Host do domu (1941)
Host do domu, bůh do domu, povídá lidová moudrost. Ale bylo by moc zajímavé vypátrat, v kterém dávném století tohle pořekadlo vzniklo. Jistě hodně dávno, tehdy, když od jednoho domu ke druhému se muselo cestovat dlouhé hodiny, hostů bylo málo, cestou se unavili, a kdy tedy bylo nutno naznačit tímto příslovím, že host musí být příjemně uvítán a pohoštěn, nejdříve chlebem a solí, jak velela staročeské pohostinnost, a potom vším nejlepším, co dům dal.
Byly to však i jiné doby a jiné časy. Jsou sice lidé velmi roztomilí, že opravdu toužíme, aby zase přišli, ale je tu ještě jiná odrůda, kterou poznáváme zpravidla, až když je pozdě, a ta jistě zase dala vznik tomu druhému přísloví, že každá ryba a každý host třetí den nevoní.
A ti dovedou leccos. Předně naprosto nechápou, že každý má čekat s návštěvou, až je pozván. Je náramně lichotivé, když se k vám nahrne takový návštěvník, ať je kteréhokoli rodu a hned vám vysvětlí: Víte, já neměl co dělat a protože jsem šel náhodou okolo, vzpomněl jsem si, že bych vás mohl navštívit. A vůbec si neřekne, že vy byste po té návštěvě nemuseli vůbec zatoužit, že třeba nemáte čas, a sedí, a sedí tak dlouho, dokud se mu chce a snad i řekne: Nezdržuji vás, že je tam venku tak ošklivě, co bych tam dělal a sedí a sedí, až konečně se snad musíte i omluvit a neodbytnou návštěvu vyprovodit.
Ještě roztomilejší jsou lidé, kteří, když je náhodou opravdu pozvete na čaj na příklad, hned přivedou jednoho nebo dva kamarády, aniž se vás ptají. Jistě proti tomu nic nemáte, že vedu známé, že? U vás je tak veselo a takové pohoštění, že jsem je pozval, aby šli sebou. Nehněváte se? Nu, skřípněte třeba zuby, ale musíte se tvářit líbezně.
Příjemné jsou také návštěvy, které při jídle hovoří o všech možných nemocích, nebo o tom, jak tam a tam to jídlo nestálo za nic, jak tam neumějí podávat, jaké skoupé porce dávají na talíře a vám už jde po těle mráz při pomyšlení, co o vás se bude zítra kde mluvit.
Ale jsou i hostitelé velmi příjemní. Musíme si ovšem dříve uvědomit, že hostitelem je vlastně každý, kdo návštěvu přijímá, i když jí ničeho nenabízí. A tu je teprve ohromný rozdíl. Takový hostitel někde na úřadě, ó, to je někdy hrozně příjemná osobnost. Nejen že sotva zabručí na vaše uctivé zaklepání, nejen že nevstane, když vstoupíte a hlavy nezdvihne, aby poděkoval, zapomene dokonce, že u jeho stolu je připravena erárem židle, aby ji návštěvníkům nabídl. Sedí, sedí, s vysoka s vámi mluví, ale vás nepobídne, abyste si sedl.
Ovšem je třeba také někdy uvážit, že jsou v takových návštěvách chvilky, kdy je třeba božské trpělivosti k lidem, kteří neumějí odejít. To je trapná věc vůbec v životě. Někdo neumí odejít proto, že se neumí rozloučit. Mlčí třeba hodinu, ale když už stojí ve dveřích, najednou má plno řečí, a ještě to vám musí říci, a ještě na to si vzpomněl a protože už je v kabátě, neví, že vy se v předsíni chvějete zimou a když to zpozoruje, klidně to konstatuje a mluví dál.
Běda, kdybyste si takového hosta pozvali k večeři. Až byste už ospalostí padali, jemu bude nejlíp, bude nejvíce hovořit a říkat: ale nemusíme spěchat, když se tak dobře bavíme, že ne? A nevidí, že se baví dobře jen on sám, nevidí pokradmých pohledů na hodiny, povzdechů, tajného zívání. Takoví příjemní hosté také dovedou přijít k večeři o hodinu později, protože náhodou před vaším domem někoho potkali.
A nejpolitováníhodnější jsou lidé, kteří musí přijmout v krátké době mnoho návštěv a přijde k nim několik lidí, kteří nedovedou krátce vyřídit, proč přišli, ale stále a stále se opakují a kdybyste je za ruku dovedli ke dveřím, ještě tam se zastaví a znovu tam vám budou vyprávět tutéž věc.
A tak není divu, když najdeme ve dveřích některých čekáren tabulku s velmi významným nápisem: Čas jsou peníze! Ale zkušenost učí, že právě ti, kterým je ten nápis určen, zpravidla jej nepochopí, protože jsou to blažení, sobečtí nevědomci, kteří si dovedou vždycky namluvit, jak jsou každému ohromně vítáni. A zpravidla také nikdy nepochopí, proč nebyli pozváni podruhé, když přece prvně na té návštěvě se jim to tak ohromně líbilo.