Trest smrti

     O jeho zavedení, či zrušení se hovoří všude již mnoho let. V odpovědi na tuto ožehavou otázku se ne všichni shodují. Jedni ho prosazují, druzí jsou jeho odpůrci.  Je tedy vhodné, aby byl zaveden trest smrti? Argumenty pro trest smrti jsou hlavně dokonalá ochrana před nebezpečnými jedinci. Těchto lidí se však asi těžko zbavíme tím, že jim budeme vyhrožovat smrtí. Člověk, který je schopen vraždit, se rozhodně nezalekne tohoto nejtvrdšího trestu.

     Kalkuluje se i s tím, že „LIKVIDACE“ člověka vyjde levněji, než doživotní vězení, ale všechny náklady spojené s procesem, v němž je trest smrti vynesen, dosahují vysokých částek (např. výdaje na obhájce, policejní přešetřování a nová a nová soudní stání...).

     Naopak jeho odpůrci zdůrazňují, že nikdo nemá právo zbavit jiného člověka života. Jenže k popravě bývají odsouzeni právě vrazi, kteří také neměli právo zabíjet, a přesto zabíjeli! Proti trestu smrti hovoří i možnost justičního omylu. I když by k tomu nemělo docházet, stává se to.

     V Československu bylo po roce 1918 převzato trestní právo z Rakouska-Uherska, kde byl trest smrti zachován a uplatňován za poměrně malý počet trestných činů. Po roce 1920 (Zatímní návrh obecné části trestního zákona) bylo trest smrti možné uložit pouze při stanném právu nebo u doživotně odsouzeného, který opětovně spáchal trestný čin, pro nějž byl odsouzen. V letech 1918 až 1933 bylo popraveno devět lidí. Po roce 1934 (vydání zákona č. 91/1934 Sb.) byl trest smrti zachován, využívaly se ale spíše jiné tresty: těžší tresty žaláře a doživotí.
     Během let 1939 až 1945 byl trest smrti často využíván (jen na pankrácké gilotině přes 1 000 popravených). Během let 1946 až 1949 byl trest smrti udělován hojně, především podle tzv. retribučních dekretů. Ve 40. a 50. letech zneužila komunistická diktatura trestu smrti k celé řadě justičních vražd.
     V poválečných letech se používaly různé metody popravy, od roku 1949 bylo provedení popravy omezeno jen na oběšení (při výjimečném stavu zastřelení). Trest smrti podle zákona nemohl být uložen těhotné ženě a člověku, kterému v době spáchání zločinu nebylo 18 let. Trest smrti byl ukládán v případě, že již nebyla naděje, že by uvěznění do 15 let přineslo nápravu. Trest smrti byl také ukládán v případě, že bylo potřeba ochránit společnost. Poprava mohla proběhnout jen po prošetření případu Nejvyšším soudem ČSSR, po jeho schválení rozsudku a po zamítnutí všech žádostí o milost. U popravy musel být přítomen předseda trestního senátu, prokurátor, ředitel věznice a lékař.
     Po roce 1990 (zákon č. 175/1990 Sb.) byl trest smrti zrušen. V roce 1991 byl také výslovně zakázán ústavně, v čl. 6 Listiny základních práv a svobod. Poslední poprava na území Česka byla vykonána 2. února 1989 a na území Slovenska 8. června 1989. Za dobu trvání Československa (bez období německé okupace) bylo k trestu smrti odsouzeno 1217 lidí (z toho 61 % za retribuční trestné činy, 21 % za politické trestné činy a 18 % za kriminální trestné činy). Kromě ústavněprávního zákazu se Česká republika zavázala k nepoužívání trestu smrti ratifikací Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy v roce 1992.
     Mnozí lidé hovoří o tom, že po zrušení trestu smrti v roce 1989 stoupl počet vražd. Důvodem má být právě absence trestu smrti, který by prý měl odstrašující účinek. Bohužel pohled na statistiky prokáže, že po převratu nestoupl jen počet vražd, ale kriminalita celkově. Vzrůst trestné činnosti nastal především v důsledku změny politického systému (z totality na rodící se demokracii) a také orientací společnosti na materiální hodnoty. To potvrzuje fakt, že podíl počtu vražd ze zištnosti stoupl za posledních 10 let o 20 %. Po zvážení těchto fakt se tedy opět nabízí otázka: ano, či ne?
     Citát na závěr: „Humanita stojí dnes tak vysoko, že i vrahům zachraňuje život. Jen zavražděným ne.“ Gabriel Laub.

Michal Kašpar