13. dubna 2010

Možnost adopce pro homosexuální páry?

       Do našeho podvědomí se stále více podsouvá myšlenka, že homosexualita je normální, že partnerský vztah homosexuálního páru je srovnatelný s institucí manželství, že je potřeba být tolerantní k těmto párům a dát jim určitý společenský statut. V poslední době se ozývá stále více hlasů pro to, aby i těmto dvojicím stejného pohlaví byla umožněna adopce dětí.  

       V pluralitním světě zanikají hlasy, bojující proti těmto ústupkům, které dle mého názoru snižují hodnotu tradiční rodiny a dávají tak prostor pro to, aby naše děti vyrůstaly v ještě větší chaosu a měly problémy s pochopením a přijetím vlastní identity.

       Co se týče možnosti adopce dětí  homosexuálními páry, jsem zásadně proti, abychom neustále dělali větší ústupky a nechali si vzít dobro dětí, budoucí generace, a tím i generacích následujících. Vždyť to, co do dětí zasejeme, to ony ponesou dál. Pokud v nich poničíme model tradiční rodiny a neukážeme jim ho jako hodnotu, nebudou ho ani ony předávat dál. Zničíme tak klasickou rodinu, dosud základ každé společnosti, a tím uštědříme společnosti ránu, ze které se asi těžko vzpamatuje.   Žijeme v demokratické společnosti, ale někdy mám pocit, že tu vládne spíše anarchie. Demokracie je dvojsečná zbraň, která na jedné straně má umožnit každému člověku právo na jeho osobní svobodu, ale na straně druhé je pro člověka, jež nemá smysl pro zodpovědnost, zničující. Pořád zapomínáme na to, že k svobodě se váže také zodpovědnost.  Je to možná  stará fráze o zodpovědnosti, ale pravdivá za každé situace.

       Já sama uznávám právo každého člověka na vlastní názor a na vlastní uspořádání hodnot, ale pod podmínkou, že nebude ohrožovat svobodu druhého. Na jednu stranu se snažíme umožňovat druhým, v tomto případě homosexuálům, aby se začlenili do společnosti, aby se mohli svobodně projevovat, a dokonce, aby se jejich páry stavěly na stejnou rovinu jako tradiční rodinu, na druhou stranu přitom opomíjíme svou vlastní identitu a tím okrádáme a ničíme sami sebe.

       Je zajímavé, že si homosexuálové dokáží na státu vydobýt registrované partnerství, v blízké budoucnosti i velmi pravděpodobně adopci dětí, … ale když se jedná ve prospěch tradiční rodiny, tak na to důležitost neklademe. Ze strachu, aby nás homosexuálové z něčeho neobvinili, jim budeme pořád ustupovat a víme vůbec, kam to povede… ? Obávám se, že následky těchto ústupků poznáme až ve chvíli, kdy už nebude možné něco změnit.

       Uvědomme si, co je účelem adopce, tedy dobro dítěte, poskytnutí nejen materiální,ho zázemí, ale hlavně citové opory. Nahradit mu to, co mu jeho vlastní rodina neumožnila.  Na prvním místě je tedy dítě. U zamyšlené adopce homosexuály je spíše na prvním místě osobní dobro, osobní uspokojení touhy mít dítě. Už se ale nedíváme na to, jaký dopad bude mít toto naše jednání na dítě samotné. Nejsem přesvědčena o tom (a asi mě ani nikdo nepřesvědčí), že by adopce homosexuály byla pro dítě přínosem.  Ano, mnoho lidí se ohání tím, že je lepší, aby dítě žilo u homosexuálního páru, než v dětském domově. Tohle je podle mě opět jedna z námitek, která má sloužit k větším ústupkům homosexuálům.

       Představa, že svým dětem budu vysvětlovat, proč jejich spolužáci nemají maminku a tatínka, ale dvě maminky, nebo dva tatínky, mě děsí a dokážu si představit, jaký zmatek v hlavě to dětem vytvoří. Myslím si, že se tomu stejně nevyhneme. Musíme si ale uvědomit, že to bude klást větší nároky na rodiče a že výchova k manželství a rodičovství v tradičním smyslu se stane  jedním z prioritním výchovných cílů.

       O možnosti adpoce homosexuálními páry by se dalo psát dlouho. Snažila jsem se zamyslet se nad tím ze svého pohledu. Omlouvám se, pokud jsem použila silné, či ne příliš vhodné, výrazy. Mohlo by se zdát, že odsuzuji homosexuály a upírám jim právo na svobodu. Chtěla bych zdůraznit, že nejsem proti homosexuálům jako takovým, protože vím, že oni si svoji orientaci nevybrali, stejně tak, jako jsme si ji nevybrali my heterosexuálové. Ale jsem zásadně proti takovým jejich projevům, které ohrožují pozici tradiční rodiny ve společnosti, které jsou v rozporu s lidskou přirozeností, přehlížejí práva bezbranných dětí  a které jsou podle mě známkou nezodpovědnosti a neochoty pracovat na sobě.

autor: Lucie Ševrová