Pravda, která se asi nebude všem líbit; přesně na stejném místě, kde v Letech je dnes vepřín i památník romským obětem tamního koncentráku, prý nikdy žádný internační tábor Romů nestál… Archeologové na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku odkryli části vstupní brány, budovy velitelství, ale také baráků, kde byly drženy ženy a dívky.

      Badatelé však též tvrdí, že cikánský tábor nestál na místě dnešního vepřína, ale na dnes prázdné louce, desítky metrů od kontroverzní stavby, kterou má prý odkoupit český stát, jen se neví kdy a za kolik; prostě tam, kde byl na 66 akrech během nacistické okupace v roce 1940 internační pracovní tábor, je nyní jen louka, na níž rostou lebedy a kopřivy. A právě tam objevili badatelé zbytky vězení…

„Louka leží totiž vedle vepřína, přímo za jeho zrezlým plotem a navazuje na další zarostlou plochu. Ta už sice patří formě Agpi, provozující velkovýkrmnu, nicméně nestojí na ní žádná budova… Ta prázdná louka, to je ten tábor.,“ říká docent Pavel Vařeka ze Západočeské univerzity a vedoucí výzkumu... (viz článek Václava Janouše z MF Dnes ze dne 15. 7. 2017 pod názvem :"Pře o pietu - Budovy vepřína v Letech nejspíš nestojí na místech bývalého romského tábora"...)

      Tábor byl na konci druhé světové války vypálen, dochovaly se však i artefakty jako knoflíky nebo podkůvky do bot a korále. Ne však jako v Osvětimi tisíce bot, obrouček brýlí či tuny lidských vlasů...  Během prohlídky nálezů Pavel Vařeka ze upozornil, že tábor by měl být vyhlášen za kulturní památku.

      Tzv. cikánský tábor v Letech u Písku byl zřízen dne 2. srpna 1942 na místě sběrného tábora a dřívějšího kárného pracovního tábora. Muži, ženy a dokonce i děti zde pracovali v kamenolomu, při stavbě silnice, jejich práce byla využívána v zemědělství a při lesnických pracích, ale účelem tábora nebyla "převýchova prací". Měli zde čekat na "konečné řešení cikánské otázky", čímž byl myšlen jejich transport do koncentráku Osvětim.

      Předcházející sběrný tábor v Letech otevřely v srpnu 1940 protektorátní úřady jako kárný pracovní. Byl pro muže, kteří nemohli prokázat zdroj obživy. Měli v něm končit i kočovníci. Od ledna 1942 až do května 1943 byl pouze pro Romy, kterých jím prošlo 1308 - mužů, žen i dětí, 327 z nich v něm zahynulo během tyfové epidemie a přes pět stovek skončilo v Osvětimi. Z koncentračních táborů se po válce vrátilo ani ne 600 romských vězňů. Podle odhadů tak nacisté vyvraždili 90 procent českých Romů.

      Tábora v Letech se týkala i nedávná slova Andreje Babiše při jeho návštěvě Varnsdorfu; byla vyslovena sice neobratně, ale bez úmyslu zpochybnit tamní oběti Romů. Tím ovšem nahrál na smeč svým chronických oponentům ze sněmovny, kteří v čele s Kalouskem málem požadovali jeho hlavu na zlatém podnosu. Také proto se nahrávka na smeč změnila jen ve fiasko, trapné faux pas a nehoráznost mnohem větších rozměrů, než co přičítali Babišovým slovům.

      Ve Varnsdorfu ale šel Babiš místním lidem svými větami na ruku. „Nějaké jeho vyjádření občany nezajímá. Když tady byli na návštěvě ministři Dienstbier s Marksovou, tak ti nám dělali jen ostudu, jak si před Romy otírali ruce, když na něco sáhli. Nechtěli ani vylézt z auta, když je viděli. Babiš se ale šel podívat přímo do romských bytů,“ uvedl místostarosta Varnsdorfu Josef Hambálek. Babiš během své návštěvy města řekl i kritizovaný fakt, že dříve lidé, kteří nechtěli pracovat, skončili v pracovním táboře, jako byl ten v Letech...

      „Byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam,“ měl říct Babiš poté, co si mu místní lidé stěžovali na soužití s Romy. Za větu o táboře, který byl podle něho pro lidi štítící se práce, se postavil i místostarosta. „Pustili se do něj starousedlíci, že Romové dělají nepořádek a nepracují. A hodně slušně řečeno mu řekli, že dříve tito lidé vždy pracovali. A pan Babiš pouze citoval výrok svého známého o pracovním táboru. Pasáž ‚šup a byl tam‘ ale stoprocentně nepadla,“ řekl místostarosta.

      Dne 27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz – Osvětim. Přežilo jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 milionu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových. Byl to konec holocaustu, který vyvraždil mj. přes šest milionů Židů, ale také desetitisíce Romů…

      Objevil jsem zajímavý text, z něhož lze citovat: "Čas od času se vynořuje, vyvře a zase zapadne téma cikánského tábora v Letech. Největší spor se odehrává o kategorizaci " koncentrační tábor ". Přitom zde jde pouze o nepochopení, nicméně mám podezření, že úmyslné. Z gramatického hlediska jde skutečně o tábor, kde byli koncentrovány cílové subjekty. Z hlediska přísně faktického nelze Lety srovnávat s Treblinkou, Sobiborem či Osvětimí a desítkami dalších vyhlazovacích koncenráků...

      Je smutné, že v současnosti toto místo slouží jen jako vyšší karta pro argumentační trumfy politických populistů. Všude na komunikačních dálnicích lze nalézt mnoho podkladů na téma tábor v Letech. Zde je jeden, který se mi osobně jeví jako nejserióznější...

      Tábor v Letech u Písku byl otevřen 8. srpna.1940 a měl sloužit jako pracovní tábor pro osoby vyhýbající se práci a vést internované osoby k pracovním návykům a tím také k trvalé práci. Takovýchto táborů bylo zřízeno několik desítek po celém území Protektorátu Čechy a Morava. Kromě tábora v Letech a Hodoníně u Kunštátu byly tyto tábory také v Plané nad Lužnicí, Mirošově, Hradištku a na dalších místech, kde probíhala nějaká výstavba silnic a podobně. Celkem bylo v těchto pracovních táborech internováno 50 tisíc osob.

      Tábor v Letech u Písku nebyl v době svého založení podobně jako ostatní pracovní tábory předurčen pro nějaké konkrétní etnikum či jinou skupinu. Velitelem tábora, kterého funkce se oficiálně nazývala „ředitel“, byl určen 52letý Josef Janovský - kapitán četnictva. Ředitel neměl jakoukoli rozhodovací pravomoc mimo tábor. Vězni, kteří byli nazýváni „chovanci“ byli zařazováni do tříd. 3. třída byla přidělována při příchodu. Za dobré chování byl vězeň přeřazen do druhé třídy a při dosažení 1. třídy a uplynutí 3 měsíců byli propouštěni. Vězni do tábora zpravidla přicházeli z výkonu trestu ve vězení a pobyt v pracovním táboře je měl uvyknout na práci před úplným propuštěním.

      Pokud internovaný měl nějaké kázeňské nebo pracovní přestupky, tak se mu nezlepšovala třída a pobyt v táboře se mu prodlužoval, takže někteří trestanci dosáhli až šestiměsíčního pobytu. Vězni pracovali na výstavbě silnice, na polích a v lese po celém okolí tábora. Do tábora docházel smluvní lékař z blízkého okolí a vážnější případy byly převáženy do nemocnice v Písku. Velitel tábora Janovský byl podle všech dostupných informací přísný člověk, kariérista a podlézavý vůči nadřízeným a přísný vůči vězňům i podřízenému personálu.

      Je absolutně nemyslitelné, aby podobné podmínky pobytu v táboře se byť jen náznakem podobaly režimu v těch vyhlazovacích. Také v něm nebyly ani plynové komory či krematoria. Tábor byl zřízen z bývalé pracovní osady sestavené z dřevěných domků používaných civilními dělníky při výstavbě silnice. Ve spodní části jeho hranice vymezovala dřevěná ohrada a v horní části u lesa dřevěný plot. V červnu 1940 dorazili do tábora dozorci. Do konce roku 1940 prošlo táborem 233 osob, z nichž 197 jich bylo již dříve trestaných.... http://www.zwittau.cz/WEB/lety.htm

      Nyní závěrem malá vsuvka, epizodka, kterou jsem zažil v Torontu, když jsem se v ubytovně na třídě Scarborough jako novinář setkal i s bývalými vězni z Valdic a Mírova. Toto setkání mělo, byť nepřímou zmínku rovněž o táboru v Letech.

      Jednoho romského potenciálního azylanta jsem urazil dotazem, zda si už našel práci v kanadských lesích? Obořil se na mě, že kvůli tomu přece nepřiletěl z Ostravy až do Kanady; jmenoval se Aladár, měl přes čtyřicet; předtím to totiž prý zkoušel v Austrálii, a přepočítával si právě své první dolary, pro které si byl na torontské sociálce.

      Paradoxně jsme se znali od ostavského,soudu, když jsem psal jednu ze soudniček o tamních zlodějích... A nebyl jsem sám, kdo s ním měl něco do činění...

      "Ty, kámo! Tebe já přece znám z Mírova!" řekl též jeden z Romů Aladárovi, který přiletěl do Toronta teprve nedávno. "To jsem nebyl já, ale brácha!" odpověděl oslovený Aladár. "Já jsem byl ve Valdicích."

      "Za co?"

      "Za ,El Paso´!" zněla Aladárova odpověď, která v překladu z hantýrky ostrých hochů znamenala, že byl vězněný za loupežné přepadení.

      „Proč jsi přiletěl do Kanady?“ zeptal jsem se odvážně.

      “Žádám tady o azyl!” řekl sebejistě Akadár

      “Azyl?” žasl jsem. “Je přece rok 1997, není snad už důvod emigrovat…?”

      “Když tady řekneš, že tě v Česku i dnes ohrožují skíni, co Romy zabíjejí a šikanují, můžeš požádat o status uprchlíka,” sdělil mi sebejistě. "Určitě zaváží, když řeknu, že můj praděd byl kdysi dávno mučen hnusnými gadži v československém koncentráku za to, že předtím kočoval, tak se ho v táboře snažili naučit pracovat a vzali mu jeho kočovnickou svobodu... Člověka, co miloval volnost a oni na něho převýchovou prací…“ řekl posměšně a ostatní chlapi v pokoji se pobaveně pochechtávali.

      “Hele, a co kdybych si tady v Kanadě požádal o azyl i já, hnusný gadžo...?” šokoval jsem ho pro změnu zase já, abych  zklidnil jeho konfrontační náladu…

      “Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?” vytřeštil na mě oči. “My nemůžeme jít v noci v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!”

      “Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu ve dne v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!” vybuchl jsem.

      “To je naše kulturní identita!” řekl sebevědomě. “Být čorkařem se u nás dědí z generace na generaci! Můj praděd by ti mohl vyprávět…”

      “Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?” plácl jsem ho přátelsky po zádech. “Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!”

      “Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!” podíval se vážně. “A vůbec – kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?” snažil se nejapně žertovat. “Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat hlavu…?”

      A když se o svých vězeňských strastech rozpovídali i ostatní tetovaní chlapíci kolem mě, šel mi mráz po zádech a raději jsem z místnosti zavčasu vycouval. A hned jsem se zeptal právního zástupce těchto srdnatých žadatelů o azyl, jak je možné, že se o status uprchlíka mohou v Torontu ucházet i lidé, kteří byli za těžké zločiny řadu let v českých věznicích. A jak se vůbec mohli do Kanady dostat?

      Byli snad na celách v Česku diskriminováni a ohrožování z rasových důvodů na svých životech, když se ihned po propuštění z vězení hlásí v Kanadě o svá lidská práva? Nebyli to náhodou oni, kdo byli za mřížemi proto, že sami lidská práva porušili, když ohrožovali životy a majetek bezúhonných spoluobčanů?

      „Kanada má zákon, který říká, že není možné vpustit do země nikoho, kdo se ve své bývalé zemi dopustil trestného činu, za který je v Kanadě trest ve výši deseti a více let vězení,“ vysvětloval mně G. J. Kubeš, torontský právník Romů. „Kanadské imigrační soudy zajímá posledních pět let každého žadatele o status uprchlíka. Pokud tento člověk spáchal zločin před více než pěti lety a trest absolvoval, nebo byl rehabilitovaný, je šance, že soud rozhodne v jeho prospěch. Pokud se ale dopustil kriminálního činu během posledních pěti let, je zbytečné o azyl žádat.“

      Čeští Romové žádající koncem 90. let o azyl v Kanadě měli zkrátka zlaté časy; pobírali každý zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Půl roku museli čekat na zaměstnání. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal "jen“ pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali.

      “Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?” zeptal jsem se v torontské samoobsluze. “Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,” dostal jsem šokující odpověď.

      Inu, tolik o českých Romech a historii tábora v Letech u Písku, k čemuž jsem čerpal z knihy Markuse Papeho „A NIKDO VÁM NEBUDE VĚŘIT“, dále z knihy „HISTORIKOVÉ A KAUZA LETY“, kterou vydal Historický ústav Akademie věd ČR. K tomu jsem přidal moji vzpomínku na tzv. romský exodus; kdysi šli cikáni napřed do nebe, aby skoro o století později létali do Kanady, kde jim "pečení holubi létali do huby..."

      PS: A jedna zajímavost na závěr; pravda, nebo hoax? Těžko říct, ale i zde platí, že na každém šprochu pravdy trochu. V televizi Prima v pořadu „Fakta“ počátkem listopadu 2012 položila B. Tachecí nedávno knížeti Karlu Spáči I. otázku, jak se mu líbí slova Tomia Okamury, že by mělo dojít ke konečnému řešení cikánské otázky a k vytvoření zvláštního státu pro tyto občany, Karel Schwarzenberg odpověděl: „Kdyby se našlo řešení, tak by to bylo hezké. Ovšem kde…?“

      Řekl a pokračoval: „Pokud pan Okamura ví místo někde na světě, který by bylo dobrovolně postoupeno, aby to byl životaschopný stát, tak je to zajímavá myšlenka. Ale jednou se o něco podobného pokusili v 19. století Američané, když odsunuli část svých otroků černých ze špatnýho svědomí, což by nám slušelo taky, a vybudovali pro ně stát Libérie a s tím je dodnes potíž…“

      K těmto knížecím slovům docela pasuje následující dramatický příběh, který se odehrál před třiasedmdesáti lety. Ta historie se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím v Čechách přehnala živelní pohroma. Nejprve silný déšť a po něm padaly přívaly sněhu, co zlikvidovaly polovinu smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů…. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů se během kalamity proměnilo ve spoušť polomů… Jak napsala Tereza Spencerová, možná by mohl umístit Cikány opět na svém panství. Už jednou to udělal, když napřed to zkoušel s Židy.

      Ani Židé však lesy rodu Schwarzenbergů od polomů nezachránili – byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína. Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány.

      Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku – nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká – byly ke konci roku 1942 do  pracovního tábora Lety, původně určeného pro 380 lidí, údajně navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře.

      Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo – v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství…

      Kdy na místě dávného Schwarzenbergova panství rovněž vyroste památník Romům...?