Dvojí metr ve zdravotnictví

     Na sociální síti Facebook jsem si přečetl příspěvek, ve kterém stálo, že cikánští spoluobčané nemusejí platit za léky v lékárnách, protože jsou sociálně slabí. To mě rozčílilo natolik, že jsem se rozhodl reagovat. Chodím již léta do zaměstnání, platím si sociální a zdravotní pojištění jako každý druhý občan. Lečím se v Praze na endokrinologii s ne příliš běžnou vrozenou hormonální chorobou. Když jsem se začal léčit, stály mě léky kolem 500 Kč. Vzhledem k tomu, jakou mám výplatu, jsem si to dovolit mohl. Jenže má léčba je náročnější a musel jsem přejít na hormonální léky, za které jsem zaplatil 2 500 Kč. Byl jsem na dně, tohle si přeci dovolit nemohu, zaplatit za jednu injekci, která působí 3 měsíce, tolik peněz. Ročně má léčba stojí několik tisíc a z vlastní kapsy bych proto zaplatil 10 000 Kč jenom za léky na jeden rok.

     Na VZP mi bylo tvrzeno, že mi prý pojišťovna hradí 500 Kč, snížení je tedy pouze z 3 000 Kč na 2 500 Kč. Když jsem se obhajoval tím, že mám vrozenou vadu, a doložil lékařské zprávy, jelikož jsem si chtěl zažádat o úlevu na polovinu, bylo mi řečeno: „Vážený pane, nemáte cukrovku, šetřete.“ Invalidní důchod nedostanu, mám zdravé ruce a nohy a sociálně slabý nejsem, a hlavně nejsem příslušník minoritní společnosti, která velmi ráda zneužívá sociální prostředky a vždy jim to projde, protože když ne, odvolají se na rasismus. Hledal jsem proto další řešení a našel jsem jediné, a to v Praze Všeobecnou fakultní nemocnici, kde za léky zaplatím v lékárně 500 Kč. Všude jinde po republice jinak 2 500 Kč. Je to krutá a tvrdá realita.
     Dnes pracující lidé, důchodci, rodiny s dětmi či ženy samoživitelky potřebují pomoc a nemají se kam dovolat v případě problému. Dnes v této době, kdy se i samotní lidé skládají na vážně nemocné trpící spoluobčany, se prostě najde národnostní skupina nebo také mentálně slabí jedinci - narkomani, kteří nic platit nemusí, protože to za ně udělá stát, tedy my všichni. Doufám, že se to brzy změní a vždy mě potěší, když vidím kolem sebe solidární chování vůči handicapovaným lidem, kteří jsou na tom opravdu špatně. Ti si zaslouží pomoc a nejen oni, ale všichni lidé, kteří pomoci nezneužijí.

Vlastimil Burian, Chomutov