Cikáni zabíjeli ve Strakonicích: Očití svědci rasově motivované vraždy se bojí promluvit. Kde to proboha žijeme?

6.9. 2012
     Není to tak dlouho, co jsem tu měl článek o tom, jak jsem měl konflikt s cikány. Ani ve snu by mne nenapadlo, že několik hodin od inkriminované události dojde ve Strakonicích k rasově motivovanému násilí, které skončí smrtí nevinného českého mladíka. Jelikož mainstreamová média, jako vždy, mlží, zastírají a lžou, využívám možnosti na ePortálu, abych uvedl ověřené a nezkreslené informace.

     Devětadvacetiletý Milan Šlemenda šel s kamarádem na pivo do hospody v Sokolovně. Domů se již nevrátil. Dovnitř vešla skupina cikánů, chtěla cigarety, a jelikož je v hospodě neprodávají, vyšla naštvaně ven a svou zlost si vybila na nicnetušícím, právě odcházejícím chlapci. Obestoupila jej a dobře mířenými údery pěstmi a kopanci se uklidnila. Milan zůstal ležet na zemi, kde jej po chvíli našel výčepní a zavolal policii. Ta začala pátrání, při kterém nakonec dopadla devatenáctiletého cikána, jenž vzal celou vinu na sebe a ,,přiznal se´´ k jedné ráně pěstí. Strakonické policisty asi nijak nevyvedlo z míry, a po mé z kušenosti s nimi se tomu ani nedivím, že pan Šlemenda měl prasklou lebku a byl v bezvědomí. Jako zastánci demokracie, pravdy a lásky, jej obvinili z ublížení na zdraví s následkem smrti, a jako takovému mu hrozí odnětí svobody až na deset let.

Mimořádně se k této události nebudu více vyjadřovat. Místo toho nabídnu váženým čtenářům Vyjádření rodiny Milana Šlemendy:

.

V pondělí 3. září 2012 navždy vyhasl mladý život našeho příbuzného 29letého Milana Šlemendy ze Strakonic, kterého přepadla skupina Romů. Milan byl tichý, klidný a společenský kluk. Měl spoustu kamarádů, kterým bude chybět, stejně jako celé rodině. Byl oblíbený i v práci, kde si ho vážili pro jeho zručnost, pracovitost a obětavost. Byl členem strakonického fanklubu basketbalistek a pracoval také v technickém týmu (hudební) skupiny Parkán. Necelých půlroku měl vážnou známost. V současné době vedl klidný, vyrovnaný, spokojený život.  Dělal si další plány do života. Co vše se vlastně stalo, nám není doposud jasné. Milan šel s kamarádem posedět do restaurace, kam před jedenáctou dorazila skupina romských mladíků. A tady vše končí. Nikdo není schopen říci, co se vlastně stalo, nikdo si nic nepamatuje. Je to strach, co nutí lidi mlčet?  Jisté je, že po potyčce, která se udála před  Sokolovnou,  zůstal Milan v bezvědomí, z kterého se vůbec neprobral, a na těžké zranění mozku zemřel. Ať se stalo cokoli, nikdo nemá právo násilně ukončit život jiného člověka. Kde se bere ta strašná agresivita?  Byla to náhoda nebo cílená záležitost?  Co se to tady vůbec děje?  Copak není na kompetentních místech vůle ani síly celou záležitost řešit?  Jsou místa ve městě, kde se bojí lidé ve dne, nato ž pak večer nebo v noci. Kam až to může zajít?  Budeme se za chvilku bát vycházet ze svého obydlí? Je tu spousta otázek, které rodinu trápí. Závěrem bychom Ti chtěli, drahý Milane, jako celá rodina, poděkovat za vše, cos pro nás, za svůj krátký život, udělal, za Tvou obětavost a lásku, kterou jsi nám neustále dával. Snad jedinou naší útěchou je, že díky Tobě bude žít třeba několik dalších lidí, kterým předáš kus sebe.