O STARÝCH MYSLIVCÍCH
Je to už dávno, co jsem potkal prvního jizerskohorského lovce! Zelený kabát neměl a nebyl to ani lesník, ti mají dnes na starosti spíš stromy než zvěř. Nebylo to ani při jelení říji, kdy se do Jizerských hor sjíždějí městští lovci, aby se jednou do roka nadýchali stejného vzduchu, který vdechují jizerští jeleni na říjištích. Tehdy oživnou na dva tři týdny lovecké chaty, ale minula i jejich zlatá doba: na jeleny se dnes i do hor už jezdí auty, která po skončení lovu odvezou většinu lovců do pohodlnějších příbytků, než jim mohou nabídnout vlhké lesní sruby. A přece – jak jsou krásné jizerskohorské lovecké chaty, každá z nich ukryta v lesích jiného revíru! Jelenka v jizerském polesí, Lupínek na Zadní Studánce, Tetřevka v desenském revíru. Lovecká chata na Smrku, pod Holubníkem, pod Poledníkem, u Závor na Cirklu, Welzovka pod Rozmezím a srub na Jizeře. Kolik chat ještě zbývá a kolik se jich již rozpadlo! Odtud vycházejí lovci k posedům, aby z nich střelili zvěř, kterou jim většinou předem obeznají hajní. Po říji lovecké chaty na rok osamějí. Tehdy je tajně navštěvují i jiní lidé.
Moje setkání s lovcem se odehrálo v časném jaru. Za malou chatou na Žďárku ve 40. oddělení hejnického polesí ležela tehdy ještě závěj zmrzlého, jehličím pokrytého sněhu. Byl tmavý večer, sychravost stoupala z půdy a byl jsem unaven celodenním pochodem. Pan polesný mi sice občas půjčoval klíč, ale tentokrát jsem ho neměl. Kraj byl pustý, mžilo a déšť namrzal na větvích a široko daleko nemohl být človíček. Vlezl jsem tedy dovnitř (každá lovecká chata má svoje tajemství, svoje tajné vchody), rozsvítil zdobnou petrolejku a zatopil. Na jizerskohorské poměry to byla dobrá chata, měla kamna a na opravdických postelích ležely deky. To proto, že chatu měl již řadu let pronajatou na lovecké sezóny jeden činovník libereckého okresu. V předsíňce stály baterie prázdných lahví, památka na loňskou jelení říji. Obracel jsem jednu po druhé a nechal stékat husté tmavé kapky sedliny půl roku zvětralých kořalek do hrnečku. Byla z toho horská „gořala“ zvláštní a ojedinělé chuti. Spal jsem tehdy velmi dobře. Slunce podivně dlouho nevycházelo, zapomněl jsem, že okenice zůstaly zavřené. Porušil jsem tak zásadu těch, kdo tajně navštěvují lovecké chaty: odejít s východem slunce. Probudil jsem se až tehdy, když jarní světlo padalo do chaty otevřenými dveřmi. Nad postelí stál nájemce chaty a rozpačitě si mě měřil. Byl starý, tlustý, s hodnou tváří, ani zelený kabátek neměl, a přesto to byl jizerskohorský lovec. Přijel se podívat po zimě do své chaty a nalezl tam cizího trhana. Dopadlo to přesto dobře: seznámili jsme se, o lesích, jelenech a Jizerských horách si popovídali. Po hodince odešel ke Štolpišské silnici, kde i na něj čekal moderní kočár. Auto s lovcem odhrčelo a já se vydal dál do mživých a nevlídných jizerských lesů.
V zářijovém povídání chci ale vyprávět o mnohem starších jizerskohorských lovcích, myslivcích a o srstnaté, černé, spárkaté, pernaté, škodné a jiné zvěři, která v dávných dobách v Jizerských horách žila. Jeleni tehdy troubili koncem září na horských světlinách stejně jako dnes a stejně jako dnes je nesměl lovit každý. Právo lovu měl majitel pozemku, tím byla tehdy šlechta. Pokud pole, louka nebo tzv. selské lesíky v podhůří Jizerských hor patřily poddaným, museli výkon myslivosti postoupit majiteli panství a na svůj majetek nesměli vkročit se zbraní. Podstatná část Jizerských hor patřila frýdlantskému a libereckému panství, která měla po staletí stejné majitele, a tak na Frýdlant – hlavní sídlo pánů – putovaly i všechny vzácné úlovky z Jizerských hor a v zámeckém archivu se shromažďovaly údaje o ulovené zvěřině.
Ve starších dobách směli poddaní lovit jen veverky. Urbář z roku 1381 uvádí, že občan V. Voegeler z Mníšku u Liberce platil za pronájem pastviny ročně třiceti veverkami. Tato „veverčí daň“ byla dost rozšířená – pěkná zvířátka byla tehdy hledanou lahůdkou a dobrým vývozním zbožím, z Jizerských hor se odesílala do Míšně a Saska. Třeba obec Hejnice musela odevzdávat na frýdlantský zámek vždy ke sv. Michalu (29. září) šedesát šest veverek. Veverčí daň později zrušili. Albrecht z Valdštejna zrušil ve třicátých letech 17. století i práva tak zvaných „zaječích myslivců a sedláků“, kteří do té doby mohli – po zaplacení zaječí daně – volně lovit zajíce. Ještě r. 1604 bylo na frýdlantském panství evidováno 102 takových myslivců a 139 zaječích sedláků. Tím zaniklo i právo na jakýkoli způsob lovu pro poddaný lid. To ale neplatilo pro škodnou, ta se směla na frýdlantském panství lovit volně. Kůže z ní se musela odvádět a v zámecké kanceláři za ni vypláceli odměnu. Písař tato vydání řádně sepsal, a proto se vlastně i po staletích můžeme dozvědět, jaká zvěř byla donášena z jizerskohorských lesů na frýdlantský zámek.
Tak 14. května 1580 dostal libverdský lesník Wolkstein za pět mladých, z pelechu vybraných vlčat 30 grošů a 6 feniků. Roku 1628 byla odměna za uloveného vlka zvýšena: za dospělého platili 2 zlaté a 30 krejcarů. Vlci řádili v Jizerských horách dlouho, ještě r. 1692 se z frýdlantského zámku nařizuje, aby „vesničané pilně obhlíželi, kde vlci mají své brlohy, a mladé vlky pak kolem letnic, neb jak to jen bude možné, vybrali, a to za odměnu 30 grošů za kus.“ Nehody při vybírání lvíčat byly pak přičítány nešikovnosti sedláků. Neobyčejně hojní byli vlci na Frýdlantsku v zimě 1644. Tehdy brali běžně ovce a dokonce i z vesnic psy ze řetězů. V roce 1682 zapsal písař, že na Frýdlantě nechali vyčinit čtrnáct vlčin. Vlky v Jizerských horách nejčastěji chytali do jam – hlubokých otvorů vykopaných v zemi. Jejich zakládání nařídila vrchnost v r. 1674. Jámy byly překryty chrastím a na něj položena návnada. Šelma se probořila a bila na dně jámy snadno ubita. Nepropadávali se ale jen vlci. V jamách zůstávali i medvědi, padala do nich i srnčí a jelení zvěř a nezřídka i lidé. Roku 1685 spadl do jedné vlčí jámy, vykopané u Frýdlantu, občan Paul a městská rada mu vyplatila bolestné. To bylo již čtyři roky poté, kdy český sněm v Praze nařídil, aby v celém království byly do čtyř týdnů všechny vlčí jámy „pro jejich velkou nebezpečnost“ zasypány. Přesto frýdlantská instrukce z roku 1699 přímo nařizuje dvornímu myslivci, aby udržoval vlčí jámy v dobrém stavu. Kolem roku 1750 se bála procesí poutníků podstoupit dlouhou cestu Jizerskými horami po tak zvané „Nové poutní cestě“ Malým Štolpichem z Ruprechtic do Hejnic, protože „v lesích domují krvežízniví vlci a strašní kanci“. Ve vlčí jámě skončil i poslední vlk Jizerských hor: 6. června 1766 do ní padla v dolním fojteckém revíru mladá vlčice. Toulavý vlk byl chycen u Nové louky 1810, pozorován, ale neuloven, ještě r. 1817 a na slezské straně Jizerských hor skolili posledního vlka prý až roku 1842.
Kdy byl uloven poslední jizerskohorský rys, divoká kočka a bobr, nevíme. Ale žili zde, protože frýdlantský zámecký ceník z roku 1628 zvyšuje poplatek za přinesenou kůži rysa na tři zlaté a třicet krejcarů (tedy právě tolik, jako za kůži medvěda), za bobra propláceli jeden zlatý deset krejcarů a za divokou kočku třicet pět krejcarů. Vzhledem k nevelké odměně nešlo asi o pravou kočku divokou, ale jen asi o zdivočelé domácí kočky. Za rysa, kterého ulovil 2. prosince 1600 poddaný Neumann, dostal z frýdlantského úřadu kopu grošů – počítalo se tehdy ještě po starodávnu.
Minul i čas jizerskohorských medvědů. 25. května 1607 vyplatili hejnickému lesnímu Augstenovi kopu grošů za střeleného medvěda, o čtyři roky později ulovil stejný lovec medvědici s mládětem. Neodvolatelně posledního medvěda Jizerských hor (v sousedním Ještědském pohoří zahynul poslední kus již 16. května 1679) střelil v dubnu 1741 liberecký nadlesní. Správce o tom uvědomil majitele panství, který tehdy dlel v Praze, dopisem, který předkládám jako památku na posledního vládce jizerských lesů: „Jeho hraběcí Excelenci nejponíženější hlášení: liberecký nadlesní před osmi dny vystopoval opětovně silného medvěda ve fojteckém revíru a také jej tento pátek bez dalšího neštěstí složil. Velikostí je podoben loňskému kusu a tlapy z něj co nejponíženěji zasílám, kůži pak jsem ale předal kožešníkovi ke zpracování. Pokud tato má být vyčiněna jako v předchozím případě, očekávám Vaše nejmilostivější rozkazy. Zámek Liberec 23. dubna 1741, Melichar Lorenz.“
Hraběcí odpověď správci panství na sebe nenechala dlouho čekat: „Tlapy jsme v pořádku obdrželi. Kůže nechť je řádně zpracována a podobně vyčiněna jako ona v předchozím roce. Na všem si nechte dobře záležeti. V Praze 30. dubna 1741, Filip hrabě Gallas.“
Odedávna se lovilo i v nejvyšších polohách Jizerských hor – roku 1611 zaplatilo panství raspenavským tesařům 54 grošů za postavení lovecké chaty na hoře Jizeře. Pro poddané byl panský lov těžkým břemenem: nařizovalo se jim totiž, že musejí být k dispozici jako honci, hlídači, psovodi a poslové a svěřenou práci měli „osobně a svědomitě vykonávat“ a neposílat za sebe osoby slabé nebo jinochy. Kdo pak nechal „vědomě či z nedbalosti“ proklouznout při nahánění vystopovanou zvěř, byl citelně potrestán: „za uprchlého vlka nechť přinese na zámecký úřad bečku soli, za lišku měřici ovsa, za zajíce pak dvě čtvrtky ovsa“. Povinnost takto sloužit při lovech se vztahovala nikoli na jednotlivé osoby, ale na grunty, které musely stavět předepsaný počet lidí. Z této povinnosti bylo vyjmuto jen šest obcí frýdlantského panství, mezi nimi Mníšek a Oldřichov v Hájích. Za to musely tyto obce platit „lovčí peníz“. Tak v zimě 1603 – 4 platil každý sedlák v Mníšku šest stříbrňáků za vyvázání z povinnosti sloužit při honech.
Teprve od roku 1848 připadlo právu myslivosti jednotlivým obcím a ty je buď provozovaly samy, nebo – častěji – pronajímaly v dražbě honitbu bohatým městským zájemcům z Liberce či přímo majiteli panství.
Některé druhy zvěře se v Jizerských horách po staletí chovaly v oborách. Zvěř tak byla pod dohledem, poměrně bezpečná proti pytlákům, nepřebíhala do sousedních panství či dokonce za zemské hranice, netropila škody na polích a mohla být hospodárně přikrmována. Nejstarší známá obora byla z roku 1631 za obcí Luh na hoře Chlumu, kde chovali dvacet jelenů. Začátkem 18. století se začala chovat v oborách i černá zvěř. Do té doby žila divoká prasata volně v lesích jako původní zvěř a působila velké škody rytím v polích. V roce 1635 byla ještě považována za škodnou a frýdlantská kancelář proplácela za ulovené prase jeden zlatý čtyřicet pět krejcarů. Kolem roku 1700 byla zřízena dvousethektarová obora v Poustce a ve Větrově a v roce 1704 další za Hajništěm. Byly to nížinné obory a vedle divokých prasat tam žili i daňkové, dovezení z obory u Mnichova Hradiště. Velká třísethektarová obora s černou zvěří, daňky, srnci, ale i s nevhodně chovaným severoamerickým jelenem wapiti byla v letech 1848—1906 u Heřmanic a Dětřichova, západně od Frýdlantu. V blízkosti Liberce, v Ruprechticích, byla v letech 1760—1780 obora, rovněž s černou zvěří.
Ve vlastních Jizerských horách zřídili frýdlantští Clam-Gallasové oboru až v letech 1848—1852. Zaujímala na padesáti pěti čtverečních kilometrech celé západní Jizerské hory na východ od Oldřichovského sedla. Původně měla sahat i západně od sedla, ale tomu zabránila plánovaná stavba železnice z Liberce do Frýdlantu (otevřena 1875). Oborní plot byl 42 Km dlouhý a procházel horami z Oldřichovského sedla do údolí Jeřice, k Fojtce na Dračí kámen, přes Kateřinky, Rudolfov a Bedřichov se táhl k Blatnému potoku a úbočím Holubníku stoupal na Ptačí kupy. Údolím Malého Štolpichu dosáhl Ferdinandova a severními svahy Poledníku přišel zpět do Oldřichovského sedla. V Bílé bučině pod Holubníkem byl do oborního plotu umístěn tzv. „jelení skok“: vysoký kamenný násep či val, který z vnějšku pozvolně stoupal k plotu a směrem do obory byl kolmý. Do obory mohli jeleni vskočit, ven již nikoli. Kdo horami pozorně prochází, často ještě dnes na starý oborní plot narazí: není snadné minout některý z jedenácti tisíc sto osmdesáti mohutných žulových sloupů. Dřevěný plot, který vyplňoval pole mezi sloupy, zmizel a s ním ze světa sešlo i 64 velkých a 51 malých vrat a vrátek, kterými se do obory vcházelo. Celou tu ohromnou stavbu měl hrabě provedenou za pouhé čtyři a půl měsíce a stála ho zcela (zcela přesně) 21 461 zlatých a 45 krejcarů. Obora byla sice velká, ale nevýhody měla také. Jednak zvěř, která nemohla vycházet na pastvu do luk, škodila v lesích. Na to doplatily známé fojtecké tisy, které zvěř – jedovatý tis jí neškodí – z velké části okousala a zničila. Ani značná rozloha obory nezabránila tomu, aby jelení zvěř, oddělená horním plotem od svých svobodnějších druhů, nedegenerovala. Hrabě, který ve své oboře střílel slabší jeleny než ve svých neoplocených revírech, nechal proto v letech 1910 – 1911 oboru ještě rozšířit i na další polesí, takže prakticky zaujímala celý západ, sever a střed Jizerských hor. Tehdy byl vystavěn i krásný lovecký zámeček na Smědavě proti Smědavské chatě; zbytečnou neopatrností však shořel v listopadu 1969, když do starého krbového odtahu s vestavěným trámem byla vyvedena kamna.
Při založení velké obory v roce 1848 v ní žili necelé dvě stovky jelenů, v roce 1914 jich již pět set. Byli do ní vpouštěni i daňci z heřmanické obory a ti přetrvali v západní části jizerských lesů dodnes. Z exotických, či lépe řečeno u nás nepůvodních zvířat najdeme dnes v Jizerských horách i muflony. Vídávám nevelké stádečko vedené mufloním beranem ve světlých lesích kolem Fojtky. Malá mufloní obora je v současné době nad bývalou ludvíkovskou hájovnou. Ve skalách kolem Divé Maří pobíhali před čtyřiceti lety dva kamzíci: lidé tehdy vypustili ty děti volných horských srázů do ponurých lesnatých skalin Jizerských hor a ještě se divili, proč za několik roků nepobíhají kolem Smědavy desítky kamzíků. Jelena wapiti a křížence, které v Jizerských horách zplodil se zdejšími laněmi, nechal vystřílet již hrabě Clam-Gallas. Památka nezůstala ani po východoasijském jelenu sikovi, kterého v Jizerských horách chovali koncem 19. století. Zajímavý je osud černé zvěře – od 18. století byla chována v nevelkém počtu v menších oborách. Z nich byla převezena do velké obory a rozmnožila se až na několik set kusů, kterým se ve starých bukových lesích na severních svazích Jizerských hor dobře dařilo. Na zimu jich vždycky hodně postříleli, zůstalo jich jen 50 – 60 kusů, a maso bylo prodáváno většinou frýdlantským řezníkům. Divoká prasata dělala totiž po lesích škodu, jelenům užírala u krmelců potravu a jejich přikrmování bylo nákladné. Oddělili pro ně proto uvnitř obory ještě stohektarovou část, kde si černí rytíři hospodařili na svém a po svém. Smrtelnou ránu jim zasadila první světová válka: kukuřici na přikrmování spotřebovali v těžkých dobách lidé, kteří nepohrdli navíc ani divokým vepřovým masem. Po válce se černá zvěř již v Jizerských horách a lesích nevzpamatovala, poslední dvě vyhublá divoká prasata byla zastřelena v raspenavském revíru v zimě 1923 či 1924. Znovu se objevila, tiše a nenápadně, až na konci další války, v roce 1945. Tehdy se divoká prasata rozutekla z válkou zničené obory u Zhořelce a i bez obor a přikrmování se za čtvrt století rozmnožila tak, že jich zde dnes žijí – tajně a lidmi nikdy nevídány – stovky. Toulají se za nocí i daleko do obydleného kraje. Před několika lety jsem viděl stopu divokého prasete v prvním prosincovém sněhu u Černous ve frýdlantském výběžku. Zvíře přicházelo z Polska, přešlo ledovou řeku a v bílém poprašku směřovala jeho stopa vytrvale na jih k Jizerským horám. Sledoval jsem ji mnoho kilometrů a bylo vidět, že mohutné zvíře procházelo v noci jen pár desítek metrů od vesnic a domů.
Medvěda, vlka, rysa, divokou kočku už tedy v Jizerských horách neuvidíme. Zažil jsem však z vyprávění jednu příhodu a vzpomněl si na ni při předchozím vyprávění o stopách. V září roku 1966 kamarád značil hranice přírodní rezervace pod horou Jizerou. Mezi hustými smrky se otvíraly nevelké černé tůně pevného bahna. V tmavé půdě pak byla čerstvě otisknuta zvláštní stopa: spárky nevídaného, nebeského jelena. Měřily čtrnáct centimetrů, a kdyby to nebylo tak vysoko v horách, myslel by: kráva. Vlastně si to tehdy také myslel, nemohlo ho nic jiného napadnout. Stopy byly patrné i v lese, zvíře bylo asi velmi těžké. Chvíli stopy kamarád sledoval, vedly neochvějně k jihozápadu. Podivná kráva, která sama kráčí lesy! Měl tehdy vytrvat na stopě, byl by možná viděl zvíře, které v jizerských lesích muselo vypadat jako přízrak z jiných světů. Tři dny potom dostal dopis od fojteckého polesného. Ať prý mu věřím nebo ne, před několika hodinami viděl v lese u Fojtky mohutného losa. Protože fojtecký polesný byl jedním z mála lesníků, který se zajímal i o zvěř a vyznal se v ní, věřil jsem tomu. Mrzelo mého kamaráda, že viděl jenom několik hodin staré losí stopy.
Poslední český los byl zabit roku 1570 u Děčína. Největší jelenovité zvíře světa, které dorůstá až 230 cm výšky, zmizelo z lesů střední Evropy a po staletí žilo jenom v tajgách vysokého severu. V roce 1949 začali losy chovat ve velké oboře severozápadně od Varšavy. Pět losů se v ní rozmnožilo tak, že již za sedm let mohli být vypuštěni i do volné přírody. Z Polska se pak začali vydávat na dlouhé cesty a někteří směřovali i k jihozápadu do Čech, kde jejich předkové kdysi žili. První los tak přišel po staletích do Čech již roku 1957. Téměř rok prožil v Krušných horách, než ho v září příštího roku zastřelil z neznalosti hloupý lovec. „Kamarádův“ jizerský kus byl již šestým losem, který se od té doby zatoulal znovu do Čech. Později jsem se dozvěděl, že prošel celými Čechami, měsíc žil na Šumavě a 1. listopadu, šest týdnů poté, co jeho stopy spatřil pod horou Jizerou, přeskočil hraniční překážky a zmizel v Bavorsku. Od té doby byli losi v Jizerských horách pozorováni ještě několikrát.
K lovné zvěři patří i zvěř pernatá. V jizerskohorských lesích žily všechny tři druhy našich lesních kurů: tetřev, tetřívek i jeřábek. Nejvzácnější z nich byl poslední; od roku 1898 nejsou konkrétní zprávy o jeho zástřelu. Tetřívek žije ještě dost hojně na rašeliništích a v okolních lesích, ale pokud se tetřevů týká, pryč jsou již doby, kdy se za jediný rok (např. 1918) střelilo 18 kusů. Dnes je odstřel tetřevích kohoutů zakázán a jejich počet se v Jizerských horách počítá jen na desítky. Těchto lesních kurů se také před devadesáti lety týkal jeden z prvních zápisů v rukopisné Pamětní knize Státních lesů, kterou od roku 1930 vedli po zestátnění hraběcích lesů v lesovně na Nové louce. Pan přednosta Tesař v ní úhledně píše: „Tetřev a tetřívek jest zastoupen poměrně málo a jest nezbytně nutným snížiti odstřel a pracovati všemi prostředky ku rozšíření.“
V předhůří na Frýdlantsku se chovali bažanti. Malá bažantnice byla i v Pertolticích, známější frýdlantská bažantnice byla od roku 1741 v Krásném Lese. Rozšířena byla roku 1875. Volně se bažanti chovali na panství již v první polovině 17. století. Výsledky nebyly asi nijak skvělé: Albrecht z Valdštejna prý záviděl svému švagrovi Trčkovi, že na jeho pozemcích žijí bažanti mnohem „tučnější“ než na Frýdlantsku, a podezíral proto lesní personál a pytláky, že jej i jeho zámeckou kuchyni o nejlepší kusy okrádají. Nechal se proto poptávat až u pražských obchodníků se zvěřinou, nedostávají-li tajně k prodeji bažanty z frýdlantského panství. Na oznámení pytláků vypsal odměnu 300 zlatých a pro zloděje nechal prý již předem přichystat oprátku. Potud nejstarší zpráva o této cizokrajné pernaté zvěři pod Jizerskými horami.
Z mnoha celoročních přehledů o množství ulovené zvěře, které se dochovaly v archivech frýdlantského zámku, vyberu jen několik: do zámecké kuchyně bylo v roce 1700 dodáno 9 jelenů, 5 srnců, 4 divoká prasata, 72 zajíců, 30 divokých kachen, 79 koroptví, 6 tetřevů, 8 tetřívků, 4 sluky, 422 drozdů (ti byli ještě tehdy lovnou pernatou zvěří), 3 mandelíci. Kromě toho byli v tomto roce uloveni v panských frýdlantských lesích ještě 2 medvědi, 39 rysů, 5 orlů (skalních?), 4 orli říční, 25 orlů křiklavých, 17 jestřábů, 48 krahujců, 22 sovy, 172 straky, 165 vran a jeden krkavec.
Díky svědomité ochraně a cílevědomému chování užitkové zvěře pomalu v Jizerských horách přibývalo a dravé zvěře ubývalo. Některé revíry pak byly jeleny i přezvěřeny a dodnes zde jeleni žijí v množství, v jakém by je nedotčená a lidmi na úkor jiných zvířat neřízená příroda neuživila.
Roku 1881 bylo na frýdlantském panství, tedy nejen v Jizerských horách, ale i v jejich podhůří, střeleno toto úctyhodné množství zvěře ) v závorce uvádím roční odstřel zvěře z roku 1955 z bývalého frýdlantského okresu, který se zhruba kryl s dřívějším panstvím): 46 jelenů (90), 41 daňků (15), 49 srnců (180), 30 divokých prasat (60), 1165 zajíců (270), 81lišek, 10 kun, 49 tchořů, 147 lasic, 25 vyder, 241 veverek, 447 bažantů, 1275 koroptví, 6 tetřevů (2), 21 tetřívků (1), 3 sluky, 131 jestřábů, 146 krahujců, 1742 vran, 191 strak a jedna volavka. V roce 1971 žilo v celé tzv. „jelení oblasti Jizerské hory“ 416 jelenů, z nichž 134 bylo střeleno či uhynulo.
Vyprávění o jizerskohorské zvěři, lovcích a myslivcích skončím citací části staré frýdlantské listiny. Je to první „instrukce“ pro vrchního čili dvorního myslivce, který byl na panství v roce 1699 ustanoven nejvyšším pánem nad lesy a zvěří. Do té doby spravoval tyto záležitosti hejtman. Listina je totožná s instrukcí pro lesmistra z roku 1741, který ve své funkci nahradil dvorního myslivce. Zdá se, že nebylo snadné dostát tehdy všem povinnostem:
„Za prvé a především má lesmistr ve všem konání a předsevzetí, co se jeho služby týče, čestně, upřímně, pilně, obezřele a poddajně proukazovati a zdržeti se houfně se zahnízdivšího pijáctví, aby tím vrchnostenský užitek nejlépe podporoval.
Zvláště má on ve střelbě, honbě, štvaní a čižbě veškeré velké a malé zvěře a divokého ptactva dobře býti zaučený, takže kdykoli to vyžádá úřední rozkaz a potřeba panské kuchyně, on žádaný počet takové zvěře a ptactva v určeném čase s jemu podřízenými střelci a myslivci přinese a odvede.
Má se také ve všech a každém revíru a polním honbišti a stejně v horách obeznámiti, , aby když vrchnost něco ze zvěře a ptactva bude požadovati, dlouho kvůli tomu v horách nechodil a nehonil, což by vyžádalo zbytečné roboty.
On pak také častým projížděním po horách, lesích a mýtech za příčinou vysoké a nízké zvěře, na lapácích, rybnících a potocích a na hranicích pozorně dohlížet bude, zda se s něčím nepohnulo, a zvláště nechť dohlédne na pytláky, dřevorubce, myslivce a lesní, také na cesty, aby nebyly dělány nové, aby staré byly opraveny a udržovány. Dále na průseky, aby se nerozšiřovaly, a na výrobce šindele, uhlíře a popeláře nechť dohlédne a zločince našemu úřadu ku patřičnému potrestání oznámí a nezamlčí, aniž by chtěl s nimi držeti....
Jest povinen dobře sledovati a pilně se vyptávati, aby zvěděl, kdy že sousedé, zvláště šlechtici, kteří s panstvími Frýdlant a Liberec sousedí, chtějí pořádati hon a pak si má pospíšiti a s našimi honbami je předejíti, aby nám ani zvěř ani jiné věci odňati nemohli.
Aby se nestal podezřelým, že partykuje s některým z nich, pak nemá se žádným sousedem, zvláště ne se zmíněnými šlechtici do žádných spolků ani dorozumívání se pouštěti, ani jim tajné honby u našich revírů dovoliti, nýbrž ve všem, co v tomto případě ku naší škodě tajně by se díti mělo, nechť je nejdříve varuje, pak sítě a psy odebere a nechá je odvésti na náš úřad.
Když z našich panství někteří cizí pytláci zvěře a ryb, zloději dříví, sběrači hrabanky a podobní darebáci budou dopadeni, budou po odebrání kradených věcí a postřílení jejich psů pochytáni a ku potrestání našemu úřadu dodáni.
Při lovech má pak on střelce i myslivce, stejně i povolaný lid co nejpilněji přidržovati k honbě, a nesmí na žádný způsob dovoliti, aby sedláci posílali malé chlapce nebo ženské, nýbrž silné osoby, které sítě a velké kusy zvěře dobře dovedou říditi. Kteří ale mezi těmito lidmi schválně vlka, rysa neb zajíce nechá proběhnouti neb jej dokonce pustí, má tohoto u našeho úřadu udati k potrestání...
Má také každého čtvrt roku podati relaci, v jakém stavu se zvěř a myslivost na obou panstvích nalézá a kolik různé zvěře a spratků došlo.
Honby a čižby se mají ne v zakázaný, ale v pravý čas se díti a poněvadž ani vysoká ani černá zvěř nemá jisté stanoviště a je při nepořádné honbě daleko k hranicím, má lesmistr tuto sám se svými střelci odstříleti a také všechnu vlky poškozenou zvěř má si dáti předložiti, aby mohla pro užitek důchodu býti předvedena.
Neméně má dbáti na to, aby psi dobře při těle a ošetřováni byli a jakmile fena hárá, má mu to držitel psa oznámiti, aby k ní hodícího se psa poslal. Lovecké psy, kteří jsou ve mlýnech a jinde drženi, má vésti v opatrnosti, staré a neduživé psy, kteří se k honbě nehodí, má postříleti nebo dáti pohodnému a za ně jiné schopné psy sehnati.
Také nemá dovoliti poddaným své psy do polí nebo lesa bráti a tyto psy má při dopadení ihned odstřeliti a majitele psa u úřadu ohlásiti, protože sedláci mají míti psy buď na řetězu u domu, nebo jim půl nohy nechat utíti, aby nemohli do polí utíkati a škodu na zvěři způsobiti.
Když jemu a ostatním střelcům a lesním bude označeno naším úřadem datum kolem svatého Jiří a svatého Havla ku konání dřevního trhu, má on z našeho trhu značkovačku vyzvednouti. Není mu pak dovoleno, jak dříve se dálo, při takových trzích s jídlem, popíjením a tancem celou noc probdíti. Při těchto dřevních trzích má on se všemi se včas dostaviti a při značení na kmenu a pařezu býti přítomen.
Má se také při těchto trzích vyptati, aby dříví nebylo prodáno takovým lidem, kteří vedou rozhazovačný život a kteří lidi o jejich věci připravují. Takovým nemá dříví na dluh dáti. Zvláště pak má on pilně během trhu hleděti na střelce a lesní, aby tito při označování dříví věrně se zachovali a s kupci žádné pletichy neměli, aby místo jednoho více kmenů neoznačili a jeden nechali napsat a podobné podvody ku škodě vrchnosti prováděti nenechali. Mimo tyto dva trhy na dříví nemá nikomu nějaký strom vyznačiti.
Pro sebe nemá pak žádné dříví prodávati, ani pletichy dělati, nýbrž, poněvadž má přidělený byt, má vystačiti se dřevem, které mu vrchnost pro potřebu jeho bytu určila.
Pokud se myslivosti týká, má nechat včas nabíjeti lizy na místech, kde se zvěř nejčastěji zdržuje, takže tam ji nejjistěji může udržeti. Má sledovati krmení černé zvěře a často si prohlédnouti, zda určené krmivo se skutečně zvěři předkládá. Zvláště má on myslivce, střelce a lesní a jim svěřené lesy pilně přezkušovati, zda ten či onen s vrchnostenským dřívím i zvěří nešetrně nezachází, dohled a výslech prováděti a nález ku potrestání úřadu oznámiti, aniž smí tresty bez vědomí úřadu našeho sám diktovati.
Ačkoli veškeré rybářství jak v tocích, tak rybnících je svěřeno purkrabímu a jeho zaměstnancům, přece má on, který beztoho lesa a pole často projíždí, dohlédnouti, aby v rybných vodách pstruzi a jiné druhy ryb nebyli nevěrnými lidmi odcizováni neb jiné škody stažením vody hlídači rybníků k vrchnostenské škodě nebyly prováděny. Také má tentýž se střelci a myslivci kolem rybníků a vod všechny volavky a jiné škodlivé dravce pilně odstřelovati a vypleňovati, poněvadž na rybách, ptactvu a zvěři nemalé škody činí. Má se také poohlédnouti a uvážiti, kde na našich panstvích byly by vhodné polohy pro založení obor, kam by se živá dodaná zvěř zavřela a opatrovala. Jest nejen povinen poslouchati všechna naše nařízení i našeho úřadu, ale také bez našeho vědomí nic podnikati nesmí, nýbrž ve všem našimi rozkazy a míněním úřadu říditi se musí.“
A protože se hraběti Gallasovi zdálo, že to je pro jeho vrchního myslivce a lesmistra ještě málo, končí listina z roku 1699 posledním bodem:
„A poněvadž on ve své službě nebude mít vždycky řízení, jest povinen nechati se upotřebiti u našeho hospodářství a kalikrát bude naším hejtmanem při určení místa na hospodářství poslán, říditi mlácení na zkoušku, uložení obilí, setí, sušení sena a otavy, stříhání ovcí a všechny ostatní případnosti, nechá se k nim ochotně použíti, proti nim nebude se nijak vzpírati, nýbrž vše provedené a při tom se bude co nejlépe o náš užitek, také ve všem se podle našeho vrchního hejtmana říditi bude, jemu povinnou poddajnost prokáže, bez jeho vědomí nic nepodnikne, nýbrž o všem se s ním domluví, každý týden aspoň párkrát přijde do úřadu a ohlásí, co zařídil, a v sumě to nejlepší sledovati má, co k našemu užitku, odvrácení škod a dobrému dorozumění slouží. Poněvadž pak vše, co náš nový vrchní myslivec má dělati, nedá se vlastně v této instrukci zachytiti, bude on v ostatním se starati o vše, co k užitku vrchnosti a odvrácení škod dovede ještě vymysleti a o takovém pak bude nejlépe hleděti s naším hejtmanem se domluviti a podle jeho mínění se pak říditi a bez jeho vědomí a vůle nic podnikati jest povinen, jak věrnému a pilnému dvornímu myslivci přísluší a náleží.
A kdyby tato služba budoucně milostivé vrchnosti nadále nějak se nelíbila, tak jako on bez udání lhůty mají volně vyhrazenou výpověď. Naproti tomu my za takové věrně konané služby a námahu přislibujeme novému myslivci a střelci ku jeho stálému platu a deputátu z našeho frýdlantského důchodu následující příjem věnovati a nařizujeme: že na hotových penězích čtvrtletně může vyzvednouti celkem ročně 100 zlatých a na deputátu piva týdně jeden džber, žita ročně 7 strychů a 2 čtvrtě, ječmene ročně jeden strych, másla ročně 50 liber, sýra ročně 50 liber, soli 2 čtvrtě, dřeva 40 sáhů a na jednoho koně krmivo a kování s volným bytem. Ku větší pravosti dali jsme toto přijetí a instrukce, která na svatého Havla tohoto 1699 tého roku má míti počátek, vyhotoviti a naším vlastnoručním podpisem a hraběcí pečetí stvrditi. W. J. Hrabě Gallas v. r.“
Nejstarší jizerskohorský dvorní myslivec pak vzal všechny povinnosti, které hrabě vyjmenoval, i s těmi, které vyjmenovat nestačil, na svá bedra, omočil brk a téhož roku 1699 jednou jedinou větou potvrdil: „Poněvadž jsem potom v instrukci mě předané všechny body přehlédl a je podle své nejlepší schopnosti chci plniti, nebude se mi dostávati vůle, což také můj vlastnoruční podpis stvrzuje. Václav Leopold Kopp.“