětí, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě někdy náhodou zahlíd‘ v lese. Pro jednoho srnce to nestojí zato, běhá jich tam přece dost!“ Lesní usoudil, že Stammel má koneckonců pravdu, a nespěchal, aby mu někde v lese padnul do rány. Se Stammelem to bylo stále horší, doma prosila žena, přátelé ho varovali; Stammel však učil své dva malé syny střílet ve stodole na kyvadlo pendlovek, aby měli také jistou ruku. Ale sám nahlížel, že je jen otázkou času, kde se v lese s někým srazí a že to bude nedobré setkání: buď hajní zastřelí jeho, nebo bude rychlejší on a pak se z pytláka Stammela stane vrah.
Pojal tedy tragické rozhodnutí a jeho osud se začal rychle naplňovat. V té době se hodně hovořilo o Americe a mnoho lidí z Jizerských hor se tam také přestěhovalo. Stammelovi ji vychvalovali jako zemi zaslíbenou pro lovce a ráj divokých zvířat, kde nejsou hajní a kde jizerskohorský pytlák bude moci střílet, jak se mu zachce.
Stammel se rozhodl. Prodal hospodářství, koupil lístky na loď a sezval kamarády k poslednímu rozloučení. Ještě jednou, naposledy, se vydal do hor, aby ulovil jelena a vystrojil z něj pro své přátele hostinu. Bylo úterý 6. října 1863.
Buky nad Hejnicemi byly již asi zlaté, vzduch čirý a vysoko nad lesy volaly kvíčaly. Celé hory přešel Stammel a jen pár kilometrů od své rodné Královy, nad údolím Černé Nisy, střelil svého posledního jelena. Bylo to ale i poslední zvíře, který pytlák Stammel ulovil ve svém životě. Nedaleko odtud byli na číhané dva lesníci: Antonín Mieth a adjunkt Neuwinger z Nové louky. Náhle slyšeli blízko výstřel a hned za ním tiše běželi. Na svahu Nisy viděli pytláka skloněného nad jelenem. Nestačili zavolat, ani se připravit k výstřelu, pytlák se náhle prudce vztyčil, popadl rozkládací dvojhlavňovku a bleskurychle vystřelil. Adjunkt uskočil za strom, ale starší a pomalejší Mieth vykřikl a zhroutil se. Pak vystřelil Neuwinger. Rána padla, ozvěna se rozehřměla lesem a muž zmizel, jako by se do země propadl. Adjunkt se o něj ani nestaral, přiklekl k lesnímu, který krvácel z ošklivé rány na pravém stehně.
Teprve pozítří, 8. října, se po horách roznesla zpráva, že se Stammel nevrátil ze svého posledního lovu, a lidé se jej vypravili hledat. Našli jej jen slabou čtvrthodinku od místa přestřelky. Ležel v hustém lese tak, jak jej často vídali chodit na lov: ve vestě ze světlešedého cvilinku, s vysloužileckou čepicí omotanou červeným šátkem a vysokých botách z červené juchty. Na obličeji měl přilepen žíněný plnovous. Tvář měla neobvykle vážný, ale nikoli bolestný výraz. A nejpodivnější věc – hlava mrtvého spočívala na podušce ze zeleného, čerstvě natrhaného mechu.
Zpráva o tom, že Stammel je mrtev, vzrušila celé Jizerské hory. Nebylo člověka, který by uvěřil úředním povídačkám libereckých novin, že Stammel byl v lese překvapen a zastřelen na útěku, že zemřel na vnitřní vykrvácení a že na jeho těle nalezl lékař při pitvě staré jizvy. Horalé byli přesvědčeni o tom, že tak silnému a zkušenému pytláku byly nastraženy „smyčky a kličky“ a v těch že byl pak nejslavnější pytlák Jizerských hor hanebně ubit, nebo ze zálohy odstřelen.
Z liberecké márnice byl Stammel převezen domů do Hejnic a tam také za ohromující účasti lidí pohřben na dnes již zrušeném hřbitově u kostela. Když spouštěli rakev do hrobu, povzdechl si prý jeden starý lesník: „Jemu je dobře a nám je líp.“
Tak končí osudový pytlácký příběh z říjnových Jizerských hor. Zdrcené Anně Zenknerové nezbývalo než se i s dětmi odstěhovat do Ameriky, od které její muž očekával svou záchranu. Adjunkt Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby v lesích nedošel úhony, lesní Mieth se po dlouhé době uzdravil a jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přesto se pomníčku říká Stammelova smrt, i když pytlák ve skutečnosti zemřel asi kilometr odtud. Těžko říci, kde leží místo jeho smrti. Nikdo je neoznačil a dnes by je stejně asi kryly přehradní vody Černé Nisy v Bedřichově – nejvýše položené vodní nádrže. Horalé si však v dnešní době poradili a tak na rozcestí pod nádrží Bedřichov na Černé Nise k Stammelovy smrti, postavili na upomínku svému pytláku Stammelův kříž.