27. listopadu 2008

Měl jsem strach

Bylo 28. února roku 1988. Stáli jsme s několika stovkami lidí na Václavském náměstí Na Můstku a poslouchali jsme co říká důstojník SNB o nedovoleném shromažďování. Za ním byl připraven První pohotovostní pluk SNB. Usmívali se. Věděli co mají dělat a těšili se. My jsme byli všichni bledí. Ale odejít jsme nechtěli, tušili jsme, že to, proč tam jsme, bude ztraceno.

Potom to začalo. Bitka jakou jsem předtím neviděl. Jak do obilí mlátili do lidí s výrazem brutální zvrhlosti. Vodní dělo, v únorovém mrazivém dni jsme byli mokří, utíkali jsme pryč se strachem co teď bude.

Příště těch lidí přišlo víc. Zbili na koho přišli. Ženy, omladinu, dědky. A ošklivých zranění bylo moc. Lidi se nenechali ošetřit, to je vezli rovnou od doktora do Bartolomějské. A pořád měli ten zapálený výraz pro dobrou socialistickou věc. A civilisté po jejich boku mlátili hůř než oni. Strach byl hrozný.

Když jsem šel na Václavák příště, měl jsem takový strach až se mi podlamovala kolena. Lidí už tam nebyly stovky, bylo jich tam mnohem víc. Byli bledí, vážní a šli. Tentokrát už se na nás nevrhnuli hned. Přesvědčovali. Vyhrožovali. A již neměli ten výraz. Měli strach. To poznání bylo něco! Oni to vědí! A my od té chvíle jsme taky věděli. Za plexisklem nám uhýbali očima! To bylo to, co zlomilo ustrašenost mnohých z nás. Nedivte se, tenkrát se za takovou věc šlo na mnoho let do uranových dolů. I šibenici měli a používali.

Pokud vím, že je něco co se musí změnit, musím jít pomoci to změnit. Než ta šance pomine. Abych si potom po dvaceti letech řekl: měl jsem strach, ale šel jsem, znova a znova. A jsem hrdý na to, že jsem tenkrát šel a v zádech strach. A proto půjdu 13. prosince podpořit ty kluky z Dělnické strany. A možná si s sebou vezmu svůj strach a dám ho zase těm co bijou lidi.

šturma