Rozhovor s Lucií Šlégrovou,

členkou Dělnické strany

Drobná, pohledná dívka, které ještě nebylo ani dvacet let. Přesto se ji podařilo něco, k čemu mnozí nenašli odvahu za celý život. Osobně se postavit proti bezpráví a nespravedlnosti!

Statečná Lucie Šlégrová vpochodovala v čele dvanácti hrdinů Dělnické strany dne 4. října do cikány terorizovaného Janova, aby se osobně postavili proti zdejší kriminalitě a zastali místních občanů, kteří zákony dodržují.

Od policie se ochrany nedočkali, však to ani naši hrdinové, když byli slovně i fyzicky napadáni od bandy černých ozbrojených mafiánů.

Následující události jsou pouze pokračováním příběhu, jenž postupně dostává stále zřetelnější obrysy odporu, revoluce proti polistopadovému systému. Začala statečným činem Lucky a dalších jejích kamarádů z Dělnické strany.

V současné době hrozí naší straně zákaz od mafiána Langera, na 17. listopad se připravuje velká demonstrace do Litvínova, na kterou se rovněž chystají tisíce policistů a těžká zásahová technika – vodní děla, jízda, těžkooděnci.

Podle posledních informací by polistopadový systém měl na DS poštvat i část armády. To vše devatenáct let po tzv. sametové revoluci, která měla skoncovat s komunismem a bezprávím v naší zemi…

Jak se na události v Janově s odstupem času dívá Lucie, jaké má názory na systém a cikánskou kriminalitu, kdy vstoupila do Dělnické strany, to vše a více se dozvíte v následujícím rozhovoru:

Uplynul měsíc a půl od 4. října, jak se od toho dne změnil tvůj život?

Hodně věcí zůstalo při starém, ale v pár věcech jsem se až neuvěřitelně moc utvrdila. Ta horší věc, že zde až natolik vládne pozitivní diskriminace. Že místo, kde jsem se narodila, nyní ovládá cikánská mafie ruku v ruce s místní policií. To co policie předvedla 4. října je něco, co se asi ani nedá popsat slušnými slovy.

Ale je zde i něco pozitivního, v čem jsem se utvrdila. Nejsem v tom sama. Hrozně mne zahřálo u srdce, když jsem si mohla např. na internetových diskuzích přečíst podporu lidí a velké zastání. Byl to nádherný pocit.

Stejně tak mě u srdce zahřála podpora od mých kamarádů a dá se říci spolubojovníků. A když pak přišel 18. říjen a já na litvínovském náměstí viděla ten obrovský dav lidí, kteří přišli vyslovit svůj nesouhlas s tím, co se odehrálo 4. října na sídlišti Janov, bylo to něco nepopsatelného. Člověku hned proběhne hlavou, že to, co děláme, vážně stojí za to.

Můžeš slovy popsat pocity, které si prožívala, když si byla vystavena tváří tvář cikánské gorile a jejím rasistickým nadávkám?

Musím přiznat, že to zrovna dobrý pocit nebyl. V prvních okamžicích jsem ještě naivně očekávala nějaký zásah policie. Když z aut vyskáče banda ozbrojených cikánů, hned vás napadne - policie už přeci musí zasáhnout, když při verbálním napadání nezasáhla. Ale jak jsem zjistila, když není napadený cikán, tak asi nemusí.

A tak když mi došlo, že policie tam není na ochranu slušných lidí, přišel dost špatný pocit. Trochu jsem očekávala kdy dostanu golfovou holí, kterou ten cikán držel v ruce, a zapadnu mezi ostatní. Místo toho mne ale začal urážet opravdu nechutným a ponižujícím způsobem.        

Přemýšlela jsem zda nějak odpovědět, jenomže to bylo nejspíš přesně to, na co čekali, aby měli nějakou záminku k našemu napadení nejen slovnímu. A tak jsem jen dále s napětím čekala jak bude situace pokračovat a přitom mu koukala pevně do očí s pohrdavým úsměvem na tváři, což ho naštvalo nejspíš ještě více než kdejaká urážka.

Když se ke mně pak dost prudce pohnul, odstrčila jsem ho a kupodivu na to nijak nereagoval. Ale ten nepříjemný pocit bezmoci ve mně zůstal ještě poměrně dlouho.

Byla to tvoje první zkušenost s cikánským rasismem?

Bohužel, rozhodně první nebyla, a když vidím jak to zde funguje, nebude to nejspíš ani poslední. Jedna z mých nejhorších zkušeností asi byla, když mne napadla jedna cikánka ve škole. Když skončilo vyučování a já šla domů, tak už tam na mě čekalo zhruba 15 členů její rodiny a už z dáli mne začali dost vulgárně urážet. Jen jsem jim odvětila, aby mlčeli. Jak jinak to mohlo skončit, než že mne tam ztloukli.

Samozřejmě, že ze všech lidí okolo mi nikdo nepomohl. Ale co mne zarazilo více bylo, že jsem za svá dvě slova dostala ještě pokutu a jim doposud neudělali vůbec nic. Jsou to už asi dva roky a stále se to řeší, ale doposud vyřešili jen zaplacení mé pokuty. Ten zbytek nejspíš není tak důležitý.

Určitě znáš lépe než čtenáři DL situaci na sídlišti Janov, existuje podle tebe nějaké účinné řešení patové situace?

Jistě, tím pravým řešením je dle mého názoru Dělnická strana, která o problémech jen nemluví, ale má skutečný zájem je řešit. Vím, že DS by nedovolila pozitivní diskriminaci, která zde panuje. Tím, že budeme cikánům platit třeba jako v Chánově za to, že si po sobě uklidí svůj nepořádek, zaručeně ničemu nepomůžeme. A v Janově je také nutné vážně řešit zaujatost policie, která tam s cikánskou mafií s klidem spolupracuje. Nebo řešení jisté Džamily, která dělá ještě lítostivé scény nad někým, kdo terorizuje místní obyvatele. To je až neuvěřitelné.Takhle to zaručeně řešit nelze.

Kdy jsi vstoupila do řad Dělnické strany? Co tě k této straně přivedlo?

Do Dělnické strany jsem vstoupila v roce 2006 a velice dobře si to pamatuji. Nejprve se mi do ruky dostaly právě Dělnické listy, články mě více než hodně zaujaly. Tak jsem začala o straně zjišťovat více na internetu a mé nadšení se jen prohloubilo. A tak jsem byla rozhodnuta vstoupit. Musím říci, že každým dnem jsem si jistější správností mého tehdejšího rozhodnutí. Dělnická strana je skutečně to pravé pro naši zem.

S jakými názory a reakcemi se setkáváš ve svém okolí v případě kauzy Janov, kterou odstartoval pochod Ochranných sborů DS?

S obrovskou radostí mohu říci, že se setkávám jen se samými pozitivními ohlasy a velkým nadšením. A to i u lidí, kteří doposud věci kolem nich více méně jen ignorovali. Jako by konečně procitli ze snu a mají zájem něco s tímto stavem dělat. Skvěle to bylo vidět právě 18. října, kdy jsme přišli na náměstí a místní občané nás uvítali obrovským potleskem. A nebo kolik děkovných emailů už jsem si přečetla. Ať média říkají co chtějí, lidé sami potvrzují, že náš směr je ten správný!

ÚVOD A OTÁZKY: Martin Zbela