Vrchol Jizery býval srdcem Jizerských hor. V horském pralese stály nejpodivnější staré smrky z celých Jizerek, pokroucené, dvojité, harfové, s větvemi, které vyrůstaly z mohutných boulí a byly silné jako chlapské ruce a dosahovaly až na zem. Důvěrně jsme znali a obdivovali nejkrásnější z těch velikánů, byly sice už č ástečne zlomené, ale stále majestátní vládcové Jizery. Nad pralesem se zvedá nad stromy mohutná vrcholová skála s výhledem na všechny strany. Prales býval rájem fotografu, námrazy, inverze, západy a východy slunce a staré stromy tvořily často malebné kulisy těchto nálad.

     Jizera měla všechny náležitosti královny Jizerských hor, i když není nejvyšší. Suťová pole, kosodřevinu na vedlejší vrcholové skále, krásný rozhled, který donedávna chyběl nejvyššímu Smrku, kde musel být doplněn novou rozhlednou. Skal je tam asi sedm a dodávají vrcholu určitou divokost a horský charakter. A už zmiňovaný prales. Býval tak hustý, že umožňoval výhled na Krkonoše pouze z jednoho místa, nad Hřebínkem, kde je rovněž několik skal. Průhled na vzdálené hory mě naplňoval touhou po dálkách a zánik toho osamělého místa mě citelně bolel.

     Několikrát jsme při říji nocovali na vrcholové skále, abychom naslouchali troubení jelenů, ale větrná skála není ideálním místem pro náslech, protože o málokteré podzimní noci bývalo bezvětří, a šumění starého pralesa překrývalo vzdálené troubení králů lesa. Přesto patří zážitky hvězdnatých nocí a příchod nového dne, který jsme vždy toužebně očekávali, k nejhezčím vzpomínkám na vrchol Jizery.

     Ještě na počátku šedesátých let, poté co z vrcholu zmizela vojenská hlídka střežící vzdušný prostor, ostnatý drát zamezující přístup na vrchol zrezivěl a les se vrátil ke svému panenskému tichu, bylo možno na posledním sněhu pod starými stromy vidět trus tetřeva hlušce, který tam měl svoje tokaniště. Později, po zániku pralesa, tam tokali pouze tetřívci mezi nízkými smrčky na holinách.

     Jizera bývala i nejmilejším místem (odmyslím-li Zvon) přítele Wolfganga Ginzela, horolezce a výborného fotografa, se kterým jsme vytvořili podstatnou část fotografií do knihy Jizerské ticho. Po jeho náhlém nečekaném odchodu dne 14. února 2004 zůstala citelná mezera v řadách našich přátel a milovníků Jizerských hor. Budiž čest jeho památce.

Článek je převzatý z časopisu Krkonoše a Jizerské hory Siegfried Weiss