Nahlédneme-li do lákavých katalogů a nejrůznějších nabídek cestovního ruchu hýřících barvami a úsměvy spokojených lyžařů, jako na kolovrátku se v nich opakuje slogan:
Jizerské hory = ráj běžkařů!

     V průběhu posledních dvou desetiletí zde vznikl rozlehlý lyžařský areál – Jizerská lyžarská magistrála. Svými 115 km upravovaných bežeckých tratí patří nejen k nejkrásnějším, ale i k nejnavštěvovanějším běžeckým areálům v České republice.

Poprvé v Čechách

     Toto prvenství je vyústěním několika vlivů. Jednak geomorfologický charakter Jizerských hor – náhorní plošina ve výšce kolem 1 000 m nad mořem – je pro běh na lyžích skutečně ideální, až jedinečný. Vedle nenáročných terénů zde hraje roli dostatek sněhových srážek a výborné klimatické podmínky. S masivním zájmem o lyžování a vůbec o pobyt v horském prostředí se začaly rozvíjet od konce 70. let v jizerskohorských lyžařských strřediscích nejrůznější služby a servis. To se dotklo nejen infrastruktury podhorských obcí, kde byly posilovány ubytovací a restaurační kapacity, vznikala nová parkovište, rozšiřovala se dopravní obslužnost, ale i samotných hor. Sít lyžařských tras se mohla větvit především díky novým panelovým a asfaltovým cestám, vytvořeným v 80. letech pro lesnický provoz provádějící plošnou těžbu porostů, stižených rozsáhlou kůrovcovou kalamitou.

     K popularizaci zimních Jizerských hor, coby ideálních terénu pro běh na lyžích, zásadní měrou přispěl závod Jizerská 50. Od roku 1968 dálkový běh postupně nabobtnal do masové účasti tisíců (až 10 000) závodníků všech věkových kategorií. Právě jeho pořadatelé z liberecké TJ Lokomotiva chtěli umožnit úcastníkům běhu trénink nejen ve dnech příprav před samotným závodem, ale i v průběhu celé zimní sezony. Tento nápad si získal velkou podporu a od roku 1984 se začaly v Jizerských horách, jako poprvé v Čechách, strojově upravovat lyžařské stopy pro širokou veřejnost. Zpočátku se využívalo jednoduchých, často vlastnoručně vyrobených zařízení – řezáku stop, tažených snežnými skútry, později jezdila rolba. Udržování kilometru tratí se ovšem neobešlo bez mnoha brigádnických hodin; na úsecích podmáčených cest byly zřizovány dřevěné mostky z kulatin, pokládaly se geotextílie, jinde se musela bez mechanizace zesilovat vrstva sněhu…

     Zájem lyžařů o Jizerskou lyžarskou magistrálu v průběhu let již jen rostl.

Vše stojí na penězích

     Na tradici pořadatelů Jizerské 50 navázala od února 2000 tzv. Jizerská, obecně prospešná společnost, založená Obcí Bedřichov. Hlavním důvodem a účelem vzniku této neziskové organizace bylo právě zkvalitnění celoroční úpravy tras a tím umožnění dalšího rozvoje a zlepšení podmínek pro turistický ruch v Jizerských horách. Ředitelkou společnosti se od loňského 1. září stala Ing. Blanka Nedvědická z Jablonce nad Nisou, která řídí nevelký tým a má také na starosti chod bedřichovského informačního centra v budově obecního úradu.

     Na otázku, proč se rozhodla právě k této práci, sympatická černovláska odpovídá: „Sama jsem několikrát kritizovala kvalitu tratí, až jsem dostala chuť to změnit. Přihlásila jsem se do výběrového řízení a uspěla. Nyní ale po pár měsících vidím, že to není nic jednoduchého. Uvědomila jsem si, že bežný návštevník tratí o mnohých problémech nemůže mít ani ponětí.“ A uvádí příklad z loňské mimořádné zimy: „Při sněhové kalamitě jezdila jediná rolba, stará sedm let, a té se rozbila převodovka, takže nějaký čas stála. Oprava přišla na 250 000 Kc. I letos máme občas stížnosti, a tak musím trpělivě vysvětlovat, že v poledne praskl u rolby pás, který pracovník opravoval do tmy, aby ve 4 hodiny ráno mohl opět vyrazit. Nasazení našich lidí je obdivuhodné...“

     Paní Nedvědická říká, že vše začíná a padá s kvalitní technikou a financemi, kterých se ovšem nedostává. V hlavní náplni práce má vedle organizace úpravy tratí právě shánění prostředků od obcí, firem, sponzorů… Ekonomicky jde o náročnou věc, jeden kilometr upravené stopy přijde na 400 Kč, celých 115 km pak na 35 000 Kč, za sezonu náklady činí 2,5 mil. Kč. Aby se taková částka skutečně využila účelně, musí ředitelka rozhodovat, jakou, kam a kdy nasadit techniku na základě vývoje počasí.

     „Mám výbornou spolupráci s Ondřejem Dudou z Panského domu na Jizerce, který tam má na starosti určité úseky tratí, a také s Pavlem Ševčíkem, hrázným josefodolské přehrady, který se dostane k aktuálním informacím z meteorologických družic,“ pochvaluje si ředitelka.

     O to víc je jí líto, když vidí, jak pěší turisté šlapou ve stopách a ničí je, nebo po magistrále volně pobíhají a pod nohy se pletou psi, které si berou nedisciplinovaní bežkaři. K dispozici má tři pracovníky pracující na živnostenský list a s některými dalšími sjednává dohody o provedení práce, nebot navíc mají na starosti úpravu ploch některých parkovišť. Dozvídám se, že často musí řešit akutní problémy ve svém volnu, o víkendech, zato za jistou výhodu své práce považuje, že když se vyřežou nové stopy, může si je za úsvitu proběhnout jako první…

     „Zásadní problémy vznikají při rozvoji současné lyžarské techniky, kdy vedle klasického běhu se čím dál více rozšiřuje bruslařský styl, ke kterému je třeba prostor. Na širších cestách děláme dvě stopy pro klasiku a uprostřed pro bruslení, jenže sami bruslaři stopy mnohdy rozjezdí. Rozširování cest, aby se všude rolba o rozměru 3,9 m, případně , velká o metr širší, vešla, však naráží na odpor pracovníků Lesu CR. Na některých místech, kde jsou mosty či závory, se rolba vůbec neprotáhne. Naše úsilí rovněž komplikují ,divocí´ jezdci na sněžných skútrech, cyklisté na zimních pláštích…, přibývá agresivity, a řada běžkařů vlastně ani neví, jak se ve stopě správně chovat,“ povzdechne si Blanka Nedvedická.

     Ví, o čem mluví, sama je milovnice bílé stopy a aktivní závodnice dálkových běhů, kterých po celém světe absolvovala témeř padesát a jako jediná žena na světě je držitelkou 4 titulů Wordloppet Gold Master ligy světových dálkových závodů Worldloppet.

Nové a širší…?

     V zimní sezoně, tedy od 1. prosince do 30. března, navštíví magistrálu dle průzkumu Horské služby více jak 200 000 uživatelů. Z nich je asi třetina stálými návštěvníky a dvě třetiny jsou jednorázoví, velkou část tvoří pravidelní lyžaři z Jablonecka a Liberecka. Vedle „rekreačních“ lyžařů-turistů či školních lyžařských kurzů lze na magistrále potkat trénující vrcholové a výkonnostní bežkaře. Právě s nimi se na jizerské lyžarské trasy dostal nový bežecký styl – bruslení.

     Ve vytopené kanceláři si povídáme nad rozloženou mapou a Blanka Nedvědická prstem probíhá pět větví základní trasy, které za léta nedoznaly výrazných změn. Až od roku 2002 se nově upravují bežecké stopy ze Smědavy směrem k Novému Městu pod Smrkem okolo hory Smrk a z Bílé kuchyně do Oldřichova v Hájích. Na každém významném rozcestí prý najdete přehledné orientační mapy s údaji o délce zbývající cesty k cíli a o možných dalších směrech. Celkem je na trase rozmístněno 18 mapových stojanů a 56 rozcestníků. Oproti minulosti se zlepšilo i občerstvení, kiosky otevřené o víkendech najdete na Hřebínku, na Promenádní cestě, Na Knajpě, restaurace pak na Bedřichově, Nové Louce, Smědavě a Jizerce.

      V současnosti na trasy existuje 12 základních nástupních míst: Jablonec nad Nisou-Břízky, Bedřichov (2x), Oldřichov v Hájích, Hrabětice, Josefův Důl, Albrechtice v Jizerských horách, Horní Polubný, Kořenov, Jizerka, Nové Město pod Smrkem a Smědava.

     Ta jsou zvolena dle dlouhodobých zkušeností na základě hustoty osídlení, dobré přístupnosti a možnosti parkování.

     Ptám se, co by mi jako znamenitá znalkyně magistrály doporučila. „Nejlepší běžecké podmínky bývají v okolí Bedřichova, na Nové Louce, Hřebínku, Kristiánově a Jizerce. Třetí měsíc jsou navíc v provozu i webové stránky (www.jizerskaops.cz), kde se každý dozví aktuální informace, jaké úseky jsou ideální, a kde je naopak nějaký problém s průjezdností. Na stránkách chceme také vyvolat veřejnou diskusi, zda zavést alespoň částečné poplatky, které by na náročnou úpravu tratí přispívaly...“

     Zdá se tedy, že dobám, kdy první časní lyžari odhodlaně prošlapávali stopu do nitra hor pro ty, co přijdou po nich, odzvonilo. Obdobně první sněžný skútr projel stopu menší rolbě, ta širší rolbě, a ta... Nakonec se shodneme, že by se jizerskohorské cesty v jedinečné chráněné krajinné oblasti neměly stát sebezničujícími narovnanými „autostrádami“, aby nepřišly o svůj přirozený půvab. Snad pro to tam většina běžkařů ráda jezdí. Nebo ne?

Článek je převzatý z časopisu Krkonoše a Jizerské hory Pavel D. Vinklát