O ČAROSTŘELCÍCH Z VELKÉ JIZERY
Říjen a jeho bratr listopad byly i měsíci jizerskohorských čarostřelců a pytláků kouzel znalých. Jak také jinak? Nad horami v ten čas visely mlhy, do nichž se mlčenlivě nořila bezhlesá hejna ptáků, nohy se do rašelinišť hluboce bořily a za větrných nocích letěl nad lesy divoký noční lovec s vyjící smečkou psů. Líp sedět doma, hledět z oken na vlhké stráně a neveselé mlžnaté lesy a vyprávět si o čarostřelcích a horských kouzelnících.
Mnoho takových znávali lidé v Jizerských horách, ale ti nejslavnější, ze kterých je i největší strach, žili na nejpustším místě hor, na samotě Velké Jizeře pod jizerskými močály. Ještě dnes to místo působí tísnivě, i když po domech, které na té světu vzdálené pláni stávaly, není již půl století ani památky. Nebylo to nejpustší místo pouze Jizerských hor: protože leželo těsně za českou hranicí na levém břehu temné Jizery, která tam od nepaměti tvoří zemskou hranici mezi Čechami a Slezskem, platilo i za nejosamělejší místo celé pruské říše, a to už znamenalo mnoho. Nikde jinde v Jizerských horách se nežilo tíž než na Velké Jizeře. Louka, močálu i rašelinnému lesu vyrvaná, nerodila nic kromě hubené trávy. Déšť a mlhy. Šest měsíců do roka sníh. V necelých čtyřiceti domech, rozptýlených ve svahu nad řekou a obklíčených rašelinou, kosodřevinou, rašelinnými břízami a nekonečnými lesy, živořili od začátku sedmnáctého století jen dřevorubci a pastevci. O tom, jak to na Velké Jizeře vypadalo v roce 1845, jste se dozvěděli v červnových příbězích o staré jizerskohorské turistice. A ještě tehdy tam žili lidé, kterým nezbývalo než se přiživovat pytláctvím, kradením dřeva a pašeráctvím. To není můj výmysl, tak o nich hovořili jejich sousedé a současníci. A ještě tehdy tam prý žili i čarostřelci, pytláci, kteří za pomoci tajných obřadů zkoušeli odlévat kule, které by se nemíjely cíle, postrach jizerskohorských lesníků a zvěře.
Na Velké Jizeře vládlo i nesmírné ticho. Daleko od shonu světa míjely klidně roční doby nad pohraničními lesy, beze spěchu odcházely roky. Čítal jsem vždycky rád o Velké Jizeře. Slezský spisovatel W.E. Peuckert tam strávil před půl stoletím několik let jako učitel a tu dobu považoval za nejkrásnější, nejtišší, nejduchovnější ve svém životě. Nebeské roky. Nebyl první, kdo zapsal staré příběhy a pověsti o jizerských kouzelnících a čarostřelcích. Přečetl jsem jich hodně: podivuhodně se sobě navzájem podobají, jen jmény se občas liší a nevýznamnými podrobnostmi. Je nepochybné, že základ pověstí musí být pravdivý – na Velké Jizeře se domorodci skutečně pokoušeli odlévat čarovné kule a také je za měsíčních nocí nahoře v močálech při pytlačení smysly šálily.
Nejčastěji jmenovanými čarostřelci byli Tapperové z Velké jizery, kterým se pro jejich divomocnost přezdívalo německy „Wunderlich“. Starý Tapper otec, který prý rozluštil „šest ze sedmi pečetí tajných nauk a pouze nesmrtelnost a neviditelnost mu odolaly,“ byl nebezpečný pytlák, který měl na svědomí i mnoho lidí. Přišli ho kdysi vojáci a lesníci na Velkou Jizeru zatknout, a Tapper nikde. Jeho žena chtěla vojáky zahubit, a přiložila proto do kamen špalek, ve kterém Tapper ukrýval střelný prach a olovo na čarovné kule. Ale Bohu se prý zželelo nevinných vojáků a nedal prachu vybuchnout, z kamen pouze vytékalo olovo a vyjevilo tak Tapperovu vinu. Byla nesmírná: měl na svědomí životy hajných, vraždu vlastní dcery, kterou prý kdysi přistihl s mysliveckým adjunktem a oba zabil a zahrabal ve sklepě svého domu. Dopustil se i svatokrádeží: Již samo olovo na kouzelné kule muselo pocházet z výplní kradených kostelních oken. Aby se pekelný obřad lití kulí zdařil, ab i puška byla neomylná a dokonce i sama cíl zasahovala, bylo nutno tajně odnést v ústech z bohoslužeb hostii, připevnit ji na strom a prostřelit – ďábelská vina, nad níž minulá století neznala těžší. Takové černé mše se tedy konaly v teskných samotách Velké Jizery. Starý Tapper proto také nedobře skončil. Pytlačil jednou v noci nahoře v jizerských močálech, kde stojí kleč na březích černých tůní, nad slepými rameny Jizery se sklánějí rašelinné břízy a zelené koberce rašeliníku se na močále pod nohou vlní a houpají. Pojednou před sebou Tapper uviděl bílého zajíce. Věděl dobře, co to neblahé znamení věští a rychle se proto obrátil. Bylo ale již pozdě, jizerský močál náhle ještě více zpustl, měsíční záře cize oblévala chladným světlem království tmavých vod a bílých písčin. Průsvitná mlha stála nad zřícenými stěnami rašeliny a dálkami neprostupné kosodřeviny. Tapper, který celý život prožil v údolí horní Jizery, neměl náhle tušení, kde je. Pojednou spatřil hlouček dětí, které bez hlesu tančily v močálu kolem nízké kosodřeviny. A uprostřed tančících dětí - on sám! Dlouho stál jako ochromen, pak se násilím přemohl a na přízrak vystřelil. Rána zahřměla a Tapper viděl, že stojí jen pár metrů od své chatrče na Velké Jizeře. Když druhý den chtěl nabít vystřelenou kulku, byla puška nabitá a kulka nescházela. Čarostřelec Tapper se z toho pomátl a brzy na to – prý v löwenbergském vězení – zemřel.
Jinak neskončil ani jeho syn. O jeho čarování jsme lépe zpraveni už proto, že prý nebyl takovým divotvůrcem jako jeho otec, čáry se mu často nepovedly a vyšly tak na světlo boží. Zdá se, že Tapper syn žil někdy na přelomu 18. a 19. století . z rukou se mu jednou vymklo i odlévání čarovných kulí a po několika letech vlastně způsobilo i jeho smrt. Pro odlévání zázračných kulí byla totiž nezbytná ještě jedna věc, lidská lebka, jejíž oční dutinou se lilo žhavé olovo. Čarostřelci z Velké Jizery prý vyhrabávali lebky ze hřbitova v Polubném; stejně tak i Tapper. Za tmavé noci přešel ze Slezska přes řeku Jizeru do Čech a černými lesy došel do Polubného, první vesnice za horami. S lebkou (ukrytou prý v modrém pytli) spěchal domů, do Slezska. Na Velké Jizeře již bylo všechno připraveno k pekelnému obřadu, další tři pytláci opatřili hostii a olovo. Tapper lil lebkou žhavé olovo a jedna krůpěj kovu na něj stříkla. Tehdy lebce zlověstně zasvítilo v oku. Když byl obřad skončen, přišly prý stvrdit kouzlo nečisté bytosti; ve světnici Tapperova domu na Velké Jizeře se náhle ozval pekelný hřmot, jako by „devadesát devět ďáblů povětřím létalo“. V místnosti se setmělo, petrolejka pohasla, a když se po chvíli rozsvětlilo, byl jeden z pytláků vražen pod skříň, další vzdychali za kamny, pod stolem, pod pryčnou a dalo jim velkou práci se odtamtud vymanit.
Něco podivného se ale stalo i s lebkou. Ležela na stole a vybělenými čelistmi se hrůzně šklebila. Tapper se otřásl hrůzou, nikdy se mu to dosud nepřihodilo, asi nedobře z otcových knih přečetl kouzelnou formuli. Popadl lebku a vhodil ji do kamen. Plamen zavyl, v kamnech zahučelo. Tapper se vrátil ke stolu, ale z jeho desky se na něj dívala s příšerným šklebem tatáž lebka, kterou před okamžikem mrštil do plamenů. Pytláka se zmocnil děs. Prchal s lebkou až na břeh Jizery a za skučení podzimního vichru ji chtěl vrhnout do temných vod. Lebka se ho ale pevně držela. Stáhla ho s sebou do studených vln a nechybělo mnoho, aby se čarostřelec Tapper oné noci utopil. Nakonec zmizela v řece. Když se ale promočený pytlák vrátil domů, znovu na něj výsměšně pohlížela prázdnými očními důlky z desky stolu. Marně ji zakopával hluboko do země, přízrak se vždy vrátil na jeho stůl. Ještě té noci odešel Tapper s lebkou zpět přes hory zpět do Čech a vrátil ji tam, kde ji vzal, na polubenský hřbitov. Svůj hřích tím ale neodčinil, když se pozdě v noci vrátil neschůdnými lesy, mokrý a promrzlý, zpět na Velkou Jizeru, našel lebku znovu na stole. Objevila se tam nedlouho před jeho příchodem a pašeráci, kteří se v Tapperově chalupě mezitím zastavili, před ní s hrůzou prchli.
Jen jedno zbývalo pytlákovi z Velké Jizery, který rozpoutal nadpozemské síly a neuměl je již ovládnout a zkrotit: Vydal se znovu kamsi do Čech a přivedl odtud na Jizeru popravčího mistra, který se také vyznal v tajných vědách. Dobře mu zaplatil a kat slíbil, že ho lebky zbaví. Za dům snesl velkou hromadu dřeva a poručil Tapperovi, aby, co živ bude, se dřeva nedotýkal a nechal je zetlít. A ještě cosi poručil opovážlivému čarostřelci – příští noci se měl znovu vydat do Čech a přijít s lebkou a hliněným džbánem na Černá jezírka.
Je to rašeliniště ztracené v lesích Středního jizerského hřebene, s velikou tůní černé vody, která odjakživa mezi domorodci platila za bezednou. Kolem jen lesy a lesní rašeliny, prastaré stromy a houpavá půda, na míle daleko k lidskému obydlí. Tam tedy kat pozval čarostřelce Tappera. Pytlák se vydal v noci z Velké Jizery vzhůru údolím s lebkou a džbánem jizerskými močály, prošel až tam, kde zprava, z Čech přitéká do Jizery Krásný potok. Proti jeho toku pak stoupal, potok se v mechových korytech tratil, hned tekl neviditelně pod přerostlými břehy, hned se rozléval do temných třasovisek, kde nohy vázly. Potok ho dovedl až na hřeben Jizerských hor a na horské rozvodí. Pramenil v jednom z Černých jezírek. Z druhé strany rašeliniště již odtékaly vody k severu, na Frýdlantskou stranu. Kat již čekal. Strachy bledý Tapper mu podal šklebící se lebku a džbán. Džbánu urazil kat dno a vhodil ho do jezera. S ním do temných vod zaklel i lebku a poručil jí, aby bezedným džbánem vyčerpala všechnu vodu z největšího jezera. Lebka se dala do práce, a přijdete-li dnes na břeh tiché Černé tůně, nic nenasvědčuje tomu, že se svou prací bude brzy hotova: černé vody stojí až po okraj zelených rašeliníků, zrcadlí se v nich kosodřeviny a v pozdním létě bílé suchopýry. Je to ostatně dobře, protože až lebka vodu vyčerpá, pak skončí i světa běh, jak o tom podává zprávu ve svých posledních verších sto let stará německá hrůzostrašná báseň o Tapperovi a Černých jezírkách:
„..... a nesměje se lebka víc a je jí vhod,
že nezbaví Černou tůni jejích vod.
A skončí-li se práce jejím zdarem,
pak lebka vzplane žhoucím žárem,
smích její zazní jako hromu sten,
a svět se zachvěje a přijde – sodný den!“
Tapperovi ale nebylo pomoci. Nevydržel a porušil onu hromadu zvolna tlejícího dřeva. Jakmile přiložil do ohně první náruč, ožilo kouzlo jejich rodu a Tapper sešel na rozumu stejně jako jeho otec. Ještě toho večera zaběhl do lesů a lidé ho dloiuho hledali po močálech. Našli ho na Velké jizerské louce, ryjícího hlavou v rašeliništi, jako to dělává jelen. Chytili ho, připoutali řetězy doma k loži a tam také Tapper brzo nedobře umřel – před smrtí spatřil, že světnicí probíhají černí mužíčci – úpěnlivě volal lidi, aby ohavné skřety zabili. Lidé v hrůze mlčeli – světnice byla prázdná. Aby umírajícímu ulehčili, tloukli holemi nazdařbůh do stěn a za zvuků těchto ran pytlák a čarostřelec Tapper zemřel.
Dodnes má kraj kolem Velké Jizery zvláštní kouzlo. Po druhé světové válce pytlácká osada zmizela ze světa a jen kamenné podezdívky domů svědčí o tom, že i zde kdysi žili lidé. Jizera tam ale dosud tiše teče a nad jejími bílými písčinami se nese smutné volání říčních kulíků. Procházím tamtudy po české straně několikrát ročně dolů po řece. Jednou jsem ale přicházel za kalného dne v hlubokém podzimu ze Slezska, od flinsbergských léčivých pramenů přes Vysoký jizerský hřeben – zachtělo se mi tehdy vidět, jak vypadá svět na druhé straně Jizerských hor za zemskou hranicí. Když jsem se vracel, spěchal jsem lesem k jihu, do údolí Jizery. Měl jsem zvláštní pocit, že jsem na své tajné cestě slezskými lesy pronásledován. Přešel jsem neveselou Schwedlerovu planinu a došel k nejhořejšímu, o samotě stojícímu domu bývalé Velké Jizery, k troskám myslivny, ze které prý proslulý lesník Isermann za nocí vycházel, bez hlesu se močály k pytlákům plížil, při jejich spádech je odstřeloval a sám jejich nástrahám beze škody unikal. Mrtvolu jednoho z nich prý vhodil do hluboké skalní pukliny Vlčího doupěte na Středním jizerském hřebeni nad Jizerkou a bílé pytlácké kosti tam snad dodnes odpočívají. Stmívalo se a vítr hnal v poryvech po pláni sníh s deštěm. Snášel se na mě duch Velké Jizery. Přišel jsem blíž k vymřelé osadě. Nesečená louka pustla, rezavé trávy a sítiny se ke starým dobám močálu vracely a po lidech nebylo ani vidu, ani slechu. Konec čarostřelců z Velké Jizery, konec domorodých čarodějů a pašeráků, kteří uměli zkrotit krávy jediným šeptnutím tak, že dobytčata pak tiše sama přecházela před zraky financů na druhou stranu zemské hranice. Jedna z kapitol dějin starých Jizerských hor je ukryta v rozvalinách Velké Jizery, kdysi nejopuštěnější samoty hor.